VYBERTE SI REGION

Malérečka Pivodová: Můj život jsou nikdy nekončící Velikonoce

Borkovany /ROZHOVOR/ - Malérečka Marie Pivodová z Borkovan na Břeclavsku vyrábí kraslice od mala. Naučila ji to její matka. Od té doby si nedokáže život bez kraslic představit.

8.4.2012
SDÍLEJ:

Malérečka Marie Pivodová z Borkovan na Břeclavsku vyrábí kraslice od mala. Naučila ji to její matka. Od té doby si nedokáže život bez kraslic představit.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Křepelčí vejce jsou příliš křehká, pštrosí se zase musí vyfoukávat kompresorem. To ale není všechno, co musí malérečka vědět, aby jí vejce nepraskala pod rukama. „Problém je také v zimě, když křehnou ruce nebo v létě, když svítí slunce. To se totiž od lesklé skořápky odráží a potom mě bolí oči,“ říká Marie Pivodová. Vyrůstala v Borkovanech na Břeclavsku, které jsou kraslicemi vyhlášené. V její rodině se kraslice barví už čtyři generace. Moderní doba ale podle ní malérečkám příliš nepřeje.

Jak vznikají borkovanské kraslice?

Vejce se nejprve očistí a odmastí, například jarem. Poté se namíchají anilinové barvy rozpustné v lihu s přídavkem laku. Struktura nesmí být moc hustá, ani moc řídká. Poté se skořápka namaluje a nechá uschnout den nebo dva. Pilníkem se pak vyryjí mřížky nebo květy. Pokud má být kraslice jen jednobarevná, ještě se stínuje. U vícebarevných se květ vyškrábe a každý se vybarví zvlášť. Po uschnutí se všechny obrázky znovu obtáhnou. Nakonec se štětcem vybarví špičky poupátek nebo středy květin růžovou nebo žlutou barvou. Pak už se jen vejce nechá uschnout.

Jak dlouho už velikonoční vejce vyrábíte?

Já už jsem se do toho narodila. Učila jsem se malovat na pokažených vejcích. Maminka byla malérečka, naučila malovat mě a také moji dceru. Já jsem chodila do práce a máma ji učila při škole. Ta teď učí svou dceru. To už je vlastně čtvrté pokolení. Maminku to naučila paní Suchánková, která ji chodila hlídat. Ve třinácti letech už maminka udělala první kraslici a dala jí učitelce, kterou měla strašně ráda. Maloval také můj strýc. Někdy jsme seděli u nás doma, já sem dělala mřížky, maminka květy a strýc to celé vybarvoval. Zapojila se celá rodina. Jenom babička ne. Ta nám k tomu vařila.

Jak dlouhá je tradice výroby kraslic v obci?

Borkovanské kraslice jsou typické. Malují se tu přes sto let. Byli tu překupníci, kteří kraslice chodili prodávat do jiných vesnic, kde se nic podobného nedělalo. Nebo do Brna na trhy. U nás se dříve dělala vejce vařená. Ta jsou křehčí a navíc dost těžká. Vejce na tvrdo navíc po čase praskla a zasmradila celý dům. Později jsme tedy začali vajíčka vyfoukávat. Díry po propíchnutí se zacpávaly kváskem vodou s trochou mouky, který se na dírku napatlal zápalkou. Později jsme přešli na bankovní pásku. Teď už ale díry nezalepujeme, protože si je lidé dávají na stužky. Velká výhoda vyfouklých kraslic navíc je, že můžou být dlouho vystavené, jen barva bohužel vybledne.

Malérečka Marie Pivodová z Borkovan na Břeclavsku vyrábí kraslice od mala. Naučila ji to její matka. Od té doby si nedokáže život bez kraslic představit.

Liší se nějak způsob barvení vajec nyní od doby, kdy začínala vaše matka?

Každá malérečka má svůj rukopis. Díky tomu poznáte, která malérečka malovala které vejce. Ale děláme to pořád stejně. Takže vzory se liší podle člověka, ne podle doby. Ale ani od jedné malérečky dvě stejné kraslice nenajdete. Stačí, když je vejce jen o malinko větší, a už musíte posunout některý lístek o dva milimetry dál a už vám to nevyjde a musí se změnit celý vzorek. Každé vejce je tedy originál. Nyní se ale liší v nákladech.

Kvůli novým cenám vajec?

Především barvy už nejsou, co bývaly, a jsou šíleně drahé. Vydělávat na tom nejde. Cenu musíme držet, aby to zákazníci koupili. Jednu kraslici prodávám zhruba za dvacet korun. O to méně je tedy ceněná naše práce. Jenom skořápka stojí tři koruny a ty bílé se strašně špatně shánějí. Na hnědých zase barva tak nevynikne. Proto se snažíme mít doma pořád alespoň nějaké bílé vejce a jejich skořápky si přes rok schováváme. Na čerstvé vyfouklé se navíc ani malovat nedá. Musí uschnout a to trvá třeba několik dní. Lak se teď dělá čistý, rychleschnoucí, a ten se nám nehodí. Rychle schne, po vajíčku se stahuje a dělá šmouhy. Pokrok je zkrátka proti malérečkám. Barvy, které se v laku rozpouští, navíc blednou a ze skořápek se loupou a jdou špatně stínovat.

Změnila se nějak technika barvení?

Dříve se do barev vyškrabovaly vzory holičskou břitvou. Byla zavázaná v hadříku, aby si malérečka nepořezala ruce. Trčela jen špice. Později jsme přešly na pilníky. Já sem měla břitvu zakázanou od maminky, bála se o mě.

Barvíte pouze slepičí vejce, nebo i nějaká další?

Skoro všechna, jen ne křepelčí. Zaprvé se špatně barví a zadruhé jsou moc malá a mají příliš křehkou skořápku. To tedy mají i pipčí, což jsou men-ší slepičí. S maminkou jsme jednou dělaly na zakázku sérii vajec podle velikosti. Pštrosí, dvoužloutkové husí, husí, kačení, slepičí a pipčí, pěkně od největšího po nejmenší. Je ale těžké přecházet z malování pštrosího vejce na slepičí. Pštrosí držíte a ryjete do něj úplně jinou silou. Jste zvyklí na něj tlačit. Potom vezmete to slepičí a prásk.

Malérečka Marie Pivodová z Borkovan na Břeclavsku vyrábí kraslice od mala. Naučila ji to její matka. Od té doby si nedokáže život bez kraslic představit.

Skořápky jsou tedy pevné podle velikosti ptáka?

Ano, ale také záleží na tom, jak je slepice mlsná. Měla by jíst vápno a obilí a v zimě nasušené zelené. Třeba kopřivy. Sem tam přihodíme také řepu nebo brambory. Přikrmujeme je i vitaminovými granulemi. Pštrosí je samozřejmě pevnější, ale i to se dá v klidu rozbít. Je také těžší z něj vyfouknout žloutek. To se musí dělat kompresorem. A díru si musíme vrtat vrtačkou. Větší vejce dá samozřejmě víc práce. Navíc se musí obrušovat. Má nahoře vlhký potah, po kterém nejde kreslit. To trvá i hodinu. Jde to i bruskou, ale to potom smrdí jako u zubaře. Na pštrosí se také musí hlavní vzory dopředu rozměřit a načrtnout.

Kolik vajec musíte nabarvit před Velikonocemi?

To se nedá říct. Před Velikonocemi je ale vždycky víc práce. Vejce dělám pro sebe, abych měla pro rodinu a koledníky, ale také na zakázku. Tradice ale upadají. Když jsem byla malá, chodily partie po osmi, deseti klucích. Hlavně spolužáci. Ale vždycky přišli slušně. Když viděli, že ještě škrábeme vejce, řekli buď to vejce položíš a půjdeš dobrovolně, anebo ne, ale to se pak máš na co těšit! Raději jsem vždy vejce odložila.

Jak návštěva šmigrustníků vypadala?

Kluci nás mrskali lískovými proutky. Těmi to bolelo nejvíc. Bili nás zezadu po nohou, ale snažili se být jemní. Někteří si také pletli žílu mrskačku většinou z osmi prutů. Koledníkům jsem rozdávala trapová vejce. Jen jsme je udělaly, byla v trapu. Tak jsme říkaly těm jednoduše zdobeným, jenom pár lístky.

Chodí koledníci i teď?

Za dcerou ještě chodili. Teď už to ale dost upadá. Teď běhají děti po jednom po dvou, je jich čím dál méně.

Jaké tradice kromě velikonočního barvení vajec pamatujete?

Koledníkům jsme na žíly vázaly stužky. Barevné, ale i vyšívané. Každému, kdo nás vymrskal, jsme jednu stužku navázaly. Kromě stužky a vajec také dostali menší pohoštění. Sklenku vína a třeba koláč. Někteří ale víno odmítali s tím, že už dostali kraslici. Jiní si na chvíli sedli, další si dali jen ve dveřích. Kraslici jsme pro ně měli nachystané zabalené v celofánu. Pálenku vytahujeme jen zřídka, třeba pro sousedy, mladším klukům vůbec. Ale většina nepije, často potom řídí, a tak to nechtějí riskovat. Opilé partičky mladistvých nám tu nechodí. I u nás chodili koledníci mrskat jen dopoledne. Poté šli všichni do kostela. Ale i odpoledne někteří nosili malý pohotovostní proutek v rukávu, aby švihli dívku, kterou potkají.

Malérečka Marie Pivodová z Borkovan na Břeclavsku vyrábí kraslice od mala. Naučila ji to její matka. Od té doby si nedokáže život bez kraslic představit.

Kdy jste se na Velikonoce začínaly připravovat?

Dříve se barvila vejce jenom od Ostatků do začátku Velikonoc. V té době se také držel půst. To pochází z toho, že se dříve malovalo na plná vejce a ta by déle než do Velikonoc čerstvá nevydržela. V té době také na poli nebyla práce, takže byl čas na barvení. Potom jsme ale barvily i na Velikonoce, hlavně kvůli zákazníkům. Teď nosíme vejce také na povelikonoční návštěvy, takže vlastně barvíme celoročně. Velikonoce jsou v podstatě celý můj život.

Co všechno jste na Velikonoce pekly?

Pekly jsme většinou ve svatém týdnu. Hlavně beránky, mazance moc ne. Jidášky se tady také nikdy moc nepekly. Kromě toho jsme ještě dodržovali půsty. A po vesnici také chodili klapači. V Zelený čtvrtek, když odletí zvony do Říma, přestanou kostely zvonit. A klapači je nahrazují. Klapači vlastně chodí ještě pořád.

Kolik se jich ročně schází?

To je různé. Chodí většinou malé děti a doprovází je čtrnáctiletí průvodci a starší. Když je jich víc, rozdělí se u kostela, aby mohli procházet všechny části obce. Chodí ráno, v poledne a ve tři hodiny odpoledne. A také na klekání. Aby nahradili kostelní zvon. Chodí s hrkačkami nebo hrkacími vozíky, které vypadají jak obrácený trakař. Ty už se ale moc nevyrábí. Dědí se z generace na generaci. Vozíčky se nepůjčují. Je to stejné jako s krojem. Ten se také dědí a nepůjčuje se. Opravy jsou strašně drahé. Já jsem jednou dceřin kroj půjčila a vrátil se roztrhaný. Na Velikonoce se tady ale kroje nenosí. Jenom někdy na Ostatky a až pak na hody v srpnu.

Ostatky slaví celá vesnice?

Dříve to byla celovesnická událost, teď to dělají spíše děti ze školy. Zpívají a potom jdou vynést Moranu maketu smrtky. Hodí ji do rybníka za vesnicí. Když mi bylo asi sedm, koukala jsme na průvod a divila jsem se, co je to za panu na hůlce. Pak mi vysvětlili, že je to smrt. Ale přes okno a s rodiči při sobě jsem se nebála. Po ostatcích je půst a potom Zelený čtvrtek. To samozřejmě jíme špenát, ale jen s vajíčkem. Půst totiž trvá. Dřív ho držela celá vesnice. Teď už ne, je tu spousta přistěhovalců.

Neuvažovala jste někdy, že už vajec bylo dost a že je už nechcete ani vidět?

Ne, řeknu si jen, že je třeba si odpočinout, ale přestat s tím nejde. Chybělo by mi to. Je to taková závislost. I moje dcera to má stejně.

Autor: Anna Fajkusová

8.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Průměrná mzda na jihu Moravy vzrostla o pět procent na 26 413 korun

Brno - Průměrná mzda v Jihomoravském kraji vzrostla ve 3. čtvrtletí meziročně o pět procent na 26.413 korun. Zaměstnanci si tak v průměru polepšili o 1261 korun. Reálný růst mezd s ohledem na inflaci dosáhl 4,5 procenta. Vyplývá to z informací, které v pondělí zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).

AKTUALIZOVÁNO

Zátah revizorů v rozjezdech: Pozvracím vás, hrozil černý pasažér

Brno /REPORTÁŽ/ – Téměř prázdnými ulicemi nočního Brna se řítí potemnělý autobus. Navzdory tomu, že v něm sedí devět revizorů a osm strážníků, světla v kabině jsou zhasnutá. „Je to proto, aby působil nenápadně," vysvětluje mluvčí brněnských strážníků Jakub Ghanem. Autobus totiž jede na další ze zátahů revizorů v nočních linkách, takzvaných rozjezdech. O víkendu při něm zkontrolovali dvanáct autobusů, chytli téměř sto černých pasažérů. Za jedinou noc revizoři dokáží zkontrolovat až devět set cestujících.

Německý dům? S portrétem Adolfa Hitlera, ukazuje také nová kniha

Brno – Když v roce 1900 vyšla série fantaskních pohlednic o tom, jak bude Brno vypadat za sto let, byla na nich spousta vzducholodí a snových vynálezů, ale Německý dům stál stále na Lažanského – dnešním Moravském náměstí. Nakonec se tato budova v Brně dočkala čtyřiapadesáti let. Poté ji město na přání mnoha Čechů zbouralo. Historii Německého domu a s ním spřízněných spolků představuje nová kniha, jejíž křest je ve čtvrtek v Moravském zemském muzeu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies