Jiří Berousek: Stále se učím

Sourozenci Jiří a Renata Berouskovi přenesli filozofii svých předků do nového tisíciletí a oba pevně doufají, že své zkušenosti budou moci předat zase dalším generacím.

Tradici cirkusu založil Ignác Berousek. To se psal rok 1918, jak se historie vyvíjela dále?
Ignác Berousek založil Cirkus Berousek z pouličního kejklířství. Jeho syn, Ferdinand Berousek přejmenoval v roce 1941 Cirkus Berousek na Cirkus Centrál. Důvodem změny názvu bylo hlavně odlišení od jiných cirkusů, které toto jméno v té době také používaly.

Pak ale přišlo znárodnění…
Znárodnění majetku v roce 1948 se bohužel nevyhlo ani cirkusu a zvířatům. Rodina Berousků se tak musela rozloučit se zvířaty, která byla téměř členy rodiny. Celý umělecký tým se rozpadl, umělci se stali zaměstnanci státních cirkusů. Někteří z nich se rozjeli po celém světě, kde sklízeli úspěchy s artistickými a drezérskými čísly. Snad největšího úspěchu dosáhl právě můj dědeček, Ferdinand Berousek.

V sedmdesátých letech cirkus proslavil známý film Oldřicha Lipského Šest medvědů s Cibulkou. Máte ještě nějakého z medvědů, kteří ve filmu hráli?
Ano, je to medvědice a je to už taková profesionálka, že si všechno dělá sama, nic pro ni není problém. Kdyby nešla vystupovat tak bude dokonce naštvaná. Je jí devětatřicet let a vystupovala tedy ještě s mým dědečkem. Je to babička našich dvou nových tříměsíčních medvíďat, která nám křtila herečka Městského divadla v Brně Alena Antalová.

Všechna zvířata si cvičíte sami?
Ano, všechna. Koně sice nejsou z našeho odchovu, protože to se nám nevyplatí, ale velbloudi, lamy, zebry, opičky, medvědi – to jsou zvířata, u kterých máme už i svůj vlastní odchov a odchováváme si je sami. Dnes už je totiž zákon, jenž stanovuje, že zvířata, která v cirkuse vystupují, musí být jednu generaci zpět takzvaně domestikovaná, zvířata žijící v zajetí.

Nemohu si nepovšimnout slona, který, a soudím dle zpoza plotu přihlížejících dětí, jistě také přitahuje velkou pozornost dětí. Máte jen jednoho?
To je naše zlatíčko, slonice indická. Říkáme jí Naira. Je to hrozná exhibicionistka, z radosti se vždycky vyčurá. Ještě do loňska jsme měli dvě, ale ta druhá už kvůli stáří – bylo jí šedesát šest let, umřela. Nairu máme pět let a odkoupili jsme ji z cirkusu, který zkrachoval. Je jí třiatřicet let a do té doby než přišla k nám byla sama, takže je to taková samotářka a myslím, že jí to tak vyhovuje.

Jak je to s kontrolami zvířat, které musíte pravidelně podstupovat?
Musíme splňovat Řád na ochranu zvířat. Ten musíme splňovat jak parametry, což jsou například výběhy, ustájení pro zvířata a podobně, tak i zdravotním stavem. Chodí kontroloři z okresní veterinární správy. My jsme však hrdí na to, v jakém stavu zvířata máme. Mnohé zoologické zahrady jsou na tom hůře, zvířata tam jsou stále na jednom místě a znuděná.

Vy sice zvířata cvičíte, ale spousta lidí namítne, že to pro ně také není přirozené…
Ano, spousta lidí tvrdí, že zvířata k něčemu nutíme a že je týráme. Víte, když zvířata nutíte, tak je to na nich vidět, to na první pohled pozná i laik. A použije-li někdo výraz týrané zvíře, tak by si měl uvědomit, co to vlastně znamená. Pokud mají zvířata vše, co mít mají – a tím myslím ošetřovatelskou péči, krmení, možnost udržovat si kondici – tak to přece není týrání. Víte, stejně jako lidé mají i zvířata své dny, někdy se jim nechce, někdy zlobí. My jim musíme dát najevo, co je dobré a co špatné. Je to stejné jako s dětmi.

To je odvážné tvrzení. Srovnávat zvířata s dětmi…
Ano, můžete namítnout, že zvíře není dítě. A můžete také namítnout, že tohle není pro zvířata přirozené prostředí. Ale co je pro ně dnes přirozené prostředí? Loni jsem byl v Keni a Tanzanii na školení afrických zvířat a když jsem tam viděl, v jakém zdravotním stavu tam zvířata jsou, a že si tam můžete za dva tisíce dolarů koupit odstřelení afrického slona, tak mi z toho bylo úzko. Nad tímto by se měli spíše lidé zamyslet. Jet do Afriky za zvířaty byl vždycky můj sen, chtěl jsem vidět zvířata ve volné přírodě. A tato zkušenost mi otevřela oči, na spoustu věcí se dnes dívám jinak.

A co artisté, klauni a drezéři? Jak často se například obměňuje cirkusový kolektiv?
Co se týká drezúry, to si všechno děláme sami se sestrou. Pomáhají nám samozřejmě ošetřovatelé, kteří jsou u nás zaměstnaní deset a více let. S drezúrou už tedy mají mnoho zkušeností. Ale vzhledem k tomu, že každé dva roky obměňujeme cirkusová představení, střídáme hlavně artisty a artistky.

Program, s kterým ted vystupujete, je zbrusu nový. Co všechno v něm diváci uvidí?
Unikátní a pro nás velice náročná byla drezura slona se zebrami. Je to vystoupení, které u nás nebylo více než čtyřicet let a naposledy s tímto číslem na velmi vysoké úrovni vystupoval bývalý a největší český cirkus Kludský.

Od nich jste také čerpal inspiraci?
Ano. Kdysi jsem listoval starými knihami od pana Kludského, a když jsem v nich na fotografiích našel tuto drezuru, strašně jsem si ji přál udělat. Natrénování nám trvalo dva roky, ale povedlo se to a máme s tím velký úspěch.

Co dalšího kromě drezury diváky čeká?
Máme artistická představení s artisty z Francie, klauny z Polska, kteří jsou současně vícemistry ve sportovní gymnastice. Máme také dívku z Itálie, která cvičí na vzdušné hrazdě se šálami. Potom tradiční drezuru medvědů, drezuru velbloudů a vysokou jezdeckou školu.

Jak moc těžké je dnes najít artistu, který splňuje to, co po něm požadujete?
Stejně jako například modelingové agentury existují také artistické cirkusové agentury. Těm zadáte svoje přesné požadavky a oni vám na DVD zpět pošlou nahrávky s nabídkou. Vy si už jen vyberete a na závěr se dohodnete na podmínkách.

Jméno Berousků je známé i v zahraničí, v kolika zemích měl cirkus doposud vystoupení?
Pod záštitou státního cirkusu procestovala naše rodina půl světa, více než čtyřicet zemí. Koncem osmdesátých účinkoval můj otec, Jiří Berousek, se svou medvědí revue ve Spojených státech amerických. Tam jsme se také dočkali ocenění od tehdejšího prezidenta Spojených států George Bushe, a to za humánní drezúru medvědů.

A co vystoupení u nás? Existuje něco jako „cirkusová sezona“?
Přes jaro, léto a podzim se snažíme jezdit jen po České republice, protože máme rádi naše publikum a stále si tu chceme budovat jméno. V zimě v Čechách nevystupujeme a jezdíme do zahraničí, kde si nás s našimi vystoupeními najímají například na vánoční nebo lednová vystoupení. Jezdíme do Itálie, Španělska nebo Francie.

Jako jediný cirkus v České republice můžete používat přívlastek národní. Kdo o této výsadě rozhoduje?
Právo užívat název národní nám udělilo sdružení českých cirkusů a umělců se souhlasem ministerstva kultury. Bylo to v roce 2002.

Stejně jako divadla, galerie a různá kulturní centra tedy patříte pod ministerstvo kultury?
U nás jsou zákony, s prominutím, velice hloupé. Na ministerstvu není nikdo, kdo by se o cirkusy zajímal. Od roku 1991 se o to, abychom spadaly pod kulturu, snažil Pavel Dostál. Bohužel se mu to nepodařilo, a tak vlastně ani nevíme, pod koho spadáme, což je vzhledem k naší tradici a dosaženým úspěchům velice smutné.

Jinde ve světě se od cirkusů také minesterstvo kultury distancuje?
V ostatních zemích cirkusy pod kulturu spadají. V každém státě navíc existuje nějaký národní cirkus, například Švýcarský nebo Maďarský národní cirkus. A všechny tyto národní cirkusy mají od ministerstva kultury nárok na dotace nebo granty. U nás to bohužel není. Možná právě proto se naše ministerstvo kultury bojí nás pod sebe zařadit, abychom od nich nemohli požadovat nějaké granty. (smích)

Se svou sestrou Renatou pokračujete v rodinné tradici, budete i vy mít možnost předat někomu cirkusové řemeslo?
Mám dvouletou dceru. Víte, dnes jsou na akrobacii a artistické umění různé artistické školy, v Číně, v Maďarsku, v Moskvě… Drezuru se však nikde nenaučíte, na to musíte mít cit, musíte mít ke zvířatům osobní vztah. Dnes na to ke všemu ani nejsou lidi, umění drezury se předává tradicí z generace na generaci. Tyto zkušenosti člověk získává celý život. I já se ještě učím, a to se zvířaty pracuji třicet let. I pro mě je tu pořád můj otec, který mi poradí a řekne, co a jak.

A vaše dcera? Přál byste si, aby z ní byla akrobatka nebo drezérka?
Ještě je brzy, je malá. A i když je její maminkou žena, která není od cirkusu, tak má ke zvířatům obrovský vztah, tady je ve svém živlu. Všichni ale říkají, že k cirkusu stejně nakonec uteče.