VYBERTE SI REGION

Kriminalista Jedlička: Dahlgrena stejně nakonec pustí na svobodu

Brno /ROZHOVOR/ - Pětatřicetiletá praxe u policie se mu dostala natolik pod kůži, že se vraždami zabývá i v důchodu. Bývalý brněnský kriminalista a učitel policejní školy Miloslav Jedlička napsal knihu, založil internetové muzeum zločinu a stále sleduje aktuální případy. Ke čtyřnásobné vraždě rodiny, která se stala před měsícem v brněnských Ivanovicích, ale jen těžko hledá příměr v minulosti. „Strašné je, že vrah tu rodinu zabíjel postupně a několik hodin," upozorňuje Jedlička.

23.6.2013 2
SDÍLEJ:

Vraždami současnými i historickými se zabývá bývalý brněnský kriminalista Miloslav Jedlička. Založil Muzeum zločinu a napsal knihu.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Zažil jste při své práci u policie případ, který by se dal přirovnat ke čtyřnásobné vraždě v Ivanovicích?

Jeden si vybavuji. Myslím, že to bylo v roce 1986 v Brně. Narkoman tehdy postřílel své kamarády a přítelkyni. A pak doma spáchal sebevraždu. Zabil čtyři lidi. Stopy vedly do brněnských Vinohrad, kde policisté našli i jeho tělo.

Zjistili jste jeho motiv?

Vidím ho právě v těch drogách. Já jsem hodně proti nim. Když je člověk psychicky nevyrovnaný a ještě si na to dá pár piv, je neštěstí na světě.

Také v případě Kevina Dahlgrena, obviněného z vraždy v Ivanovicích, se objevila informace, že mohl shánět marihuanu a má psychické problémy.

A to je právě ono. O tom, že to pachatel nemohl mít v hlavě v pořádku, svědčí brutalita činu. Stejně jako fakt, že vraždil v rozpětí několika hodin. Násilí se mohlo stupňovat. Pro policisty je nejhorší pracovat s bláznem. Advokát ho z toho pak snadno vyseká. Pokud to dobře sleduji, tak Dahlgren už teď tvrdí, že to neudělal. Takže ho podle mě nakonec propustí na svobodu.

A jak se policisté staví k tomu, že pracně shánějí důkazy a soud pak pachatele propustí, protože byl nepříčetný?

Na to si musí zvyknout. Když se u soudu neprokáže, že to obviněný spáchal, tak je to pro ně vyřízené. Policista nemá pocit, že udělal chybu nebo něco nedodělal. Když se pak stane podobný čin, jdou vyšetřovatelé nejdřív za tím osvobozeným a zjišťují, jestli to mohl udělat on.

Česká republika brzy požádá Spojené státy americké o vydání Dahlgrena ke stíhání. Stalo se vám někdy, že jste jako policista žádal cizí stát o vydání pachatele?

Když jsem pracoval na policii, jiné státy jsme o vydání obviněných žádali mnohokrát. Před revolucí bylo ale samozřejmě těžší dostat se za hranice. Když už utekli, tak třeba do Polska, Maďarska či Ruska. A ti nám pachatele vydali bez problémů. Týkalo se to ale pouze uprchlých Čechů. Dřív ani nebylo možné vydávat vlastního občana ke stíhání do jiného státu. A co se týče Dahlgrena, nečekám, že ho Spojené státy do České republiky vydají.

Věnujete se i historii českých a moravských vražd. Našel jste mezi nimi případ, kdy pachatel vyvraždil celou rodinu?

Stalo se to například na Chomutovsku. Vrah Josef Svoboda pak spáchal sebevraždu (Jde o případ z roku 1967. Muž zabil čtyři své děti a další tři lidi. Chtěl se tak pomstít manželce, na kterou žárlil. pozn. red.). V Jihomoravském kraji si v poslední době pamatuji spíš jen dvojnásobné vraždy, kdy například otec zabil manželku s dcerou. To tak neobvyklé není.

Je tedy čtyřnásobná vražda výjimečná?

Takových velkých zásadních vražd je málo. V zahraničí byli mnohem brutálnější vrahové, kteří zabili obrovskou spoustu lidí. Na ty si v České republice ale nikdo ani nevzpomene. Lidé se hodně soustředí jen na své blízké okolí.

Byl někdy na jižní Moravě nějaký masový vrah?

Myslím, že nebyl. V Brně ale byla v roce 1937 poslední poprava vraha za první republiky. Šlo o Jana Tvarůžka, který zabíjel někde u Moravských Budějovic. Zavraždil duchovního a jeho hospodyni kvůli penězům. Dlouho po něm policisté pátrali, než ho dopadli.

Policistům při vyšetřování čtyřnásobné vraždy v brněnských Ivanovicích hodně pomohly nové metody a technologie. Jedním z důkazů je například kamerový záznam. Jak se pracovalo dřív? Bylo možné vydat zatykač do několika hodin, jako tomu bylo v případě Dahlgrena?

Když jsem na kriminálce pracoval, takové technologie ještě nebyly. Rozhodně je to velká výhoda. Dřív jsme ale pachatele našli jinak. Pravděpodobně díky lidem, kteří něco viděli. Víc jsme se tehdy soustředili na svědky a jejich výpovědi. Vyšetřování jsme v té době vedli dokonaleji. U soudu nebylo nutné mít tolik věcných důkazů.

Chodili jste víc mezi lidi?

Ano. Lépe jsme díky tomu znali své prostředí. Například po deváté hodině dopoledne jsme už nesměli být na služebně. Měli jsme jen dvě auta. Jedno pro pochůzkáře a druhé pro kriminálku. Chodili jsme jen pěšky. Dnes jezdí všichni v autě. Jenže přitom není slyšet, co se děje venku. Policisté toho tímto způsobem zjistí mnohem méně.

Vytvořil jste a spravujete webové stránky s názvem Muzeum zločinu, kde zveřejňujete velké kriminální případy. Jak jste se k tomu dostal?

Dávám je dohromady pomalu, postupně. Mám tam asi padesát případů. Začal jsem s tím někdy v roce 1998. Chyběl mi důkladný přehled kriminalistiky. Jak se vyvíjelo pátrání nebo objevovala technika. Před revolucí jsme se totiž směli zabývat jen některými historickými úseky. Existuje také sdružení, které se každý rok schází a pátrá po historii policejních sborů. Právě tam dáváme dohromady hodně informací. Data čerpám z knih, zápisů svědků a dalších zdrojů. Všude, kde se dá.

Dáváte do muzea i případy, které jste řešil vy sám?

Ano. U policie jsem pracoval od roku 1974. Za pětatřicet let jsem toho nashromáždil hodně.

Co se vám nejvíc vrylo do paměti?

Vždy jsem nejhůř snášel, když bylo mezi oběťmi dítě. A to nemuselo jít jen o vraždu. Stačila nehoda. U vojenské akademie v Brně například spadl hoch ze stromu a zabil se. Musel jsem tam jet a dívat se na jeho tělo. Ještě horší byly utopené děti. Pamatuji si také na případ zedníka z Kupařovic na Brněnsku. Řídil opilý a srazil matku s dítětem, těhotnou dívku a ještě jednoho člověka. A on si toho vůbec nevšiml. Skončil ve vězení. Když se z něj dostal ven, musel se odstěhovat. Lidé ho tam nesnesli.

Máte nějaké případy, které se vám nepodařilo objasnit?

Moc jich není. A navíc se stává, že vraždu objasníme až po letech. V Brně na krajském ředitelství pracoval kriminalista, který si občas vybral nevyřešený spis a někdy se mu podařilo najít pachatele i po dlouhé době. Vrah si nemůže být nikdy jistý, že ho policisté nechytí.

Vyřešili jste naopak něco velmi rychle?

Na Blanensku byl vrah, který zastřelil ženu v lese, kam chodila běhat. Když se pak v práci s kolegy o její smrti bavil, dělal si z policistů legraci. Tvrdil, že pachatele nikdy nenajdeme. No a já jsem si pro něj dojel ještě ten den odpoledne. Na místě činu ho totiž viděl svědek, jak jde s loveckou puškou. Pachatel se ji pak snažil schovat u kamaráda, který s ním pracoval v továrně. Ten proti němu nakonec také svědčil u soudu.

Říkali jste lidem vždy, že je podezříváte z vraždy?

Pamatuji si muže, který v Brně opravoval housle. Byl to hrozně mírumilovný člověk. Dva Slováci se na něj domluvili a uškrtili ho. Někdo je tam viděl, ale oni nám tvrdili, že byli celou dobu v hospodě. Když jsme to šli prověřit, tak nám číšník řekl, že ten den bylo zavřeno. My jsme hned věděli, že lžou, ale neřekli jsme jim to. Až když se seznamovali se spisem. Oni ale celou obhajobu stavěli na tomto alibi a tím, že jsme ho vyvrátili a hned jim to neřekli, jsme jim obhajobu zkomplikovali. Nebyl to ale běžný postup.

Jaký je nejčastější motiv vražd?

V afektu. Mezi partnery nebo manželi. Dalšími důvody jsou peníze, nenávist. Vrah ale někdy motiv ani nepotřebuje. Zabije třeba pro pár korun. Rozdíly ve vraždách jsou i mezi kraji. Například sever Moravy je známý tím, že jsou tam mnohem drastičtější. Vnímám to jako drsnější kraj. Snad za to může i to, že tam bylo hodně horníků. Když už někoho napadli, tak to většinou stálo za to.

Díváte se na kriminální filmy v televizi? Jsou podle vás reálné?

Určitě ne. Jsou moc akční. Přitom ve skutečnosti je akce jedině, když se chytá pachatel. Všechno je ale předem připravené. Například na německý seriál Kobra 11 se nemůžu dívat ani chvilku. Za jeden díl rozbijí desítky aut a zabijí spoustu lidí. To se skutečnosti ani neblíží.

Je nějaký film nebo seriál o policistech, na který se přesto díváte rád?

Mám rád staré filmy, ve kterých hrál detektiva Rudolf Hrušínský. Postava se jmenovala major Kalaš. Bylo jich několik. Tam nešlo o nahánění pachatele nebo střílení. Přesně tam autor vykreslil, jak policisté zjistili, kdo je vrah.

A detektivky čtete?

Když jsem si naposledy otevřel detektivku, hned po prvních přečtených stránkách jsme ji zavřel. Jakmile jsem se dozvěděl, že se pachatel do bytu dostal pomocí kreditní karty. To je naprostá hloupost. Od té doby takové knihy nechci ani vidět.

Sám jste také jednu knihu napsal.

Je o vraždách za první republiky, které se opravdu staly. Popisuje, jaké důkazy policisté potřebovali, aby pachatele našli. Co přesně se stalo. Je o skutečných případech tehdejší doby.

Jak jste do ní sbíral data?

Ze spisů, starých dokumentů. Dokonce jsem mluvil i s lidmi, kteří si mysleli, že o tom něco vědí. I když jsme třeba nakonec zjistili, že to není pravda. Stejně jako v případu vraždy Otýlie Vranské z roku 1933, kterou dosud nikdo neobjasnil. Ještě třicet let po její smrti se kdosi přihlásil a tvrdil, že ví, kdo to spáchal. Když se totiž podobná věc zveřejní, vždy se objeví stovky či tisíce udání. Lidé si tak mezi sebou vyřizují účty. Jeden anonym tehdy obvinil i známého pražského chirurga, který se přátelil s tehdejším prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

Ženu tehdy vrah rozřezal, nacpal do dvou kufrů a poslal z pražského nádraží vlakem do Bratislavy a Košic. Kdo si myslíte, že vraždil?

Vyvodil jsem, že to udělali vojenský důstojník a prostitutka, kteří Vranskou ten den viděli jako poslední. Zřejmě v bytě toho důstojníka.

Proč si to myslíte?

Muž měl po rodičích kufry, ve kterých našli části těla Vranské. V tehdejší době navíc nebyli u bytů běžně koupelny. A mrtvola byla perfektně umytá. Na to vrazi potřebovali koupelnu, kterou ten důstojník u bytu měl. Když policisté pátrali po totožnosti Vranské, tak se ani jeden z nich nepřihlásil, že ji před smrtí oba viděli. Až asi po týdnu je vyšetřovatelé našli. Nikdy je ale neobvinili. Je jasné, že se ve výpovědích navzájem podrželi.

Autor: Zuzana Valíková

23.6.2013 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Při nehodě dvou aut v Rajhradě se zranil kojenec

Rajhrad – Čtyři zraněné včetně jednoho kojence si vyžádala nehoda dvou osobních aut. Ta se střetla v sobotu dopoledne v Rajhradě na Brněnsku.

Měl podpírat německou dálnici. Místo mostu stojí u přehrady jen osamělé torzo

Brno – Zakázaná výzva lákala před lety horolezce u brněnské přehrady. Ještě v devadesátých letech minulého století mohli lézt na opuštěný pilíř Hitlerovy dálnice, dnes už zde ale platí zákaz. Právě pozůstatku po nikdy nedostavěné dálnici je věnován další díl pravidelného seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnské mosty.

Nové jízdní řády? Změny čekají cestující už od neděle. Přibude nová linka

Brno – Z bohunické nemocnice do Technologického parku za pětadvacet minut a bez přestupů. Od neděle platí nový jízdní řád brněnské hromadné dopravy. Jak už Brněnský deník Rovnost informoval, cestující v něm najdou i novou expresní linku E56, která propojí Univerzitní kampus a Technologický park.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies