Druhý díl pohádky Anděl Páně, který je nyní v kinech, byl hodně očekávaný. Měl jste obavu z toho, aby se udržela kvalita, kterou nastavil první díl?

Obavy byly hlavně z toho, že je to dvojka. Protože jak říká Jirka Strach: Nikdo nemá rád blbý dvojky. Měli jsme krapet strach z toho, jak to diváci přijmou, proto jsme čekali jedenáct let. Neobjevil se vhodný scénář, i když různé pokusy byly, ale kvalit jedničky nedosáhly. Slíbili jsme si totiž, že pokud půjdeme do dvojky, musí to být scénáristicky minimálně stejně dobré jako jednička.

Bylo natáčení po tolika letech v něčem jiné?

Bylo, přece jen jsme o jedenáct let starší. Rozdíl je taky v tom, že dvojka vznikla přímo pro kina, používala se jiná technika, jiné svícení, bylo víc komparsu.

Coby čert Uriáš pořád pokoušíte Petronela, tedy Ivana Trojana. Bylo to spravedlivé rozdělení rolí?

Je to tak naprosto v pořádku. (smích) Nedovedu si ani představit, že bych hrál anděla, navíc poté, co jsem viděl, jak skvěle se toho chopil Ivan Trojan.

Jste věčným pokušitelem i mimo kamery?

To ne, jsem spíš klidnější. V naší „svaté" trojici Strach-Trojan-Dvořák jsme si slíbili, že si můžeme říct cokoliv, ale nesmíme se nikdy urazit. A většinou to tak končí, protože na konci jedné ruky držím Stracha, na konci druhé ruky Trojana a jsem jakýmsi katalyzátorem. (úsměv)

Herecké partnerství s Ivanem Trojanem funguje, rozumíte si i mimo natáčení?

Ano, voláme si teď často, Ivan byl na malém zákroku v nemocnici, tak jsem mu nabídl pomoc, ale říkal, že je o něho dobře postaráno. Troufnu si říct, že jsme kamarádi. Díky tomu to zřejmě funguje i na plátně.

S režisérem Strachem se znáte dlouho, on je navíc známý svým přátelským přístupem. Nestírá se někdy na place jeho autorita kamarádstvím?

Je to u něj zvláštní, specifické a geniální současně, protože se nevyvyšuje. Herecká a režijní práce je založená hlavně na dialogu. Když nám Jirka řekne, že něco bude takhle, a my s Ivanem cítíme, že by to šlo jinak, řekneme mu to a ukážeme. A on je ochotný to přijmout a říct: Měli jste pravdu, váš nápad je lepší. Je to tedy vzájemné ctění se, což je pro nás, ale i pro atmosféru na place, důležité.

U jakého filmu jste se s Jiřím Strachem potkali poprvé?

Před šestnácti lety na castingu k televiznímu filmu Vůně vanilky. Bylo to na Kavčích horách a bylo už dané, že hlavní roli ztvární Bára Munzarová. Chodili jsme spolu tehdy asi tři nebo čtyři měsíce. Jirka tehdy řekl, ať mě Bára přivede, když jsem „ten herec". Pamatuji si, že jsem viděl Jirku sedět na zkušebně, vypadal jako hubený, ušatý torpédo a okamžitě mi začal tykat.Herec Jiří Dvořák.Zdroj: DENÍK

Castingy nejsou mezi herci příliš oblíbené.

Nenávidím je, takže jsem byl čím dál víc otrávený, a jak jsem se později dozvěděl, on se tím královsky bavil. Končilo to tím, že se mě zeptal, zda mu roli Stanleyho zahraju. Takové bylo naše první setkání na castingu, kde mě neuvěřitelným způsobem štval, a odstartovalo to mnoho dalších spoluprací, které z hlediska popularity aktuálně korunuje Anděl Páně 2.

Jste s výsledkem spokojený?

Viděl jsem ji zatím jen jednou, na pražské premiéře a jako celek se mi líbí moc. Ale když se herec dívá na film, v kterém hraje, poprvé sleduje zpravidla víc sebe. Proto se těším, až si to pustím doma a bez nervů, co na pohádku řeknou lidi sedící v kině okolo mě.

A kdo vám byl na premiéře přísedícím „kritikem"?

Čtrnáctiletá dcera Áňa. Seděla vedle mě a já se jen párkrát podíval, co na to říká. Viděl jsem rozzářené oči, otevřenou pusu a pohled, kterým doslova visí na plátně. To byl okamžik, kdy jsem si řekl, že je to dobrý.

Hrál jste mnoho významných divadelních rolí. Není vám někdy líto, že to mediálně známější čert Uriáš přebíjí?

Vnímám to tak, že právě na základě mnoha divadelních rolí přišly příležitosti filmové. Jde to ruku v ruce, i když jsou to dvě zcela odlišné disciplíny: divadlo je tady a teď, každá vteřina je nevratná. Film si vrátit lze, ale je zas svým způsobem zakonzervovaný.

Připomeňme vaše úspěšná působení v brněnském Mahenově divadle a na jevišti Městského divadla Brno.

Brnu vděčím hlavně za to, že jsem v Praze. Jestli jsem se někdy něco naučil, tak to bylo právě v Brně. Hrál jsem zde krásné, velké věci a potkal se s úžasnými lidmi. Vzpomínám na to rád a rád se do Brna vracím. Když přijedu a mám čas, zajdu i do Mahenky nebo k Mrštíkům. (Městské divadlo Brno - pozn. red.) Prožil jsem v Brně krásný období a i díky Standovi Mošovi či Zdeňku Černínovi, panu Kaločovi to byli režiséři, od kterých jsem se hodně naučil.

V Brně jste studoval Janáčkovu akademii múzických umění. Jaký jste byli ročník?

Dodnes se stýkáme a jsme v kontaktu. Byli jsme dobrý ročník, vedla nás Jana Janovská a ta nám vštípila do paměti, že divadlo je základ. Bylo nás devět a osm z nás u divadla zůstalo.

A vaše herecká očekávání poté, co jste odešel ze školy?

Hrozně dlouho jsem se po ukončení studia obával říct, že jsem herec. Myslel jsem si, že na to ještě nemám právo. Mohli jsme už od druhého ročníku hostovat v Mahence a u Mrštíků, ve čtvrťáku jsem byl tedy už na půl úvazku v Mahenově divadle. Měl jsem štěstí, že jsem mohl v Brně zůstat, stejně jako mí další spolužáci Jana Musilová, Tomáš Sagher či Zuzka Slavíková.

Byly i dabingové příležitosti?

Byly, ale na škole ještě moc ne. Potom si mě ale všiml Milan Messany a na základě toho i můj dabingový guru, výborný dabingový režisér Jirka Kubík. Tak odstartovala moje dabingová kariéra. Nejslavnější role, kterou jsem v Brně měl, byl Bobby z Dallasu.

Je vám devětačtyřicet. Naplnilo se, o čem jste na začátku své herecké kariéry snil?

Člověk má ideály, ale jak život pokračuje a nastupuje realita, přichází o ně. To je ale asi v každém povolání, nejen v herectví. Tedy myslím, že se to naplnilo nad očekávání. Nedoufal jsem v to, že se potkám s takovými herci, režiséry a že budu moct na jevišti hrát, dnes už s legendami českého a slovenského herectví. Měl jsem štěstí a ve správný čas potkal správné lidi.Herec Jiří Dvořák.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Televizní seriály vnímá hodně herců jako něco méněcenného. Natáčel jste Zdivočelou zemi, Ulici, Pojišťovnu štěstí a další. Máte na to podobně negativní názor?

Kdo říká, že je to méněcenné, ať to nedělá. U seriálů je problémem to, že nikdo neví, kam děj jde a kam se daná postava vyvine. Nastupujete-li tedy do role, často netušíte, jak charakter naplno uchopit a jen opatrně našlapujete. Pro mě to byla ale vždy obrovská zkušenost, přestal jsem se před kamerou bát. V seriálech se jako herec můžete hodně naučit. Kdo ale před tím zkušenosti nemá, může je takový seriál herecky zabít.

Říkáte přestat se bát. Co je pro vás při natáčení seriálu jiné než při natáčení filmu?

Když jdu první den před štáb, který neznám, je to jiné. Kamera je svině, dokáže odhalit strašně moc, proto se musíte naučit přestat ji vnímat, soustředit se jen na partnera a danou situaci. Se štábem, který znáte, si to tolik nepřipouštíte.

Míváte ještě trému?

Vždycky. (úsměv)

I když natáčíte se Strachem?

Nejhorší je vždycky první den, okamžiky, než se celý mechanismus rozjede. To jsem nervóznější, ale pak se to uklidní a už to nevnímám.

Máte ještě v Brně rodinu, za níž se vracíte?

Máma bydlí v Hostěrádkách, za ní jezdím tam. V Brně rád navštěvuji kamarády v divadle. Baví mě se jen tak courat po městě, zajít si na Zelňák, na Svoboďák nebo si jako teď zajít na vánoční trhy. Labyrint jsme dotočili 9. prosince, kdy už trhy byly, tak bylo příjemné to spojit. V nové sérii Labyrintu jsem dostal zajímavou roli lobbisty a jsem rád, že nedělám zase nějakýho policajta nebo vyšetřovatele.

Máte-li volno, co vás baví?

To je zajímavé poznání, protože jsem třicet let jen pracoval, a když jsem měl najednou volno, zjistil jsem, že žádné koníčky nemám. Mám tedy dva dny volno a uklízím, něco vařím… ale není to lepení letadýlek nebo sbírání známek, jak to mají jiní. Rád odpočívám a začínám číst knihy.Herec Jiří Dvořák.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

A Vánoce? Máte je rád?

Popravdě mám k nim zvláštní vztah. Teprve se je učím mít rád. Když jsme s tátou zůstali sami, byli jsme chudí a táta nechtěl ani stromek. Jedny Vánoce jsem třeba dostal propisku, protože prostě nebyly peníze. Poté, co se naši rozvedli a táta to těžko snášel, tyto rodinné svátky klidu a míru úplně nenáviděl. Přenesl to trochu i na mě, takže já se teď skrze svoji dceru Anču učím hledat k tomuto krásnému svátku cestu.

Našel jste v Praze zázemí, které jste hledal? Přece jen už v ní žijete osmnáct let.

V tomto nejsem typický Brňák, který by nadával na Pražáky. Po třech týdnech tam jsem měl pocit, že jsem se v Praze narodil. Myslím si, že Praha s Brnem problém nemá, ale Brno s Prahou ano. Což je malicherné, protože se říká, že Praha je největší moravské město, protože je to tam samý Moravák. Praha mi v podstatě dala vše, kromě jedné věci přátel z dětství. Když tedy do Brna jezdím, vracím se za nimi. Tohle vám Praha nedá. Co vám naopak dá, to jsou příležitosti a je jen na vás, jak s nimi naložíte.