Kastelán z Kunštátu: Do zámku jsem vrostl. Cítím, co potřebuje

Krčí rameny a vyhrnuje si umolousané rukávy. „Právě jsem čistil výlevky v černé kuchyni. Práce je dost, ale když zámku naslouchám, řekne si, co potřebuje," vysvětluje muž. Jako jeden z mála proto nejspíš ani nevolá po penězích na opravu budovy. „Myslím si, že moc peněz památce jenom škodí. Já bych žádné velké částky ani nechtěl. Jsem spokojený, jak to je," dodává.

Letošní rok na objektech Národního památkového ústavu má v projektu Po stopách šlechtických rodů téma Rok pánů z Kunštátu. Co to pro Kunštát znamená?

Mám radost a slibuji si od letoška velké zviditelnění zámku. Na Kunštátě i dalších památkách přiblížíme lidem nejen rod Kunštátů, ale také život ve středověku. U nás při této příležitosti otevřeme novou prohlídkovou trasu V erbu tří pruhů páni z Kunštátu a jejich hrad. Protože očekáváme více turistů než v minulých letech, museli jsme se tomu přizpůsobit.

Právě kvůli úpravám zázemí letos otevíráte až 19. dubna, přestože obvykle máte touto dobou už téměř čtrnáct dní otevřeno. Co ještě zbývá dodělat?

Dokončujeme nové zázemí pro návštěvníky, tedy novou pokladnu a nové sociální zařízení. Součástí pokladny bude rovněž zámecké infocentrum a úschovna zavazadel. Otevřeme, až budeme mít kde prodávat vstupenky. Dělníci novou pokladnu a záchody dokončí a předají až příští týden.

A jak se na novou sezonu chystáte vy jako kastelán?

Podepisuji smlouvy, vyřizuji administrativu a před chvílí jsem čistil výlevky v černé kuchyni a vyklízel sklep. Jako kastelán dělám papírování i práci s lopatou. Je tady sice i uklízečka, zedník, technici a stálý průvodce, který je mým zástupcem, ale nikdo se jen na svou práci neomezuje. K zámku patří také obora, přilehlý park, zahrada a o všechno včetně údržby zeleně se staráme sami. Naštěstí zaměstnanci jsou pozorní a nemusím jim přikazovat, co mají dělat. Chodí a hledají, co je potřeba, a když to uvidí, udělají to.

Kromě zázemí právě vzniká i nová prohlídková trasa, kterou zpřístupníte v červnu. Jak bude vypadat?

Bude to nový typ trasy, který není v České republice běžný. Místo klasického výkladu průvodce si lidé základní fakta přečtou na informačních bannerech. Rozšířené informace se dozvědí na třech velkých dotykových obrazovkách. Výstava bude rozčleněná do několika částí. První se zaměří na rytíře a hrady. Vysvětlí, proč hrady vznikaly a jakým způsobem. Její dominantou bude preparát turnajového koně. Půjčili jsme si ho ze zámku ve Slatiňanech, kde byl významný chov koní a nyní se pyšní velkou hipologickou sbírkou. Pro naši expozici koně převlečeme do barev rodu Kunštátů. V jiné části zase ukážeme neodmyslitelnou stranu středověku, a to nemoci a umírání. Část trasy zařídíme jako morový špitál, se všemi pomůckami, nebo typickými morovými maskami, které nosili doktoři. Obrazovky navíc budou výstavu podbarvovat hudbou. Ve špitále uslyší návštěvníci zvuk umíráčku, který byl pro zamořené oblasti charakteristický. V části věnované víře, pojaté jako hradní kaple, zase zazní středověké chorály.

Podle názoru vedení Národního památkového ústavu ale na západní model výstav s dotykovými panely turisté příliš neslyší, protože se rádi a často ptají a diskutují s průvodci. Nebojíte se, že kvůli tomu trasa nezaujme?

Nebojím. Na bannerech a obrazovkách najdou všechny informace. Kdyby to přece jen nestačilo, se skupinou půjde i tak průvodce, na kterého se můžou obrátit. Jeho hlavní funkce bude skupinu pouze doprovázet, ale na otázky odpoví. Lákadlem pro návštěvníky je také cínový plíšek, který každý dostane ke vstupence. V poslední místnosti si z něj lidé můžou na lisu vyrazit vlastní pražský groš. Expozici jsme se snažili udělat tak, aby byla co nejautentičtější a lidé si dobu lépe představili.

Nechystáte se ze stejného důvodu zprovoznit i černou kuchyni, kde by si lidé mohli například upéct vlastní chleba?

Přemýšleli jsme o tom, ale bohužel to není možné. Všechno je sice funkční od pece až po komín, kam se věšelo maso na uzení. Ale aby se neporušilo zdivo, vedou veškeré kabely včetně těch bezpečnostních komíny. Pokud bychom rozdělali oheň, spálíme je. To by potom bezpečnostní systém okamžitě přivolal policii. Volají nám, jestli je vše v pořádku, i když jen na chvíli vypadne proud.

Akce k roku Kunštátů se konají také na dalších památkách, které jsou s rodem spjaty, jako je Pernštejn nebo Lysice. Konkurujete si s ostatními, nebo spíš spolupracujete?

