VYBERTE SI REGION

Holiš: Dobrý streetworker nemusí mít devět náušnic

Brno /ROZHOVOR/ - Problematickým mladým lidem se Martin Holiš věnuje dvanáct let. Nedávno díky tomu získal cenu Osobnost roku od České asociace streetwork.

15.5.2011 2
SDÍLEJ:

Problematickým mladým lidem se Martin Holiš věnuje dvanáct let. Nedávno díky tomu získal cenu Osobnost roku od České asociace streetwork.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Každý týden chodí ulicemi brněnských sídlišť v Líšni a na Vinohradech. Ne proto, aby nějak vyplnil volný čas. Pomáhá tam dětem a mladým lidem. Martin Holiš je terénní pracovník. Řídí Nízkoprahový klubu Likusák, který spadá pod občanské sdružení Ratolest Brno. Za svou práci získal v dubnu od České asociace streetwork cenu Časovaná bota. Mezi pracovníky nízkoprahových center zvítězil v kategorii Osobnost roku 2010. Asociace ocenila jeho dlouhodobý přínos sociální práci. „Streetworker musí umět především splynout s prostředím, ve kterém pracuje,“ míní Holiš.

Co vás jako první napadlo, když při vyhlašování vítěze zaznělo vaše jméno?
Polil mě pot. Nominaci jsem získal už několikrát, proto mě vůbec nenapadlo, že letos ocenění získám. Intuice mi nic takového nenapovídala. Byl jsem přesvědčený, že asociace ocení kolegu, který pracuje v nízkoprahovém centru v Kolíně. Neměl jsem proto připravenou ani děkovnou řeč.

Udělalo vám ocenění radost?
Ano, ale neznamená to, že bych se z toho měl zbláznit. Při práci to ocenění není důležité. Spíše naopak, cena s sebou přinesla i pár věcí, které jsem si nepřál. Například ztrátu anonymity. Lidé teď všechny hovory se mnou směřují právě na cenu. Zajímají se spíše o Martina jako pracovníka než o Martina jako člověka.

Takže cena nemá žádný praktický význam pro vaši práci? Je to jen symbolické uznání?
Ocenění je určitě výhoda v tom, že ho lidé v oboru mohou vnímat jako záruku odbornosti. Říká: nebavíte se s póvlem, ale s profesionálem. V mém případě také pomůže vzbudit důvěru, kterou jako člověk s nekonvenčním vzhledem někdy získávám obtížněji. V práci je pro mě ale můj vzhled velké plus.

Proč?
Zda je člověk dobrý streetworker, samozřejmě nezáleží na tom, kolik má dredů, nebo jestli nosí devět náušnic. Důležité je, co má v hlavě. Mimoděk to ovšem může otevírat cestu k našim dětským klientům. Nevnímají nás díky tomu jako úplně dospělé, kteří je chtějí kárat. Ale spíše jako vrstevníky nebo dospělé, kteří jsou ještě mladí.

Asociace vás ocenila za nepřetržitý přínos v oboru terénní práce. Kterého vlastního činu si nejvíce ceníte vy?
Nejde ani tak o čin. Cením si toho, že jsem v terénní práci vydržel a neutekl pryč. Myslím, že v republice se terénní práci s rizikovou mládeží věnuji takto dlouho jedině já.

Kdy jste začal?
Někdy v roce 1999. Studoval jsem tehdy ještě sociální práci a sociologii na Masarykově univerzitě. Našel jsem nabídku, že sdružení Ratolest Brno pořádá kurz pro streetworkery. Přihlásil jsem se a pak mě to začalo docela bavit. Tehdejší ředitelka Ratolesti mi řekla, že na to mám buňky. To mne motivovalo. Získal jsem nejdříve zkrácený úvazek a pak už jsem tam zůstal až dodnes.

Odchází lidé z oboru i kvůli tomu, že je práce psychicky náročná?
Může to být jeden z důvodů, ale asi ne ten hlavní. Abychom nepodléhali pocitům zmaru, snažíme se v Likusáku vzájemně práci sdílet. Například sloužíme vždy ve dvou lidech, aby toho na jednoho nebylo moc. Každý den na poradě probíráme, na co jsme při práci v terénu nebo přímo v klubu narazili. Všechno si zaznamenáváme. Máme i psychoterapeuta.

Co může být dalším důvodem odchodů?
Jako terénní pracovník si nevyděláte mnoho peněz. Někteří ale třeba odcházejí i proto, že je přestane bavit poslouchat pořád dokola ty stejné problémy. Chtějí se časem posunout někam dál a řešit v uvozovkách vážnější případy.

Vloni získal ocenění od České asociace streetwork pracovní tým klubu Likusák. V čem jste jedineční?
Navrhli jsme a zavedli do praxe práci s tematickým modelem. To je výčet dvanácti oblastí z klientova života, na základě kterých můžeme poznat rizikovost mladého člověka. Ocenili nás i proto, že jsme se hodně věnovali práci s mladými pod vlivem návykových látek. A také kvůli tomu, že se nám podařilo propojit práci v terénu s prací v nízkoprahovém klubu.

Jak vypadá běžný provoz Nízkoprahového klubu Likusák?
Pracujeme každý týden od pondělí do čtvrtka. První čtyři hodiny se věnujeme administrativě. Další čtyři hodiny, tedy od tří do sedmi, pracujeme s mládeží. Dva kolegové zůstávají v klubu a dva vyráží do ulic Vinohrad a Líšně a jsou v terénu. Zaměřujeme se na mládež od dvanácti do dvaceti let. V klubu i na ulici s námi děti mohou probrat své problémy. Promluvit si s námi o volném čase, vztazích či drogách, prakticky o všem.

Jak s nimi navazujete kontakt?
První seznámení se odehrává zpravidla na ulici. Streetworkeři chodí v terénu a snaží se vytipovat místa, kde se mladí schází. Samozřejmě již vědí o některých stálých místech. Poté je oslovíme a vysvětlíme jim, jaké nízkoprahový klub nabízí možnosti a s čím jim můžeme poradit. Pak už jsme placeni za to, že udržujeme s rizikovými lidmi kontakt a máme přehled o jejich problémech.

Je pro úspěch skutečně tak nutné splynout s prostředím, ve kterém pracujete?
Ano, je to tak. Streetworker se musí umět vcítit do spousty odlišných situací. Například přímo v klubu: Odpoledne otevřeme. Deset minut se nic neděje. Pak se tam najednou nahrne skupinka rozdivočených holek, které jsou třeba pod vlivem nějaké látky, a pracovnice musí hned vymyslet, jak je zabavit a zklidnit. O chvíli později přijde zdrcený kluk, že se s ním rozešla holka. Zaměstnankyně centra se proto musí rychle proměnit spíš v chápající terapeutku, která si kluka vezme do kontaktní místnosti a v klidu s ním probere jeho trápení. Pak třeba zase přijdou kluci, kteří jsou naštvaní a agresivní. K těm se zase člověk musí postavit autoritativněji. No a v podstatě stejně to chodí také při práci na ulici.

Jací lidé se u vás v centru objevují nejčastěji?
Naším typickým klientem je holka nebo kluk okolo čtrnácti, patnácti let. Takový člověk právě přišel do puberty, a pokud měl nějaké koníčky, tak ho úplně přestaly bavit. Většinu času tráví venku na ulici. Mladí, kteří k nám chodí, mají zkušenosti s alkoholem, někdy i marihuanou. Ti, co k nám přicházejí třeba ve třinácti, už někdy pět let kouří.

S čím mají nejčastěji problémy?
Většinou to doma nemají jednoduché. Žijí jenom s matkou nebo se jejich rodiče rozvádějí. Jeden z nich třeba pije. Ze školy nenosí dobré známky, což je jim ale většinou jedno. Takoví mladí jsou často i sexuálně promiskuitní. Nemají žádnou stálou brigádu nebo ji nemohou sehnat.

Kolik mladých v Líšni a Vinohradech žije v takových podmínkách?
Ze třídy, ve které je hypoteticky třicet žáků, nás zajímá vždy přibližně pět z nich. Na Vinohradech jsme v trvalém kontaktu asi se stovkou dětí a v Líšni přibližně se sto padesáti.

Je to podobné v ostatních brněnských sídlištích?
Těžko říct, nemáme s čím srovnávat. Na ostatních sídlištích taková služba nefunguje. V Bystrci je podobné zařízení, ale jeho údaje neznám. Podle mého odhadu by takovou službu s přehledem uživili i v Bohunicích a Novém Lískovci.

Je rizikovým prostředím pro mladé sídliště, protože nenabízí dost možností, jak trávit volný čas?
Ne, to je zažitý mýtus. I na sídlištích je spousta možností, jak trávit volný čas. Například v Líšni funguje kromě našeho klubu i salesiánské středisko mládeže. Mladí mohou chodit do kroužků a sportovních oddílů. Jenže oni nemají zájem.

Jak to?
Je to kvůli pubertě. Pro toto období je ztráta zájmu o cokoliv typická. Je to i tím, že spoustu mladých jejich rodiče od mala nevedli k tomu, aby měli nějaké koníčky. V uvozovkách v normálních rodinách to funguje tak, že v pondělí a úterý chodí dítě třeba na volejbal, ve středu má volno a ve čtvrtek a pátek zase jiný kroužek. To tihle mladí neznají.

Čím se tedy baví?
Nejraději ničím. Prestižní je prostě zevlovat. Poflakováním se chtějí vymezit i proti většinové společnosti, která je štve. Protože od nich očekává, že se budou nějak chovat. Velký význam ale pro ně má příslušnost k nějaké partě. Co řekne parta, to je dobré.

Může je k nějakým koníčkům motivovat i vaše centrum?
Myslet si, že hlavním cílem nízkoprahového centra je vymýšlení volnočasových aktivit, je scestné. Máme omezenou nabídku, protože o ni jednoduše není zájem. U nás v klubu mladé zaujme maximálně internet, protože se mohou připojit na facebook. Nebo stolní fotbal a box, občas šipky nebo ping pong. V první řadě jde u nás spíše o poradenství a mapování situace mezi mladými.

Vyhledávají mladí lidé vaše služby sami od sebe, nebo je musíte hodně pobízet?
Sami k nám poprvé přijdou proto, že jim to doporučil někdo z jejich party. Nebo že jsme si je na ulici našli my. Dozví se, že je to u nás v pohodě, že je tam nikdo do ničeho nenutí, že si tam mohou sednout a klidně nic nedělat. Je jim to tu šité na míru. Ale nic takového jako nízkoprahová poradna neexistuje. Nejsme instituce, ve které stojí zástupy, a my udílíme rady, jak se zachovat. S některými dětmi spolupracujeme i několik let a k jejich problémům se dostáváme až po dlouhé době. Protože takové dítě ve vás musí získat důvěru. Těch, kteří přicházejí něco řešit sami od sebe, je asi tak desetina. V devadesáti procentech jde spíše o takové intervence, jež iniciujeme my. Jsme v terénu či klubu, bavíme se dětmi a snažíme se komentovat jejich poznámky a reagovat na to, co říkají.

Ve své bakalářské práci na brněnské fakultě sociálních studií jste se věnoval problematice sprejerů. Kolik mladých se věnuje malování graffiti dnes?
Asi před deseti lety to byl v Brně velmi masový fenomén. Malovali všichni. Dnes už na zdi kreslí jen skalní příznivci, pro které je to tvůrčí činnost a způsob životního stylu. Dnešní děti v pubertě, s nimiž pracujeme, se o sprejování nezajímají.

Plánujete v práci streetworkera pokračovat?
Kdybych dělal ve svém oboru jen terénního pracovníka, tak už bych asi dávno odešel. Ale dělám i vedoucího nízkoprahového klubu. Přičichnu si proto k různým jednáním či projektům. Externě terénní práci vyučuji, dělám některým zařízením metodického vedoucího. Podílím se i na kontrolách nízkoprahových zařízení pro Českou asociaci streetwork. Snažím se také publikovat a přednášet na konferencích. Je to neuvěřitelně pestrá práce, a proto u ní zůstávám. Jak dlouho? Čert ví.

KLÁRA ŽIDKOVÁ

15.5.2011 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Nemocní z léčebny se přestěhují do Úrazové nemocnice. V březnu

Brno – Pětadvacet lidí z Léčebny dlouhodobě nemocných na Červeném kopci přesídlí vedení města do Úrazové nemocnice v Brně. Současné budovy totiž podle náměstka primátora Petra Hladíka nevyhovují dnešním potřebám. „Pacienti si zaslouží prostředí, které odpovídá jednadvacátému století," vysvětlil.

Ideální teplota pro výrobu čokolády? Patnáct až dvacet stupňů

Kuřim /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Žena v bílém oblečení s čepicí na hlavě obsluhuje stroj, ve kterém se čokoláda nahřívá, aby se z pevných kuliček stala tekutina pro nalévání do forem. K přístroji si musí vylézt na štafle, odkud kousky belgické čokolády sype dovnitř. Hmota se musí neustále míchat. Další zaměstnankyně obsluhuje stroj s mnoha tryskami, ze kterých neustále v intervalech asi třiceti sekund vytéká čokoláda. Umisťuje pod ně formy a poté dává na váhu. Ve formě je podle velikosti vždy několik stejných tvarů. Třeba stromky se vyrábí po dvou, zato malá autíčka po patnácti. Výrobě čokolád ve firmě Fikar se věnuje další díl seriálu Rovnosti nazvaného Za zavřenými dveřmi.

AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies