VYBERTE SI REGION

John Mucha: Dědečkovy kresby se vyrovnají Leonardovým

Ivančice /ROZHOVOR/ – V sobotu 24. července 2010 uplynulo přesně 150 let, co se v Ivančicích na Brněnsku narodil slavný secesní malíř, grafik a designér Alfons Mucha. Výtvarníkův vnuk John Mucha vypráví o jeho díle a životě.

25.7.2010 1
SDÍLEJ:

John Mucha.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Příjmení Mucha přitahuje pozornost na celém světě. Pojí se k němu divadelní plakáty se slavnou herečkou Sarah Bernhardt nebo série monumentálních obrazů Slovanská epopej. A v posledních letech spor Moravského Krumlova na Znojemsku a Prahy o to, kde má být toto dílo vystaveno.

Jeho autor, který proslavil secesi a vytvořil takzvaný Le style Mucha, se narodil 24. července 1860 v Ivančicích na Brněnsku. Do jeho rodného města nyní zavítal také Muchův vnuk John. Usměvavý bývalý bankéř, napůl Čech a napůl Skot, mistra secese nikdy nepoznal.

Narodil se až po jeho smrti, ale stará se o zachování jeho dědictví. „Fašisté a komunisté se pokusili epopej zničit. Nepovedlo se jim to. Bylo by smutné, kdyby se to podařilo magistrátu hlavního města Prahy,“ říká Mucha a naráží tím na stěhování Slovanské epopeje.

Vaším nejoblíbenějším dílem z dědečkovy tvorby je Slovanská epopej. Spory, které ji provázejí už několik let, nyní vrcholí. Jaká je aktuální situace?
První plátna se mají začít sundávat v pondělí. Mezitím jsme podali žádost na předběžné opatření, které by přesun pozastavilo. Ale soud ji zamítl. Podali jsme i druhou žádost. Opět neúspěšně. Je zajímavé, že druhý verdikt soudu i odůvodnění je do písmene stejné jako první. Tudíž to na mne působí tak, že se soud na případ s prominutím vykašlal. Ve čtvrtek odpoledne jsme se odvolali k městskému soudu. Ten má rozhodnout do patnácti dnů. Chci dosáhnout toho, aby soud uznal, že existují závažné pochybnosti ohledně vlastnictví epopeje.

Plátna se mají dočasně přestěhovat do Veletržního paláce, což je pro vás nepřijatelné. Proč?
Přesunem do Veletržního paláce hrozí epopeji akutní nebezpečí. Upozorňuje na něj třeba vedoucí restaurátorského oddělení Národní galerie v Praze Petr Kuthan i znalecký posudek vedoucího Restaurátorské školy malířské Akademie výtvarných umění Karla Strettiho. Plátnům vadí zejména extrémně vysoké teploty, kterým budou vystavena. Z mého hlediska by bylo ideální, kdyby cyklus zůstal v Moravském Krumlově do té doby, než se pro něj najde trvalé a důstojné místo.

Letná, Vítkov a Těšnov. To jsou tři místa v Praze, o kterých se mluvilo v souvislosti se vznikem nového pavilonu pro epopej. Stále tyto návrhy platí?
Magistrát přidal ještě místo někde v okolí Staroměstského náměstí. To se mi nezdá vhodné. Uvidíme, jak spor dopadne. Je smutné, že dokud měl v Praze na starosti kulturu Igor Němec, tak se s námi nikdo nebavil. Jeho nástupce Milan Richter s námi vstoupil v této věci do dialogu a snažil se o konstruktivní řešení. Nyní je na jeho místě Ondřej Pecha a dialog opět ustal. Najednou nám oznámili, že do září chtějí epopej v Praze.

Víte proč?
Prý především proto, že moravskokrumlovský zámek je ve strašném stavu. Jistě, je. Ale místo, kde je vystavena epopej, je pro ni v současné době ideálním prostředím. Už tam vydržela několik desítek let, tak proč by tam nemohla ještě nějaký čas být, že?

A jaké jsou podle vás skutečné důvody?
Podle mne je za tím politika a peníze. Co se těch peněz týče, je zde velmi zajímavá jedna věc. Ze zkušeností s výstavami Muchovy nadace vím, že sejmutí pláten, jejich převoz, a nová instalace vyjde na osm milionů korun. Pět milionů má dostat Krumlov jako pomyslnou náplast. Podle mne s odpuštěním taková směšná částka, aby drželi ústa. To je dohromady třináct milionů. Magistrát na tuto akci přitom vyčlenil pětadvacet milionů korun. Kde je tedy těch zbývajících dvanáct?

To jsou vážné otázky. Jak na ně chcete hledat odpověď?
Když jsem pracoval jako bankéř, tak jsem zjistil, že nejlepší cestou, jak něčeho dosáhnout, je dialog. Takto jsem proto postupoval i ve věci epopeje. Teď to už ale očividně nejde. Pokud chtějí boj, mají ho mít. Praha má pravdu v tom, že existuje dokument mezi Muchou a Charlesem Cranem. Mluví o tom, že Crane epopej zaplatí. On si ji však neobjednal, byl jejím mecenášem. Dědeček původně odjel z Francie do Ameriky, aby si tam na ni vydělal. A v Americe potkal Cranea, který ji nakonec sponzoroval. Pak existuje dokument, že se sešla rada Prahy a přijala dar. Ale to si také můžeme sednout my dva a dohodnout se, že darujeme korunovační klenoty městu Ivančice, které je následně přijme. To ale není darovací smlouva.

Mluvil jste také o listině, kterou dědeček sepsal později a v níž Praze epopej odebírá.
Ano to je pravda. Dědeček někdy ve třicátých letech vlastní rukou, takže autorství se dá snadno ověřit, napsal listinu, která končí asi takto: „Matičko drahá“, tedy Praho, „dal jsem ti velké břemeno. Je to neférové, nedá se to zvládnout, ale já osobně se o to musím pokusit. Proto ti odebírám svůj dar.“ Takže pokud chce magistrát boj, jdu do něj. Můj otec napsal knihu Válka pokračuje. Člověk může prohrát bitvu, ale válka jde dál. Jen doufám, že magistrát přijde k rozumu. Naše dveře jsou vždy otevřené, ale pokud oni neustoupí, já tu válku dotáhnu do konce.

Jak se na věc dívají potomci Charlese Cranea?
Jeho dva vnuky znám už asi čtyřicet let, jsme stále ve styku. A souhlasí s námi. Mají úplně stejné obavy o osud obrazů. Jestli tedy pan Pecha chce mít v Praze zástup amerických advokátů, tak mu přeji hodně štěstí.

Obyvatelé Moravského Krumlova proti stěhování hodně protestovali. Vy s nimi, jak říkáte, souhlasíte. Účastnil jste se akcí?
Nejsem žádný srab, ale čas mi to bohužel nedovolil. Lítám z místa na místo. V době protestů jsem byl ve Španělsku. Teď otvírám výstavu v Ivančicích a v neděli odlétám do Itálie, kde zahajujeme další projekt. Ale podporuji je a sám jsem se přihlásil na facebooku do skupiny Nechte Slovanskou epopej v Moravském Krumlově.

Souhlasíte s tím, že epopej nevycestovala do Japonska? Měla si tím „vydělat“ na svoje restaurování.
Magistrát ji odmítl půjčit s odůvodněním, že přesouvat celou epopej je velké riziko. Souhlasím. Viděl jsem v tom ale ještě jeden problém. Z epopeje by se stal výdělečný cirkus. Protože kdybychom ji půjčili do Japonska, tak proč bychom ji v budoucnu nemohli půjčovat i jinam. A tak by to šlo pořád dokola.

Právě Japonci Muchu milují. Čím myslíte, že to je?
Nejsem kunsthistorik, tak můj názor může působit banálně. Myslím si, že Muchovy litografie nevychází z japonského umění, i když se s ním v Paříži seznámil. On čerpá z našich lidových motivů. To je podle mne právě ten důvod, proč mají Muchu tak rádi. Staví ho na stejnou úroveň s Leonardem nebo Picassem.

Čeho si ceníte na dědečkově práci nejvíce?
Toho, že maloval srdcem. Z jeho děl to dýchá. Nejvíc asi ze Slovanské epopeje. Osobně tvrdím, že Mucha jako malíř nepatří do „top ten“. Ale Mucha jako kreslíř se ze světového hlediska vyrovná Leonardovi. Byl fantastický kreslíř.

Dědečka jste nepoznal, zemřel v roce 1939 a vy jste se narodil v roce 1948 v Londýně. Jak na vás působí ze vzpomínek rodiny?
Bude to znít možná trošku falešně, ale k dědečkovi cítím jistou míru pokory. Podle vyprávění rodiny a přátel to byl opravdu pracovitý člověk. Někdy možná působil poněkud naivně.

Dětství jste prožil v České republice. Vyrůstal jste mezi slavnými uměleckými díly. Ovlivnilo vás nějak toto prostředí?
Pro dítě je prostor, kde vyrůstá, přirozeným. Někdy jsem se cítil spíš trošku hloupě oproti kamarádům. My jsme měli krásný byt a kamarádova rodina žila natlačená ve dvou malých pokojích. Tam jsem poprvé vycítil, že něco není úplně správně.

Dědeček slavný výtvarník, otec Jiří spisovatel. Jak se vám vyrůstalo s příjmením Mucha a s takovými předky?
Za doby komunismu bylo příjmení Mucha označením pro maloburžoazní živel. Místo protekce jsem tak zažíval pravý opak. Organizovaly se i skupinky kluků, kteří mne šikanovali.

Pracoval jste jako bankéř. Umění vás nelákalo?
Vždy mne přitahovala fotografie. Ale viděl jsem, jaký problém měl kvůli příjmení můj otec. Každý se na jeho práci díval jako na výtvor syna Alfonse Muchy. Ne jako na dílo Jiřího Muchy. Proto jsem se focení začal věnovat až teď, kdy mám za sebou kariéru v bankovnictví. Kdybych to náhodou někam dotáhl, tak budu vědět, že je to jen výsledek mojí píle. Když jsem začínal jako bankéř, bylo mi umělecké zaměření rodiny spíš na obtíž. Lidé si mysleli, že nemůžu mít ponětí o ekonomii. Nakonec jsem překvapil a vybudoval v Londýně úspěšnou kariéru. Snažím se v tomto duchu vést i děti. Zdůrazňuji jim, že není správné spoléhat se na sílu příjmení.

Máte tři děti. Má někdo z nich umělecké ambice?
Marcus je právě Hollywoodu, kde spolupracuje s člověkem, který dělá věci, jako jsou Simpsonovi, Přátelé nebo Doktor House. Chtěl by točit filmy. Čas ukáže.

Výstavy pořádáte pod hlavičkou Muchovy nadace. Jak velkou část jeho díla spravuje?
Na tři tisíce děl. Ovšem jaká část z kompletní tvorby to je, se dá jen těžko určit. Co můžu s jistotou říct, je, že máme největší sbírku originálů na světě. Je totiž obtížné zjistit, kolik kopií mají jednotlivé litografie. Ve špičkové kondici je ale jen velmi málo děl.

Nacházíte ještě nyní nějaká neznámá nebo ztracená Muchova díla?
Překvapivě ano. A když máme peníze, protože nadace funguje z vlastních peněz bez grantů, tak nakupujeme. Zrovna teď se podařilo v Paříži pořídit krásnou kresbu mojí tety, jak čte knihu.

Máte vy doma nějaké dědečkovo dílo nebo jeho osobní věc?
Mám, ale většina putuje po světě. Co se předmětů denní potřeby týče, vždycky říkám, že moje babička Marie, i když byla českého původu, tak musela mít skotskou krev. Nic nevyhazovala. Proto s nadsázkou tvrdím, že máme schované i dědečkovy žiletky. Když jsem byl jako mladý v Leninově muzeu v Moskvě, bylo tam vše, čeho se za život Lenin dotkl. To je sice přehnané přirovnání, ale máme toho po dědečkovi skutečně hodně. A jsme za to rádi.

Kdo je John Mucha
- Vnuk Alfonse Muchy se narodil r. 1948
- Syn spisovatele a novináře Jiřího Muchy a skotské skladatelky Geraldine Muchové
- Dětství strávil v Československu, odtud v osmnácti letech odešel do Londýna, kde žije dodnes
- Roku 1992 založil Muchovu nadaci společně s manželkou Sarah, matkou Geraldine i dramatikem Tomem Stoppardem či bývalým tenistou Ivanem Lendlem.

Autor: Veronika Zabadalová

25.7.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Odstřelená katedrála a další zločiny rudého ateismu

Měl to být nejviditelnější triumf komunistického ateismu nad náboženstvím. Přesně před 85 lety – 2. prosince 1931 – zbořil Stalinův sovětský režim pravoslavnou katedrálu Krista Spasitele v Moskvě.

V Králově Poli opraví nádraží. Náklady se vyšplhají na téměř dvě miliardy korun

Brno /FOTOGALERIE/ – Růžové oprýskané zdi a zanedbaná autobusová nástupiště nyní vítají cestující, kteří z vlaku vystoupí na nádraží v brněnském Králově Poli. Změnit se to má po roce 2020. Správce železnic chce opravit koleje i výpravní budovu, město okolí nádraží.

Kamery ve městech? Pozor na ztrátu soukromí, varuje expert

Jižní Morava - Pomáhají policistům v chytání zločinců, strážníkům v ochraně lidí před kapsáři a třeba i brněnskému dopravnímu podniku a Brněnským komunikacím při rychlém řešení kolapsů. Zároveň ale vyvolávají otázky ohledně možnosti jejich zneužití. Řeč je o kamerových systémech, které čeká modernizace ve většině velkých jihomoravských měst.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies