Kniha s názvem Stingl Miloslav. Biografie cestovatelské legendy, kterou vydalo brněnské Nakladatelství Jota, má velké ohlasy. Už nyní se proslýchá, že získá hned několik ocenění. Z čeho jste měl největší radost, když jste ji poprvé držel v ruce?
Největší radost jsem měl z toho, že ještě za mého života vychází tak velké shrnutí všech mých výprav a expedicí. Autorem knihy je Adam Chroust, který vystudoval v Brně obor Moderní dějiny a jeho spolupracovník a kolega Štěpán Rusňák. Na české i někdejší československé poměry je to kniha zcela unikátní. Je v ní na pět set fotografií a součástí balení jsou na samostatném DVD mimo jiné čtyři hodiny televizního a obrazového materiálu, který nám poskytli z archivu České televize. CD zpracované Radioservisem zase obsáhlo moje rozhovory pro rozhlas. Součástí dárkové krabice je i nástěnná ručně malovaná mapa s vyznačením mým expedic, na druhé straně je další mapa, do níž si každý čtenář může naplánovat své budoucí cesty po celém světě.

Knih jste dosud vydal přes čtyřicet. Je pro vás samozřejmé zaznamenávat, co jste poznal a objevil?
Psal jsem vždy velice rád a během cest jsem psával v okamžicích, kdy byla příležitost. K nejkurióznějším patřil například okamžik, kdy jsem měl letenku kolem světa, která končila v Paříži, a já se tam ocitl v jedenáct hodin večer, neměl jsem kde bydlet a za poslední peníze jsem si koupil jakousi tužku a psal s ní na umaštěný papír, který jsem měl položený na poštovní schránce, první kapitolu jedné své knihy. Psal jsem tedy všude a tak jako žiju rád, tak i píšu rád.

Jste etnograf. Nakolik se u vás tato specializace prolínala s cestováním? A fungovalo by jedno bez druhého?
Spolu s psaním jsem měl rád taky etnografii neboli etnologii, kterou jsem vystudoval – stejně jako mezinárodní právo, na Karlově univerzitě. A jak už sám název napovídá, toto právo se zabývá mezinárodními styky, čili to u mne do sebe vše vzájemně zapadalo.

Miloslav Stingl na svých exotických výpravách.Zdroj: archiv Miloslava Stingla

Můžete přesně vysvětlit, co etnologie znamená? Co vše tento obor obsáhne?
To je zásadní otázka. Nejdříve bych toto slovo přeložil z řečtiny. Etnos znamená lid a logos je slovo. Jsou to tedy studia, která se zabývají různými národy. My máme český nebo moravský národopis, ale můžeme také studovat národy a kmeny na celém světě. Můžete si zvolit ze dvou variant: buď studujete do konce života jednu obec, například Královo pole v Brně, nebo si zvolíte téma – jako já náboženství a srovnáváte jeho jevy na celém světě. Jednou jsem na Tahiti, podruhé v Himálajích, jindy jsem psal v Barmě nebo v Indii, kde jsem byl u Jeho Svatosti dalajlámy a kladl mu náboženské otázky. Také svou absolventskou práci jsem napsal na téma Náboženské představy jihoamerických Araukánců.

Zmínil jste setkání s dalajlámou. Jaký to pro vás byl zážitek – z ryze soukromého, i badatelského úhlu pohledu?
Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1974 v indické Dharamsale. Znovu to bylo před několika měsíci zcela náhodou a neorganizovaně, kdy jsem byl díky přátelům přizván k jeho vystoupení a následného setkání v Praze v Senátu Parlamentů České republiky. Kladl jsem mu spíše náboženské otázky, a protože mluví celkem dobře anglicky, mohl jsem formulovat i jemná specifika rozhovoru. Teď to pro mne vlastně bylo až kuriózní setkání po čtyřiceti letech, kdy mi dalajláma věnoval podpis na fotografii, která nás oba zachycuje jako mladíky. Pod snímek mi napsal asi šestiřádkový tibetský text, takže teď mi zřejmě nezbude nic jiného, než abych si k těm sedmnácti jazyků, které jsem se naučil, osvojil i tibetštinu a přečetl si, co mi vlastně napsal.

Ovládáte sedmnáct jazyků, navštívil jste 150 zemí. Podle čeho si navštívená místa vybíráte?
Vybírám si lokace, které jsou pro mě odborně, tedy etnologicky zajímavé. A také jsem si předsevzal navštívit co nejvíce zemí, protože poznání vzniká jenom srovnáním. Nebyla to tedy touha být nejzcestovalejším mužem České republiky, ale byla to touha poznat co nejvíc zemí, abych mohl co nejvíce srovnávat jednotlivé kultury.

Zajímáte se hlavně o kmeny a národy Mayů, Polynésanů a australských Aboriginců. Co vás právě na těchto kulturách nejvíc fascinuje?
Odpověď na tuto otázku by bylo možné obsáhnout do samostatné knihy. Ale ve stručnosti: Mayové mě fascinují svoji neuvěřitelnou kulturou, je to nesporně největší kultura Staré Ameriky, kterou můžeme přirovnat ke Starému Řecku. U Polynésanů mě zaujala jejich fyzická krása a přátelská povaha. Jejich ostrovy jsou navíc nádherné a původní kultura dnes již havajských obyvatel je nesmírně zajímavá. Tyto a mnohé další národy ale nenavštěvuji jen očima, ale také srdcem. To je pro poznání podstatné.

Hodně jste navštěvoval také Indiány, kmen Kikapú vás dokonce jmenoval náčelníkem.
Je to pro mě velká čest a současně celoživotní závazek, když vás na druhé straně zeměkoule zvolí náčelníkem. Dostal jsem indiánskou čelenku a jméno Okima, což znamená Ten, který vede. My, Slované, máme například jména jako Čestmír či Vladimír, která už leccos napovídají. Okima lze přeložit také jako vůdce, ale to má u nás ve spojitosti s druhou světovou válkou a Adolfem Hitlerem negativní podtext.

Ať už to byl kmen Kikapú, Mayové či Polynésané, jak jste se s nimi domlouval? Studoval jste jejich řeč dopředu nebo se učil až na místě v konkrétních situacích?
Mám takovou svoji metodu, kterou jsem nazval Stinglova škola jazykovědce. Vždy, když přijedu k dané skupině obyvatel a není zde žádný komunikační jazyk – dnes už je to většinou angličtina nebo španělština, spřátelím se s dětmi, ať už pomocí filmové kamery nebo fotoaparátu. Pak například ukáži na ruku, která se řekne španělsky „mano", ukáži to podruhé a potřetí a oni si to pamatují. Vzniká tak jakýsi základní slovník, který má šestnáct sloves, včetně činností jíst, spát, milovat. Už se znalostí sta slov se můžete domlouvat na základních věcech.

Co je ještě při začlenění se do nějakého kmene důležité?
Například na Haiti je známý kult vúdú, i když označení „kult" není zcela přesné. Důležité zde je stát se jedním z nich. Když tančí, tak byste měli také tancovat, když zpívají, musíte zpívat také, i když vlastně nevíte co. Měli byste jíst stejné pokrmy jako oni. Důležité je splynout, aby přestali vnímat vaši rozdílnost a nepovažovali vás za cizí element.

Jaké nejpodivnější pokrmy jste na svých cestách ochutnal?
V Brně jsem kdysi vydal cestopis Ostrovy krásy, lásky a lidojedů a zde zmiňuji, že mě bylo nabídnuto i lidské maso. Ale to pro naši kulturu není úplně košer. Naopak, co mám rád, je kuchyně jihovýchodní Asie. V Brně je dokonce jediná laoská restaurace v České republice, kam rád chodím.

Miloslav Stingl na svých exotických výpravách.Zdroj: archiv Miloslava Stingla

A co česká kuchyně?
Než jsem odjížděl na expedice, tak mi moje maminka dělala svíčkovou, to mě hrozně chutnalo a žil jsem z toho ještě několik dní. Byl to, myslím, Ota Pavel a jeho nádherný příběh o odchodu židovských dětí do koncentračního tábora, kteří žijí několik dní ze síly masa zastřeleného jelena. Jmenuje se Smrt krásných srnců.

Šlo vám někdy o život?
Na jednom opuštěném ostrově mě chytila malárie. Měl jsem pocit, že umírám. To jsem si říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí. Zažil jsem celou řadu dalších nebezpečí, kdy se mi mohlo něco stát, ale naštěstí to dobře skončilo. Kolikrát stačilo, abych si někde podvrtl nohu a nikdo by mi nepodal ruku a já už bych se třeba nikdy nevrátil. Například v Džibuti nám začala hořet loď. Musel jsem opustit kajutu a zůstala mi jen taška, kde jsem měl lahev vody, rezervní prádlo, základní léky a pokrývku hlavy. Oheň asi po šesti hodinách uhasili, ale v kajutách byly stále jedovaté výpary, takže jsme trpěli asi čtyři dny na palubě. K dispozici zde byly pouze dvě funkční toalety, takže jsme celou dobu trávili čekáním ve frontě na uspokojení základních biologických potřeb. Odtáhli nás do Saúdské Arábie, kde nás ubytovali v pětihvězdičkovém hotelu. Chtěli se nás ale rychle zbavit, tak nás posadili do letadla rovnou do Frankfurtu nad Mohanem. Tehdy vyšel v německých novinách článek, že na lodi všichni uhořeli. Naši tomu uvěřili a pak jsem se k všeobecnému překvapení objevil doma v Karlových Varech. Moc příjemné to nebylo.

Převzal jste od navštívených národů nějaký zvyk, který dodržujete?
Většina kmenů a národů, které jsem navštívil, jsou přátelské a pohostinné. I já chci takový být, protože mám rád lidi. Jedním z nejvýznamnějších Moravanů je pro mě Tomáš Garrigue Masaryk a druh humanismu, jaký ztělesňoval on, bych chtěl uplatňovat celý život a měli bychom si jej všichni vzít za svůj.

Souvisí s tím i přísloví, které příležitostně zmiňujete: havajské rčení Nade všemi národy stojí lidství. Co podle vás toto poselství nese?
Mluví mě ze srdce. Havajci na to skutečně věřili. Mají svoji filozofii vycházející ze slova aloha, což znamená láska, ale v širším slova smyslu lásku ke všem lidem. Havajci ji opravdu praktikovali, a zatímco my jsme nedávno měli Vánoce, oni měli svůj svátek, slavnost, která měla čtyři měsíce. Zde tuto lásku k lidem praktikují, duševně i tělesně.

S modernizací světa se mění i zvyky národů, ustupují globalizaci a někde i vymírají. Co udělat, aby si ohrožená etnika zachovala svoji kulturu?
Je to tak, jak říkáte, ale to je zákonité. Mně jako etnologovi se to nemusí líbit, ale je to vývoj. My už také nechodíme v národních krojích nebo oblečeni jako za Jana Husa. Jako příteli těchto národů se mi to tedy nelíbí, ale je to přirozený proces. Rakouští etnologové si například vybrali tři indiánské skupiny Ohňové země a chtěli, aby k těmto Indiánům nikdo kromě nás, etnologů, nechodil a aby žili jako v minulém století. Tomu ale já zabraňovat nemohu. Proces globalizace pokračovat bude, ať se nám to líbí nebo ne.

Nepřemýšlel jste nikdy nad tím, že v některé z vámi navštívených zemí zůstanete?
Ne. Kdybyste se mě zeptala, která země se mi líbí nejvíc, tak bych řekl Česká republika. Tady jsem se narodil a tady chci umřít, i když s tím nijak zvlášť nepospíchám. Emigrovat jsem také nechtěl, i když by to za minulého režimu bylo možné, protože jsem přednášel v USA nebo Austrálii.

Nová výpravná biografie o Miloslavu Stinglovi.Zdroj: nakladatelství Jota

Na čem aktuálně pracujete? Je to nová kniha, či spíše další expedice?
Obojí. Mám v hlavě jednu knížku i další cestu, ale zatím o tom neříkám ani svým nejbližším přátelům. Člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočí.

Máte ještě nějaké cestovatelské sny?
Rád bych se ještě jednou podíval na Papuu-Novou Guineu, kde žije osm set kmenů a kde je pro etnologa i cestovatele ohromné pole působnosti.

Které téma byste rád předal dalším generacím, a myslíte si, že je důležité se mu věnovat?
Už jsme to naznačili – je to zachování tradic. Přál bych si, aby své národy to dobré ze své kultury zachovaly. V době internetu, televizí, v době, kdy má každý mobilní telefon, je to velmi důležité, i když chápu, že vývoj je neodvratitelný. Doufám, že moje nová biografie bude v mnohém čtenáře inspirovat a obsahuje vlastně vše podstatné, co chci dalším generacím předat. Kromě tolerance, pracovitosti a humoru také přesvědčení, že člověk musí bojovat o své sny a jít si za nimi i v případě, že jsou okolnosti proti němu.

Miloslav Stingl– narodil se 19. prosince 1930 v Bílině
– dlouhá léta žil v Karlových Varech, které považuje za svůj domov. Od roku 1962 žije v Praze
– deset let pracoval v Československé akademii věd (1962–1972), kde vedl výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění
– uskutečnil 14 cest kolem světa, dosud navštívil 150 zemí, osvojil si 17 jazyků a vydal 43 knih, které vyšly ve 240 vydáních v nákladu přesahujícím 17 milionů výtisků. Je jedním z nejpřekláda­nějších českých autorů v zahraničí všech dob.
– s řadou domorodých kmenů se spřátelil, indiánský kmen Kikapú mu dal jméno Okima
– je ženatý, má tři děti