O konkurenci nemůže být řeč. My kasteláni a kastelánky jsme nejbližší přátelé, jsme úzce provázáni, pomáháme si a radíme. Navíc prohlídky a akce na každé z památek fungují jinak a nepřekrývají se. Například my jsme turistům otevřeli až poměrně nedávno, v roce 2005, kdy zámek vstoupil pod Národní památkový ústav. Vynecháváme proto kostýmové a noční prohlídky, které už mají tradici na jiných hradech. Naopak jsme se zaměřili na představení kvalitní dobové hudby, před Vánoci pořádáme sérii adventních koncertů. Ze začátku jsme měli problém na předvánoční vystoupení sehnat účinkující, ale postupně si je oblíbili diváci i umělci natolik, že si můžeme mezi hudebníky vybírat. Přivedla mě k tomu moje láska k hudbě, hrál jsem osmnáct let na housle a devět let na violoncello.

Co u vás najdou lidé, kteří nemají zájem o komentovanou prohlídku, když se zrovna žádná akce nekoná.

Návštěvníky láká zámecká zahrada, kde je altán s občerstvením. Nemáme v areálu prostory na vybudování hradní restaurace ani vinárny, i když bychom ji otevřeli rádi. Vyřešili jsme to automatem na nápoje a občerstvení. Funguje už tři roky a lidem to tak vyhovuje, zámecká zahrada je stále plná lidí. Areálem navíc vede venkovní naučná stezka s dvanácti zastaveními s informačními panely, kterou si můžou lidé sami projít.

Součástí této stezky je také psí hřbitov. Jak lidé tuto raritu vnímají?

Psí hřbitovy byly u zámků často. V Lysicích měli například i hřbitov koní. Výjimečné je ale to, v jakém stavu se dochoval. Na hřbitově je celkem šestnáct náhrobků, ale jméno a letopočet je čitelné jen u některých. Většinou jsou německá, s výjimkou zvířete se jménem Žolička z roku 1921. Nejstarší náhrobek patří jezevčíkovi jménem Lux. Ten je z roku 1890. Lux patřil tehdejšímu vlastníkovi zámku. O jakou rasu šlo, víme z fotografií, které se dochovaly a jsou také součástí prohlídkové trasy. Hřbitov je hodně oblíbený u návštěvníků z Velké Británie.

Jak o něm vědí?

Před dvěma lety jsem mluvil s manželským párem z Londýna. Ukazovali mi nejnovější průvodce pro britské turisty o střední Evropě. Z Moravy v něm byl zmíněn Moravský kras a náš psí hřbitov. Někteří lidé přijedou jen kvůli němu a zámek je vůbec nezajímá. Také nám volají lidé, jestli u nás nemůžou pohřbít svého psa, což samozřejmě nejde. Je to památka.

Když je na zámku hřbitov, má i hradní strašidlo?

Na otázky o strašení jsem alergický. Návštěvníci se na ně ptají pořád. Zámek ale stojí od poloviny třináctého století. Žilo se tu, rodilo i umíralo. Některé smrti byly velice bolestivé a zůstala tu po nich energie, která se drží. I já sám jsem byl svědkem některých neobvyklých jevů. Má dcera s nimi měla v dětství fyzický kontakt, ze kterého měla trauma. Nerad o tom mluvím. Nesnažím se po tom pátrat, ani to vysvětlit. Je to zkrátka starý dům, ve kterém zůstaly energie z minulých životů a já je beru jako součást zámku.

Jak se vám na zámku bydlí?

Jsem tu spokojený. Bydlím dvacet metrů od kanceláře s manželkou, dcera s manželem bydlí nad námi. Jako malá si stavěla s kamarádkami stan na nádvoří, nyní tu pracuje jako správkyně depozitáře. Žena tu zase dělá uklízečku. Nebereme to jako práci, ale spíš jako poslání. Nedovedu si představit, že bych šel někam jinam. V paneláku už bych se nevyspal. Jsou tam tak tenké stěny, že když je někdo na záchodě, připadá mi, jako by mi močil na hlavu.

Co uděláte, až budete muset odejít?

Raději o tom nepřemýšlím. Ne že bych neměl kam jít. Máme rodinný dům v klidné čtvrti v Brně. Ale stejně. Doufám, že tu budu moci zůstat. V minulosti zámek využíval Moravský zemský archiv a já tu pracoval jako archivář. Když ho měl přebírat památkový ústav, nedovedl jsem si představit, že bych musel odejít, a tak si ústav zámek přebral i se mnou. Jsem tady do toho kamene zarostlý. Za ty roky žiji se zámkem v symbióze a on se mnou mluví a říká mi, co potřebuje.

A co podle vás zámek potřebuje nyní?

Teď je v dobrém stavu. Žádné velké opravy neplánujeme. Nejsem příznivcem toho, když se do památek sypou velké peníze.

Přitom většina správců památek si stěžuje na malé rozpočty. Chcete říct, vám peníze nechybí?

Máme jich tak akorát. Myslím si, že když je peněz moc, památce škodí. To třeba z určitých fondů získáte sto milionů korun a potom musíte plnit šibeniční termíny, abyste je nemuseli vrátit. Takže rychlost jde na úkor kvality. Restaurování má svá pravidla a nedá se uspěchat. Já bych proto velké peníze ani nechtěl.

Do budoucna tedy žádné stavební práce neplánujete?

To ano, ale nejedná se přímo o opravy Horního zámku. V objektu Dolního zámku má vzniknout centrální depozitář Národního památkového ústavu. Uloží se do něj věci, které nemají využití. Například v Lysicích takové předměty brání rozšíření prohlídkové trasy. Zkrátka se sem sveze nepotřebný mobiliář z okolních památek.