VYBERTE SI REGION

Ludvík Kundera: Jsem psavec, ale bestselery mám jen tři

Kunštát /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Básník, prozaik, dramatik a překladatel Ludvík Kundera v pondělí převezme Cenu Jaroslava Seiferta za rozsáhlé celoživotní dílo.

11.10.2009 1
SDÍLEJ:

Básník, prozaik, dramatik a překladatel Ludvík Kundera.Foto: DENÍK/Attila Racek

Napsal divadelní, rozhlasové a televizní hry, poetické sbírky, knihu o čaji a s citem básníka i zvídavostí literáta překládal Brechta, Rilkeho či Trakla. Ludvík Kundera, který se narodil před devětaosmdesáti lety v Brně, žije od roku 1976 v Kunštátě. Přivedlo ho tam přátelství s Františkem Halasem.

Po vážném úrazu páteře před dvěma lety chodí Ludvík Kundera mezi lidi jen výjimečně. O něco pomaleji, než byl zvyklý, zato s mnohem větší mírou trpělivosti, stále píše a překládá ve své pracovně vyzdobené obrazy Bohdana Laciny či Václava Tikala. A pro lepší soustředěnost vypije několik šálků toho nejlepšího čaje denně.

Jste devětadvacátým laureátem Ceny Jaroslava Seiferta, kterou převezmete 12. října v Praze. Považujete si toho, nebo je to pro vás událost spíše symbolická?
Vůbec jsem netušil, že ji obdržím. Je to pro mě však to nejslušnější literární ocenění. A jsem rád, že se jmenuje podle Jaroslava Seiferta. V šedesátých letech, kdy jsem se s ním poznal, byl členem výboru Svazu spisovatelů. Setkávali jsme se na schůzích, které ještě byly otevřené, veselé a neměly onen odpudivý stranický ráz.

V roce 1994 získal Seifertovu cenu i váš mladší bratranec Milan Kundera. Vloni byl historiky „nařčen“ že v padesátých letech udal agenta. Jak se na celou záležitost díváte vy?
Už před léty jsme s Milanem uzavřeli gentlemanskou dohodu, že nebudeme v rozhovorech odpovídat na věci, které se týkají rodiny. Na druhé straně ale podotýkám, že Milana znám od narození a nevěřím tomu ani řádku.

Jak vás Seifertova literární tvorba ovlivnila?
Jeho dílo mám rád. Začal ve znamení takzvané proletářské poezie, což byla vlna, která proběhla celou Evropou. Po první světové válce lidé upínali naděje k lepšímu uspořádání světa a levicové názory zasáhly většinu zemí. To se samozřejmě odrazilo i v poezii. Zajímavé je, že Jaroslav Seifert byl tehdy redaktorem Rovnosti a jeho proletářská poezie má brněnskou kulisu – v jeho básních jsou motivy brněnských fabrik, textilek nebo Židenic, kde zčásti bydlel.

Poté jej ale ovlivnil poetismus.
Ano, jeho druhé údobí vzniklo na základě tohoto autentického českého literárního směru. Zásluhou poetismu zastihl i mě úžeh poezií, protože to bylo hravé, veselé, hluboké. Pak následovalo údobí, v němž Seifert vešel do dějin české poezie jako melodik číslo jedna. V dalším vývoji tuto melodičnost porušil a začal psát nevázaným volným veršem. Tím projevil neuvěřitelnou mladost. Mám tedy čtyři literární důvody, proč jsem rád, že se název ceny, kterou mám dostat, váže k Seifertovu jménu.

Přátelil jste se hlavně s Františkem Halasem. Kdy jste se poznali?
Když jsem měl v roce 1946 absolutorium na brněnské univerzitě, profesor Hrabák mi řekl, že pořád dostávají doktorské práce o mrtvých básnících. A že já se znám s tím nejlepším živým, ať tedy píšu práci o něm. S Františkem Halasem jsme se scházeli střídavě v Brně, v Praze a Kunštátě a probírali jeho život i dílo chronologicky. Když jsme byli u roku 1936, tak Halas zemřel. Psal se rok 1949.

Práci se vám však podařilo dokončit a jako jediný u nás jste o Halasovi vydal českou monografii. Z jakých materiálů jste čerpal po jeho smrti?
Než zemřel, přinesl mi kufr neznámých rukopisů, takže jsem byl dostatečně vyzbrojen. Po jeho smrti proti němu vypuklo tažení, stranická kampaň. Halas totiž nesouhlasil s komunistickou linií, zvláště v kulturní politice, a s prosazováním socialistického realismu. Nikdo tehdy přesně nevěděl, co přesně ten výraz znamená. A ona to měla být úzce stranická a agitační literatura.

Kromě Jaroslava Seiferta a Františka Halase jste poznal i přední brněnské básníky Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela. Při jaké příležitosti?
Někdo mně tenkrát poradil, abych zašel za Oldřichem Mikuláškem do Rovnosti. Rafinovaně, možná to bylo náhodou, to bylo v redakci zařízeno tak, že kdo tam přišel, musel projít asi dvacet redakčních místností, aby narazil na kulturu. Tam za starobylým stolem seděl Oldřich Mikulášek. Přinesl jsem mu nějaké básně, on do nich nahlédl a řekl, že by především potřeboval, abych jim psal knižní recenze.

Jako první vám tedy nevyšly básně, ale knižní recenze?
Ano. Začal jsem psát recenze, docházet do redakce a stal se pravidelným přispěvatelem. Později jsem měl společnou místnost s Honzou Skácelem. Byl to velký kuřák a vášnivě psal vše do stroje. A jak při tom kouřil, uhasínal cigarety o bíle natřený stolek. Ten pak dlouhá léta ukazovali jako raritu redakce. První básně mně nakonec vyšly v Lidových novinách, v Rovnosti teprve ty pozdější. S jistými přestávkami jsem s Rovností spolupracoval od roku 1945 do počátku sedmdesátých let.

Redigoval jste také literární měsíčník Host do domu. Jak vzpomínáte na tohle období?
Pojí se s různými pohnutými událostmi. Když jsem v Hostu do domu uveřejnil recenzi Jana Trefulky o mladé poezii Pavla Kohouta, byl z toho skandál. Trefulka ji zesměšnil, protože Kohoutova poezie byla komická. Citace „Poručíme větru, dešti,“ vychází právě z ní. To bylo takové heslo toho období. Nechtěl jsem čekat, až mě vyhodí, a dal výpověď sám. Člověk si musí šetřit nervy a také svoji hrdost.

Dlouho jste spolupracoval s Mahenovou činohrou, v letech 1968 až 1970 jste byl dokonce hlavním dramaturgem. Proč jste z divadla odešel?
Padesátá léta byla drsná, šedesátá znamenala tání a sedmdesátá, to byla pro literáty nejhorší léta našich poválečných dějin. V osmdesátých letech byli už všichni unavení, i cenzoři, takže ledacos prošlo. Z Mahenovy činohry tehdy s Milošem Hynštem a Evženem Sokolovským odešel jako hlavní dramaturg Bořivoj Srba a já za něj zaskočil. Vydržel jsem tam dva a půl roku. Zase jsem se nenechal vyhodit a odešel (smích).

V Mahenově divadle jste uvedl svoji dramatickou prvotinu Totální kuropění. Jaké bylo přijetí u diváků?
Uvedení bylo překvapivě úspěšné. Byla to zásluha také orchestru Gustava Broma. Hudbu k představení dělal nejlepší hudební skladatel mé generace Honza Novák. A protože se hra týkala totálního nasazení, kterým jsem za dost dramatických okolností v roce 1943 prošel, byla to spíše životopisná látka. „Bromovci“ byli profíci, výborně se s nimi spolupracovalo. Dodnes jsem v kontaktu s Jaromírem Hniličkou.

Vrátím se do roku 1939, kdy přišla okupace a Němci zavřeli vysoké školy. V tu dobu jste studoval v Brně?
V Praze jsem začal studovat roku 1938 a po dvou semestrech se přesunul do Brna. V semestru třetím Němci na šest let zavřeli české vysoké školy. Bylo to drsné, některé studenty posílali do koncentráku na sever od Berlína.

Jak jste se zachoval?
Poté, co zavřeli vysoké školy, jsem asi čtrnáct dní bydlel u známých, musel jsem si najít zaměstnání. Stal se ze mě učeň v drogerii, po dvou letech bych dokonce dostal vysvědčení, jenže já tak dlouho nezůstal.

Kde jste pracoval potom?
Jako korespondent a mzdový účetní v nábytkářské firmě v Rousínově. V roce 1943 mi ale přišlo oznámení, že se mám dostavit na odvod na totální nasazení. Naložili nás v Brně do vlaků a odvezli, aniž bychom věděli kam.

Vezli vás do Berlína.
Ano, do vojenského skladu na předměstí Berlína, kam chodili lidé z různých německých továren a vybírali si dělníky. Pamatuji si, že než jsme se dostali na pracoviště, krmili nás řepou.

Jak jste toto období přečkal?
Onemocněl jsem záškrtem a nějakou dobu jsem nemohl ani psát. Měl jsem ale štěstí. Ve špitále, kam chodili lidé umírat, měli plno, takže jsem se dostal do nově zřízené nemocnice v jedné ze škol. Měl jsem zánět srdečního svalu a obrnu, nemohl jsem chodit.

To už bylo ke konci války?
Ani ne, bylo to v roce 1943. Každou noc byl na Berlín americký nálet. Čtrnáct dní po mém odchodu na tu nemocnici padla bomba. Vrátil jsem se domů jako těžce nemocný a jen díky jednomu doktorovi, který ctil mého strýčka klavíristu a dával moje papíry při předvolání vždy dospodu, jsem nemusel jít do práce.

V roce 1948 jste měl možnost odjet jako kulturní atašé do Švýcarska. Nechtěl jste emigrovat?
(smích) Chuť jsem měl, a i když jsem s touto nabídkou silně koketoval, nakonec jsem ji z rodinných důvodů nepřijal. Dlouho jsem byl na volné noze, zaměstnán jsem byl dohromady asi jen deset let.

Ještě k vaší literární tvorbě. V brněnském nakladatelství Atlantis vychází vaše souborné dílo, za něž jste získal Seifertovu cenu. Kolik svazků ještě vyjde?
Bude to celkem osmnáct svazků. Zatím jich vyšlo jedenáct. Jeden svazek pamětí Různá řečiště to trošku narušil, vznikly z něj nakonec dva.

Stále píšete a překládáte?
Potřebuji ještě týden souvislého času k napsání tlustého svazku Kolkolem, který obsáhne výbor mých básnických překladů. Budou tam ukázky poezie básníků, jejichž dílo jsem přeložil celé, tak jako u Trakla. Přeložil jsem také úplné básnické dílo a měl v ruce i dramatické verše Brechta, to je můj autor.

Překládáte z několika jazyků, kolik řečí ovládáte?
Jsem vystudovaný germanista. Překládal jsem ale do spousty jazyků, které neumím nebo je ovládám jen zčásti. To málo lidí ví a někteří žasnou, jak lze překládat z jazyků, které neumíte. To je ale dnes všude ve světě běžné. Je samozřejmě ideální, když jazyk znáte. Hlavním předpokladem je však umět pořádně česky a spolupracovat s výborným filologem.

Vzpomenete si na svůj první překlad?
Nejstarší je úryvek z velké hry z ugaritštiny, což je semitský jazyk. Náš profesor Stanislav Segert byl jediný odborník na světě, který tyto čtrnáct set let staré texty přeložil. Zamanul si tehdy, že mi poskytne doslovný překlad a veškerou odbornou pomoc.

Překládal jste i francouzskou poezii?
Překládal jsem velkého francouzského básníka Roberta Desnose, který patřil k surrealistům. Jeho dílo kompletně přeložil Adolf Kroupa, skvělý překladatel francouzské poezie. Nezvládl však Desnosovo rýmování, a tak mě na to zverboval.

Desnosovo dílo jste tedy spíše „přebásnil“?
Na to jsou různé názory. Výraz přebásnil zavání trošku tím, že si tam člověk přidal část svého, a to překladatel dělat nemá. Geniální jsou třeba překlady velice obtížné poezie Rilkovy od Vladimíra Holana. Jakkoliv se před ním klaním, je v nich však víc Holana než Rilkeho. S tím je vždy svízel.

Dokážete ze svých děl vybrat ta nejúspěšnější?
Jsem sice psavec, jaksi dost hromadný, ale mám jen tři bestselery: knihu o čaji, nejprvnější román – překlad Alfréda Kubína, jehož název jsme s Jiřím Kolářem přezvali na Země snivců, a třetí jsou moje přednášky z univerzity v Olomouci o německém romantismu. Ty nakonec vyšly knižně. A protože žádná česká kniha na toto téma nevyšla, germanisté ji stále kupují.

Několik literárních cen jste dostal za překlady, mnohé jste přebíral v zahraničí. Víte už, jaký program vás čeká v pondělí, kdy dostanete Seifertovu cenu?
Trochu se toho hrozím. Už půldruhého roku jsem nevyšel mezi lidi, natož mezi spisovatelské davy. Určitě se setkám se spoustou lidí, z nichž jsem některé neviděl čtyřicet let. A to je další svízel, která mě pronásleduje. Nepoznávám už příliš dobře tváře lidí. A tak ke mně přistupuje dost vousy zarostlých mužů, tykají mně, a já přece nemohu přede všemi lidmi okolo říct: a ty jsi který?

Věřím, že můžete.
Víte, jednou jsem to řekl, protože okolo nikdo nestál. A
byl to člověk, s kterým jsem byl totálně nasazen v Německu. S podobnými okamžiky v pondělí počítám, toho se obávám. No, uvidíme.

Kdo je Ludvík Kundera
- Narodil se 22. března 1920 v Brně, bratranec Milana Kundery
- V roce 1938 začal studovat na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, studia dokončil v roce 1946 v Brně.
- Byl redaktorem časopisu Blok, deníku Rovnost a časopisu Host do domu.
- Překládá z několika jazyků, nejvíce z němčiny. Spolupracoval s brněnskou Mahenovou činohrou a divadlem Husa na provázku.
- Po roce 1989 učil třináct let na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, vydal několik monografií a antologií.
- Od roku 1976 žije v Kunštátě, je ženatý. Jeho syn je sokolníkem, dcera textilní výtvarnicí.

Autor: Markéta Stulírová

11.10.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Bída na závěr chabého podzimu. Zbrojovka remizovala s Karvinou

Brno – Fotbalisté Zbrojovky v posledním podzimním utkání nejvyšší soutěže remizovali na domácím trávníku s Karvinou 1:1. Skórovali Jan Šisler a v nastavení Lukáš Vraštil.

EXKLUZIVNĚ

Kempný si zvyká na dril v NHL: I na rozbruslení před zápasem se jedou bomby

Chicago, Brno /ROZHOVOR/ - Nasedl na vysněný kolotoč nejprestižnější hokejové soutěže světa, z kterého ani na chvíli nesmí vyskočit. Bývalý obránce brněnské Komety Michal Kempný vstřebává první zápasové dávky v NHL. Zatím odehrál dvacet utkání a už si vyzkoušel i dril tří zápasů v pěti dnech.

Policie obvinila souzeného Íránce Zadeha z ovlivňování svědka

Brno – Policie v sobotu obvinila podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, který je souzený za daňové úniky, že se měl podílet na ovlivňování svědka. Nyní ještě probíhají výslechy. Po poledni to sdělil Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu. V současné době je na svobodě díky vysoké kauci, kterou složil na začátku roku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies