VYBERTE SI REGION

Jasinek: Umca je mazel. Dáváme si pusu přes mříže

Brno /ROZHOVOR/ - Chovatel Jaroslav Jasinek se o šelmy v brněnské zoologické zahradě stará čtrnáct let. Nejvíce ho teď zaměstnával porod medvědice Cory.

27.11.2011 1
SDÍLEJ:

Chovatel Jaroslav Jasinek.Foto: DENÍK/Attila Racek

Psi se ho bojí, protože z něj cítí velké šelmy. A doma má krokodýla. Lásku ke zvířatům zdědil chovatel a ošetřovatel Jaroslav Jasinek z brněnské zoologické zahrady po dědečkovi. V zoo se stará hlavně o šelmy, pracuje u nich už čtrnáct let. A kolem zvířat se točí i jeho volný čas.

O politickou situaci v zoologické zahradě se nezajímá. „To jde mimo mě. Kdybych vymýšlel nějaké blbosti, neměl bych tolik času na zvířata,“ říká Jasinek, který ošetřuje i medvědici Coru, která minulý týden porodila dvě mláďata, která sežrala.

Cora má za sebou už pět porodů, mláďata se jí ale podařilo odchovat jenom jednou. Může to být kvůli nepřirozenému prostředí, ve kterém žije?
Ne, v přírodě by to nebylo jiné. Medvědice odchová mláďata přibližně jedenkrát za čtyři roky. Cora je navíc dobrá matka.

Jak se to pozná?
O mláďata by se postarala pokaždé. Ze začátku ale neměla mléko a nemohla je nakojit. To se jí potom spustilo a vychovala Billa a Toma. Teď pravděpodobně mléko má, ale letošní mláďata nebyla životaschopná. Po posledním porodu dělala všechno, jak má. Sledovali jsme ji kamerami. Lehala si do správných poloh, a dokonce čekala celou noc, jestli se mláďata nenadechnou a nezvládnou přežít. Jiná medvědice, když vidí, že se mládě narodilo mrtvé nebo špatné, sežere ho hned. Cora to udělala až ráno. Ona jim chtěla dát šanci. Připadlo mi, že nakonec byla smutná.

Jak na to reaguje otec Umca? Vycítí to nějak?
Umca na ztrátu nijak nereaguje. V podstatě ani nevěděl, že nějaká medvíďata má. Cora mu to v medvědí řeči nesdělí. Ani v přírodě by je neviděl. Medvědi jsou samotáři. Tam po páření na jaře samice odejde. Je březí osm až devět měsíců. Plod se v ní vyvíjí. Ona žije v brlohu a s mláďaty v něm zůstává tři až čtyři měsíce. Když jsou větší, vyleze, ale samcům se stále vyhýbá. Samec, kterého by potkala, by chtěl totiž medvíďata zabít. I kdyby to byli jeho potomci. Představují pro něj konkurenci v lovu jídla, a tak mláďata zabije a sežere. To je příroda. Ani v zajetí bychom medvěda nepustili k samici s mláďaty. Umca je teď v novém výběhu, a kdyby mláďata přežila, pustili bychom ho ke Coře, až by měla mláďata asi rok a půl a přesouvali bychom je jinam.

Jak je na tom Cora teď?
Psychicky podle mě nestrádá.Chvilku byla smutná, že to s medvíďaty nevyšlo, ale za měsíc už nebude o ničem vědět. Oprostí se od toho. Od minulého pátku už je z porodního boxu zpět ve výběhu a odpočívá, i když porod pro ni tolik náročný nebyl. Mláďata při porodu váží jen asi půl kila. Raději ji ale ještě necháme chvíli v klidu a Umcu, kterého jsme před porodem přesunuli do jiného výběhu, k ní vrátíme v polovině prosince.

Pro případ, že by Cora porodila a odmítla starat se o mláďata, jste měli připraveny inkubátory pro umělý odchov. Ředitel zoo Martin Hovorka se vyjádřil, že není zastáncem tohoto řešení. Co si o umělém odchovu myslíte vy?
Podporuji ho, ať už je to případ gorilího mláděte v Praze, nebo našich ledních medvědů. Ti jsou totiž vzácní. Podaří se jich odchovat minimum. Každý pokus je proto dobré využít. Otázkou ale zůstává, jestli se zvíře podaří odchovat tak, aby bylo v pořádku. Například Umca byl ale odchován uměle a pudy přitom neztratil. Páří se a chová víceméně přirozeně. U některých zvířat se to ale stát může.

Jak žijí lední medvědi v přírodě?
Mají své teritorium asi o sto padesáti kilometrech čtverečních. Pokud dojde potrava, putují dál třeba sto kilometrů. Je to nebezpečné, protože se pod medvědem může ulomit kra a odplavat s ním na širé moře, kde nemá co jíst. Může na ní uplavat až desítky kilometrů od břehu a potom nemá sílu na to, aby doplaval zpátky. Neví, že má z kry seskočit hned, jak se ulomí. Možná si myslí, že ho kra doveze někam za potravou.

Pokud jsou medvědi zvyklí na tak dlouhé přesuny, nechybí jim v zoo prostor?
Putují jen kvůli potravě. Pokud je zvíře najedené, většinu dne prospí, nebo si hraje. Netrpí. Podobně je tomu například u tygrů. V kleci dva krát dva by trpěl. Výběhy u nás jsou ale dostačující. Nažere se, vyleží a občas si zaskotačí a je spokojený.

Chodíte k šelmám i do klece nebo do výběhu?
Zrovna k tygrovi bych nešel. Jenom pokud bych ho odchovával uměle, a to maximálně do jeho tří let. Jediné šelmy, za kterými chodíme až do výběhu, jsou vlci. Vždy se drží pár metrů od nás, ale nikdy se nedostanou až do těsného kontaktu. Raději si na ně sice beru klacek, ale stačí zařvat a vždycky se stáhnou, i když jako smečka krouží kolem. Polární vlci, které máme teď , jsou dobráci. Před nimi tu ale byli vlci kanadští. Jednou, když jsem jim bral štěňata kvůli očkování, pokusili se mě napadnout.

Byl jste tam sám?
Ano. Bylo ráno, šel jsem kolem výběhu, a najednou koukám štěňata. Než bych někoho sháněl, prostě jsem tam skočil. Ona se totiž do určitého věku musí odchytit, kvůli očkování. Jenomže jak jsem doskočil, zlomil se mi klacek a vlci na mě začali útočit. Nejdřív vůdce smečky s družkou, potom ještě jedna fena. Ostatní čekali, až mě strhnou na zem, aby se na mě mohli vrhnout. Stahovali se ke mně. Udělal jsem výpad dopředu a oni couvli, když jsem udělal krok dozadu, zase se přiblížili. Měl jsem štěstí, že jsem měl krytá záda a z jedné strany dvoumetrový plot. Přeskočil jsem ho na jeden skok. Doteď nevím, jak jsem to dokázal. Od té doby už k vlkům chodíme vždycky ve dvou. Přestal jsem chodit i k Umcovi.

Dříve jste k němu chodil?
Když k nám přišel, nebyl mu ani rok. Krmil jsem ho z láhve. Chodil jsem za ním do výběhu do jeho tří let a hráli jsme si, i když byl větší než já. Nechtěl by mi ublížit ani teď, jenomže by mohl nechtěně, tou vahou. Stačilo by, aby máchl víc tlapou. Teď, když za ním přijdu, přiběhne mi dát pusu přes mříže. Čumákem a jazykem. Vlézt bych se za ním ale už bál. Při hře by si asi neuvědomoval, že jsem jiná váhová kategorie.

V necelých třech letech to ještě nebezpečné nebylo?
Nosil jsem tehdy vaťák, který byl od něj úplně roztrhaný. Když jsem mu ale dal holou ruku, vzal ji do zubů, olízl, ale nikdy neskousl. Ovšem když mě bral za ruku přes košili, přištípl mi občas s látkou i kousek kůže. Bolelo to, ale nic vážného to nebylo. Chce se mazlit, je takové miminko. I později, když se pářil a já šel kolem, zjistil, že to jsem já, slezl z Cory a přišel se za mnou přes mříž pomazlit. Potom zase vylezl na Coru a pokračoval v páření.

Coře nevadí, že se Umca nechová jako vůdčí samec?
Já jsem se mu jako malému snažil dělat společnost, aby nebyl tak opuštěný. Když ale přišla Cora, nechal jsem toho, aby nebyl vázaný na mě a pářil se s ní. Cora je úplně jiná. Vychovali ji rodiče, i když v zajetí. Kdybych vlezl za ní, sežrala by mě. Že je Umca mírnější, jí ale nevadí. Nepozná to. S jinými medvědy totiž do styku nepřišla. Tak zlé to navíc s Umcou není. Kdyby se dostal do volné přírody, naučil by se lovit a bojovat. Okolnosti by ho donutily. Nejdříve by asi jen hledal mršiny a kořínky, postupně by ale přišel na to, že musí také lovit a zabíjet.

Zvíře odchované člověkem se tedy dá vypustit do přírody?
U flaškového mláděte jsou instinkty utlumené, v sobě je ale má zakódované napořád. Cvičíme třeba lachtany a samec má obří zuby. Má asi tři sta kilo, oproti sedmdesátikilovým samicím je obrovský. Je v kondici a když by člověka chytil do zubů, pořádně by s ním zamával. Kolegyni prokousl nohu, když ho krmila. Vyprázdnila celou bednu, ale on byl ještě hladový, tak se po ní ohnal. Občas to dělává. Jinak je ale Bagoš dobrák.

Takhle kladný vztah ke zvířatům jste měl vždycky?
Asi ano. Jako malý jsem bydlel v paneláku, a to jsem kvůli prostoru mohl mít jenom rybičky a křečky. Asi v patnácti jsem si pořídil hady. Rodiče nadšení nebyli. Táta moji lásku ke zvířatům moc nesdílel. To mám po dědečkovi. U nás se to dědí ob generaci. Potom jsem se přestěhoval do svého, tam už jsem si mohl pořídit zvířat víc. Mám doma hady, skunky, andulky, korely, kakaďáka, ryby a taky nějaké ty krokodýly.

Co na to říká vaše rodina?
Manželka je na tom naštěstí stejně jako já, jinak by to asi nešlo. Můj dvouapůlroční syn se o zvířata také zajímá. Někdy až moc. Teď máme doma koťata, britská modrá, jenže syn z toho ještě nemá rozum, tak si s nimi hraje po svém. Ale rád je také pozoruje. Doufám, že mu to vydrží. Potěšilo by mě, kdyby chtěl být chovatelem, ale nechám to na něm.

Co děláte, když nepracujete?
Pořád se nějak motám kolem zvířat. Starám se o ta, co mám doma, a když už někam jedu, tak do přírody, kde je můžu pozorovat. Hrady a zámky mě nikdy moc nebraly. Je to pěkné, ale celkem nuda. Moje práce se na mně zkrátka podepisuje i v běžném životě. Už jen to, jak jsou ze mě třeba cítit zvířata. Známí mají psa a ten se hrozně bojí tygrů, přestože je záchranářský. Když k nim přijedu na návštěvu, vždycky se za mnou radostně rozběhne, aby se přivítal. V běhu se ale zarazí a zase se stáhne. Je z toho zmatený. Cizí psy kvůli tomu nehladím, protože to ze mě cítí a bojí se. Někteří jsou kvůli tomu dokonce agresivní.

Vadí naopak zvířatům v zoo, když cítí něco z vás?
Cítí třeba háravé psy z mého oblečení, ale na to nereagují a jen si mě očichají. Kromě nosála. Ten když cítí jiný pach, je nervózní. Stačí, aby cítil jiného nosála, naštve se, přijde k chovateli a kousne ho. Ostatním zvířatům ale nevadí ani cigarety. Já jsem kuřák, kouřím dost, ale nevadí to nikomu, ani medvědům. Ti mě znají odmala. Když je sem přivezli, ředitel mi říkal: Jaro, budete muset přestat kouřit. Smál jsem se, protože vím, že jim to nevadí. Přímo v kleci bych ale nikdy nekouřil.

Autor: Anna Fajkusová

27.11.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies