„Po čase se ukáže, že jsou to úplně stejní lidé jako ostatní politici a jejich voliči jim přestanou věřit. Vzpomeňte si, jak komunistický poslanec Jiří Dolejš kývl na nabídku milionového úplatku za hlasování o loteriích. Když v exekutivě přijmou zodpovědnost, tak se ukáže, že nemají kromě silných slov žádné řešení stávající situace," říká historik.

V rozhovoru Deníku Rovnost vedeném k výročí začátku sametové revoluce upozorňuje, že demokracii v České republice daleko víc škodí korupce a chybějící vize budoucnosti.

Kde jste byl 17. listopadu 1989 a co jste dělal?

Byl jsem na základní škole, přesto jsem hltal neopakovatelnou atmosféru těch dnů. Pamatuji si soudružku třídní učitelku, která si zavolala rodiče do školy kvůli tomu, že jsem se dvěma spolužáky odstranil Husákův obraz ve třídě. Vyšetřovala to jako velký průšvih. Senilního soudruha prezidenta jsme ve třídě sice sejmuli, ale on byl přitom pořád na Hradě hlavou státu.

Co vám tehdy hrozilo?

Nevěděli jsme, že naše třídní učitelka byla předsedkyní základní organizace Komunistické strany Československa ve škole, takže z téhle nevinnosti udělala aféru a překvapeným rodičům vážně sdělila, že všichni patříme do zvláštní školy, když nechápeme, co jsme spáchali. Tak nějak fungoval komunismus. Kladl se důraz na formální slušnost, ale idiocie procházely mimoděk.

Zažíváte podobně jako většina účastníků tehdejších událostí jakési vystřízlivění z vývoje demokracie v České republice?

Tomáš Garrigue Masaryk kdesi napsal, že když demokracie nefunguje, je třeba ji opravit, a ne bořit. Naše novodobá demokracie trvá už třiadvacet let, což je déle než trvala první republika. V té době naše země patřila mezi ekonomicky nejúspěšnější na celém světě. Takže to, že to u nás ani po třiadvaceti letech demokracie nefunguje, nepřipisuji pouze komunistické minulosti ani způsobu zhroucení komunismu. Jsme malý národ a ty to mají v mnohém těžší. Musíme získanou demokracii opravit, starat se o ni. Jsme za ni plně odpovědní už dlouho.

Proč se jako historik zajímáte zrovna o období komunistického režimu?

Bavily mě středověké dějiny a chtěl jsem se jimi odborně zabývat. Ale pak jsem začal číst neuvěřitelné příběhy lidí okolo mě. Potkávat je a zakopávat o ně. Nedalo se tomu vyhnout. Už jsem se neodtrhl od témat spojených s dvacátým stoletím.

Letos se objevil v kinech dokumentární film Vrahem z povolání Utrpení soudce Karla Vaše, ke kterému jste napsal scénář a spolu s Janem Bělohlavým ho režíroval. Je o komunistickém prokurátorovi, který má na svědomí desítky mrtvých. Kdy jste se poprvé setkal s jeho příběhem a co vás na něm nejvíc zaujalo?

Poprvé jsem o něm slyšel na vysoké škole a nikdy by mě nenapadlo, že si s člověkem, který patří k největším zabijákům v naší zemi, podám ruku a že s ním někdy půjdu do kavárny. Když mi kolega řekl, že Vaš je ochotný mluvit na kameru, věděl jsem, že pokud skutečně promluví, bude to nesmírně cenný materiál. Mnozí mi říkali, že se mi diví, že s takovým darebákem mohu být v jedné místnosti. On byl ale autentický člověk a na jeho zločinech a šíleném životním příběhu si lze uvědomit spoustu důležitých věcí.

Setkal jste se i s jeho rodinou. Jak ho znají oni?

Asi před pěti lety jsem u Karla Vaše potkal jeho dceru, která u něj byla na návštěvě. Do posledních chvil se o něj starala. A to i přes to, že jeho činy odsuzovala a styděla se za něj a on dělal vše proto, aby si její lásku nezasloužil. Vaš zemřel loni v nedožitých sedmadevadesáti letech. Přes čtyři sta tisíc korun z jeho pozůstalosti jeho dcera rozdala nedávno na dobročinné účely. Přitom ona sama byla vychovávána v tom, že je otec válečný hrdina. Její cesta k poznání pravdy byla proto hořká a vyrovnává se s tím stále. Dokáže se člověk smířit s tím, že jeho blízký je odpovědný za smrt stovek lidí?

Jak na promítání filmu reagují diváci?

Film o Karlu Vašovi vidělo skoro čtyřicet tisíc lidí na internetu, zřejmě jde o lidi mladší generace, což mě těší. Několik tisíc, co přišlo do kina, vědělo, proč tam jde, a o dějiny se zajímají, je to publikum předem jasně definované. Reakce veřejnosti nejspíš teprve přijde, až film odvysílají v televizi. Hodně lidem ve filmu vadila přítomnost výtvarníka Davida Černého jako moderátora. Chtěl jsem udělat jiný film, než na jaký jsou lidé zvyklí. A David je rád, když může někomu vadit, on vadí kdekomu, takže ho to vlastně potěšilo.

Přál minulý režim úspěchu osobností Vašova typu, nebo se objevují v každé době?

V každé době je statisticky daný výskyt sociopatů, jako byl Karel Vaš. Dnes je potkáte všude od politiky až po byznys nebo vysoké školy. Na rozdíl od revolučních dob se jim ale jde vyhnout, náš systém jim nedává tak velkou moc, kterou jim poskytují totalitní režimy. Dneska asi víc prodávají hrnce důchodcům na předváděčkách, jsou nenápadní. Přesto, nebo právě proto, je třeba být na pozoru.

Plánujete se zaměřit na další osobnosti předlistopadové éry u nás?

S kolegou dokončujeme knížku o americké zahraniční politice vůči východnímu bloku na počátku studené války. Témat je víc, než jde zvládnout.

Před několika lety jste se zasazoval za odstranění srpu a kladiva z pomníku v Králově Poli. Je podle vás důležité netolerovat odkazy na komunistický režim?

Dělal jsem to z úcty k těm, kteří jsou uloženi v největším hromadném hrobě na území Brna. Proto jsme udělali webovou stránku poctapadlym.cz. Přišlo mi totiž absurdní, aby na hrobech padlých, které nařídil Stalin vytáhnout do první bojové linie ze sovětských gulagů, byly symboly ideologie, která je nejdříve do gulagu dostala a pak je v první linii obětovala. Srp a kladivo jsou na rozdíl od rudé hvězdy symboly komunistické ideologie plně srovnatelné s hákovým křížem. Hřbitov je pak místo posledního odpočinku, které by od politického harcování mělo být oproštěno, i proto tam nepatří. Vzpomeňte si například na Krylovu Píseň neznámého vojína.

Odstranění symbolů se ale nakonec prosadit nepodařilo. Mrzí vás to?

Mnoho demagogů a neinformovaných lidí nás překřičelo, že odpor ke zločineckým symbolům je neúctou k padlým, což je tupý nesmysl. Dodnes se v Králově Poli porušuje ženevská konvence. Na hromadný hrob močí psi a hraje se na něm pétanque. Hrobová jáma se stovkami těl totiž není pod žulovou mohylou, ale pod parkem s lavičkami.

Přitom lidé sledují třeba Třicet případů majora Zemana. Kde se bere ta nostalgie po starých časech?

Je přirozené, že mozek je naučený špatné věci vytěsňovat a zapamatovat si to hezké. A propaganda, ta je pořád stejně účinná, pokud ignorujete realitu. Zjednodušení a zkratky fungují v každé době. Osvobozují nás od tíhy přemýšlení a rozhodování.

Jste v kontaktu se studenty, jak oni vnímají dobu komunismu?

Ptám se sám sebe, zda je skvělé, že ta doba je už tak dlouho pryč, že jim to může být jedno. Že už žijeme v jiném světě. Nebo zda je to naopak frustrující, že se v jejich očích jakoby těch čtyřicet let komunismu ani nestalo.

Vidíte jako problém, že řada středoškoláků nemá o historii dvacátého století přehled?

Výuka dějin dvacátého století měla být už dávno součástí občanské nauky. Doufat, že se před maturitou dostanete k látce týkající se normalizace nebo nacismu, je naivní. Kladu si otázku, proč už někdo nezměnil osnovy, když jsme měli už tolik „vynikajících" ministrů školství. Hořekovat nad tím je asi maximum, čeho jsou někteří naši politici schopní.

Zneklidňuje vás proniknutí komunistů do vedení krajů?

Pobuřují mě horší věci. Jsem rád, že to mají napsané na čele, na rozdíl od zbytku komunistů, kteří jsou ve všech ostatních partajích. Po čase se ukáže, že jsou to úplně stejní lidé jako ostatní politici a jejich voliči jim přestanou věřit. Vzpomeňte si, jak komunistický poslanec Jiří Dolejš kývl na nabídku milionového úplatku za hlasování o loteriích. Když v exekutivě přijmou zodpovědnost, tak se ukáže, že nemají kromě silné rétoriky žádné řešení stávající situace. Lidi je sami vypískají. Podle mě český volič není hloupý, ale zoufalý.

Umíte si představit, že komunisté budou za pár let regulérní vládní stranou?

Nebezpeční nebyli komunisté po druhé světové válce a ani Klement Gottwald, dokud neměli v zádech Stalina a sovětskou supervelmoc. Stejně tak sudetští Němci nemohli ohrozit naši státnost, dokud neměli za sebou Hitlera a nacistickou říši. Koho mají komunisté za zády dnes? Dnes strašit někoho komunisty je spíše zakrýváním nedostatku vlastní politické vize.

Takže je to podle vás v pořádku?

Samozřejmě není. Odsouzení komunismu jako ideologie je věc etiky a naší vlastní identity. Musíme se s minulostí nějak vyrovnat. Je to taky náš dluh obětem perzekuce. Je neodpustitelné, že podle platných zákonů nebyli souzeni lidé za zločiny, které si v mnohém nezadají s nelidskými surovostmi, které dnes vidíme v různých částech světa a ťukáme si na hlavu, že u nás by se nic takového nestalo. A ono se stalo a zločince jsme nepotrestali. A nejen je. Nešetří se mnohdy ani současné korupční kauzy, natožpak kauzy staré desítky let.

Co podle vás ohrožuje demokracii v České republice?

V devadesátých letech byla jistá hysterie kvůli pronikání zahraničních investic do České republiky. A tyto investice nás paradoxně teď ekonomicky pomáhají držet nad vodou. Dnes nám mnozí politici nutí názor, že největším bezpečnostním rizikem je nárůst podpory komunistické strany. Ten je ale jen důsledkem nezvládnuté politiky. Skutečným nebezpečím pro Českou republiku jsme my sami. Korupce prorostla naši společnost jako rakovina a nikdo neví, jak ji dostat z těla ven, aby pacient přežil. Chybí nám vize, jak by měla česká společnost vypadat v roce 2040.

Co s tím lze ale dělat?

Jde o nastavení systému. Musí se vyplatit chovat se slušně. Problém korupce není pouze v její neférovosti, ale především v jejím ekonomickém důsledku. Korupce způsobuje nefunkčnost systému, poškozuje ekonomiku, škodí nám všem, je zdrojem neúspěchu. Dokud se nezavedou opatření, brzdy, aby se korupční jednání nevyplácelo, tak nemáme šanci.