Nové nádraží? Srovnání musí být jednoduché a jasné, říká architekt města Brna

Na práci toho ale zatím mnoho neměl. „Špatně se pracuje, když nemáte stůl, židli či telefon," říká s úsměvem.

Kvůli novému zaměstnání opustil architektonickou kancelář v Los Angeles, do Brna se vrací po více než pětadvaceti letech.

Co jste za měsíc ve funkci stihl?

Kanceláře na Zelném trhu jsem dostal prázdné. Bez nábytku i bez zaměstnanců. Proto nejdříve následovalo hledání kolegů. Na tom jsem pracoval již od jmenování. Zatím jsme čtyři, do konce roku si přeji, aby nás bylo alespoň dvanáct.

Jak jste si budoucí podřízené a kolegy vybíral? Jsou mezi nimi někteří z vašich konkurentů z výběrového řízení?

Hned jak mne jmenovali, jsem začal psát všem svým známým a kamarádům, kdo by se do nového týmu hodil. Seznam se postupně rozrůstal, někteří lidé mi psali sami, jiné mi někdo doporučil. Začal jsem obsazením vedoucích pozic pěti oddělení kanceláře. Nechtěl jsem totiž někomu diktovat, kdo budou jeho podřízení. Zatím nemáme hlavního urbanistu, ale s architektem Jiřím Klokočkou, který byl můj konkurent ve výběrovém řízení, jsem se domluvil, že tu s námi tři dny v týdnu bude.

Co vám první měsíc plnilo zbytek času, když už jste našel některé kolegy?

Druhá věc byla výbava. Ono se totiž špatně pracuje, když nemáte stůl, židli či telefon. A protože jsme příspěvková organizace, musíme na některé věci dělat výběrové řízení, což chvíli trvá. Už jsme ale začali pracovat na zadání dvou architektonických soutěží.

Na podzim město plánuje jednu vypsat, její zadání ještě zpracovává jiná společnost. Jaká jsou témata těch, které chystáte?

Řešíme náměstí Míru v Brně-středu a černovickou oblast Kaménky.

V Černovicích už zpracovala jedna z brněnských developerských společností projekt na novou obytnou čtvrť. Bude náplň vaší práce i komunikace s developery?

Kancelář architekta má dva hlavní úkoly. První je územní plán. Je to úkol dlouhodobý a náročný, teď se soustředím na část zadávání územního plánu. I to může trvat v tak velkém městě dva roky. Druhý významný úkol je oživení veřejného prostoru. Výsledky se tam projeví rychleji.

Co je podle vás z pohledu územního plánování v Brně největší problém?

Jednoznačně poloha železničního nádraží a kromě něho také přímo čtvrť Jižní centrum.

Na které straně stojíte v debatě o poloze nádraží?

Jsme neutrální. Referendum bude na začátku října, v té době nebudou ještě známé výsledky studie proveditelnosti. Budou chybět přesná fakta. Proto se k tomu budeme nejdříve vyjadřovat v září. Ačkoliv se na záležitost můžeme každý v kanceláři dívat jinak, chceme lidem nabídnout jednoduché a jasné srovnání. Výstava návrhů po ukončení soutěže o podobu Jižního centra s nádražím pod Petrovem byla nepřehledná. I pro architekta bylo množství návrhů nestravitelné. Příliš mnoho informací, z kterých se točila hlava.

A jaký je váš osobní názor jako člověka, který v Brně vyrostl a vidí problematiku delší dobu i jako odborník?

Situaci znám moc dobře. Účastnil jsem se totiž právě zmíněné soutěže. Musím říci, že… Ani tak nemůžu říct svůj názor, protože zastupuji Kancelář architekta města. (směje se)

Dobře. Co dalšího se přímo v územním plánu lidí dotkne nejvíce?

Kromě dostavby jižního okruhu města nebo silnice D43 hlavně zatraktivnění města. Aby lidé nechtěli žít za Brnem nebo na jeho okraji, ale i v centru. Dříve se město plánovalo tak, že jednotlivé části měly různý účel. Zábava, nákupy, studium, práce, bydlení. To ale dnes mobilita ve městě moc neumožňuje. Život v Brně se mění tak, že lidé chtějí všechny tyto součásti svého života mít na dosah.

V posledních letech se změnilo Moravské náměstí a náměstí Svobody. Kvůli některým sochám či orloji se staly terči vtipů nejen v Brně. Jak hodnotíte jejich proměnu?

Nesrovnával bych je. Náměstí Svobody se nepovedlo. Prostor je hodně otevřený a nepůsobí přívětivě. Projektil je negativní atrakce, přesto lidi přitahuje. Ačkoliv nedává moc smysl, i já jsem si na něj zvykl. Úspěšný prostor je Joštova ulice, která se zklidnila a stal se z ní městský bulvár. Moravské náměstí, ačkoliv má nevýhodu v tom, že vlastně není náměstí, se také osvědčilo. Zvlášť socha Alegorie odvahy se stala novou atrakcí.

Až do konce června jste plnil povinnosti v architektonické kanceláři za oceánem. Jezdil jste i dříve často do Evropy?

Poslední čtyři roky jsem sem jezdil každé dva měsíce za rodinou. Hlavní projekt jsem měl v Izraeli a pokaždé, když jsem se vracel zpět do Spojených států, jsem se v Evropě zastavil.

Byla rodina i důvod, proč jste se před dvěma lety ucházel o post děkana brněnské fakulty architektury?

Ano. Moje rodina se totiž přestěhovala před čtyřmi lety do Evropy. Má žena je Francouzka a vždy jsme se chtěli vrátit zpět, mimo jiné protože nemáme v Americe žádné příbuzné. Pak mě přesvědčili partneři, že se s nimi mám podílet ještě na jednom projektu muzea. Nakonec to bylo tak, že jsem byl třetinu času v Americe, třetinu v Evropě a třetinu cestoval. Po roce jsem se bavil se známými o jiných možnostech a z rozhovoru jsem zjistil, že na fakultě v Brně hledají děkana. I když jsem neuspěl, od té doby už jsem hledal jen možnost, která zapadne do ostatních okolností.Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Taková možnost byla práce městského architekta?

Nejdříve jsem nad ní neuvažoval, protože jsem v práci nepracoval jako urbanista. Později mi začali psát i známí, že bych se měl přihlásit. Když jsem psal motivační dopis, uvědomil jsem si, že ta největší motivace je právě to, že jde o Brno. Zastávat takovou funkci si totiž dokážu představit pouze v Brně. Pořád je mé rodné město. Výzva podílet se na tom, co se s ním stane třeba za padesát let, je fantastická. Proto jsem byl ochotný zavřít firmu a zůstat tady.

Když se vrátíme na konec osmdesátých let, jak jste se dostal z Prahy do Spojených států, kde jste se dokázal jako architekt prosadit?

Akademii v Praze jsem skončil v létě 1989 a práci jako architekt jsem tehdy nenašel. Poslouchal jsem v rozhlase pořad Mikrofórum a přes známého jsem našel v pořadu místo jako redaktor. Sametovou revoluci jsem zažíval jako novinář. Na jaře 1990 jsem odcestoval do New Yorku za přáteli. Chtěl jsem jako student procestovat Mexiko, Spojené státy i Kanadu, ale neměl jsem dost peněz. Z občasných brigád jsem si moc nenašetřil, a tak jsem se vrátil k architektuře.

Kam jste zamířil pak?

Do Moskvy. Říkal jsem si, že zužitkuji dvanáct let ruštiny. Letěl jsem tam za tehdejší partnerkou, která letěla napřed. Když jsem cestoval za ní, v novinách psali, jak je situace v Rusku vyhrocená (poznámka redakce: kvůli sporům tehdejšího prezidenta Jelcina a jeho odpůrců), ona ale pořád tvrdila, že je vše pořádku. Tak jsem letěl. Nakonec jsem si v Moskvě mohl pustit CNN, kde mluvili o tom, že Jelcinovy tanky střílí na ruský parlament, a když jsem si otevřel okno, mohl jsem střelbu slyšet. Přesto jsem zůstal tři roky.

Kvůli práci jste hodně cestoval. Zažil jste někde kulturní šok?

Specifická je práce v Asii. Třeba v Číně. Uděláte projekt, vyhrajete s ním, a když jej staví, vypadá nakonec úplně jinak. Například jsme vyhráli s projektem na dvě vysoké věže a pod nimi ještě tři menší mrakodrapy s obchodním střediskem. Pak se dlouho nic nedělo. Náš zaměstnanec, který byl Číňan, po čase objevil na internetu, že se projekt staví, ale vypadá úplně jinak.

Kde se vám naopak líbilo?

Moc mě zaujal Hongkong, svou energií. Je jí tam třikrát víc než v New Yorku. Z pohledu architekta jsou tamní stavby zajímavé, protože jsou tam hodně drahé a malé pozemky. Budovy jsou proto štíhlé a hodně vysoké. Podobně je na tom Šanghaj. Zajímavé bylo pracovat i v Izraeli. Zaujal mě hlavně vztah Izraelců k jejich zemi.

Přesto jste se nyní vrátil do Brna. Byla třeba brněnská architektura důvod, proč jste obor studoval?

Vlastně ne. Moje matka učila na fakultě architektury. Odmala jsem do práce chodil s ní, vídal výkresy a různé modely. Nešlo ani tak o stavby v mém okolí, ale o kontakt s tou školou.

Brňané se rádi pyšní funkcionalismem. Z pohledu odborníka i člověka, který viděl jiná světová města, mají podle vás být opravdu na co pyšní?

Kdekoliv jsem ve světě dělal vstupní pohovor, všude znají vilu Tugendhat. To mi většinou pomohlo, protože úvodní konverzace vždy byla o ní. Jednou se mě ptali, jestli bylo dobře přivést architekta světového jména jako Miese van der Roheho do Brna. Nejenže je vila od něj, ale je to jeho mistrovské dílo, perla, kterou třeba Praha v moderní architektuře nemá. Přesto mě víc ovlivnilo to, že se na rekonstrukci této stavby podílel můj otec, než že se jedná o takový klenot.

Jsou nějaké koníčky, ke kterým se chcete teď po více než pětadvaceti letech, co jste byl mimo Brno, vrátit?

Můj koníček je architektura. Nic speciálního neplánuji. Celý život si ale říkám, že bych chtěl umět hrát na klavír. To bych si nyní rád splnil.