VYBERTE SI REGION

Nejlepším měřítkem pro člověka je svědomí

Brno - Letec, první československý kosmonaut a nyní europoslanec Vladimír Remek ve vesmíru zjistil, že země je mnohem zranitelnější, než si lidé myslí. Viděl ji jako dostatečně velkou na to, abychom na ní žili, ale příliš malou, abychom vyvolávali konflikty.

3.5.2009 1
SDÍLEJ:

Vladimír Remek.Foto: DENÍK/Attila Racek

Do Brna, v němž žil jako dítě i dospělý, se často a rád vrací. Sleduje, co se ve městě děje a k diskuzím o srpu a kladivu na památníku v Králově Poli říká: „Vykládat po šedesáti letech, že tam znaky patří, nebo nepatří, je trapný pokus přemalovat historii.“

Strávil jste v Brně část života. Jaké na něj máte vzpomínky?
Prožil jsem tam střídavě několik let. Nejdřív jsem přišel do Brna jako školák a absolvoval na Kotlářské pátou třídu. Na Botanické, což byla tenkrát nová škola, pak zbytek do deváté třídy. Právě v Brně jsem zažil svou hlavní kosmonautickou událost. Vesmírný let Jurije Gagarina, který hodně ovlivnil můj život. S kluky jsme tehdy pouštěli modely raket i letadel a rád na ta léta vzpomínám. Měl jsem v Brně i jednoho ze svých nejlepších kamarádů, který mě k modelům letadel přivedl. Přátelíme se dodnes.

Pak jste se s rodiči znovu přestěhovali.
Ano, do Čáslavi. Po letech jsem se však do Brna vrátil studovat a zahájil tam kariéru stíhacího pilota. Létal jsem z brněnského letiště. Další můj návrat byl v roce 1988. Stal jsem se zástupcem velitele druhé divize protivzdušné obrany státu, která měla sídlo v brněnských kasárnách. To všechno jsou pro mě klíčové momenty života. Hluboce ovlivnily můj vztah k městu, a proto se do Brna vždy rád vracím.

Chodil jste do kroužku v brněnské hvězdárně. Rozvinul se váš zájem o vesmír právě tam?
Nechodil jsem tam dlouho. Hledal jsem nějaký způsob, jak se přiblížit kosmonautice. Můj zájem o ni začal ještě dříve. Zlomový byl rok 1957, kdy se objevil první Sputnik. Planetárium a hvězdárna byla spíše epizoda, astronomie mě tolik nelákala. Chtěl jsem dělat něco praktického. Na Kraví hoře jsem přesto strávil spoustu času, s kluky jsme tam totiž sáňkovali.

Jak vaše povolání ovlivnili rodiče?
Otec byl letec. Chodil jsem s ním na letiště už jako malé dítě a určitě mě to ovlivnilo. Zajímala mě kosmonautika a rozhodl jsem se, že touto cestou půjdu. Kosmonauty a astronauty totiž v Sovětském svazu vybírali z leteckých pilotů, takže to pro mě byla šance dostat se do vesmíru. Potvrdilo se to.

Vladimír Remek

O létání jste tedy snil od malička?
V podstatě ano. I když dříve mě zajímala více akvaristika. V Brně jsem strávil hodně času v akvaristické prodejně a chtěl tam i pracovat. Představoval jsem si to tak, že ty ryby můžu z práce nosit rovnou domů a mít je i tam. A taky jsem potom moc nevěřil, že se skutečně dostanu ke kosmonautice, a snil spíše o létání.

Pak jste se dostal na Vojenskou leteckou akademii v Moskvě.
Nacházela se kousek od Moskvy ve městě Munino a zůstala tam dodneška. Je to slavná letecká akademie, kterou založili v průběhu druhé světové války zejména pro přípravu důstojníků a vojenských pilotů. Já se tam dostal v roce 1972 a dosáhl vysokoškolského vzdělání.

Na podzim 1976 jste prošel výběrem kandidátů na kosmický let. Co všechno jste musel zvládnout?
Bylo to složité, ale i nádherné. S mnohastupňovým výběrem. Zdravotní požadavky byly ještě tvrdší než ty pro létání. Náročná teoretická průprava obsahovala hodně matematiky. Během přípravy jsme měli i kurz základů kosmonautiky. Dostal jsem se do poslední čtveřice, se zbývajícími třemi jsme pak zdolávali další zkoušky, například centrifugu.

Před letem do vesmíru vás čekal výcvik.
Snil jsem o tom už jako kluk a šel do všeho s nadšením a s přáním uspět. Těžké bylo všechno, protože vyhořet se dalo na čemkoliv. Mně se to naštěstí nestalo. V roce 1976 jsem tak dostal spolu s Oldřichem Pelčákem doporučení na přípravu na let. Tam nás učili i fotografovat. Dnes je to jednoduché, na digitálním fotoaparátu můžete rovnou zkontrolovat, co jste nafotili. Tehdy jsme to ještě dělali na film.

Váš let trval déle než týden.
Byla to nádhera. Mimořádná příležitost. Měl jsem pocit, že dělám něco pro svou zemi, protože do té doby létali kosmonauti jen z velmocí, ze Spojených států a ze Sovětského svazu. V mém případě to bylo poprvé, kdy letěl někdo z jiné země. Na druhou stranu jsem cítil zodpovědnost za to, aby to dobře dopadlo. Parta byla fantastická. Spolupracovalo se nám dobře a všichni jsme byli stejně dobře naladění. Samotný let byl i zážitek profesionální. Tenkrát se na řízení podílel jak velitel, tak i já. Zároveň to byl také unikátní zážitek z vesmíru.

Co myslíte slovem unikátní?
Viděl jsem, že země není nekonečná. Když po ní chodíme nebo jezdíme, připadá nám obrovská. Trvá to několik hodin, než přeletíte Evropu letadlem. A najednou zjistíte, že obletět celou zeměkouli trvá jen hodinu a půl. Dojde vám, že je země i mnohem zranitelnější. Viděl jsem ji jako dostatečně velkou na to, abychom na ní žili, ale příliš malou, abychom vyvolávali konflikty. Z té výšky taky nejsou vidět žádné hranice, jen jakési přírodní. Ostrovy, pobřeží, hory. Hranice si vymysleli lidé. A dělají i další hlouposti, jakými je třeba výroba zbraní. Lidé si sami pod sebou podřezávají větev. Nedošlo mi to tehdy hned, ale spíše zpětně.

Změnil se po letu váš život?
Rázem jsem se z úplně neznámého člověka stal hodně známým. Nedokázal jsem si dřív představit, co to znamená. Snažil jsem se být víc zodpovědný a také jako by výrazněji dospěl. Ne že bych ve svých třiceti letech nebyl dospělý, ale přehodnotil jsem svůj život. Snažil jsem se dívat na věci s větším nadhledem a odstupem.

Změnily se i vaše plány?
Po návratu jsem si myslel, že třeba ještě dostanu šanci letět znovu. Po rozpadu Sovětského svazu mi bylo jasné, že se nenaskytne tak rychle. A kdyby někdy šance přesto existovala, nebudou se obracet na mě. Taky nejspíš budu na let příliš starý. Pokračoval jsem tedy ve vojensko­letecké kariéře a pak mi ČZ Strakonice nabídlo práci v Rusku. Měl jsem tam styky, rozuměl problematice a bez potíží se domluvil. Kosmonautika poznamenala mou budoucnost. Dala mi totiž šanci dostat se téměř ke komukoliv. Ve světě a zejména v Rusku si kosmonautů váží a neodmítnou vám žádost o setkání. Neznamená to však, že ten kontakt pomůže vydělat si peníze. Jenže kdo nemá kontakty, nemá ani kontrakty. Lidé mě taky měli v povědomí a i díky tomu mě pak zvolili do Evropského parlamentu. Kdybych nebyl známý jako kosmonaut, těžko bych usiloval o zvolení do takové funkce.

Jste europoslancem. Jaké cíle jste si dával na začátku?
Chtěl jsem reprezentovat republiku a její obyvatele, hlavně zaměstnance a drobné podnikatele. Taky jsem chtěl využít životní zkušenosti. Docílit toho, aby směrnice přijímané v Unii sledovaly i zájmy českých občanů. Vize nemohla být příliš konkrétní, protože jsem v tomto oboru neměl zkušenost. Přesto myslím, že jsem to odhadl dobře. Evropský parlament je jiný než národní. Nedochází tam k napadání či vulgarismům. Je potřeba hledat kompromisy. Nefunguje to tak, že se s pomocí dvou přeběhlíků uzurpuje státní moc.

Můžete být se svými výsledky spokojený?
Není to ideální, ale svou vizi jsem naplnil. S věkem jsem musel hodnotit. I sám sebe, abych mohl pokračovat dál. Tvrdím, že nejlepším měřítkem pro člověka a jeho práci je svědomí. Já si myslím, že ho mám, a také podle něj vím, že jsem nezklamal.

Co si myslíte o použití komunistických znaků na pomníku v městské části Brno­Královo Pole?
Nejsem zastáncem přemalování historie. Není to první případ a myslím si, že bohužel ani poslední. Máme za sebou už více než šedesát let od ukončení velké války, kdy skutečně hrozilo i vyhlazení našeho národa. Nikdy předtím ani nikdy potom před takovým problémem Češi ani jiné národy nestáli. Zcela evidentně Sovětský svaz a jeho Rudá armáda vynaložily mimořádné úsilí, aby nás tohoto nebezpečí zbavily. Samozřejmě, se stejným úsilím bojovali i jiní. Západní spojenci, partyzáni, odbojáři. Čest a sláva jim. Ale rudoarmějci válčili pod určitými znaky, které přivezli vítězně až do Berlína. Prošli i Brnem a osvobodili je. Mezi ty znaky patřila i pěticípá hvězda s náznaky srpu a kladiva. Byla součástí jejich výstroje. Vykládat po šedesáti letech, že tam znaky patří, nebo nepatří, je trapný pokus přemalovat historii. Tancovat nad mrtvými kostmi, jestli tam patří, či nepatří určitý znak, je podle mě zpozdilé a malé.

A jak se díváte na tahanice ohledně oprav vily Tugendhat?
Je to významná památka, a jako taková by měla zůstat zachovaná. Zastávám názor, že se věci mají dělat podle pravidel. Pokud šlo o chybnou soutěž, musí se zopakovat. Zodpovědnost by měl nést ten, kdo to nezvládl a měl by uhradit i část nákladů. Taková památka by si zasloužila, aby skončily žabomyší spory a vila se konečně dočkala oprav, které potřebuje. Aby to nedopadlo jako s řadou jiných problémů v Česku, kdy pro samé handrkování budova sama spadne.

V Brně jsou i jiné problémy. Například starosta brněnské městské části Brno­střed Libor Šťástka navrhuje vystěhovat část nejhorších romských neplatičů do Nového Lískovce. Co na to říkáte?
Je to jedna z nejcitlivějších otázek současnosti nejen v Brně, ale i v republice. Jestli někdo na úkor nepřizpůsobivých lidí, mezi něž patří i nezanedbatelná část romské populace, sbírá body na politické scéně, je to neštěstí. V Evropě východisko nenašel nikdo dokonale, ale existuje řada řešení, která problém mírní. Řešením hlavně není přesunout jeden problém někam jinam, do jiného místa. Je nejvyšší čas zahájit dialog. Já se obávám, že současná politická reprezentace toho není schopná. Jiří Čunek to sice takto vyřešil, ale zadělal si na problémy jinde. Taková řešení vedou k rozdělení společnosti, stupňování napětí a ke kriminalitě. Přece si nepřejeme, aby si lidé mezi sebou vyřizovali účty na ulicích nebo aby někdo podpaloval malé děti.

Autor: Marija Nobilisová

3.5.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Ideální teplota pro výrobu čokolády? Patnáct až dvacet stupňů

Kuřim /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Žena v bílém oblečení s čepicí na hlavě obsluhuje stroj, ve kterém se čokoláda nahřívá, aby se z pevných kuliček stala tekutina pro nalévání do forem. K přístroji si musí vylézt na štafle, odkud kousky belgické čokolády sype dovnitř. Hmota se musí neustále míchat. Další zaměstnankyně obsluhuje stroj s mnoha tryskami, ze kterých neustále v intervalech asi třiceti sekund vytéká čokoláda. Umisťuje pod ně formy a poté dává na váhu. Ve formě je podle velikosti vždy několik stejných tvarů. Třeba stromky se vyrábí po dvou, zato malá autíčka po patnácti. Výrobě čokolád ve firmě Fikar se věnuje další díl seriálu Rovnosti nazvaného Za zavřenými dveřmi.

AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies