VYBERTE SI REGION

Gottwalda jsem dělal jako Rodin Balzaca

Borkovany /ROZHOVOR/ - Sochař František Navrátil popisuje život umělců v socialismu. Vypráví o tom, jak musel několikrát předělávat hlavu bývalého prezidenta Gottwalda.

18.10.2009 1
SDÍLEJ:

Sochař František Navrátil z Borkovan na Břeclavsku.Foto: DENÍK/Tomáš Škoda

Freud, Janáček, Nezval, Skácel, Martinů i Gottwald. Hlavy těchto velikánů prošly jeho rukama. Sochař František Navrátil, jehož Janáček zdobí koncertní sál v Paříži a jehož Gottwald skončil na smetišti dějin, už dvacet let žije v „dobrovolné emigraci“ v Borkovanech na Břeclavsku.

„Kolega za hrátky s Gottwaldem zaplatil životem. Já to ustál a díky mně dodnes stojí Červený kostel,“ říká sedmasedmdesátiletý umělec, jehož vášní je sbírání brouků. Jeden z nich nese dokonce jeho jméno – Anthaxia navratili.

Sochařina je fyzická dřina. Jak jste se s tím vyrovnával?
Vyučil jsem se kamenosochařem. S kamenem a kladivem jsem strávil třetinu života, odešel mně z toho nerv na ruce. Ted mě trápí třes rukou. Neměl jsem na to fyzičku, tak jsem se orientoval na bronz.

Za minulého režimu jste dostal zakázky ztvárnit hlavy osobností, například Bohuslava Martinů, Sigmunda Freuda nebo Klementa Gottwalda. Jak se to stalo?
Práci měl ten, kdo se uměl s požadavky režimu srovnat a naučil se žít s dohledem. Můj život se odvíjel v socialismu, jako se váš odvíjí v dnešní době. A také se s tím musíte nějak vyrovnat. Já pracoval tak, že jsem se účastnil soutěží. Jen za účast činila odměna asi pět tisíc korun. První cenou byla realizace, druhou většinou dvacet tisíc korun. Za ty peníze se dalo žít třetinu roku. Tak se žilo a bylo to výhodné zejména v postudentském období. Umělec se zdokonaloval, dostával se do výtvarné obce i do povědomí soudců, kteří vybírali.

Jste žákem Vincence Makovského, jehož socha Rudoarmějce je dodnes na Moravském náměstí v Brně. Myslíte si o svém učiteli, že to byl velký sochař, který musel dělat ústupky?
Pochopitelně, to musel dělat každý, kdo tu přežíval. Dnes je to stejné. Buď ctíte zákony systému, nebo nectíte a obcházíte je. A pak jsou tu odbojáři, kteří riskují a musí bojovat. Nebo utéct a bojovat na dálku. Ten, kdo v současnosti bojuje, je anarchista nebo rozbíjí výklady.

Vy byste se zařadil do druhé skupiny?
Jistě. Jezdil jsem po světě a taky mohl zůstat v Paříži. Ale tady jsem měl milenku, se kterou jsem žil od dvanácti let a která je dodnes mojí ženou, měl jsem tu rodiče, sourozence a kamarády. Zvítězila zodpovědnost k těm, kteří tu měli zůstat. Nejvíc jsem rozvažoval kolem šestašedesátého roku, později už to tak nešlo.

Čím to je, že Rudoarmějec na Moravském náměstí stojí dodnes?
To je stejné, jako byste se ptala, proč stojí Karlův most. Má asi jisté kvality. Obrazoborectví existovalo vždy, změna ideologie znamenala přetnout vše, co předchozí generaci prezentovalo. Co se týká Rudoarmějce, má na sobě uniformu, kterou nosili ti, kteří z Brna vyhnali Němce. Nemá zbraň, jen vztyčenou ruku s gestem naznačujícím – stát. V té době nešlo o politické věci, vždyť ten pomník dělali národní socialisté. Já jsem na něm také jako mladý pracoval, musel z něj oddlabat pět centimetrů betonové plochy, na které stojí celý komponent. Trvalo mi to šest týdnů.

Místostarosta Králova Pole odbrousil srp a kladivo z pomníku v tamní městské části s tím, že je to symbol komunismu. Jak se na to díváte?
Lidi v Praze teď pláčou, proč musel zmizet z nábřeží pomník, který vznikl za císařství. Dnes by měl ohromnou hodnotu a smysl. My bychom se tím velmi chlubili. Jenže ho rozmlátili a jen některé fragmenty jsou v lapidáriu. Každá doba nese své symboly a výpovědi, doby se mění hodně rychle. Já zažil tři.

Jak jste se dostal k portrétování slavných lidí?
Janáčka jsem dělal v šedesátých letech pro brněnskou konzervatoř, když jsem učil na Škole uměleckých řemesel. Dnes je i v koncertním sále v Paříži, vybrali si ho podle fotografie, kterou měl Pragokoncert v Praze.

Dělal jste i pomník Sigmundu Freudovi v Příboře. Jak je možné, že jste za tehdejšího režimu dostal takovou zakázku?
V roce 1966, kdy se politická situace mírně uvolnila, rozhodli, že tomuto velikánovi psychologie, který je rodákem z Příboru, nechají udělat pomník. Prověřovali mě odborníci z celého světa. Nejdříve se totiž spletli, mysleli si, že jsem olomoucký sochař Navrátil, který byl tou dobou už po smrti. Najednou zjistili, že to vyhrál nějaký mladý kluk. Profesoři psychologové začali jezdit a testovat mě, jestli na to vůbec stačím.

O soše Freuda tedy rozhodovali psychologové?
Tak jako o Janáčkovi rozhodli muzikanti, o básníkovi básníci, o Gottwaldovi politici.

Jak váš Freud vznikal?
Nejdříve jsem si sehnal fotografie, to byl základní kámen. Chodil jsem po knihovnách, kopíroval, v pražské ČTK byli schopni za peníze pořídit jakýkoli materiál. Pak jsem si nastudoval a udělal sádrovou hlavu. Měla to být hlava fungující na třicet metrů. Je to stylizované asi tak, jako vy byste musela školit svůj hlas a mimiku, aby jej v Národním divadle vnímal i ten poslední divák na bidýlku. Hlava zblízka jako živá není na dálku nic. To je hlava na kredenc.

Co váš portrét básníka Skácela?
Jana Skácela jsem dělal takzvaně na krchov, to je hlava, co musí fungovat na deset, patnáct metrů. Když se podíváte zblízka, uvidíte jen chuchvalce škvarků.

Dělal jste i hlavu Klementa Gottwalda.
V té době byla zásada, že každé město musí mít Lenina nebo Gottwalda. Do čela všech institucí totiž přišla nová „prestižní“ generace a musela prokázat, že dobře plní úkoly. Všechna města už Gottwalda měla, jen Brno stále ne. Tam pro Gottwalda vznikal velký politický projekt: udělat z Husovy třídy bulvár socialismu. Hrozila likvidace Červeného kostela, na jehož místě měla být socha Gottwalda. Tak jako Praha měla Stalina. Tento radikální záměr vsouvali do všech výtvarných a kulturních institucí. Druhá strana byla v opozici. Tiché a taktické. Vypsali tedy soutěž na Gottwalda, ale neměl ho kdo dělat. Všichni oficiální sochaři měli práci. Dělali někam Gottwaldy. (smích) Je to groteskní, ale v každé době rozkvete blbost až do naprostých kuriozit. Jen při této grotesce umírali lidé a tekla krev.

Jak to?
Měl jsem propůjčený ateliér v jedné výtvarné buňce, které se říkalo Včelín. V domě, kde žil vymřelý rod kameníků. Tam měli dílny sochaři, včetně mého kolegy Širůčka. Všichni dostali výzvu, aby dělali Gottwalda. Na dvoře to byla hrůza, navzájem jsme se uráželi a vysmívali se sami sobě, kam jsme to dopracovali. Počítal jsem, že vyhraji jednu z cen. Troufal jsem si na to, že udělám portrét. Mnoho z portrétů Gottwalda byly paskvily. Já dělal Gottwalda tak, jako Rodin Balzaca. Jen špalek jako jednoduchý kabát, s rukama volně podél těla a s natočenou hlavou. Dostal jsem za to druhou cenu. První vyhrál kolega Širůček, pán s bílými vlasy, který dělal Gottwalda v saku jako loutku. Z legrace.

Vymstilo se mu to?
Ne hned. Porotci v tom viděli, co chtěli vidět, tedy aktivního, živého, lidového člověka. Na dvoře z toho bylo pozdvižení, ale i drama. Širůček dostal strach, říkal si – proboha, a co teď? S kamarády jsme Širůčka chlácholili a zároveň mu lhali. Nastoupili na něj úředníci se smlouvami a zadáními, aby rozjel akci. Jednoho dne k nám do dvora kdosi přišel a oznámil, že Širůček se zabil. Neunesl to, zaplatil za hrátky s Gottwaldem.

První cenu jste tedy získal vy.
Do ateliéru v Borkovanech ke mně začala chodit takzvaná Biľakova komise. Strana ji stanovila, aby těch Gottwaldů nebylo tolik. Jenže komisi udělali až tehdy, když byl Gottwald v každém městě. Byli u mě třikrát. Jednou se jim nelíbilo, že je málo aktivní, tak jsem posunul jednu nohu dopředu. Pak byl problém s rukama. On byl přece agitátor, nemohl mít ruce spuštěné podél těla. Tak jsem ho opět předělal. Trvalo to tři roky. Mezitím dostavěli Bílý dům a já protlačil svou Gottwaldovu sochu před něj. Zachránil jsem Červený kostel před zbouráním.

Takže vašeho Gottwalda nakonec postavili?
Mělo to ještě jeden háček. Před poslední komisí stál už zlatý vycizelovaný Gottwald po odlití v Blansku. Přes celou proceduru jsem nechal jeho hlavu tak, jak byla původně. V klidu, koukala do svého horizontu. Předseda komise Chňoupek mě zavolal a říkal, že zná místo, kde má stát, že takto na podstavci bude Gottwald přezírat masy. Je tam prý velký provoz, proto je nutné, aby měl kontakt s lidmi.

Jak jste zareagoval?
Mně už to bylo jedno, hlavu prostě uřezali a natočili dolů. Výsledek byl, že v jedné ruce drží noviny a dívá se do druhé ruky, kde má „hovno“. Tak to alespoň zlidovělo. Všichni Axmani sbírali medaile, ale se mnou si strana stále nevěděla rady. Neoběsil jsem se, ani jsem neemigroval.

Co jste dělal po revoluci?
Odešel jsem z Brna, protože mě všichni znali jako „pachatele Gottwalda“, který tam nějaký čas stál. Teď je tam Pierot od Jiřího Marka. Vrátil jsem se do Borkovan a od té doby jsem neměl zakázku. Žiji z důchodu, můžu si dělat, co chci. Plním přátelské sliby a dluhy. Většinu věcí jsem si sám odléval na dvoře, dělám výstavy.

Nemyslíte si, že jezdecká socha, kterou chce v Brně prosadit bývalý primátor Svoboda, je v sochařství zpátečnictvím?
Znám evropské tendence. V dnešní době záleží na šťastné volbě. Já jsem třeba pro Spojené arabské emiráty navrhl hotel s formou nahého ženského těla. Mělo to dvě pole – hladinu moře a velkou pískovou pláň. Mezi tím, na té hranici, je život nejbohatšího státu světa. Tak jsem tam umístil ženské torzo, které vyrůstá z písku na břehu moře a nese život. V soutěži nakonec vyhrála dnes už známá plachetnice. V umění záleží vždy na postoji. Dnes se střetává postoj individua k moci. A kdo tu moc má? Opět jsou tu amatéři, kteří si volí poradce, odborníky.

Uvažoval jste o tom, že byste jezdeckou sochu zkusil?
Neuvažoval jsem o tom a dokonce jsem byl zvědavý, jak si s tím poradí. Mám k jezdeckým sochám nesmírnou úctu. Dnes je to ale složité. V Borkovanech je jediný kůň a ten slouží jen ke sportovním účelům. Je těžké ji pojmout tak, aby obstála a aby to nedopadlo humorně. Navíc Myslbek dělal svatého Václava na Václavské náměstí dvanáct let, dnes to chtějí mít zítra hotové. To není možné.

Patří sochy do města jako Brno?
Socha byla, je a bude součástí výtvarného umění. Lovec mamutů dělal Věstonickou venuši, byl to nějaký „intelektuál“, který nebyl dobrým lovcem ani běžcem. Takový mrzáček, kterého živili. Bez kumštu se dnes neobejdete. Pustíte televizi a je tam kumšt nebo spíš pseudokumšt, zabalený do showbusinessu.

Líbí se vám nápad umístit na Malinovského náměstí čtyři žárovky jako připomínku Edisona?
Proč ne? I já dělal svého Edisona pro atomovou elektrárnu v Dukovanech. Je to třímetrová socha v mědi pojatá jako takový mág, kterému mezi rukama tancují atomy.

Co vás fascinuje na člověku, že tak často děláte jeho portréty?
Jsem založením biolog. Obdivuji přírodu, její jedinečnost v originalitě jednoho exempláře. A také její dočasnost. Ať je to kousek kamínku nebo člověka. Každý si to nějak „odslouží“, jako květina, která vyroste, je úžasná, voní, vydá plod a odevzdá se.

Vaší vášní je entomologie. Jezdil jste po světě a sbíral brouky?
Sjezdil jsem Asii až po Japonsko v doprovodu až dvanácti zoologů, botaniků, etnografů a výtvarníků. Posledním mým cílem byl před dvaceti lety střed Sahary, pohoří, kde jsou skalní kresby z dob, kdy Sahara žila. Jezdili jsme s Čedokem, který jako socialistická organizace měl povinnost dělat průzkum a navazovat nové kontakty s jinými cestovními kancelářemi.

Objevil jste broučka, kterého po vás pojmenovali Anthaxia navratili.
Zabývám se krasci, což jsou takzvaní krásní nebo krásně zbarvení brouci. Tohoto jsem našel v Řecku na hippodromu v Řecku. Jedl jsem svačinu, představoval si, jak tam dřív závodili koně. Na borovici byla větvička, která mě pořád dráždila. Vzal jsem si ji do ruksaku a dal doma do láhve. O Vánocích mi žena říká – něco ti tam leze. Tak jsem volal do Prahy. Šlo o nový druh.

Autor: Hana Fasurová

18.10.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Vánoční dárky od obce? Obyvatelé dostanou kalendáře, plavenky nebo besídky

Nová Ves - Kromě Ježíška myslí na obyvatele obcí na Brněnsku také představitelé některých tamních radnic. Většinou lidé dostanou drobnosti vztahující se k obci a jejímu životu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies