Upozorňuje ale, že medvědi jsou šelmy jako každé jiné a člověk se před nimi musí mít na pozoru. „Nejvíc mě kdysi vyděsil hnědý medvěd, který si otevřel dveře, když jsem čistil jeho bazén. Při pohledu tváří v tvář se naštěstí lekl více on a utekl,“ vzpomíná.

Je těžké se o lední medvíďata starat?
Pro nás to není tak hrozné. Nejhorší to má medvědice. Sice jsme se o ně báli a stále je hlídáme a přikrmujeme. Cora je však s nimi čtyřiadvacet hodin denně a často už toho má plné zuby. Pořád po ní lezou, koušou ji do uší, do tlapek. Sem tam se po nich i ožene. Taková normální mateřská výchova.

Kdy jste se o ně bál nejvíc?
První dny poté, co se narodili. Měli jsme špatné zkušenosti z loňska. Samice neměla mléko a o mláďata jsme přišli. Do čtvrtého pátého dne jsme tedy trnuli, jestli je kojí. Po pátém dnu jsme ale věděli, že se medvíďata krmí. Taky jsme to slyšeli. Když totiž medvíďata sají, mručí u toho jako traktor.

Co by se stalo, kdyby Cora mléko neměla?
Měli jsme nachystanou místnost, kde bychom se o mláďata starali. Byl bych tam s medvíďaty nepřetržitě. Každou hodinu a půl bych je krmil a masíroval jim bříška, aby se mohla vyčůrat. Největším nebezpečím jsou nemoci. Lední medvědi totiž žijí skoro ve sterilním prostředí, navíc by medvíďata nezískala protilátky z mateřského mléka.

Při očkování a čipování jste mláďata držel. Vaše kolegy překvapilo, jak byla ve skutečnosti veliká a že jste se s nimi museli „fackovat“. Jak jste to zvládal?
Medvíďat jsem se nebál. Spíš jsem měl obavy z medvědice. Celou dobu mlátila do dveří. K nám se dostat nemohla. Kdyby ale dveře poničila, neměli bychom jak k ní mláďata znovu pustit. Ale samozřejmě, že mláďata ze strachu útočila. Nejsou však zatím tak velká, aby nás mohla zranit.

Medvídci zatím nemají jména. Trávíte s nimi každý den spoustu času. Říkáte jim nějak?
Říkám jim mrskavci nebo děcka. Pořád jsem si myslel, že to je holka a kluk, takže jsem tak na ně i mluvil. Nechám to na lidech. Líbilo by se mi ale, kdyby jejich jména začínala prvním písmenem jmen jejich rodičů, takže na C nebo U.

Jakou povahu mají medvídci?
Menší mládě je trochu vyplašenější, drží se matky a stěžuje si. Často na ni mručí. Větší medvěd vyráží i sám, vlezl nejdřív do vody, teď už dokonce začíná plavat v hloubce. Je nebojácnější.

Medvíďata přilákala mnoho návštěvníků. Zoo ale musí lidi hlídat. Proč?
Mnoho lidí se naklání do výběhu a často jim tam něco spadne. Musíme to hned vytáhnout, medvíďata by si mohla ublížit. Navíc se návštěvníci často chodí dívat jen na lední medvědy. Pokud si pak medvíďata dovolí třeba spát a jsou zalezlá u medvědice, lidé nadávají. Pořád jim musíme vysvětlovat, že jsou unavená, nemohou být pořád čilá a samici rozhodně nebudeme burcovat k tomu, aby je probudila.

Medvídci u vás ale nezůstanou. Co s nimi plánujete?
Záleží na tom, jak se vedení domluví s jinou zoologickou zahradou. Zřejmě je vyměníme za nějaká jiná zvířata. Bude to zřejmě na konci roku, kdy se nám má vrátit medvěd Umca z Prahy. S mláďaty by se nesnesl a zabil by je. Medvědi jsou samotáři.

Nemrzí vás to, nebudou vám chybět?
Je mi to líto. Hlavní ale je, aby šli do zoo, kde se o ně budou dobře starat a kde jim třeba pořídí i nějakou samičku a budou se dál množit. Populace ledních medvědů je slabá, tak doufám, že naši medvědi třeba přispějí k jejímu zvýšení.

Lední medvědi jsou velmi agresivní šelmy. Platí to i pro ty v zoo?
Samozřejmě. Je to jejich přirozenost. Kdyby k nim vlezl člověk, medvěd by ho roztrhal. Na tom není nic zvláštního, jsou to šelmy. Problém je, že si návštěvníci zoo myslí, že to jsou ochočená zvířata. Že si medvídka mohou pohladit. Medvěd sice vypadá líně, ale je strašně rychlý a má obrovskou sílu. Bez problému utáhne tři chlapy. Ve volné přírodě zabíjí tuleně jednou ranou tlapy.

Není možné je odmala vychovat tak, aby k lidem agresivní nebyli?
Je to těžké. Navíc medvědi nemají mimiku v obličeji, takže na nich nepoznám, co si zrovna myslí. Můžou se naštvat kvůli hlouposti, a pak je zle. Viděl jsem medvěda, který si hrál s koulí sněhu. Ta se mu ale rozpadla a ho to tak rozčílilo, že se kousl do vlastní tlapy. To mi dělala samice medvěda hnědého. Věděla, že nesmí ve vzteku kousnout do mě, tak kousala do sebe.

Nechovají se přátelsky ani k chovateli?
Záleží na zvířeti. Stává se to, pokud je medvěd odchovaný z „flašky“. To je třeba náš lední medvěd Umca. Když k nám přišel, ještě jsem ho krmil z láhve. Pak jsem mu chodil dělat společnost. Třeba jsem s ním vlítnul do bazénu, v zimě jsme se prali. Bylo to chvilku já na něj, chvilku on na mě. Měl kolem osmdesáti kilo, už mě i přepral. Proto mě bere Umca jinak. I teď se ke mně přijde pomazlit.

Chodíte tedy stále za ním?
Už ne. Bylo by to obrovské riziko. Lehce by mě svou vahou zranil při hře. Stačilo by, aby se o mě ze srandy opřel. Ale podrbu si ho aspoň přes mříže. Docela se divím, že si vztah ke mně udržel tak dlouho. Naopak Cora, kterou odchovala přirozeně matka, by člověka roztrhala okamžitě. Zvlášť teď, když má mláďata. Je mnohem agresivnější. Většinou chodíme ke zvířatům, která odchováme, jen do dvou let. Pak už je to moc nebezpečné.

Stalo se v brněnské zoo, že by medvědi někoho zranili?
Když jsme měli syrské medvědy ještě ve staré kleci, dostala se k mříži holčička, kterou nechali rodiče bez dozoru. Protáhla dovnitř ruku, zřejmě je chtěla něčím nakrmit. Medvědi na ni okamžitě zaútočili a pustili se jí do ruky a nohy. A pěkně na tom spolupracovali: jeden medvěd držel a druhý škubal a pak si to prohodili. Bylo těžké ji vytrhnout. Děvčeti lékaři nohu zachránili, o ruku však přišla.

Jak jste se k práci chovatele šelem dostal?
Zvířata mě bavila odmalička. A šelmy jsou úžasné. Doma je mít nemůžu. Proto je ideální pracovat v zoo. Moje práce je opravdu můj koníček. To nemůže říct každý.

Není to ale určitě jen tak. Co je na práci vychovatele nejnáročnější?
Časové nároky. Zodpovědnost mi nedovolí odejít jen tak domů. Neřeknu si, nemá mlíko, tak necháme mláďata uhynout. Kdyby byly problémy s medvíďaty, musel bych tu s nimi zůstat dva tři měsíce skoro nepřetržitě. Máme tady taky záchranné centrum. Často se k nám dostanou malé kuny a veverky, které musíme odchovat. To se pak s kolegy střídáme. Když to ale člověka baví, nemůže mu to vadit.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější šelmy?
Medvědi a lachtani. S lachtany i cvičíme, takže se s nimi dostanu víc do kontaktu. I tam si ale chovatelé musí dávat pozor. Samec lachtana má tři sta kilo a hodně ostré zuby.

Máte nějaká zvířata doma?
Máme doma pár hadů, ještěrů, krokodýla, papouška, psa, kočku. Jeden pokoj patří jenom zvířatům a o všechny ostatní se s námi dělí. Jsou to prostě členové rodiny. Nedokážu si už bez nich život představit. Pokud zvíře zemře, beru to stejně, jako bych přišel o příbuzného nebo dobrého kamaráda. Podobné je to u zvířat v zoo. Když se deset let starám o medvěda, přilnu k němu.

Kdyby to bylo možné, kterým zvířetem byste chtěl být?
Kdybych si mohl vybrat, asi bych chtěl být právě tím lachtanem. Může se pořád koupat. Nemá vůbec špatný život. Jde si zaplavat, něco si naloví a pak se jen tak celý den vyhřívá na sluníčku.

VENDULA JIČÍNSKÁ