VYBERTE SI REGION

Lustig: Cítím se jako boxer, který dostal pěstí

Brno /ROZHOVOR/ – Jako šestnáctiletý se ocitl v terezínském ghettu, prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, uprchl z transportu smrti do Dachau. Tyto drsné zkušenosti poznamenaly život spisovatele Arnošta Lustiga natolik, že ve své tvorbě tematiku druhé světové války nikdy neopustil.

31.1.2010
SDÍLEJ:

Spisovatel Arnošt Lustig.Foto: DENÍK/Attila Racek

I přesto, že poslední měsíce bojuje s vážnou nemocí, nosí v hlavě myšlenky na další knihy. „Práce mě vrací do života. Jedině když píšu, tak žiju,“ říká s nadsázkou Lustig.

Minulý týden jste v Brně na akci Právník roku představil svůj nový román Případ Marie Navarové. O čem kniha je?
Příběh jsem napsal na žádost svého kamaráda Vladimíra Jirouska, předsedy České advokátní komory. Tenhle vynikající právník nezištně pomohl mnoha lidem postiženým válkou, aby získali alespoň něco do nového začátku. V knížce vyprávím o statečném českém advokátovi, který hájil ošetřovatelku Marii Navarovou. Ona instinktivně pomohla zraněnému zastupujícímu říšskému protektorovi Heydrichovi. Kvůli tomuto největšímu vrahovi českého národa pak ale měla velmi pohnutý osud. Dvakrát ji soudili, po válce dostala deset let vězení a mohla prodávat jen zeleninu. Vydání knihy jsem načasoval právě ke kongresu českých advokátů.

Do Brna jste jezdíval často už v šedesátých letech na schůze Svazu spisovatelů. Jak si na Brno té doby pamatujete?
Město bylo odjakživa důležitým centrem české literatury. Mělo svého nezaměnitelného intelektuálního ducha a dalo světu významné osobnosti. V šedesátých letech jsme tu byli ještě s Milanem Kunderou jako mladí členové prezidia Svazu spisovatelů. Brněnští literáti tehdy trvali na tom, že se nechtějí scházet jen v Praze, a tak několik jednání Svazu spisovatelů bylo i v Brně.

S kterými brněnskými osobnostmi jste se při cestách na Moravu setkal?
Kromě už zmíněného Milana Kundery znám samozřejmě taky Ludvíka Kunderu, Jana Trefulku nebo básníky s Brnem neodmyslitelně spojené, Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela. Později jsem v Americe poznal také Antonína Přidala, dalšího brněnského fenoména a vynikajícího překladatele. Jeho překlady knih židovského spisovatele Isaaca Bashevise Singera patří k tomu nejlepšímu.

Nejvíc jste se ale přátelil s Milanem Kunderou?
Vídali jsme se potom hodně ve Spojených státech, třeba ve Philadelphii jsme se potkali na konferenci o východní Evropě. Tehdy jsme tam byli ještě s Josefem Škvoreckým a Pavlem Kohoutem. Po revoluci v roce 1991 nám potom společně vyšla knížka Velká trojka, kde jsme každý měli jednu povídku. Mrzí mě, že od té doby už nikdy znovu nevyšla. S Milanem Kunderou jsme se teď dlouho neviděli, zvali ho třeba do Šanghaje na světovou výstavu EXPO 2010, ale odmítl. Prý už se víc počítá za francouzského spisovatele než za českého. Ale Kundera je s Brnem srostlý jednou provždy, znamená pro toto město tolik, co Jaroslav Hašek nebo Franz Kafka pro Prahu.

V Brně jste se taky několikrát účastnil oblíbeného letního festivalu Měsíc autorského čtení. Co na tu akci říkáte?
Je určitě dobře, že se literatura dostává ke čtenářům i takovým způsobem. Festival organizuje Petr Minařík z Větrných mlýnů, který už asi tři roky slibuje, že mně v tomto nakladatelství vydají scénáře. Podobně jako už vydali hry Kunderovi. Tak snad na to jednou dojde. Zatím mě jenom tahají za nohy, až je mám obě delší.

Konec minulého roku jste strávil v nemocnici. Jak vám slouží zdraví teď?
Pořád se to mění. Mám zrovna po čtvrté dávce chemoterapií, tak se cítím jako boxer v ringu, který právě dostal velkou pecku, počítají ho do deseti a on se na osm zvedne. Takže žádná sláva. Bývá mi takhle špatně vždycky dva dny, pak se to zase trochu zlepší.

Máte v takové situaci pořád chuť do práce?
Práce mě právě vrací do života! Jedině když píšu, tak žiju. Psaní je totiž určitý druh lásky, zápas o krásu a smysl věcí. A je to zápas fascinující
a vzrušující, ale hlavně nikdy nekončící. Psaní má tu výhodu, že je to plamen, který se živí sám sebou. Proto literatura člověka povznáší. Protože je věčná. Takže i třeba teď v nemocnici jsem napsal celou novou kapitolu do knihy.

Neztratil jste ani pověstný optimismus a humor?
Kdepak, humor miluju! Nebrat sám sebe vážně, to je základ všeho. Narodil jsem se s veselou a trochu lehkomyslnou povahu. Pomáhala mi, aby vzpomínky na všechny ty prožité děsivé okamžiky byly snesitelnější.

Platilo to i v koncentračních táborech?
Tam převážila hlavně prostá touha přežít. A zachovat si čest a hrdost. Každý, kdo se z lágru vrátil živý, ví, že přežil jenom proto, že zabili někoho jiného. Přežít koncentrák je totiž výsada kombinovaná se štěstím a shodou příznivých okolností. Třeba v Osvětimi zabíjeli deset tisíc lidí za den a deset tisíc za noc. Jak to, že jsem mezi nimi nebyl i já? Židé mají jednu výhodu. Jsou zvyklí na to, že o všechno v životě můžou přijít. A dokud jim nevezmou život, vždycky si pomůžou.

Umírat tisíce lidí jste kolem sebe viděl už jako kluk. Co pro vás znamená smrt?
V sedmnácti letech jste ještě takové štěně. Vnímáte všechno jinak než ve čtyřiceti, kdy už jste dospělý, rozumný člověk. Ale v lágru se naučíte brát smrt jako naprosto běžnou součást života.

Dají se prožitky z Osvětimi něčím přehlušit?
Nedají, to v člověku zůstane nadosmrti. Ale na druhou stranu, po Osvětimi má člověk takový osvobozující pocit, že se mu už nic horšího nemůže stát. Jenže zlo můžete odstranit, opravit, zabránit mu, ale nemůžete na něj zapomenout a vymazat ho z paměti. Když jsem se vrátil z války a začal ostatním vyprávět, co jsem tam zažil, nikdo nechtěl věřit, že je možné, aby byl člověk k člověku tak krutý. Dalo se to jenom napsat, protože napsanému lidé věřili. Tehdy jsme si mysleli, že antisemitismus, fašismus, koncentráky a podobná zvěrstva nejde už nikdy opakovat. Jenže přišly hrůzy v Jugoslávii, Rwanda, Vietnam, Kambodža a další.

Zkoušel jste napsat příběh s jinou tematikou než z druhé světové války? Třeba román ze současnosti?
Ale pro mě je tohle současnost, jako by válka nikdy neskončila. Její důsledky jsou stále živé. Vždycky se moje příběhy nějakým způsobem dotýkají holocaustu. Nemůžu psát o ničem jiném. Zajímá mě mravnost, čest a odvaha tváří v tvář blížící se smrti.

Jak si vysvětlujete současný boom projektů s židovskou tematikou?
Otázka absolutní zkázy, masového vraždění a apokalypsy mladou generaci prostě fascinuje. Vidí, že bylo možné tyhle hrůzy přežít. Napřed to bylo trochu ztlumené únavou, lidi se radši soustředili na příjemnější věci, ale teď židovská a válečná témata prožívají znovuobrození. Díky tomuto zájmu vyšlo i mně loni celkem osm knížek.

Viděl jste třeba nový český film Protektor, okupační drama z doby atentátu na Heydricha, ve kterém hlavní role hrají brněnští herci Jana Plodková a Marek Daniel?
Viděl, a moc se mi líbil. I Protektor je o tom, o čem často píšu ve svých knihách. O osobní odvaze tváří v tvář válečným událostem. Je dobře, že tahle doba české filmaře láká a mladým ji tak stále připomínají.

Sám jste si dokonce v jednom českém filmu zahrál, loni v komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh. Jak vám bylo před kamerou?
To byla spíš sranda, kterou „spískal“ Jiří Bartoška. A mojí milenkou tam byla šestaosmdesátiletá Jarka Adamová! Samozřejmě nejsem herec, takže původně jsem se na to ani nechtěl jít do kina podívat. Ale nakonec na to byly příznivé ohlasy, lidem se to líbilo.

Podle vašich knih bylo také několik filmů natočeno. Chystá se nějaký další?
Česká televize začne natáčet televizní film podle mojí povídky Dívka s jizvou. Režisér Milan Cieslar zase připraví pro kina moji knihu Colette, dívka z Antverp. Zrovna včera se mi ozval, že dopsal scénář. A do třetice chtějí v Americe zfilmovat moji novelu Krásné zelené oči, na kterou jsem v Londýně a v New Yorku dostal snad nejlepší kritiky vůbec. Tak z toho mám radost.

Vaší zatím poslední knížkou je román Miláček. Nejde ale o novinku, kniha původně vyšla už před vaší emigrací v roce 1968, že?
Ano, za okupace vydal tehdy ještě ne úplně dopracovaný román Ladislav Fikar v nakladatelství Československý spisovatel. Vytiskli to na papíru určeném pro sovětské učebnice. Je to román o Izraeli, tedy o zemi, která po strašlivém ponížení nacisty vrátila Židům důstojnost. Očima novináře Danyho Polnauera v knize popisuji milostný příběh, odehrávající se za první izraelsko-arabské války v obleženém Jeruzalémě. Román šel v roce 1968 v první fázi do knihkupectví, ale za několik dnů hned do stoupy. Takže většina tehdejšího nákladu byla zničená. Tehdejší socialistická vláda román odsoudila, protože prý není o vztahu a lásce k ženě, ale o lásce k Izraeli. Čest sešrotovat Miláčka ve sběrných surovinách připadla mému kamarádovi Bohoušku Hrabalovi. On pro mě jeden výtisk zachránil a potom mi ho jako dárek přinesl.

To jste musel mít radost. Máte ho ještě schovaný?
Nemám. Stejně jako nemám ani tužku od Ernesta Hemingwaye, kterou mi kdysi daroval. V Americe jsou totiž všechny tužky skoro stejné, takže už nemůžu poznat, která mezi nimi je ta od něj. (smích)

A teď jste tedy vydal Miláčka v nové podobě?
Vyšel v maličko doplněné verzi i s tím, co cenzura v roce 1968 zamítla. Velkou zásluhu na tom má ředitelka Společnosti Franze Kafky Markéta Mališová. Někdy v říjnu se rozhodla, že by chtěla Miláčka vydat ještě do Vánoc, a povedlo se jí to.

Ke svým dřívějším knihám se často vracíte a přepisujete je. U Miláčka to už tedy máte splněné.
Ne tak docela. Dopsal jsem k původní verzi několik nových stránek, ale hodně se jich nevešlo, takže ještě zřejmě nachystáme další vydání. Ale pozor, u mě nikdy nejde o přepisování, nýbrž o doplňování a další rozšiřování příběhů.

Často píšete o ženách a celoživotním obdivem k nim se netajíte. Čím pro vás jsou?
Mám k ženám skutečnou úctu. Žena má mnoho podob – jako manželka, matka, milenka, přítelkyně. Ženy jsou stejně statečné jako muži, možná ještě víc. Naučil jsem se vážit si žen, když jsem viděl, jaký je jejich osud. A právě jak statečně ho nesly. V mých knihách musejí hrdinky o své ženství často bojovat v extrémním prostředí koncentráků, ale tím právě ta jejich krása a něha nabývá nových rozměrů.

Hrdiny svých knih většinou zpodobňujete ve vyhrocených situacích. Čím vás tento extrém tolik fascinuje?
Osud člověka je zvláštní v tom, že je tragický hned od začátku. Narodí se, aby umřel, tedy vlastně prohrál. Aniž dokázal všechno, co si předsevzal. Je však v jeho silách a na jeho rozhodnutí, jestli to ponese důstojně, nebo nedůstojně. Na vlastní kůži jsem si ověřil, že prohrát důstojně je nejvíc, co se dá dokázat. Protože když je člověk pod tlakem, chová se zvláštně. Moudří zhloupnou, ti zdánlivě hloupější se projeví jako moudří, ustrašení jsou odvážnější než ti, kteří předtím odvážně jenom vypadali.

Autor: Lenka Suchá

31.1.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Při nehodě dvou aut v Rajhradě se zranil kojenec

Rajhrad – Čtyři zraněné včetně jednoho kojence si vyžádala nehoda dvou osobních aut. Ta se střetla v sobotu dopoledne v Rajhradě na Brněnsku.

Měl podpírat německou dálnici. Místo mostu stojí u přehrady jen osamělé torzo

Brno – Zakázaná výzva lákala před lety horolezce u brněnské přehrady. Ještě v devadesátých letech minulého století mohli lézt na opuštěný pilíř Hitlerovy dálnice, dnes už zde ale platí zákaz. Právě pozůstatku po nikdy nedostavěné dálnici je věnován další díl pravidelného seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnské mosty.

Nové jízdní řády? Změny čekají cestující už od neděle. Přibude nová linka

Brno – Z bohunické nemocnice do Technologického parku za pětadvacet minut a bez přestupů. Od neděle platí nový jízdní řád brněnské hromadné dopravy. Jak už Brněnský deník Rovnost informoval, cestující v něm najdou i novou expresní linku E56, která propojí Univerzitní kampus a Technologický park.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies