VYBERTE SI REGION

Lichtag: Na žralocích mě fascinuje jejich dokonalost

Brno /ROZHOVOR/ - Režisér, producent a znojemský rodák Steve Lichtag ve svých filmech odhaluje tajuplný podmořský svět velryb, vorvaňů a žraloků.

23.1.2011
SDÍLEJ:

Dokumentarista Steve Lichtag.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

I když Steve Lichtag vystudoval literárně­dramatickou konzervatoř v Brně, herectví nakonec vyměnil za filmařinu. Místo před kameru se postavil za ni a v hlubinách moří a oceánů vyhledával velryby a vorvaně. Nejvíce si však oblíbil žraloky, které jako jeden z prvních na světě natáčel bez ochranné klece. „Žraloci potřebují pomoct a já chci svým dalším filmem usilovat o to, abych jejich ochranu podpořil,“ říká čtyřiapadesátiletý dobrodruh pocházející ze Znojma.

Na brněnském festivalu Go Kamera jste před pár dny uvedl svůj nejnovější film Poslední lovci, který zachycuje lov vorvaňů u indonéského ostrova Lembata. Dokument má otevřený konec – část vesničanů chce lovit vorvaně dál, ti ostatní jsou proti jejich lovu a sní o tom, že na jejich ostrov začnou jezdit turisté. K čemu se přikláníte vy?
Na Lembatu jsem vlastně zpočátku jel s úplně jinou představou. Měl jsem za to, že tam najdu hromadu krvelačných lovců, kteří vraždí nádherné vorvaně. Teprve když jsme dorazili na místo, zabydleli se a sžili s vesnicí, poznali jsme, že lidé tam neměli dlouho co jíst. Nic neulovili. Začal jsem chápat, že můj původní záměr je špatný a celý příběh se postupem času přepsal sám, protože za dobu našeho několikaměsíčního pobytu tam vesničané ulovili jediného vorvaně. Realita tedy není taková, že by Lamařané zabíjeli vorvaně od rána do večera. Na jednoho čekají třeba i půl roku.

Před šesti lety jste natočil jiný film. Jmenuje se Tanec modrých andělů a zachycuje „špinavé“ praktiky Japonců, kteří velryby zabíjí pod záminkou výzkumů, ale maso nakonec prodávají restauracím. I to vás před odjezdem na Lembatu ovlivnilo?
Tanec modrých andělů zachycuje, jak může být lov nefér, když kytovce hromadně vybíjí vyspělá technika. Zatímco celý svět se snaží velryby chránit, Japonci vyráží na moře a pod záštitou pseudovědeckého výzkumu velryby vraždí obrovskými kanóny a plovoucími mrazícími fabrikami. Ano, možná právě v tomto mě Tanec modrých andělů ovlivnil. Když jsem jel před třemi lety natáčet Poslední lovce, říkal jsem si, že udělám další film na ochranu velryb. Dozvěděl jsem se totiž, že se ještě někde loví vorvani, i když jsou celosvětově chránění. Pak jsem ale zjistil, že vesnice na ostrově Lembata má výjimku, protože tam lidé loví tradičním způsobem.

Co přesně znamená lovit tradičním způsobem?
Poměr sil je vyrovnaný, protože vesničané na lov vyplouvají na starých dřevěných člunech a vyzbrojeni jsou jen bambusovými harpunami. Otázkou je, kdo je silnější? Vorvani, nebo lovci? Teprve až když s nimi člověk žije, zjistí, že kdyby to takto bylo všude, existovala by na planetě rovnováha. Jsem proti lovu velryb, ale jsem také pro nevměšování se do tradičních lovů, ať už jsou na Lembatě, nebo kdekoliv jinde.

Vaše jméno si mnozí spojí hlavně se žraloky. Stále vás zajímají?
Téma žraloků jsem opustil na několik let, protože jsem natáčel velryby a vorvaně. Nicméně se k nim opět vracím. Letos bych měl začít pracovat na svém prvním dokumentu ve 3D, který bude mít opět velmi jasný vzkaz. Tedy alespoň doufám, že se mi jej do filmu podaří dostat.

Jaký vzkaz?
Žraloci prožívají jakési podivné vlny euforie a nenávisti vůči lidem. Stačí, když v Rudém moři žralok napadne nějakého plavce a najednou začnou všichni jako šílení vybíjet žraloky. To je strašně smutné.

Vzhledem k lidské povaze však pochopitelné.
Jako potápěč to vidím z jiného pohledu. Se žraloky se potkávám a vidím, jak se chovají. Na druhou stranu říkám: co je na tom, že si občas nějaký žralok kousne do člověka? Nevidím v tom žádnou tragédii. Žraloci potřebují pomoct a já budu svým dalším filmem usilovat o to, abych jejich ochranu, stejně jako u velryb a vorvaňů, podpořil.

Co na žralocích nejvíce obdivujete?
Jejich dokonalost. A snad nejvíce mě na nich vzrušuje to, že se jich tolik bojíme.

