Kdy jste se dozvěděli, že máte letět do Nepálu?

První informaci jsme dostali sedmadvacátého dubna. Poté jsme začali s balením. Léky, stany, přístroje, prostě všechno potřebné šlo do beden. Hodně nám pomáhali spolupracovníci z nemocnice. V noci na devětadvacátého dubna jsme už seděli v letadle z Prahy.

Prý už cesta byla dobrodružná?

Ano. Když jsme žádali o přistání v hlavním městě Káthmándú, tak nám jej nepovolili. Polovina zaměstnanců letiště šla totiž hledat kvůli zemětřesení svoje příbuzné, takže letiště nebylo schopné zajistit dostatek personálu na náš přílet. Proto jsme přistáli v indickém Dillí. Tam jsme strávili pár hodin a poté jsme se konečně dostali do Káthmándú. Za dvě hodiny jsme vyskládali letadlo a vystřídali jsme se s turisty, kteří se naopak vraceli zpátky k nám.

Co vás čekalo po příletu?

Šli jsme se zaregistrovat na jejich ministerstvo zdravotnictví a do koordinačního střediska, které sloužilo pro záchranářské týmy. Tam nám sdělili, ať se přesuneme do města Melamči, které bylo vzdálené asi padesát kilometrů. Rozvinuli jsme tam naši základnu hned vedle první pomoci, kde do té doby byli jen dva lékaři s nefunkční technikou. My jsme měli šest nemocničních stanů. Dva sloužily jako ambulance, kde jsme dělali chirurgická vyšetření. Další byl sklad a jeden takový provizorní operační sál. Potom odsunový stan pro pacienty, které bylo nutné převézt sanitkou, a poslední jednotka intenzivní péče s osmi lůžky.

Příjezd do Melamče musel být hodně smutný a drsný.

Když jsme se podívali kolem sebe, viděli jsme apokalypsu. Víc než polovina všech domů byla srovnaná se zemí. Naštěstí tamější lidé nelpí na majetku, a tak se snažili neštěstí překonat.

Jak jste se s Nepálci dorozumívali?

Celý náš tým uměl anglicky, proto byl domluvený tlumočník z nepálštiny do angličtiny. Situaci nám navíc ulehčili dva Nepálci, kteří v současnosti žijí v Česku. Když se dozvěděli o zemětřesení, vydali se do rodné země na pomoc. Bez nich by to šlo mnohem hůř.

Po vašem příjezdu bylo v Nepálu další zemětřesení. Jak jste ho vnímali?

Dorazili jsme asi pět dní po tom prvním, to druhé o síle 7,3 Richterovy stupnice trvalo asi půl minuty. Ležel jsem a najednou jsem se začal na zemi posouvat ze strany na stranu. Nejlepší je se něčeho chytit, a tak jsem vstal a držel se stromu. A pak jsem viděl, jak začaly padat domy. V té chvíli si člověk uvědomí, jak je malý tvor na zemi a že jediné, co mu zbývá, je čekat, až to přestane.

Jak na tom byli lidé přímo po tomto zemětřesení?

Oni se v té době už báli spát v domech, aby na ně nespadly. Tak leželi venku, proto nebylo tolik zraněných pod troskami domů. Ihned jsme zorganizovali pomoc a část z nás vyjela autem do města. Projeli jsme ho celé a pomáhali. Nejčastěji jsme ošetřovali zlomeniny, otevřené rány, ale také spoustu těhotných žen. Některým spadl kámen na břicho. Postarali jsme se o matku po porodu, která krvácela z dělohy. Té jsme museli zajistit převoz do nemocnice. Do čtrnáctého května měly všechny oběti zemětřesení zdravotní péči v nemocnici zdarma. Potom si to musel každý platit sám.

Mají na to Nepálci peníze?

Obyčejní lidé žijí v kopcích a pracují na malých políčkách. Vydělají patnáct set rupií za měsíc, to je v přepočtu okolo tři sta korun. Místní nám říkali, že soukromá nemocnice požaduje za vstupní konzultaci tři tisíce rupií, což je jejich dvojnásobný měsíční výdělek. Rentgen stojí pět tisíc. Proto mnoho lidí nejde na ošetření a zranění jako zlomené prsty vůbec neřeší. Do nemocnice jdou, až když jsou na tom hodně špatně.

Takže přivítali vaši bezplatnou pomoc?

Rozhodně, bezplatná péče čtyřiadvacet hodin denně je pro ně nepředstavitelná. Proto za námi ke konci naší mise chodili a žádali nás o prášky, aby je měli pro své příbuzné nebo pro sebe na delší dobu. Všechny léky i část vybavení jsme tam nechali. To stejné udělaly i další záchranné týmy. Jen přístroje jsme si vzali zpátky s sebou.

Myslíte si, že pomoc v Nepálu byla dostatečná?

V té prvotní, akutní fázi ano. Otázka je, kolik jí tam bude teď. Když jsem dorazil zpátky do Brna, tak jsem s kolegy přemýšlel, co dál. Zvažujeme buď materiální pomoc, jako jsou stany a přístřešky, nebo přímo peníze. Ještě jsme se nerozhodli. Taky je důležité si odpovědět na otázku, kolik pomoci máme poskytnout, abychom třeba někoho nezvýhodnili oproti druhému.

Byly to pro vás nejemotivnější dny v životě?

Byl to můj první reálný výjezd. Změnil mi úhel pohledu na svět. Oni tam žijí v malém domě třeba po deseti a váží si sebe navzájem, váží si mezilidských vztahů. Nejsou šťastní z auta, domu nebo zahrady. My proti nim denně řešíme malichernosti. Bylo mi moc líto jednoho muže, který byl mistrem v malování speciálních obrazců zvaných mandaly. Kvůli zemětřesení přišel o všechno. Koupil jsem si od něj kreslenou mandalu za dvě stě dolarů. Cítil jsem, že mu musím alespoň nějak pomoci.

Co jste si ještě přivezl?

Například modlitební vlajky (na snímku pozn. red.). Ty tam všude prodávají. Potom jsem přivezl i nepálské pivo. Poslední den před odletem jsme měli celý volný, tak jsem prošel město a něco vzal domů, do práce a známým. Taky jsem tam koupil pohledy, nechal je napsat v nepálštině a poslal domů. Jeden dorazil, ale na ty ostatní v práci pořád čekají. Doufám, že jednou dorazí.

Měli jste vůbec volný čas v předchozích dnech?

Po dvanáctihodinové službě jsem se šel většinou zchladit do nedaleké řeky. Bylo to příjemné odreagování. Teploty se totiž ve stínu pohybovaly okolo čtyřiceti stupňů Celsia. Tábor jsme naštěstí měli postavený strategicky pod stromy.

Museli jste někomu říkat, že opouštíte tábor?

Ano, to byla naše povinnost. Zaprvé jsme si všude museli brát vysílačku a taky jsme tam měli tabuli, na kterou jsme vždycky napsali, kam jsme šli, v kolik hodin a kdy se asi vrátíme. Kvůli bezpečí.

Co jste vlastně v Nepálu jedli?

Každý den jsme dostávali takzvané krmné dávky potravy. Byly to takové dvě vaničky s jídlem. Byl tam například guláš, potom i dvě marmelády nebo tři čokolády. Krabiček bylo celkem sedm typů a ty se stále opakovaly. Občas jsme si stravu zpestřili například koupenou zeleninou a rýží.

Jak se liší práce tam a u nás?

Vybavením a možnostmi. U nás, když někoho ošetřujete, můžete udělat klidně dvacet vyšetření. Tam jsme měli jen ruce, hlavu, rentgen a ultrazvuk. Ale nejvíc pracovala hlava. Spoléhali jsme na to, co nás naučili ve škole. A fungovalo to. V Evropě děláme hodně vyšetření kvůli prevenci. V Nepálu tolik možností nebylo. Prostě jsme určili diagnózu a stabilizovali jsme pacienta pro možnost převozu do nemocnice.

Byl jste dlouhou dobu pryč. Jak to brala vaše rodina?

Mám ženu a dvě děti. Rodina má můj velký obdiv, hlavně manželka. Kluk má šest let a holka čtyři. Odjezd jsme jim vysvětlili. Každý den rodiny dostávaly zprávu, že jsou všichni členové traumatýmu v pořádku, takže neměli důvod ke strachu. Se ženou a dětmi jsem byl i v telefonním spojení. S kolegy jsme si telefony půjčovali, ale spojení bylo komplikované.

Proč?

Tamní mobilní síť sice fungovala parádně, ale je uzavřená. Využívá ji jen vláda a běžní občané se do ní nedostanou. Potom je tam veřejná síť, která má velmi špatný signál. Takže někdy volat šlo a někdy ne. Za minutu hovoru se platilo okolo šedesáti korun, takže jsme hovory omezovali do deseti minut. Děti se mě po telefonu často ptaly, kdy už přijedu. Ale zvládly to statečně.

Trénuje traumatým podobné krizové situace jako v Nepálu?

Ano, máme místní i krajská cvičení. Taky jsem před víc než dvěma lety byl na cvičení v Dánsku. Jsou tam rozhodčí, kteří vše vyhodnotí. V podstatě to bylo speciální cvičiště se zbořenými továrnami. Hasiči simulovali, že vytahují lidi z trosek. Reál-ně namaskované nám je pak dováželi. Koho vytáhli, k tomu napsali cedulku se základními životními funkcemi. Jaký je třeba tep, jestli člověk dýchá. Potom na zraněné připevnili cedulky s různými barvami.

Co která barva znamená?

Červená barva znamená bezprostřední ohrožení života, žlutá říká, že to není tak závažné, a zelená je banální problém, který nějakou dobu počká. Potom jsou ještě černé tabulky. Ty znamenají smrt, takové se k nám ovšem nedostávaly.

Kdy jste vůbec vstoupil do traumatýmu?

Lékařem jsem od roku 2005. Studoval jsem v Praze, ale doktorát jsem nakonec získal na Masarykově univerzitě v Brně, kde přímo bydlím. Později jsem začal v Brně pracovat a nyní jsem lékař na klinice úrazové chirurgie zdejší fakultní nemocnice. Tam nás oslovil primář Petr Nestrojil, jestli se nechceme stát členy traumatýmu. A já jsem si řekl, že bych na záchrannou misi klidně jel, pokud by dávala smysl. Mise v Nepálu smysl měla a obohatila mě.