VYBERTE SI REGION

Milada Kerndlová: Boj s rakovinou i mořskou nemocí

Brno, Žernovník - Má slavného manžela, za kterým přes dvacet let jezdila na výletní loď. Má také slavnou dceru, která v kajutě spávala na přistýlce a nedávno postoupila do semifinále soutěže Eurovize.

20.7.2008
SDÍLEJ:

Milada Kerndlová.Foto: DENÍK/Ondřej Surý

Několikrát v životě se setkala z rakovinou. Její manžel i ona z toho setkání vyšli vítězně. Milada Kerndlová bydlí na velkém statku nedaleko Černé hory na Blanensku a je manželu Láďovi a dceři Tereze oporou, o které lidí moc nevědí.

Kdy vás napadlo přestěhovat se na tento statek?
Bydleli jsme v domečku vedle a manžel ho vždycky moc chtěl. Na kousku pozemku je jezírko ve skále. Jednali jsme i s bývalým majitelem, jestli by nám ho neprodal. Nechtěl. Po revoluci dům jen chátral a pak jsme ho koupili v konkurzu. Původní varianta byla, že zůstaneme v domě vedle a přidáme jen to jezírko. Potom jsem onemocněla rakovinou a napadlo nás, že by možná nebylo špatné změnit prostředí a přestěhovat se sem.

Splnili jste si tady všechny sny?
Hlavně manžel si je splnil. Nejvíc toužil po tom jezírku. Také chtěl mít jazzový dům, kde by pořádal různé akce, dokonce o tom nazpíval písničku.

Jaké akce teď váš dům naplňují?
Jednak charitativní, jako setkání pro vozíčkáře z Blanenska. Také ve spolupráci s brněnskou fakultní nemocnicí a primářkou Neumannovou pořádáme onkologický seminář pro ženy nemocné rakovinou prsu. Je to úžasné. Přijede sem asi stovka žen, které vidí, že jsou na stejné lodi a že se s touto nemocí dá žít i podnikat. Načerpají novou energii. Taky tady máme komerční večírky, školení, svatby. A na takových akcích manžel s Terezou většinou zpívají.

Váš manžel strávil třiadvacet let cestováním s orchestrem na zaoceánské lodi. Jezdila jste za ním?
Ano. Hlavně když jezdil po Skandinávii. Ale byla jsem za ním tajně i na americké lodi, to jsme měli jako svatební cestu. Za komunistů bylo komplikované se za ním dostat. Musely jsme žádat o různá víza a doložky, takže to někdy trvalo i pět měsíců, než jsme měly vše vyřízené. Občas jsme neuspěli, ale podařilo se nám i několikrát vyjet.

Jaké to bylo žít s malým dítětem na výletní lodi?
Hezké, hlavně proto, že jsme byli všichni spolu. Být několik měsíců bez manžela bylo pro mne těžké. Terezka byla malá, tak jsme měly svůj program. V přístavech jsme chodily do hračkářství, za malou mořskou vílou, měly jsme své rituály. Znaly jsme se se všemi zaměstnanci a protože Tereza byla v posádce jediné malé dítě, byla palubním talismanem. Všichni se předháněli v tom, co jí donesou.

V čem bylo bydlení na lodi zvláštní?
Měli jsme jen malou kajutu bez okna, kde byly dvě palandy nad sebou. Terka spala na přistýlce. Manžel byl součástí posádky, takže se musel účastnit cvičení, učit se spouštět čluny. Protože jsme tam byly s ním, nacvičovaly jsme taky. Výcviky a poplachy byly každý týden a nikdo nevěděl, kdy. Třeba ve dvě hodiny ráno se rozhoukaly sirény. V ten moment jsem musela vzít dítě pod paži a letět nahoru na palubu.

Měla jste mořskou nemoc?
Za normálních okolností člověk ani neví, že je na lodi. Ale zažili jsme taky bouřky. Bylo nám špatně, vůbec jsme nevěděli, co se děje. Dva dny jsme chodili a všechno se s námi houpalo. Když je na moři hodně velká bouřka, tak se ani nehraje, všichni jsou v kabinách přivázaní pásy k posteli. Jen jsem ležela a říkala si ať už to přestane.

Cestovaní manžela zastavila rakovina. Co pro vás bylo v době jeho léčení nejtěžší?
Můj otec na rakovinu ve dvaapadesáti letech zemřel. Najednou ji měl můj manžel. Přemýšlela jsem, jestli to není prokletí naší rodiny a jak to bude pokračovat dál. Měla jsme výhodu, že jsem pracovala patnáct let ve zdravotnictví jako rentgenová laborantka. Při práci s nemocnými lidmi se člověk naučí, jak se k nim chovat, co říkat a dělat. Vždycky jsem se snažila chovat tak, abych mu nedala najevo, že je to hodně špatné. Nikdy jsem před ním nebrečela ani nesáhla po cigaretách nebo alkoholu. Jsem přesvědčená, že člověk se s tím musí vyrovnat a bojovat.

Jste důkazem, že bojovat se vyplácí. Jaká byla vaše první myšlenka, když jste se deset let po manželově nemoci dozvěděla, že máte rakovinu prsu?
Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě. Odjela jsem do Prahy, kde máme byt. Chtěla jsem být sama a vyrovnat se s tím. Napřed jsem si kladla různé otázky, ale pak jsem zjistila, že je zbytečné řešit proč zrovna já. Ráno jsem se probudila, otočila list a rozhodla se, že budu žít dál jako by se nic nestalo.

Pomohla vám nějak předchozí zkušenost z manželovy léčby?
To, že se manžel uzdravil, mi pomohlo věřit. Svoji nemoc jsem brala úplně jinak než jeho. Uvědomovala jsme si hlavně ten obrovský strach, který o mě blízcí měli. Když je člověk nemocný sám, je to v zásadě jedno. Zmizí ze světa, ale co ti lidé co tady po něm zůstanou? Věřila jsem lékařům a udělala jsem všechno tak, jak mi řekli. Podstoupila jsem operaci, chemoterapii, ozařování. I když jsem byla nemocná, snažila jsem se pořád žít jako bych byla zdravá.

Jaká je vaše hlavní funkce v rodině?
Kvůli nemoci jsem v invalidním důchodu. Starám se o domácnost a o manželovu agendu. O Terezčinu jsem se starala do jejích osmnácti, teď už je samostatná jednotka.

Jak často je vaše rodina pohromadě?
Hrozně málo, ale pořád si telefonujeme. Když jsme doma, snažím se, abychom společně jedli. Jsou to moc pěkné chvíle. Teď mi Terezka řekla, že letos nepojede na žádnou dovolenou a přijede na čtrnáct dní sem. To mi udělala velkou radost. I manžel má přes léto méně vystoupení, takže tady budeme všichni spolu.

Sbíráte všechny články, které o Tereze vyjdou?
To víte, že ano. Mám udělané papírové listy a na ty lepím výstřižky. Musím ale přiznat, že teď jsem lajdačila. Všechny časopisy mám ale schované nahoře na okně.

Měla jste ráda trio Black Milk?
Ano, jejich hudba se mi velice líbila. Myslím, že hlasy všech tří zpěvaček byly ojedinělé a dohromady jim to velice ladilo. Všechno v životě se ale vyvíjí a tak se stalo, že Tereza odešla a jde si svou cestou.

Myslíte si, že je sólová dráha pro vaši dceru lepší?
Určitě. Zpívá sama za sebe a nese si všechnu zodpovědnost také sama za sebe. Nejde na nikoho nic svádět a myslím si, že to je velice dobré.

Co běží mámě hlavou, když její dceru vidí v přímém přenosu soutěže Eurovize?
Eurovizi jsem jako malá s vytřeštěnýma očima sledovala na Vídni. Bylo pro mě neskutečné vidět tam své dítě. Nikdy by mě to nenapadlo. Terezce jsem to moc přála. Jsou to pro ni cenné zkušenosti.

O dospívání Terezy jste napsala i knihu.
Ano, ve spolupráci s novinářkou Leou Slámovou. Jmenovala se Ze světa dětí do světa dospělých. V té době jsem byla nemocná, nevěděla jsem co bude a počítala jsem i s eventualitou, že bych mohla umřít. Říkala jsem si, že by jí po mě zůstala ojedinělá památka. Navíc měla osmnácté narozeniny. Tenkrát mě napadalo, že jí knihou o jejím životě dám zajímavý dárek, protože si všechno nemůže pamatovat.

Jak se vám líbila role spisovatelky?
Moc mě to bavilo. Přiznám se, že mám v hlavě i další materiály a mám i rozepsaný román pro ženy. Takový styl jako Danielle Steelová.

Co pro vás bylo při psaní nejtěžší?
Největší oříšek byla komunikace s počítačem. Nebyla jsem v tom zdatná. Dokázala jsem ty dokumenty psát, ale neuměla jsem je dobře uložit. Dvakrát se mi všechno ztratilo a už jsme to nenašli.

Už tedy máte napsanou třetí knihu?
V podstatě ano. Když jsem musela dvakrát vzpomínat, co jsem tam měla, hodně jsem to oplakala. Novinářka, se kterou jsem spolupracovala mi dokonce řekla: Milado, ty máš rakovinu, neuroníš slzu a pak tady bulíš kvůli pár kapitolám. Tak je napiš znova a lépe.

A napsala jste to nakonec lépe?
Určitě. Ale vážně jsem z toho byla úplně vyřízená. Teď už jsem tak zdatná, že už si dokumenty sama zálohuji. Když něco napíšu, tak si to vypálím na cédéčko. Každou kapitolu navíc uložím do tří různých složek a vytisknu. Takže mám všechno totálně založené a už se mi nemůže stát, že bych něco ztratila.

Kdo je Milada Kerndlová
- Narodila se v roce 1957 v Olomouci
- Vystudovala gymnázium a nástavbu zdravotnické školy obor rentgenová laborantka
- V roce 1984 si vzala zpěváka Láďu Kerndla a o dva roky později se jim narodila dcera Tereza
- Kvůli vážné nemoci je v invalidním důchodu, stará se o manželovu agendu a chod statku, kde pořádají charitativní i komerční akce.

Kateřina Slámová

20.7.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

O Seniorbus je enormní zájem. Na jízdu lidé čekají i šest týdnů

Brno /FOTOGALERIE/ – Seniorbus, který usnadňuje cestování brněnským seniorům či lidem s postižením, jezdí už půl roku. Měsíčně přepraví okolo devíti stovek lidí. „U pětaosmdesáti procent cestujících jde o seniory, zbylých patnáct tvoří lidé se zdravotním postižením," vyčíslila mluvčí brněnského dopravního podniku Barbora Lukšová.

Učí děti zpívat, celému souboru ušila kroje

Bílovice nad Svitavou - Osmnáctým rokem zpívají děti koledy ve folklorním souboru Bystrouška pod vedením Bohuslavy Hamákové. Letos se zpěvem a tancem připojí k akci Česko zpívá koledy pořádané Deníkem po celé republice. Společně s pěveckým sborem Bach a divadelním spolkem Bota rozezní Bystrouška své hlasy v Bílovicích nad Svitavou na Brněnsku potřetí.

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies