Musím se učit co nejlíp, rozhodla se Lenka Doležalová ještě jako žačka základní školy. Už tehdy věděla, že chce být lékařkou. Vysněné profesi pak věnovala osmnáct let práce na plný úvazek. A dalších jedenáct let přesčasů, jak si nedávno spočítala. Příští týden dává primářka anesteziologicko­resuscitačního oddělení brněnské Úrazové nemocnice výpověď. „Ze zdravotnictví se stal pro některé výnosný byznys. Už mi nabídli i dovolenou v africkém safari. Ale já nejsem chudák, co se nechá koupit od dealerů,“ říká Doležalová.

Opravdu na konci prosince podepíšete výpověď?
Ve skutečnosti už tento týden. Jednotlivé výpovědi totiž shromažďuje advokátní kancelář, která je podá všechny najednou. Zaměstnavatel je dostane do konce měsíce, pak začne běžet dvouměsíční výpovědní lhůta.

Kolik z vašich kolegů v úrazovce se k tomuto kroku také chystá?
K výzvě Děkujeme, odcházíme se připojilo zatím asi sedmdesát procent lékařů. Skutečné podání výpovědi je samozřejmě další věc. Může se stát, že si to někteří rozmyslí. Nezáleží ale jen na tom, kolik lékařů odejde. Ale i kteří to budou.

Proč?
Kritické bude, pokud odejde víc lidí z jednoho oddělení. Nebo kvalifikovaní lékaři s atestacemi, na kterých pracoviště stojí. Pak stačí málo a chod oddělení či celé nemocnice se zablokuje.

Dovedete si představit, že se zablokuje i provoz úrazovky?
Ne, neumím si představit, že to vláda nechá dojít tak daleko. Nejde totiž jen o úrazovku, k akci se hlásí i nemocnice v okolí. Už teď přitom denně bojujeme s nedostatkem lůžek. Na každé lůžko čeká několik dalších lidí. Stále hledáme pacienty, kteří už jsou v dostatečně dobrém stavu, abychom je mohli propustit. Od kolegů z ostatních nemocnic vím, že stejně to vypadá i jinde. Kam se všichni tito pacienti přesunou, to nevím.

Neponesete za to odpovědnost i vy, když se chystáte udělat takový extrémní krok?
Extrémní jistě je. Lékařský odborový klub ale na špatný stav českého zdravotnictví upozorňuje už několik let. Varuje, že lékaři odcházejí a že těch, co zůstává, je málo a jsou stále přepracovanější. Nikdy bych si ale netroufla kolegům, kteří šli pryč, něco vyčítat. Před měsícem za mnou přišla moje podřízená. Na rovinu mi řekla, že svou hypotéku už prostě neutáhne a že má velmi dobrou nabídku ze zahraničí. Nemohla jsem jí nabídnout nic, čím bych ji tu udržela. Zdejší podmínky jsou totiž opravdu nepříjemné.

Co lékařům tolik vadí?
Za prvé odcházíme kvůli nízkým platům a obrovskému množství přesčasů. Pacientů neubývá, spíš naopak. A když to máme zvládat ve stále menším počtu lékařů, přichází velký stres. Nestíháme. Může se stát, že na to doplatí pacient zdravím nebo i životem. A žít neustále ve strachu, zda je lepší jít k tomuto člověku nebo zda se na jeho úkor raději věnovat někomu jinému, je neskutečné.

Jak dlouhé přesčasy doopravdy sloužíte?
Spočítala jsem si to a překvapila sama sebe. Pracuji ve zdravotnictví osmnáct let, celou dobu sloužím. Za tu dobu jsem odpracovala dalších jedenáct let navíc.

Spousta lidí ale určitě namítne, že za svou práci dostáváte poměrně dobře zaplaceno.
Musíte vycházet z toho, jaká je hodinová mzda. Někdo bere měsíčně čtyřicet tisíc korun. Ale pokud odpracuje sto osmdesát hodin přesčasů, pak má základní plat ve skutečnosti poloviční. Ministerstvo argumentuje vysokými platy. Ale kde ta svoje čísla bere, nechápu.

Používá podle vás chybné údaje?
To nedokážu posoudit. Ale vím, že mladý lékař bere po roce praxe v nemocnici asi sto korun na hodinu. Já jako primářka s odpovědností za celé oddělení beru 230 korun za hodinu, a to na tom nejsem vůbec špatně. Ať každý posoudí, zda je to ve srovnání s jinými vysokoškoláky moc.

Co když namítnou, že jsme v hospodářské krizi. Téměř všechny profese se musí uskromnit.
Tento argument padá často a já ho chápu. Ale mě osobně víc než výplatní páska uráží poměry, které ve zdravotnictví panují. Pracuji na nižším manažerském postu. Takže na vlastní oči vidím, jak lukrativní obchod se z našeho zdravotnictví stal. Pro firmy, které vyrábí léky, zdravotnický materiál, přístroje, cokoliv.

V jakých situacích se s tím jako primářka ARO setkáváte?
Třeba když nám dealeři nabízejí různé zboží. Začíná to tím, že nám nosí tužky. Ale otevřeně říkám, že už jsem dostala i nabídku zúčastnit se vzdělávacího kongresu, který nebyl nic jiného než pěkná zahraniční dovolená. Mohla jsem jet lyžovat, dokonce i letět na safari do Afriky. Na nic z toho jsem samozřejmě nekývla, protože mě to uráží. Nejsem chudák, co se nechá koupit od dealerů.

Jak ale tento jev souvisí se špatnými podmínkami práce lékařů?
To, co jsem teď popsala, se odehrává na té nejnižší úrovni. Na maximum vyšroubované ceny léků či přístrojů a provize z těchto obchodů na úrovních vyšších jsou o zcela jiných sumách. Proto si myslím, že peníze ve zdravotnictví jsou. Neskutečným způsobem z něj ale unikají. To je to, co nás uráží nejvíc: dívat se, jak peníze z pojištění někdo doslova zneužívá.

Výzva Děkujeme, odcházíme také požaduje změnu vzdělávání.
Kdysi fungoval systém první a druhé atestace. Nepochybně potřeboval vylepšit. Ale všechny změny, kterých se v posledních letech dočkal, byly jen k horšímu. Výsledkem je, že pro mladého lékaře je téměř nemožné získat atestaci. Má předepsané obrovské množství stáží, které musí splnit. Většinou ve fakultních nemocnicích. Zařízení, kde je zaměstnaný, mu přitom vyplácí mzdu. Lékař si stáž přitom buď platí, nebo se na několik let zaváže, že z nemocnice neodejde. A nejhorší je, že sice dva roky poznává všechny možné specializace. Svůj vlastní obor se ale neučí.

Jak dlouho tato situace trvá?
Přiostřilo se to v posledních dvou letech. Přitom jde o věci, které jsou dané zdravotnickou vyhláškou. Tudíž je možné je poměrně lehce a bez velkých nákladů změnit.

Co tedy po ministerstvu zdravotnictví vlastně žádáte?
Lékařská komora ministru Leoši Hegerovi nabídla spolupráci s tím, že společně s odbornými společnostmi vytvoří pro jednotlivé obory nějaký reálný program. Tak, aby mladí lékaři byli schopní jej absolvovat a zároveň jim to přineslo i potřebný pokrok ve vzdělání.

Jaké byla reakce ministerstva?
Ministr zatím všechny naše nabídky zcela ignoruje. V podstatě říká, že jsou to jen plácnutí do vody. Tvrdí, že lékaři to jen tak dělají a stejně neodejdou. Takže žádné seriózní jednání mezi Lékařským odborovým klubem a ministerstvem se vlastně dosud neodehrálo.

Očekáváte, že se něco změní po plánovaném masovém odchodu lékařů z nemocnic?
Že s námi někdo bude jednat, čekáme už několik let. Akci Děkujeme, odcházíme jsme na jaře vymysleli právě proto, že se pořád nic nedělo. Bohužel, ministr se nám směje do očí.

Jak byste na jeho místě reagovala vy?
Především bych si pozvala zástupce lékařů, vyslechla je a hledala body, které je možné vyřešit hned. Rozhodně bych se také obrátila na předsedu vlády. A v žádném případě neodsouhlasila snížení tabulkových platů, jak se nedávno stalo. Minulý týden ministr sice jednal s premiérem Petrem Nečasem. Dostal ale jen pět minut. To dokládá, jak málo vládu zdravotnictví zajímá. Když nic jiného, může Heger na premiéra tvrdě útočit. Zatím mu jen poslušně přitakává.

Které věci tedy podle vás ministerstvo může udělat hned?
Třeba právě změnit vyhlášku o vzdělávání.

Někdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek lékařům doporučil, aby přestali vydírat odchodem. A raději po ministerstvu chtěli reformu zdravotnictví.
Ano, po tom voláme. I když bych to nenazvala reformou, toto slovo ministr Julínek zdiskreditoval. Nicméně změny ve zdravotním systému jsou jediný způsob, jak problémy napravit. Musí se zajistit regulované ceny léků, aby si firmy ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv s cenami nedělaly, co chtějí. Pořád nás někdo viní, že vzrůstají náklady na léčbu. Už se ale nikdo nedívá na to, zda roste počet ordinovaných pilulek. Nebo jejich cena.

Mluvili jsme o tom, že lékařský exodus může znamenat ochromení chodu nemocnic. Může se stát i to, že některá zcela zkolabuje?
Na tyto otázky by měli odpovídat lidé, kteří jsou za situaci zodpovědní.

Ale může se to stát?
Může, jistě. Ale ne kvůli akci Děkujeme, odcházíme. Lékaři postupně odcházejí i bez ní. Už teď se omezují provozy v řadě nemocnic.

Nepřijde to někomu vlastně vhod, že některé kapacity zaniknou?
Určitě zdravotním pojišťovnám. Když bude méně lůžek, budou méně platit.

Kteří specialisté jsou nejvíc odhodlaní odejít?
Jednoznačně anesteziologové, chirurgové a internisté. To jsou obory ve většině nemocnic nejdůležitější. A bohužel je jich nedostatek také v zahraničí. Takže odcházejí.

Takže třeba kožní lékaři tolik výpovědí nepodají?
Je to možné, nabídky z okolních zemí jsou ale určitě ve všech oborech.

Spousta odborníků říká, že zahraničí není na příliv lékařů připravené. A že se nebudete mít, kde usadit.
Za prvé nechápu, proč má někdo pořád obavy o lékaře. Ti se o sebe musí postarat sami, já se spíš ptám, kdo se postará o všechny ty pacienty. Navíc ne každý lékař odejde do zahraničí. Řada kolegů se chystá pracovat mimo zdravotnictví.

Dovedete si vy osobně představit, že odejdete z medicíny?
Ano, zatím si ale pořád říkám, že není možné, aby společnost dopustila zhroucení zdravotního systému. Když doktoři jednou odejdou, vracet se budou těžko. Zapracovat nového lékaře trvá deset let. Takže nám hrozí vakuum dekády bez lékařů.

Nenahradí je lehce třeba kolegové z východní Evropy?
V českých nemocnicích jich ještě moc není, na jižní Moravě už se ale objevují. A pokud vím, zdejší lékaři raději pracují místo nich, než aby došlo na oddělení k průšvihu.

Nejsou to dobří lékaři?
Nechci soudit úroveň vzdělávání v zahraničí. Ale tohle je zkušenost mých kolegů, nemám důvod jim nevěřit.

Co tedy budete po podání výpovědi dělat?
Pokud se opravdu nedohodneme, půjdu pracovat mimo zdravotnictví. Do záchranné stanice pro zvířata nebo do psího útulku. Dostanu minimální plat. A taky budu státu odvádět minimální daně. Když už s penězi, které mu platím, tak mizerně zachází. Ale jsem optimista a věřím, že politici pochopí, že to nejcennější ve zdravotnictví je kvalifikovaný lékař. Seberou peníze zkorumpovaným firmám a pošlou je do nemocnic na léčbu pacientů.