V čem byl letošní tábor jiný než předchozí?

Poprvé jsme si zkusily uvařit jídlo v zemi. Jmenuje se to Setonův hrnec podle jednoho ze zakladatelů skautingu. V zemi se udělá velká hluboká jáma a nažhaví se kameny, které se do ní hodí. Holky tak připravovaly kuřecí maso. Okořenily ho různými bylinkami, samozřejmě takovými, které nasbíraly v přírodě. Kopřivami, mátou, čímkoliv, co je napadlo. Přidaly brambory a všechno zabalily do alobalu, vložily do jámy a zasypaly hlínou. Čekaly jsme dvě hodiny. A spálily jsme to. Ale věřím, že příští rok se nám to podaří.

 Co všechno se teď dělá na skautských táborech jinak oproti tomu, co jste na nich zažívala vy jako dítě?

Je na nich skvělé, že se až tak moc měnit nemůžou. A to je podle mě dobře. Kouzlo je v tom, že i když na ně jezdím patnáct let, připadá mi, jako bych se vrátila o těch patnáct let v čase. Prostě jako by se zastavil. Areál vypadá stejně, stavby jsou postavené do toho samého tvaru. Vždycky mi připadá, jako bych byla znovu na tom svém prvním táboře. A pokaždé mě první pohled na něj dojme.

Učí roboty sbírat plechovky a zachraňovat plyšáky. V budoucnu by tyto chytré stroje mohly najít uplatnění i v průmyslu.
Robot zatím zachraňuje plyšáky. V budoucnu může najít uplatnění i v průmyslu

 Ale program naopak s dobou jít musí, že?

To ano. Je akčnější, víc nápaditý. Snažíme se holkám ukázat co nejvíc netradičních aktivit, které v jiném kroužku nezažijí. Například odlévání stop, výrobu píšťalek. Zkoušíme střílení z luku, to je teď atraktivní, nebo z praku. Holky letos poprvé zkusily, jak se stříká z hasičských hadic. Připravujeme lanové aktivity. Nebo třeba právě vaření v zemi. 

Když jste začala chodit do skautu, bylo vám deset. Tedy tolik, kolik je i některým dívkám ve vašem oddílu. Vnímáte rozdíl mezi tím, jaké jsou ony a jaká jste byla vy?

Mají úplně jiný vztah k přírodě. Dřív byl víc přirozený. Děti trávily hodně času u babiček na venkově, v chatách. Teď je musíme učit přírodu víc vnímat. Také proto jim některé aktivity, které pro ně připravujeme, připadají atraktivní. Například píšťalku si tady holky dělají poprvé v životě. Já jsem ji vyráběla jako dítě prakticky každý rok. Připadá jim úžasné třeba i stavění stanu. Doma jsou na počítači a nemají možnost si to vyzkoušet. Také bývají dost rozjívené a vždycky je potřeba je ze začátku zklidnit.

 A jak třeba nesou, že na táboře, který trvá čtrnáct dní, nesmějí mít mobil? Opravdu ho nechávají doma?

V každém oddílu je to jinak. My máme mobily přímo zakázané. Je to z několika důvodů. Ruší program, do dvou dnů jsou vybité, a tak jsou stejně k ničemu. A ve stanech je přes den obrovské vedro, takže by se tam mohly zničit. Ale program je hodně rozmanitý, trvá od rána do večera, takže holky nemají ani čas si na telefon vzpomenout. Pro případ, že by se něco stalo, u sebe ale mobil máme.

Helena Dvořáková
∙ Narodila se 22. listopadu 1991 ve Vyškově.
∙ Maturovala na vyškovském gymnáziu. Ve studiu pokračovala na Mendelově univerzitě v Brně, obor nábytkářství.
∙ V současné době pracuje na oddělení marketingu ve firmě v Ivanovicích na Hané, která je zaměřená na distribuci kosmetiky a svíček. Jde o její první zaměstnání.
∙ Ve volném čase připravuje program pro skautky, jezdí na kole, plave. Ráda čte, cestuje a věnuje se rodině.

…a její čtyři letní nej:
∙ Nejoblíbenější letní aktivita: Jízda na kole.

∙ Nejoblíbenější letní nápoj: Voda. Nebo ledová káva. Voda ale nejlépe osvěží.

∙ Nejhezčí letní dovolená: Skautský tábor, i když to může znít jako klišé. Ale bez něj by to pro mě nebylo léto. Ráda vzpomínám i na dětství a rodinné dovolené u moře. Sešlo se třeba pět rodin, v noci se moc nespalo.

∙ Co mi v létě nejvíc vadí: Kromě vedra mi asi nevadí nic. Mám ho ráda, protože mi zbývá díky tomu, že skaut až na tábor funguje přes školní rok, spousta volna. A můžu tak dohánět to, na co jinak nemám čas.

 Kde ho nabíjíte, když v areálu není elektřina?

Nejbližší je v jednom skladě ve vesnici. Tam ho jezdíme nabíjet.

 Co na základně ještě chybí? Vodu tam máte?

Také ne. Není přivedená. Vozí nám ji každý den traktor s cisternou. Stačí to. Holky jsou naučené, že se vodou neplýtvá. Skautky jsou hospodárné. První den je vždycky poučíme, jak se například myjí ruce, že nemají nechávat otevřené kohoutky.

Skoro to vyznívá tak, že skauting není pro každého.

To není. Kdo si při pomyšlení na přírodu řekne, co bych tam dělal, pro toho by to mezi námi nemělo význam. Znám hodně lidí, kteří mají rádi výlety do přírody, ale nedokážou si představit, že by v ní strávili například čtrnáct dní bez elektřiny, bez mobilu. Ani na knížku není na táborech moc času.

Co do skautu přivedlo vás?

Mladší bratr. Původně jsem se šla jen podívat na jeho schůzku a maminka mě zapsala. Řekla, že když se mi tam nebude líbit, tak mě odhlásí.

Jak jste tehdy vnímala skauty?

Moc se mi líbilo, jak se všichni kamarádí, jako by se znali celý život. Přišla jsem tam první den, ale brali mě, jako kdybych tam chodila odjakživa. Hned jsem se tam cítila jako doma a skoro jsem neměla potřebu hledat cokoliv někde jinde.

Ilustrační foto.
První burčák je v prodeji. Jak poznat ten pravý? Zákazník nemá šanci, říká vinař

Máte stále kamarády, které jste si našla, když jste se stala členkou skautu?

Ano. A neumím si představit, že by z mého života vypadli. Jsou jeho součástí a vždycky mi pomůžou. Jsou to takové pilíře mého přátelství. Samozřejmě mám přátele i mimo organizaci, ale ty ze skautu mám nejdéle. Když tedy nepočítám kamarádku, se kterou se přátelím odmalička. Ale s těmi ze skautu mám tolik zážitků, že to asi nemůže vůbec nic překonat.

Abyste na tábor mohla jet, musela jste si vzít dovolenou. O žádný odpočinek ale nejspíš nešlo, že?

Jak se to vezme. Skautský tábor je hodně náročný fyzicky. Nejenže máme hry, ale je potřeba obstarat i takové věci, které na jiných táborech připravují dospělí. Třeba obědy, dřevo. Starší děti nám dost pomáhají. Holky, to by asi nikdo nevěřil, chodí strašně rády na dřevo. Předhání se, která donese větší poleno. Sice si člověk moc neodpočine, ale o to víc má zážitků. Dovolenou si kvůli táboru ale beru ráda. Léto si bez něj nedokážu představit.

Je to jediný tábor, na který jezdíte?

Jde o jediný, kde dělám hlavní vedoucí. Na další jezdím třeba jen na několik dní na výpomoc, jako návštěva.

Máte stanovenou nějakou věkovou hranici, dokdy chcete ve skautu působit?

Zatím ne. Vedoucí chci dělat do té doby, dokdy se v oddíle budu cítit vítaná. V určitém věku už člověk cítí, že je mezi ním a dětmi velký věkový rozdíl. Že už k nim nemá tak blízko. Kdybych ve čtyřiceti vedla oddíl jedenáctiletých holek, asi by ke mně neměly takovou důvěru jako teď. Ale už si vychovávám nástupkyně. A pak budu jezdit na tábory na dovolenou. Na to se také moc těším. (smích)

A co se skautkami děláte přes školní rok? Podnikáte výpravy do přírody?

Hlavně je připravujeme na tábor. Nemůžeme na něj vzít někoho, kdo není schopný se sám o sebe postarat. Spousta holek ani pomalu neví, jak rozdělat oheň. Takže s nimi například hrajeme různé hry, díky kterým si osvojí přírodu, ale také se při nich seznámí s kolektivem. Máme i spoustu dalších aktivit, například ty lanové nebo jízdu na kolech. Bereme je s sebou i na tábor a jezdíme na bazén, který je odtamtud docela daleko.

Vy jako vedoucí musíte mít také nějakou přípravu.

Musíme mít zdravotnické zkoušky, bez nich bychom oddíl nemohli vést. Jinak aby skaut mohl vést, musí mít rádcovský kurz. Ten je pro začínající vedoucí, kteří mají na starosti malé děti. Pak jsou čekatelské zkoušky pro šestnáctileté a výš, kde se naučí, jak vést tábor. A nakonec vůdcovské, to je vysoký level a ne každý je zvládne. Pro mě byl největší oříšek rétorika. Mluvit před lidmi je pro mě problém. A pak také organizace a bezpečnost, což je klíčem každé akce. Hospodaření s penězi už je maličkost.

Ilustrační fotografie.
Jak bude vypadat ještě nenarozené dítě? Vědci pracují na ukazování budoucnosti

Říkáte, že skautské tábory se moc měnit nemůžou. Co ale chod organizace? Vadilo vám v dětství něco, co jste chtěla jako vedoucí změnit?

Dřív byl skaut celkově hodně umírněný. Všechno se odvíjelo podle pravidel, bylo to nalajnované. My se teď snažíme vnést do toho srdce. Snažíme se odstranit strnulost. Myslím, že se nám to i daří. A samozřejmě budu ráda, když v tom moje nástupkyně budou pokračovat.