I vy se bojíte?
Nebojím. A když vidím, jaká zvláštní lidská hysterie, kterou nechápu, se okolo žraloků točí, říkám si, že jsou v něčem dokonalí. Možná právě v tom, že dokáží děsit tolik lidí. O jejich dokonalosti svědčí i to, že o nich příliš nevíme, i když jsou tu několik milionů let. Myslím, že člověk jako nedokonalý tvor zmizí relativně brzy a zůstanou právě žraloci.

Nemáte se žraloky žádnou špatnou zkušenost?
Ne. Mám jen ty nejlepší zkušenosti, a to si přitom, jak se říká, často koleduju.

Máte na mysli třeba potápění v jejich blízkosti bez ochranné klece. Souhlasíte s tím, že vám tehdy šlo o život?
Nemyslím si to, i když všichni ostatní asi ano. Jako jeden z prvních jsem se rozhodl zbořit mýtus o velkém bílém žralokovi a natočil film bez ochranné klece. Se žraloky jsem se potkal tváří v tvář a všichni jsme natáčení přežili. Film Carcharias – Velký bílý ukázal jako jeden z prvních, že se s bílými žraloky lze dohodnout. Proto rozpoutal takový zájem o žraloky. Velký bílý se najednou stal dravcem, se kterým to pod vodou nějak jde a není to jen krvelačná bestie, která připlave a sežere vás.

Teď z vás mluví dobrodruh a potápěč.
Žralok opravdu nečíhá v moři na to, aby sežral prvního člověka, kterého uvidí. Důležité je pochopit, že oni jsou ve svém teritoriu a my je navštěvujeme. Teprve až tohle lidé přijmou, hysterie kolem žraloků pomine. Alespoň v to doufám.

Jak jste se na natáčení dokumentu Carcharias – Velký bílý připravovali?
Především jsme na žraloka rok čekali, aby k nám připlul a my ho mohli natočit.

Měli jste nějaké zbraně?
Jediné, co jsme u sebe měli, byly kamery. Samozřejmě jsme jich při natáčení pár rozbili, když jsme reagovali na žraločí údery. Nedá se však mluvit o tom, že by na nás žralok nějak útočil, je prostě jen zvědavý. V těchto momentech nesmí člověk hysterčit. Stačí ho uhodit kamerou nebo pěstí a to stačí.

Velký ohlas vyvolal také film Zajatci bílého boha, na němž jste spolupracoval s Tomášem Ryškou. Dokument zachycuje horský národ Akha, život misionářů, jejich evangelizaci a důsledky rozvojového projektu Mezinárodního společenství. Celkové vyznění tohoto příběhu není zrovna pozitivní.
Prostřednictvím Tomáše, kterému šlo tehdy i o život, film nahlíží do jádra těchto problémů. Tomáš získal silné výpovědi misionářů, které nahrával na skrytý diktafon. Je to skutečný důkazní materiál o tom, že misionáři znásilňují děti a že s nimi obchodují. Někteří misionáři mu tyto pravdy řekli, ale nechtěli se nechat natočit na kameru. Některé z nahrávek se dostaly na internet, což se misionáři samozřejmě dozvěděli. Pak se Tomáš do Thajska vrátil dělat další výzkumy. Věděli o něm a chtěli ho zlikvidovat.

Proč se lidé, kteří mají druhé přivádět k víře, takto chovají?
I samotný film se na to ptá. Misionáři tam mají strašně jednoduchý život. Dostávají peníze od křesťanských obcí Spojených států nebo od různých organizací. Za tyto peníze si tam stavějí paláce a mají tam děti, takzvané sirotky. Ve velké většině to totiž nejsou sirotci, ale děti, které speciální pracovníci odvádějí od rodin. Na základě počtu těchto dětí si misionáři dávají žádosti a dostávají peníze.

Natáčel jste i na východní Moravě. V Bílých Karpatech vznikl film Prapodivný svět. Proč jste si vybral právě toto místo?
Natočil jsem život v malé tůňce, protože všichni tvrdili, že v ní nic není. Strašně mě to nadchlo, je to velký příběh. Točili jsme ve dvaceti centimetrech vody tři roky.

Co se v té tůni dělo?
Soužití všech živočichů, jejichž rozměry se pohybují od třech milimetrů až po dvanáct centimetrů, je neuvěřitelně napínavé. Takový mikrosvět byl pro mě velkou výzvou, lákalo mě zachytit tyto piditvory a ukázat je na plátně ve velkých rozměrech. Chtěl jsem si od žraloků skočit do tůňky a pak jsem si skočil zase do Afriky na žraloky.

Váš tatínek byl vojenský pilot. Zdědil jste jeho dobrodružnou povahu?
Určitě ano. Můj otec byl velký blázen, šprýmař a dobrodruh.

Máte dva syny. Jde některý ve vašich stopách?
Můj starší syn Thomas, který je Američan, je jako frontman skupiny Airfair úspěšným muzikantem. V Praze má svůj druhý domov a věnuje se stoprocentně hudbě – skládá, píše, a i když miluje potápění, má hodně daleko od toho, co dělám já. Michal, můj mladší šestnáctiletý syn, se dal na výtvarné umění. Miluje grafiku, kterou také studuje. Kromě toho mám také tříměsíční holčičku Anežku, takže si teď spíše užívám jí.

Výtvarnému umění se věnuje i vaše žena Elen Michajlovová. Radíte se s ní například o vizuální podobě svých filmů?
To ne. Elen je kolážistka a jde si svou výtvarnou cestou. Má práce je vzdálená všem v mém okolí. A i když mám mnoho spolupracovníků, nikdo z nich nepatří do mé rodiny.

Proč jste se vlastně rozhodl vyměnit herectví za práci filmového režiséra? Původně jste přece vystudoval konzervatoř v Brně.
Oslím můstkem mezi mou filmařskou a hereckou kariérou byla má emigrace na Floridu. Tam jsem totiž poznal kouzlo potápění. Teprve tam jsem pronikl do tajů podmořského světa a to mě definitivně odtrhlo od starého řemesla. A když jsem se vrátil z Ameriky, už jsem nechtěl dělat herectví, ale něco, co mě více naplní. Nakonec jsem našel to, co miluji a v čem je mi dobře.

Ve Spojených státech jste poznal Petra Kratochvíla, který v Praze po revoluci otevřel divadlo Ta Fantastika známé především uváděním muzikálů. Nedávno se ale muzikálové i činoherní produkce zřekl, protože nesouhlasí se systémem rozdělování dotací. Ta Fantastice tak zůstane jen černé divadlo, s nímž v New Yorku – i s vaší účastí – začínal. Jak na tu dobu vzpomínáte a máte na jeho nedávné rozhodnutí nějaký názor?
Samozřejmě že mám. Petra znám velmi dlouho a kvůli budování Ta Fantastiky jsem se tehdy přestěhoval z Floridy do New Yorku. Černé divadlo je v první řadě dobře výdělečný podnik. My jsme jej začali dělat proto, protože jsme muzikál ani činohru kvůli nedostatečnému jazykovému vybavení dělat nemohli. Po několika letech jsem si šel svou cestou a věnoval se filmu, Petr přesunul černé divadlo do Prahy. Petr je velmi dobrý obchodník. Je především obchodník. A proto přesně vím, co tím myslel.

Co?
Jednoho dne si řekl, proč bych tady bojoval za kulturu a divadlo, když mi pořád někdo háže klacky pod nohy. Už tím byl nejspíš unaven, a proto si ponechal jen černé divadlo, které mu peníze – na rozdíl od muzikálu a činohry – vydělá.

I vy bojujete za své sny. Už několik let jste prezidentem nadace Crystal Planet, jejímž cílem je chránit podvodní floru a faunu. Můžete z této pozice ovlivnit věci, které jste si ovlivnit přál?
Když nadační fond Crystal Planet vznikl, myslel jsem si, že můžu získat nějaký nástroj na ovlivnění určitých zákonů nebo zviditelnění důležitých problémů. Ale je to velká administrativa, hromada práce a k tomu, aby člověk něco dokázal, vždy potřebuje někoho dalšího. Crystal Planet má za sebou spíše takové počiny jako čištění Lipenské přehrady a některých řek, je také pořadatelem mezinárodního festivalu Voda, moře, oceány, který právě prostřednictvím filmů poukazuje na ekologické problémy. Ale že bychom za sebou měli nějaké výrazné úspěchy a něco zachránili, tak to jsme bohužel nezachránili.

Autor: Markéta Stulírová

23.1.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Vive la France! Bitvu tří císařů opět ovládli Napoleonovi vojáci

Tvarožná /REPORTÁŽ/ – Po 211 letech se historie na Slavkovském bojišti v sobotu odpoledne zopakovala. Přibližně tisícovka vojáků oděných do dobových uniforem před zraky několika tisíců lidí svedla boj připomínající Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů z roku 1805.

AKTUALIZOVÁNO

Bída na závěr chabého podzimu. Zbrojovka remizovala s Karvinou

Brno /FOTOGALERIE/ – Fotbalisté Zbrojovky v posledním podzimním utkání nejvyšší soutěže remizovali na domácím trávníku s Karvinou 1:1. Skórovali Jan Šisler a v nastavení Lukáš Vraštil.

EXKLUZIVNĚ

Kempný si zvyká na dril v NHL: I na rozbruslení před zápasem se jedou bomby

Chicago, Brno /ROZHOVOR/ - Nasedl na vysněný kolotoč nejprestižnější hokejové soutěže světa, z kterého ani na chvíli nesmí vyskočit. Bývalý obránce brněnské Komety Michal Kempný vstřebává první zápasové dávky v NHL. Zatím odehrál dvacet utkání a už si vyzkoušel i dril tří zápasů v pěti dnech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies