„Představte si, že někdo už to nemohl vydržet, v noci přelezl plot a vlezl do zahrady. Nic ale nepoškodil. Ostraha jej zadržela,“ říká na úvod Černá. Rekonstrukci jedné z nejslavnějších moderních staveb světa hodnotí jako vrchol své kariéry.

Ve středu se do vily podívali první lidé. Jste spokojená s jejich reakcemi?

Byla velmi optimistická. Věděla jsem, že je výsledek téměř perfektní. Na druhou stranu jisté obavy tu jsou při každé návštěvě Tugendhatů nebo mezinárodního sboru expertů. Nemají pohled běžného návštěvníka. Jdou opravdu velmi do detailu. Do poslední chvíle se například dlouze diskutovalo o nátěrech dřeva a kovu. Byla jsem překvapená, že výsledný dojem lidí byl ještě více než pozitivní. Hovořili o rekonstrukci, která má světovou úroveň. Byla to pro mne velká satisfakce za všechno úsilí.

 

Co ještě zbývá doladit před prvními prohlídkami pro lidi?

Narazili jsme na drobnosti, které je třeba předělat ještě teď. Například okapové nosy na zahradním schodišti, které slouží k tomu, aby voda při dešti nestékala na omítku, nejsou dost hluboké. Ale neznamená to, že se teď v domě pět let nic dít nebude. I když oprava dopadla skvostně. Připravujeme plán údržby. Jednotliví restaurátoři budou chodit na pravidelné kontroly. Když to zjednoduším: Pokud restaurátor kovu uvidí zkorodovaný šroubek, hned jej vymění. Nebudeme čekat, až koroze napadne celou lištu. Zvlášť v prvním roce po opravě je to velmi důležité.

 

Ředitelkou vily jste od roku 2002. Co jste cítila, když se oprava kvůli sporům mezi architekty o projekt na rekonstrukci oddalovala? Mohla jste s tím ze své pozice něco dělat?

Moje pomoc před začátkem oprav mohla být v tom, že jsem sestavila mezinárodní sbor expertů Thicom, který na obnovu vily dohlížel. Vy-užila jsem kontakty z předchozí praxe. Jsem členkou české sekce mezinárodní organizace Docomomo, která se moderní architekturou zabývá. Nejsem ale právník, ani jsem nevypisovala výběrové řízení na projekt. Takže spor jsem vyřešit nemohla.

 

Měla jste strach, že k opravě kvůli tomu nakonec nedojde?

Když se soudy pořád vlekly, byl to už zničující pocit. Jedna z podmínek pro zápis vily na seznam UNESCO byla, že se dům opraví. A několikaleté zpoždění se stále zvětšovalo. Například statika zahradní terasy už byla tak špatná, že stavební úřad chtěl vyhlásit havarijní stav.

 

Uvažovalo Muzeum města Brna, které má vilu ve správě, alespoň o dílčích opravách?

Ano. Chtěli jsme se do nich pustit sami. Ukázalo se ale, že není možné například jen zajistit statiku terasy. Byla narušená kvůli špatné kanalizaci domu. Pokud se nepustíme i do její opravy, nedalo se předpokládat, kde se problém znovu projeví. Například nám zničehonic praskla kanalizace vedoucí z koupelny v dětské části domu. Prosákla stropem a v hlavní místnosti nedaleko klavíru začala téct voda. Problém jsme mohli provizorně řešit jen tím, že jsme ten okruh kanalizace vyřadili z provozu.

 

Součástí dvouleté rekonstrukce byl i podrobný odborný a restaurátorský průzkum. Je vůbec ještě něco, co o vile nebo její historii nevíte?

Kdo říká, že ví o vile Tugendhat vše, lže. Stále existují bílá místa. Doteď přesně nevíme, co se s domem dělo v letech 1938 až 1941. Mezi tím, co Tugendhatovi emigrovali, a tím, než jej zabrala německá říše a nastěhoval se do něj Walter Messerschmidt. Takových období je více. Nevíme, co se ve vile dělo koncem sedmdesátých let. Ale při opravě nám toho o sobě prozradila mnoho nového. Na začátku rekonstrukce jsem pyšně chodila a tvrdila, že každý dům má své tajemství. A má si jej uchovat. Netušila jsem, že zvlášť ze začátku každý týden objevíme něco nového. Tu byl kousek původního linolea, tam zas původní obkladačky. Před opravami jsme vůbec netušili, že má dům vnitřní izolaci.

 

Kdy jste vy sama zavítala do vily Tugendhat poprvé?

Bylo to až poté, co muzeum v roce 1993 otevřelo vilu pro veřejnost. Díky tomu, že jsem původně pracovala jako specialistka na moderní architekturu v Národním památkovém ústavu, jsem do ní ale chodila velmi často. Při návštěvách zahraničních architektů vedly první kroky samozřejmě do vily Tugendhat.

 

Pamatujete si, jaký na vás udělala první dojem?

Jsem architekt a pro každého architekta v Brně je tento dům naprostou ikonou. Je to prototyp kvality a dokonalých detailů. Tenkrát bych si vůbec netroufla předvídat, že v něm jednou budu pracovat. Vilu Tugendhat prostě obdivují všichni. A to byl možná i základ pozdějších sporů provázejících výběr projektu. Zevnitř jsem viděla, že tu chce pracovat opravdu každý. A že se každý chce na vile odborně etablovat.

 

Považujete rekonstrukci vily i za vrchol své kariéry?

Rozhodně. Sama pro sebe už ve svém oboru nemám kam výš stoupat.

 

Krátce po dostavbě vily v roce 1930 se rozpoutala mezi teoretiky polemika, zda se v domě dá bydlet. Zda není jen monumentálním dílem architekta Ludwiga Miese van der Roha. Jaký na to máte názor vy?

Debata začala na stránkách časopisu Die Form. Justus Bier ji přirovnával k jiné stavbě Miese van der Roha. K barcelonskému pavilonu, který byl skutečně pavilonem. On a vila Tugendhat jsou taková dvojčata. Mají například stejný typ sloupů nebo prosklení místnosti velkými okny. Tenkrát mu vtipně odpověděla sama rodina. Fritz Tugendhat byl vášnivý foto-amatér. Poslali Bierovi rodinné fotografie, které dokazují, že se pro rodinný život skvěle hodí. Zatímco ale v zahraničí byla vila fenoménem hned po svém vzniku, v Československu se na ni zpočátku lidé dívali s nedůvěrou.

 

Kvůli čemu?

Za první republiky se u nás intenzivně rozvíjela zejména výstavba spojená s určitou sociální podporou a levicovou orientací. Ve třicátých letech vzniklo v Brně mnoho malometrážních bytů nebo systém městských lázní. Hodně se stavěly školy. Vilu Tugendhat tehdy kritikové vnímali jako neúměrný luxus. Kritizovali, že se utratilo příliš mnoho peněz jen na stavbu jednoho domu pro jednu rodinu. I když šlo o soukromé peníze.

 

Lze říci, že druhá světová válka a čtyřicet let komunismu u nás zpřetrhaly určitou kulturu či tradici bydlení, na kterou je těžké navázat?

Šlo o totální degradaci architektury. Světlým obdobím u nás byl jen začátek šedesátých let, kdy některé stavby navázaly na světovou výstavu v Bruselu v roce 1958 a dosáhly i mezinárodního významu. V Brně šlo například o hotely Continental a International. Jinak se zcela zapomnělo na Miesovu zásadu, že stavba má vyjadřovat účel, ke kterému slouží. Tedy, že obytný dům má vypadat jako obytný dům. A ne jako chrám či vítězný oblouk. Totalitní režimy vytvářejí velmi podobný typ architektury, který má demonstrovat moc. Ať už jde o římské impérium, Napoleonovu diktaturu, třetí říši či Sovětský svaz.

 

Je architektura pokaždé odrazem dobového myšlení?

Stoprocentně v sobě vždy nese dobovou politiku nebo sociální prostředí. Je i zrcadlem majitelů, kteří si dům nechají postavit. Například Tugendhatovi patřili bezesporu k nejbohatším rodinám v Československu. Židovské rodiny své bohatství ale nedávaly okatě na odiv. Stejná je i vila Tugendhat. Z Černopolní ulice působí nenápadně jako jednopodlažní stavba. Má malou vstupní halu. Až při pohledu ze zahrady nebo z použitých materiálů člověk pozná, o jak luxusní stavbu jde.

 

Inspiruje vás dům nebo jeho architekt Ludwig Mies van der Rohe v tom, jak si zařizujete své vlastní bydlení?

Souhlasím s tím, že méně je někdy více. Fritz Tugendhat, jak sám říkal, odmítal mít dům plný vyšívaných deček, jež znal z dětství. Také jim neholduji, ani vitrínám plným skleniček. Ve vile nádheru interiéru vytváří krása materiálu sama o sobě. Uvnitř domu navíc převažují odstíny okrové, hnědé, bílé či zelené. Jde o barvy, které vychází z přírody. Do tohoto harmonického ladění jednotlivých místností Mies van der Rohe velmi chytře umístil jako třešničku vždy jeden dominantní prvek. Například ve výrazně červené barvě. Snažím se postupovat stejně. Jednoduchost prostoru ozdobím například designovým světlem. Ale stačí jedno, nepotřebuji jich pět.

 

Ve středu se hosté o vile vyjadřovali jako o meditativním nebo léčebném prostoru. Souhlasíte s tím, že vyvážené rozvržení prostoru může mít příznivý vliv na lidskou psychiku?

Ve vile je minimum výtvarných děl. Mies van der Rohe Tugendhatovým říkal: Váš obraz je váš výhled z okna. Člověk se v hlavní místnosti skutečně cítí propojený s okolním prostředím. Může pozorovat sebemenší změny počasí. A Černá Pole jsou velmi klidná čtvrť. To opravdu vzbuzuje v člověku pocit klidu. Nebo až meditativní rozpoložení. Koneckonců ve vile se v roce 1992 jednalo o rozdělení Československa. A sám Vladimír Mečiar se divil, v jakém klidu se jednání odehrávají. Ve všech konfliktech se nakonec podařilo dojít ke kompromisům. Pokojné rozdělení našich států má možná na svědomí vila Tugendhat.

 

Pocítila jste někdy příznivé účinky domu sama na sobě? Měla jste někdy například možnost ve vile přenocovat?

Zatím ne. Ani to do budoucna neplánuji. I když to musí být určitě zajímavý zážitek. Napadlo to ovšem už více lidí. Když jsme spustili rezervační systém na prohlídku vily, ozval se nám e-mailem zájemce. Chtěl v domě také přespat. Nabízel za to hodně zajímavou sumu. Přesto jde o velmi nestandardní požadavek, takže mu nevyhovíme.

 

Co budete dělat, až dům začne normálně fungovat? Nebudete mít chuť si po dvouletém vypětí od vily na chvíli odpočinout?

Zatím to pořád nepřipadá v úvahu, vila mne stále velmi zaměstnává. I když dovolenou v lázních už by to rozhodně chtělo.