Hubáček: Finové jsou chladnější a odměření. Ale jen do pátého piva

Majitel kompletní sady medailí z mistrovství světa. Vítěz finské ligy. Borec se zkušenostmi z nejkvalitnější soutěže světa kanadsko-americké NHL. Všechny tyto přívlastky patří k hokejistovi Petru Hubáčkovi. A také brněnský patriot. Přes zkušenosti se zahraničím má totiž někdejší kapitán hokejistů brněnské Komety jasno. Bydlet zůstane v Brně. Tam také s českým národním týmem momentálně baví naplněnou Kajot Arenu.

V sobotu měl zápas se Švédskem a dnes (v neděli) s Ruskem. Ve čtvrtek přitom proti Finům zazářil gólem a asistencí. A ochozy se ozýval oblíbený pokřik hubasgól! „Je to super, ale snažím se to nevnímat. Musím se koncentrovat," přiznává brněnská hokejová ikona.

Jaký jste měl pocit z návratu do brněnské haly?

Teprve před týdnem jsem po osmi měsících přiletěl z Finska. Je to hrozně hektické. Neměl jsem ani pořádně čas si doma sednout a uvědomit si, že hrajeme v Brně. A taky jsem se vnitřně snažil si to moc nebrat. Trochu v sobě emoce tlumit. Když jsem tu za reprezentaci hrál před dvěma lety ještě jako hráč Komety, tak jsem to vnímal daleko víc. Rozhodně jsem rád, že jsem si tu mohl zahrát, a že mě ještě další dva zápasy čekají.

Nahecujete se víc, když jde o turnaj v Brně, nebo ani tohle nestíháte vnímat?

Vidím kolem sebe kluky z reprezentace, takže mám v hlavě jenom nároďák. I když podvědomě atmosféra a prostředí asi nějaké to procento na výkonu přidají. Takových zápasů jsem už ale odehrál spoustu. Spíš je to o větší koncentraci. Zase se vcítit do mezinárodního hokeje, který je trochu odlišný.

Pokřik „hubasgól" ale jinde než v Brně neuslyšíte. Nebo se už fandové v Jyväskylä tento slogan naučili?

(Úsměv). Ne, to jinde neuslyším. Každý takový detail určitě potěší. Jsem za to strašně rád, lidem děkuju.

Ve čtvrtečním zápase proti Finům jste patřil k nejlepším na ledě.

Svoje dělá i to, že skoro dva roky hraju ve finské lize. Hrajeme proti nejlepším týmům světa. Když vidím ta jména, chci podat co nejlepší výkon. Svoje možná udělalo i nepovedené dvojutkání se Slovenskem minulý týden. Skoro vyprodaná hala a perfektní atmosféra nám taky pomohly. Každý detail na nás působí. Málokdy se stane, aby český tým bruslařsky přehrál Finy většinu zápasu.

Cítíte na sobě, že jste ve Finsku hokejově vyrostl?

Spíš jsem si přivykl daleko ofenzivnějšímu hokeji a bruslení. Výkonnostně jsem za dva roky v Brně trochu spadl, ve Finsku jsem se zase dostal o úroveň výš. Nenaučil jsem se sice nové kousky, ale tělo si zvyklo na vyšší zátěž. Mojí největší předností je bruslení, na tom mám postavený výkon. Proto mi Finsko tolik sedí.

Co pro vás znamená nosit dres národního týmu?

Když se na to sportovců zeptáte, často odpovědí, že čest. Tuhle větu nemám rád. (smích) Hokej hraju od čtyř let. Stálo mě spoustu úsilí dostat se na tuhle úroveň. Když dostanu pozvánku, nehledám důvody k odmítnutí. Kariéra utíká rychle, krátí se. Pro tyhle zápasy a momenty jsem odmalička hokej hrál.

Vrchol je mistrovství světa. Celý kádr má jasnou motivaci.

Děláme všechno pro to, abychom měli výkonnost a na šampionát se dostali. To je i můj důvod být tady a prát se o to do poslední chvíle.

Letos je situace hodně jiná. Mluví se až o jedenácti hráčích ze zámoří, kteří se můžou k týmu připojit. Logicky tak zbude míň místa pro borce z Evropy. Nejste z toho nervózní?

To ne. Touhle fází už procházím popáté. Je to jen o výkonu na ledě a pak i o štěstí, jestli bude volné místo právě na mé pozici. Buď to vyjde, a nebo ne. Nemá cenu se tím nějak zabývat. Stejně to neovlivním.

V jak úzkém kontaktu jste v sezoně byli s reprezentačním trenérem Hadamczikem?

Několikrát jsme si zavolali. Trenér hokejisty hrající v Evropě velmi dobře zná. Ptal se mě i na zranění a kdy budu k dispozici.

Okouzlilo vás Finsko natolik, že tam plánujete zůstat?

To určitě ne. Jsem v Brně celý život, vyrostl jsem tady a vím, že tu vždycky budu. Na druhou stranu je pravda, že Finsko je parádní země.

Takže odchodu nelitujete?

Je to jednoduchá rovnice. Když se mi daří hokejově, jsem spokojený celkově. Jyväskylä je velmi dobrý klub. Vztahy jsou kamarádské a plné respektu. Hrál jsem tam rok a půl a přijde mi to jako pět let. Dostal jsem se do prostředí, které mi sedí od A do Z. Většinu sezony s sebou mám rodinu, dcera chodí do anglické školy. V mém věku už beru v potaz i tyhle věci. Není to jenom o hokeji.

Jak jste zapadl mezi seveřany?

Klub si zakládá na dobrých vztazích a charakteru. Než s hráči podepíše smlouvu, proklepne si je. Za rok a půl jsem v mančaftu nezažil sebemenší konflikt. Každý ví, jaká je jeho role. Hrají jeden pro druhého. V tom je asi jejich největší síla.

A mentalita Finů?

Jsou chladnější, drží si odstup. Ale jen do pátého piva. Pak jsou kamarádští. (smích)

Je spokojenost vzájemná?

Odehrál jsem dvě slušné sezony. Ve vší úctě si troufnu tvrdit, že jsou rádi, že mě v týmu mají.

Chladnější jsou nejen Finové, ale i tamní počasí. Jak snášíte krátké dny a dlouhé mrazivé noci?

Bývá i minus pětadvacet stupňů. Tohle ale můj život nikdy moc neovlivňovalo. Pro mě jde o druhořadé věci.

Ve Finsku bývá kolem Vánoc nejvyšší počet sebevražd na světě. I proto, že se stmívá už ve tři hodiny odpoledne. Vy jste byl v tuto dobu zraněný. Netrpěl jste depresemi?

Vůbec. Věděl jsem, že budu mimo šest až osm týdnů. Nakonec to bylo deset. Hned za mnou z klubu přišli, že můžu letět na dva týdny domů, ale zůstal jsem ve Finsku. Nechtělo se mi o berlích cestovat přes půl Evropy. Stejně bych doma seděl na gauči.

V době zranění jste prý hlavně sledoval fotbal.

Měl jsem fajn televizní kanál. Sledoval jsem i českou ligu a nejvíc samozřejmě Zbrojovku. Fotbal je asi můj největší koníček. Rád se na něj podívám.

Kam jste to mohl ve fotbale dotáhnout? Třeba i do Zbrojovky?

Těžko říct. Levou nohu mám na opírání, jako většina lidí. (smích) Každoročně na konci června pořádají bývalí zbrojováci Memoriál Petra Kocmana, kam mě zvou, abych si s nimi čutl. Loni jsem si byl zahrát a řekli mi, že to čekali horší. (smích)

Jak tyto hráče vnímáte?

Jsou to chlapi, kteří hráli fotbal, a já na ně v devadesátých letech chodil. Nevynechal jsem jediný zápas. Možná to zní zvláštně, ale já jako profesionální hokejista až reprezentační úrovně si vždycky řeknu: sakra, to jsou ti borci, na které jsem chodil. Mám k nim přirozený respekt.

Plánujete sledovat pondělní zápas s Baníkem?

Pokud na šampionát nepojedu, půjdu na fotbal stoprocentně. Když pojedu, čeká mne v úterý sraz v Praze. Minulý týden jsem přijel, teď by mě čekaly další tři týdny pryč. Doma by mi zbylo jen to pondělí… Záleží na rodině.

Co českého vám ve Finsku nejvíc chybí?

Rohlíky. (smích) A pak asi čerstvé noviny. Nemám rád, když je čtu po někom, potřebuju nové. Na nějaké detaily z domova jsem zvyklý. Hokejový život ale jde strašně rychle. Ve Finsku jsem osm měsíců v kuse a vůbec mi to nepřišlo.

Pro české novináře jste jedním z oblíbených hráčů. Jaký vztah máte s těmi finskými?

Ty zajímají hlavně domácí hokejisté. Angličtinu mám dostatečnou, na druhou stranu v ní nejsem tak výřečný, abych třicet minut kecal. To bych musel mít těch pět piv v sobě. (smích) Rozhovory jsem dělal, ale ne tolik jako v Česku. Tady jsem i podstatně výřečnější.

Taky se na vás po návratu do Brna všichni žurnalisté slétli a rozhovory jste rozdával na všechny strany. Je to pro vás nutné zlo, nebo si je po „době ticha" užíváte?

Beru to jako součást sportovního života. Nikdy jsem se tomu nevyhýbal. Nejsem ale typ, co si hned ráno poletí koupit noviny. Stejně se to ke mně dostane. Vím, co jsem teď řekl, tak kvůli tomu nebudu v sedm ráno v trafice. (úsměv)

Takže mediální zájem nevyhledáváte?

Nepotřebuju, aby mě lidi poznávali. Mám rád svůj klid, svůj život. To, že teď hraju v reprezentaci, se mnou nijak nehýbe. Jak jednou člověk ze sportovního kolotoče vypadne, už nikoho nebude zajímat. Kvůli tomu tady ale teď nebudu chodit jako mistr světa.

Přitom můžete. Zlatou medaili z mistrovství už máte…

(Smích). Jasně. Každý ale ví, jak to myslím.

Přemýšlíte, co s vámi bude, až ukončíte kariéru?

Celý život žiju sportem. Rád bych u toho zůstal. Nic ale vymyšleného nemám. Když budu zdravý, tak mě ještě pár sezon čeká. A za ta léta se toho může stát hodně. Můžu se nachomýtnout i k něčemu jinému.

Už máte jasno, kam si po konci sezony pojedete odpočinout?

Ještě nevím. Na konci července letím zpátky do Finska. Mám dvě děti, dcera už chodí do školy, takže i pro mě je tradiční předěl třicátý červen, kdy začínají prázdniny. Pak bude tři týdny čas na nějakou dovolenou.

Stíháte ve volném čase ještě něco jiného než sport a rodinu?

Rád se jdu naživo kouknout na kterýkoli sport. Je to pro mě relax. Znám sport zezdola, tak je hezké mít odstup a dívat se na něj shora. Pak jsou to samozřejmě děti. Rostou, život utíká, nebude to dlouho trvat a vypadnou z baráku. Tak jsem rád s nimi.

Stihl jste si zajít i na nějaké sportovní klání ve Finsku?

Dvakrát jsem byl na fotbale. Jinak nic. Teď toho fotbalu uvidím podstatně víc.

A jaké máte z finské fotbalové ligy postřehy?

Česká liga je kvalitnější. Stejně jako v hokeji není ve Finsku tolik taktiky. Je to víc o běhání nebo bruslení, hraje se útočně. Lidé tam z toho sportu nedělají takovou vědu. Pro ně je to hlavně náplň volného času.