Jaká byla v Brně atmosféra před srpnem 1968?

Plná očekávání. Všichni byli přesvědčení, že co se do té doby stalo, je teprve začátkem ještě větší demokratizace. Všude vládlo nadšení a opojná nálada. Já osobně jsem poprvé v životě zažil dobu bez cenzury. Dozvídal jsem se věci, které dřív byly tabu. Veřejně se diskutovalo o československém exilu, československých legiích, o prezidentu Masarykovi. Do poloviny šedesátých let se o těchto tématech mluvilo jen hanlivě, poté se situace uvolňovala, ale v osmašedesátém cenzura úplně padla. Mluvilo se dokonce o politických procesech padesátých let. Pro mě to byla doba nových informací a nových objevů.

V čem byly kromě cenzury největší rozdíly oproti minulosti?

Nesrovnatelně lépe se jezdilo do zahraničí. Já jsem do té doby nikde nebyl, ale spolužáci se vraceli z pobytu ve Spolkové republice Německo, nebo z Francie. Viseli jsme jim na rtech a hltali každé slovo, jaké to za hranicemi je. Čekali jsme, že se otevřou studijních stáže v zahraničí, že semestr strávíme třeba v Rakousku. Nic z toho se potom samozřejmě nestalo.

První okupanti do Brna přijeli ještě před 21. srpnem.

Dvacátého přesně pět minut po osmé večer přistálo na letišti ve Slatině, které bylo tehdy jen vojenské, sovětské letadlo. Jeho posádka tvrdila, že je civilní, ze společnosti Aeroflot. Nyní víme, že kapitán se jmenoval Vasilij V. Kuzněcov a byl to důstojník Sovětské armády. Letiště je nechalo přistát. Kuzněcov ohlásil technický problém letadla s tím, že na letišti musí zůstat. Pozdě v noci začal navigovat ostatní sovětská letadla, která přistávala na brněnském letišti. Ukázalo se tak, že Aeroflot byl jen kamufláž. Kuzněcov přišel ve vojenské uniformě a představil se jako důstojník Sovětské armády. Už od dvacátého tedy připravovali podmínky pro úspěch sovětského vojenského výsadku.

To o něm dopředu opravdu nikdo nevěděl?

Někteří ano. Například v Brně tehdy sídlilo velitelství desáté letecké armády Československa. V jejím čele stál slovenský generál Jozef Kúkel a ten o tom věděl. Vrátil se z dovolené a začal připravovat vše pro to, aby invazi usnadnil. Věděl o ní i tehdejší ministr národní obrany Dzúr a i on se Sověty spolupracoval.

Na kolik bylo Brno pro sovětská vojska strategické?

Přestože v Československu byla snaha udělat z Bratislavy druhé nejdůležitější město, Brno po Praze zůstávalo největší. Mělo vojenské letiště, vysílač, zbrojovku. Bylo to druhé centrum republiky. Pro Sověty mělo nesmírný význam a na jeho obsazení si dali záležet.

Jaké byly první reakce Brňanů, když se ráno vzbudili a za okny viděli ruské tanky?

Odezva byla naprosto spontánní. Centrem masových protestů se stalo náměstí Svobody. Lidé se už nad ránem dozvěděli z rádia, co se děje. Ráno se cestou do práce začali shromažďovat na tehdejším náměstí Rudé armády, dnešním Moravském náměstí. U budovy, kde tehdy sídlila Rovnost. Odtam šli na náměstí Svobody, které bylo okamžitě plné. Pak průvod pokračoval k vlakovému nádraží, kde ho Sověti začali rozhánět a poranili tři lidi.

Jak lidé protestovali?

Na rohu tehdejší Gagarinovy, dnešní Kobližné, ulice sídlila prodejna Sovětská kniha. Měla neonový nápis, za výlohou sovětské knížky a u nápisu siluetu kremelské věže. Lidi byli naštvaní a chtěli výlohu vymlátit a obchod zdemolovat. Veřejná bezpečnost, která sídlila naproti, tomu zabránila. Lidé aspoň strhli neonový nápis a pověsili místo něj černý prapor. Náměstí Svobody bylo výbušné také. Vojáci obsadili Komerční banku a bylo je vidět prosklenými stěnami se samopaly v rukou. Úředníky, kteří chodili do práce, vystrkovali samopaly ven a ostatní na ulici se smáli a volali: „dneska se nedělá". Někteří lidé slabších nervů brečeli, hrozili. Byly to velké historické scény.

Vy jste se o vpádu vojsk dozvěděl jak?

Byl jsem student a ráno jsem vstával na brigádu. Slyšel jsem o tom z rádia. Hlásili, že v Karlových Varech jsou vojáci NDR a Sovětská armáda. Říkal jsem si, že to už by pomalu mohli být i u nás. Vyšel jsem ven a skutečně, byli všude. Už mezi šestou sedmou ráno. Bydlel jsem tehdy na náměstí Svobody, vzbudil jsem se přímo do toho. Procházel jsem městem, všude, kde se něco dělo.

Byl jste ve spojení s rodinou?

Já jsem žil s rodinou v Brně, takže jsme o sobě naštěstí věděli, že jsme v pořádku. Někteří spolužáci na tom ale byli hůř. Do Brna nejezdily vlaky a silnice blokovali Rusové, takže dostat se někam autem bylo obtížné. Navíc telefony nebyly běžné jako dnes.

Bál jste se?

Přímo jednadvacátého kupodivu ani ne. Dodneška si říkám, jaký jsem byl blázen. Na tehdejší Leninově ulici totiž jezdily tanky a já jsem tam byl se skupinou mladých lidí, které jsem viděl poprvé v životě. Někoho z nás napadlo, že ty tanky zastavíme a tak jsme si před ně sedli na zem. Jeden z nich opravdu těsně před námi zastavil. Bylo to bláznivé. Dnes si říkám, že tomu Ivanovi se mohlo v hlavě odehrát cokoliv. Nebyl bych první, kdo by zemřel.

Brněnský historik Jiří Pernes.Přišel strach, když jste se vzpamatoval z největšího šoku?

O pár dní později jsem se opravdu bál. Bylo to na dnešním Cejlu, tehdejší Gottwaldově ulici. Byli jsme tenkrát tak naivní a mysleli si, že se dá s Rusy mluvit. Že se nám je podaří přesvědčit. Chodil jsem za nimi, a říkal jim, že tady žádná kontrarevoluce není, že je to nesmysl. Byl jsem tam asi potřetí, když na místo přišel nějaký důstojník, ukázal na mě a říká: On kontra, on kontra, nado sobrať jevo. Dostal jsem strach, že mě opravdu seberou a raději jsem odešel.

Jak diskuze s vojáky vypadaly?

Většinou jednostranně. My jim říkali svoje a oni mlčeli nebo opakovali, že tu opravdu kontrarevoluci máme. Nikdo z nich si nedovolil říct, že s námi souhlasí. Myslím ale, že většina byla přesvědčena, že jsou tu správně.

A média? Jak o událostech informovala?

Vojákům trvalo, než našli studio Československé televize. Pracovníci totiž nápis zamaskovali pytlovinou a štáb se přesunul na vysílač Kojál. Sověti si jich nevšimli, protože byl v Brně hrozný chaos. Zařízení studia navíc stěhovat nemuseli, na Kojálu sídlilo náhradní pracoviště. Všichni jsme byli naivní, strhávali jsme orientační značení a nápisy a mysleli, že to pomůže. Ještě dnes mám schovanou tabuli Zámečnická. V prvním momentě to Rusy možná zmátlo, ocitli se v cizím prostředí a navíc neuměli číst latinkou. Za pár dní se ale zorientovali.

Jak to vypadalo v redakcích novin?

Noviny se první dny vydávaly pořád. Mnohdy ilegálně. Třeba jen na jednom listu A4, ale noviny to byly. Měly neobvyklý formát a obsah vznikal spontánně, ale byl to tisk. Doma mám ještě schované Svobodné slovo nebo Lidovou demokracii z té doby. Noviny se dostávaly i za hranice, ty zůstaly první dny relativně otevřené.

Kde vojáci bydleli?

Měli to docela složité. Jedno z hesel, které se ozývalo i v rozhlase, tady platilo beze zbytku: ani kůrku chleba, ani kapku vody. Pasivní rezistence v Brně byla důsledná. Rusové museli bydlet provizorně a měli problémy se zásobováním. Přespávali ve svých tancích a autech.

Jaké byly další dny, když vám začalo docházet, že se nejedná jen o nedorozumění?

Bylo to období hrozné nejistoty a zároveň doufání. Stát v podstatě nefungoval. Jedenadvacátého zatkli vedení KSČ, předsedu vlády a další činitele. Prezident Ludvík Svoboda později odletěl do Moskvy, kde týden vyjednávali. V zemi panoval zmatek, téměř se nechodilo do práce. Všechno běželo jen setrvačností. Všichni doufali, že po jednání v Moskvě se Sověti vrátí domů a všechno bude jako dřív. Opravdu jsme tomu věřili. Říkal jsem Rusům, ještě do konce roku odejdete s ostudou. Smáli se, až se za břicho popadali.

Když lidi nepracovali, jak jste řešili běžné věci? Třeba jídlo?

Žádnou paniku nepamatuji. Voda, elektřina a plyn fungovaly normálně. Základní povinnosti lidi plnili. Mnozí do práce chodili alespoň kvůli tomu nejnutnějšímu, aby nepřestala fungovat elektrárna nebo tekla voda. Plán a výroba se ale na sto procent rozhodně neplnily.

Jaké to bylo, když jste zjistili, že Sověti u nás už zůstanou.

První šok byl, když se vrátil Dubček a vzlykal u svého projevu. V Brně na obchodním domě Prior byly tlampače, které vysílaly projevy Dubčeka a Svobody. Na náměstí stál dav a na tvářích lidí bylo vidět, jak si pomalu uvědomují, že všechno jde opravdu do kytek.

Kolik si 21. srpen 1968 vyžádal v Brně obětí?

Sověti ve městě zastřelili dva lidi. První byl šestnáctiletý Josef Žemlička z Omic. Líšeňský učeň v ZKL, dnešním Zetoru. Druhý byl Viliam Debnár, který pracoval jako dělník ve stejné továrně. Byla ale ještě třetí oběť, o které se poměrně málo ví. Praporčík Sboru národní bezpečnosti Karel Chalupa, který zahynul 29. srpna, když do jeho policejního auta narazil obrněný transportér. Sice to byla dopravní nehoda, ale způsobili ji Sověti, kteří ignorovali předpisy.

Další oběti přišly o rok později?

Ano, až při demonstracích v roce 1969. Smrt Danuše Muzikářové není objasněna dodnes. Možná by se ale ještě něco vypátrat dalo. Nemám zkušenosti s vyhledáváním v archivu Lidových milicí. Právě jejich příslušníci mají na svědomí oběti roku 1969. Milicionáři byli naprosto nelítostní a v mlácení lidí se vyžívali. Možná by se v archivech dalo ještě něco najít. Znamená to ale hodiny a hodiny hledání, procházení dokumentů, kde nakonec nemusí vůbec nic být.

Připomínají si Brňané 21. srpen podle vás dostatečně?

Kromě oficiálních kladení věnců moc ne. To ale podle mě nic neznamená. I já si tuto událost každoročně uvědomuji, ale nemám potřebu jít někam položit květiny. Obávám se ale, že nebýt medií spousta lidí by si vůbec neuvědomila, jaké výročí je.