VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Devadesátník Ruller: Vytratily se morální hodnoty, které spojují

Brno /ROZHOVOR/ – Architekt Ivan Ruller oslavil ve čtvrtek devadesáté narozeniny. Narodil se v Brně v roce 1926. Ve dvacátém století tak prožil téměř všechny významné dějinné epizody, jež měnily tvář jeho rodného města. Od prvorepublikové funkcionalistické výstavby přes druhou světovou válku, příchod i odchod komunistů až po současnost. „Vždy jsem tíhl k pestrosti. Osobně si myslím, že architekt se má s chutí pustit do čehokoliv," říká muž, který ani v devadesáti letech nepřestává s prací a výchovou mladých architektů.

20.11.2016 1
SDÍLEJ:

Architekt Ivan Ruller oslavil devadesáté narozeniny.Foto: DENÍK/Attila Racek

Jaké jsou vaše první vzpomínky na Brno?

Do devíti let svého věku jsem žil na Pellicově. Auta nejezdila, fotbal jsme hráli s kamarády rovnou na ulici. Bylo to velmi krásné. Chodili jsme na Špilberk, kde jsme se kamarádili s dětmi správce tamní vodárny. Z okna jsme viděli na Pálavu.

Pak jste se ale přestěhovali do rostoucích Pisárek.

Ano. Žiji tu jednaosmdesát let. Spousta domů tehdy ani nestála. Preslova byla polňačka. Když jsem na ni vylezl poprvé, jela tam skupina lidí na koních. A svahy směrem na Barvičovu ulici byly holé. Nestál tam ani jeden barák. V zimě se tam sáňkovalo a lyžovalo.

Ivan Ruller
• Narodil se 17. listopadu 1926 v Brně, tento týden oslavil 90 let. • Od roku 1935 bydlí v brněnských Pisárkách. • Po druhé světové válce vystudoval architekturu a spolupracoval s takovými architekty, jako byli Bedřich Rozehnal nebo Bohuslav Fuchs. • V šedesátých letech se podílel na stavbě Janáčkova divadla, navrhl podobu hokejové haly Rondo. • Na začátku devadesátých let byl děkan Fakulty architektury VUT v Brně, kde dodnes učí.

Měl jste v Brně nějaké oblíbené místo, kam jste třeba v dětství rád chodil?

Hned vedle tu byl Wilsonův les. A po Kamenomlýnské dole nejezdila auta jako dnes. Kamenný mlýn byla malá osada na břehu řeky, s výletní restaurací. Chodili jsme tam za jedním ševcem, který měl malou dílnu, seděl na verpánku, tloukl floky a vyprávěl nám různé příhody ze života. A my jsme to tehdy ohromně prožívali. Někdy jsme za ním zaběhli i ve všední den.

Jak okolí tehdy vypadalo?

Řeka byla samozřejmě krásná. Čistá. Prostor vodáren byl udržovaný park. A s Jundrovem osadu spojovala železobetonová lávka pro pěší, která nepřežila válku. V Jundrově byla kavárna s terasou, večer hrála hudba a tančilo se. Bylo to jiné, než je to teď. Člověk slyší jen houkat sirény a jezdit auta.

Architekt Ivan Ruller oslavil devadesáté narozeniny.Když válka začala, byl jste dvanáctileté dítě, když skončila, byl jste dospělý muž. Jak změnila vaše dospívání?

Hlavně její konec byl hodně dramatický. V roce 1944 zavřel Hitler i gymnázia a všichni se museli podřídit totálnímu nasazení.

Kde jste pracoval vy?

Po konci školního roku 1944 jsme museli do továren. Já pracoval v malé fabričce v Židenicích na břehu Svitavy, kde se plnily kyslíkové bomby. Ke konci války a zejména po bombardování nejezdily v Brně tramvaje a já jsem každý den musel vstávat po čtvrté hodině ráno a jít přes celé Brno do továrny pěšky. Začali jsme také sportovat v Moravské Slavii. Dřív byl sportovní areál u Anthroposu, ale Němci to zabrali pro Wehrmacht. Nový tehdy členové klubu svépomocí vybudovali tam, kde dnes stojí fotbalový stadion v Srbské ulici. Na místě, kde byla vytěžená hlína z cihelny. Z továrny jsem přišel třeba ve tři odpoledne domů a pak šel ještě do Králova Pole.

Jaká byla vůbec tehdy atmosféra v Brně?

Hned po začátku války začali po Brně chodit kluci z Hitlerjugend. Když jim třeba někdo na ulici neuhnul nebo se jim nelíbil, hned na něj nějaký z těch grázlíků vyskočil a začal ho třeba i bít. Hned po 15. březnu se všude objevily u cest cedule fahren rechts, jezdíme vpravo. Vše se přes noc změnilo.

Změnilo se pro vás třeba něco ve škole?

Chodil jsem do české školy. Je zajímavé, že jsem vlastně začínal ve stejné budově, kde nyní jako pedagog končím. V budově na Poříčí, kde teď sídlí fakulta architektury, byl učitelský ústav pro chlapce. Vychodil jsem tam obecnou školu. Na I. reálné gymnázium jsem chodil také na Poříčí, později se ale přestěhovalo, protože jeho budovu obsadili Němci.

A mezi kamarády?

Válka všechno rozvrátila. Měli jsme v okolí spoustu přátel. Některé domy vlastnily židovské rodiny, které nacisté zlikvidovali a už jsme o nich neslyšeli. Třeba tady přes ulici v červené vile bydlela rodina se dvěma dětmi. Jednoho dne tam najednou byla ale německá rodina nějakých oficírů. Po válce jsme po nich pátrali, marně. Je to trauma, jež si člověk nese celý život.

Kromě toho, že 17. listopadu slavíte narozeniny, slaví se i připomínka dvou historických událostí, které jste zažil. Jak vzpomínáte na atmosféru 17. listopadu 1939 a 1989?

Jakmile přišli Němci, veškeré poslouchání zahraničního rozhlasu bylo trestné. Všichni se báli. Pocit společenské závaznosti byl v roce 1989 úplně něco jiného. Tehdy mi bylo přes šedesát let. To byl silný zážitek.

Kde jste při sametové revoluci byl?

Hned když jsme se o revoluci dozvěděli, zapojili jsme se do různých manifestací a aktivit. Na náměstí Svobody jsme cinkali klíči. Vůbec nejsilnější zážitek pro mě byl, když za mnou přišli studenti a zeptali se, jestli bych nešel dělat na fakultu děkana. Tehdy studenti byli úžasní. Měli velký náboj a zájem na změně atmosféry.

Dnes jim to chybí?

Vůbec nekritizuji, považuji to za přirozené. Tehdejší doba měla revoluční náboj, po čtyřiceti letech totality najednou svitla naděje, že se to rozvine pozitivním směrem. A studenti tehdy byli jednou z hlavních sil, které ke změně přispěly. Život pak pochopitelně tuto atmosféru utišil, přišly jiné starosti. Ale člověk přece nemůže žít revolučním nadšením třicet let.

Když porovnáme atmosféru začátku devadesátých let s tou dnešní, nepřipadá vám, že lidé jsou vůči dění kolem sebe apatičtí?

To ne, vždy se najdou lidé, hlavně ti mladí, kteří mají zájem vést společnost k lepším zítřkům. Bylo pro mě zklamáním, že společnost velice rychle, především kvůli některým politikům, nabrala ryze materiální směr. Vytratily se morální hodnoty, které ji mají spojovat. Také se hodně vulgarizuje. To, co si dnes lidi dovolí říci, ještě navíc zrovna ti, jež by měli zemi reprezentovat, dřív nebylo možné. Jen když se někdo v hospodě takzvaně namazal.

Kromě konce éry komunistické strany jste zažil i její počátek v roce 1948 jako student architektury.

I tehdy to bylo dramatické. Člověk si pak uvědomil, že ty síly připravovaly změnu už za války, za pomoci Sovětského svazu. Do jisté míry zneužily idealistické atmosféry i některé poctivé a slušné lidi. V době, kdy došlo k likvidaci nacismu, si přivlastnily zásluhy, vojensky i ideově. Mezi študáky jsme prošli celou řadou ostrých debat. Bylo to velmi vyhrocené. Síla puče byla ale tak velká, že proti tomu asi nešlo moc dělat.

Při studiích jste spolupracoval i s některými velkými brněnskými architekty, jako byl Bedřich Rozehnal nebo Bohuslav Fuchs, vzpomínáte na ně někdy?

Jsem jim dodnes vděčný za to, co udělali pro Brno. I po lidské stránce to byli skvělí lidé, významní umělci a především gentlemani.

V padesátých letech došlo ke změnám i na fakultě, jak jste vnímal období utužování režimu?

Myslím, že ty dva režimy si byly podobné téměř ve všem. Hitler nesl zodpovědnost za válku v aktivním pojetí. Ve společnosti po nástupu komunistů došlo k likvidaci lidí, kteří stáli v cestě nastupujícímu řádu. Ve škole to trvalo deset let. Kopřivu či Fuchse vyhodili, Rozehnala dokonce zavřeli.

Na přelomu padesátých a šedesátých let jste se podílel na stavbě Janáčkova divadla. Jak na to vzpomínáte?

To bylo poté, co nás vyhodili ze školy. Horko těžko jsem sháněl práci. Já jsem byl také většinu padesátých let něco jako třídní nepřítel, protože můj otec byl stavitel. Stavěl například kolonii Nový dům a opevnění na severu Čech. Za války pro něj přišlo gestapo, po válce komunisti. Bohudík i bohužel byl vážně nemocen a nikdy ho neodvedli. Ve Stavoprojektu se ustanovil ateliér pod vedením architekta Otakara Oplatka, vynikajícího odborníka i manažera. Práce byla náročná, ale myslím si, že se povedla. Tvořila přelom architektury ze socialistického realismu k moderní architektuře.

Chodil jste do opery?

No jejda, tenkrát i ta kultura a vyžití bylo úplně jiné. Do divadla jsme chodili často, podle možností. Do Janáčkova, Mahenova i starého českého na Žerotínově náměstí. Tam dnes stojí Bílý dům. Naposledy jsem byl před pár měsíci.

Další stavba podle vašeho návrhu, kterou znají především fanoušci hokeje, je hala Rondo, jak vzpomínáte na stavbu arény?

Byla to příjemná práce. Původně tam chtěli kopuli jak u pavilonu Z na brněnském výstavišti, proti tomu jsem se ale ostře postavil. Zakryli by tak panorama Petrova a Špilberku. Bojovali jsme proto o jednoduchou horizontální konstrukci. Jednak se mi to líbí a opravdu to funguje.

Je ještě nějaký typ stavby, který byste si rád navrhl?

Vybírá se mi těžko. Samozřejmě je něco jiného rodinný domek nebo třeba Rondo. Ale mě práce baví a každou dělám rád. Vždy jsem tíhl k pestrosti. Osobně si myslím, že architekt se má s chutí pustit do jakéhokoliv úkolu.

Kde berete i po tolika letech v oboru energii do dalších projektů?

Vyrůstal jsem a viděl, jak kolem mě v Pisárkách rostou domy od Ernsta Wiesnera či Fuchse, to mě do jisté míry vedlo k výběru povolání. Doteď mě ty domy inspirují. Z okna domu vidím i kousek výstaviště nebo teď nově na jihu města AZ Tower.

Autor: Alžběta Nečasová

20.11.2016 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Výstava brněnského technického muzea lákala na přehlídku historických hasičských vozů, vojenských aut i starých autobusů.
1 22

OBRAZEM: Vrátili se v čase. Na palubě historických autobusů

Besední dům v Ivančicích. Ilustrační foto.

Besední dům v Ivančicích získává zpět lesk. Na tanec v něm si lidé počkají

Mužští učitelé ve školce? Rodiče jim mají problém věřit

Jižní Morava /ANKETA/ – Jeden muž na 250 žen. Jihomoravské mateřské školy trpí obrovským nedostatkem učitelů. Mohou za to nízké platy i nepřízeň rodičů.

AKTUALIZOVÁNO

Mistrovské oslavy v Brně: hokejisty přivítalo 12 tisíc fanoušků, obsadili i věž

Brno /VIDEO, FOTOGALERIE/ – „Brno, miluji tě!" volal na plném Zelném trhu v centru města kouč a majitel hokejové Komety Libor Zábranský. Měl k tomu dobrý důvod, protože bez ohledu na déšť přišlo na sobotní oslavu titulu dvanáct tisíc fanoušků a na náměstí vládla euforická atmosféra připomínající zlaté okamžiky českého hokeje po výhře v Naganu. Fanoušci obsadili i nedalekou věž Staré radnice.

Bojují o fotbalové hřiště. Jeho odpůrci sepsali petici

Brno – Na jedné straně stojí fotbalisté, jimž nestačí hřiště, na druhé lidi, kteří by v brněnských Kohoutovicích chtěli místo k odpočinku. Spor o prostor ve Voříškově ulici graduje, odpůrci hřiště sbírají hlasy v petici.

VÍME PRVNÍ

Němec se z reprezentace omluvil. Necítím se fit, říká po nedávném otřesu mozku

Brno – Titul mistra světa a k tomu dvě bronzové medaile. Tuto povedenou sbírku v hokejové reprezentaci letos Ondřej Němec nerozšíří. Obránce mistra extraligy Komety měl velkou touhu posílit národní tým pro květnové mistrovství světa ve Francii a Německu, ale zdraví je proti.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies