VYBERTE SI REGION

Ondra: Kouknu na skálu a rychleji než ostatní vidím, jak ji zdolat úsporně

Brno /ROZHOVOR/ - Trojnásobný držitel ceny pro lezce, který v daném roce udělal něco mimořádného, dvojnásobný vítěz Světového poháru či majitel prvních dvou „skalpů" cest nejvyšší světové obtížnosti. Brněnský rodák Adam Ondra patří už ve dvaceti letech mezi nejlepší sportovní lezce na světě. Při zdolávání skal je podle něj důležité mít potřebný cit, aby člověk neplýtval silami.

9.6.2013
SDÍLEJ:

Adam Ondra.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Zatímco kolem něj všichni běsnili po zlatém olympijském úspěchu hokejistů v Naganu v roce 1998, on si raději listoval v knížce Rock Stars. Zatímco děti kolem něj snily o tom, že jednou budou Hašek, Jágr nebo Dopita, tehdy pětiletý Adam Ondra měl jiné vzory. Chtěl jít ve stopách legendárních sportovních lezců. „Ne že bych se o hokej vůbec nezajímal, ale před sebou jsem měl jen hory. Když jsem se v knížce koukal na barevné obrázky usměvavých lidí, řekl jsem si, že lezení je cool a chci ho dělat," vysvětluje dvacetiletý brněnský rodák.

Ondra má za sebou už mnoho úspěchů. Jako první zdolal dvě nejtěžší lezecké cesty na světě, má několik medailí z mistrovství světa v lezení na obtížnost nebo je trojnásobný držitel Salewa Rock Award, které mají v lezeckém světě podobnou váhu jako u filmařů Oscaři.

Kariéra hokejisty vás nelákala?

Vůbec. Uvěřil jsem a stále věřím, že lezení je přesně sport pro mě. Jedná se o obrovský životní dar, jsem rád, že jsem jej poznal a zvolil. Nyní žiju to, co jsem si vysnil už v šesti letech.

Víc než polovinu roku trávíte na horách v cizině. V České republice nejsou pro extrémní lezení takové podmínky?

Nejbližší těžké skály jsou v Moravském krasu. Obtížností se blíží těm nejtěžším, ale se španělskými nebo norskými se nedají srovnávat. Za kvalitními výstupy se proto vydávám do zahraničí.

Adam Ondra.Když vás u skal potkávají turisté, ptají se vás, co tam děláte?

Občas ano. Nechápou, proč lezu nahoru, když to mohu obejít.

Co jim na to říkáte?

To je těžké vysvětlit… (smích) Protože mě to baví.

Když se postavíte před neznámou skalní stěnu, dokážete po ní vylézt?

Ano. Zdolám jí třeba půlku a najednou je přede mnou nějaké nejasné místo, odkud hned na první pohled nevím, kam dál. Je potřeba si vytvořit cit pro správné rozhodnutí, kudy polezu. Když totiž uděláte dva kroky nahoru a pak zjistíte, že je to špatná cesta a musíte se vrátit, unaví vás to. Lezení je o rychlých a správných rozhodnutích.

Stane se také, že občas nemůžete dál pokračovat?

Přesně tak. Po holé zdi nevylezu ani já. (úsměv)

Ve dvaceti letech máte za sebou už dost úspěchů. Dosáhl jste jich díky talentu, nebo jste se postupně vypracoval?

K úspěchům pomáhá talent i dobrá tělesná konstrukce. Je lepší, když jste hubenější a vyšší. Zároveň jsem měl štěstí, že pocházím z lezecké rodiny. Odmalička jsme jezdili na skály, nalezl jsem kilometry cest a vytvořil si potřebný cit. Kouknu se na určitou skálu a chápu daleko rychleji než ostatní, jak ji zdolám co nejúspornějším způsobem, abych se moc neunavil. Jsem i hodně cílevědomý, takže když mám nějaký cíl, jdu si tvrdě za ním.

Na stěně trénujete přibližně pětkrát týdně tři hodiny. Berete to jako zábavu, nebo nutnost?

Na jednu stranu jde o nutnost, jelikož chci podávat vrcholné výkony. Na druhou ale mám to štěstí, že mě to baví a nikdy si neřeknu: Ježíš, dneska zase musím na trénink. Sice jsem po něm vždy dost zničený, ale na lezení se těším víc než na odpočinek. Nejvíc v transu jsem pak na skalách.

Věnujete se i vytváření lezeckých cest. Jak vypadá váš postup?

Přijdu pod panenskou skálu. Zběžně si ji prohlédnu a vyberu, kudy povede stoupací linie. Obejdu horu a při slanění dolů si vyvrtám díru a osadím fixní jištění, které by mělo být stoprocentně bezpečné. Poté skálu vyčistím od volných kamenů, mechu a začnu zkoušet výstup. Někdy si vyvrtám cestu, o které později zjistím, že ji nelze zvládnout. To ale nikdy ze země nepoznáte. Musíte to prostě zkusit.

Adam Ondra.Když na takové místo narazíte, neděláte si umělé úchyty?

Můžete, tak to taky někdo dělá, ale to není můj styl. Pokud nemůžete vylézt bez pomoci, možná že za dvacet let v očích někoho jiného to půjde. Přijde mi sobecké si cestu upravit tak, abych ji za každou cenu zdolal. Mám rád lezení jako výzvu od přírody, a ne když si ji přetvořím podle sebe. V tomto sportu máme respektovat přírodu a přijímat její výzvy, které se pokoušíme překonávat.

Dostal jste se někdy do sporů s někým, kdo si cestu uměle upravoval?

Ano, ale tyto praktiky jsou spíš záležitostí minulosti. Tento trend platil před dvaceti lety. Tehdy si někdo myslel, že některé výstupy nikdy nepůjdou zdolat. Až čas ukázal opak. Ani my proto nyní nemůžeme vědět, že některou pro nás nepřekonatelnou překážku jednou někdo zvládne. Proto je lepší nechat tuto hádanku budoucím generacím.

Vylezl jste už po trasách, na kterých to před vámi někdo vzdal. Potěší to?

Většinou obě strany: mě i toho, kdo tomu věnoval úsilí a jeho snaha nepřišla vniveč.

Kolik času vám zabere vytvoření cesty?

Change, jedna ze dvou v současnosti nejtěžších, která měří 55 metrů a leží v Norsku, mi trvala dva dny.

A než jste ji zdolal?

Výstup jsem nacvičoval dalších pět týdnů. Zkoušel jsem kroky, přicházel na nejlepší možné sekvence a pak dělal ostré pokusy. Většinou zkusím tak maximálně dva denně. Pokud se mi cesta až na vrchol nepodaří, nacvičím si další sekvence a tak to jde dál.

A když se konečně zadařilo, kolik času vám to zabralo?

Přibližně dvacet minut. Nebyl to první pokus, ale už třeba padesátý.

Děláte si při výstupech poznámky?

Když vím, že se na cestu vrátím třeba zase až za dva měsíce, je dobré si namalovat plánek se všemi chyty, abych pak nemusel začínat od začátku.

Musíte si žádat o povolení, pokud chcete „otevřít" novou cestu?

Pokud leží na území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti, tak ano. Stejně tak když je na soukromém pozemku, musím se zase domluvit s majitelem. Vždy si to dopředu zjišťuju.

Adam Ondra.

Nepovolili vám to někdy?

Třeba v Moravském krasu stojí spousta perspektivních skal, ale problém je s jejich vysokým stupněm ochrany. Tam je to bez šance.

Naposledy jste vytvořil norskou cestu Change a spolupodílel jste se na španělské La Dura Dura, obě patří nyní do nejvyšší kategorie obtížnosti 9b+. Podle čeho se určuje?

Hodnotí to lezci, kteří ji zdolají. Rozhodují, kolik času jim zabrala, jestli jim přišla těžší než jiná s podobným hodnocením a tak dále. Vždy jde o subjektivní pocit. Někomu sedí víc převisy, někomu zase třeba plotny. Klasifikace se usadí podle nejčastějšího názoru. Když Change nebo La Dura Dura někdo další zdolá a řekne, že mu přijdou jen jako 9b, tak to tak bude. (úsměv)

Je pro vás prestižní, že máte za sebou jako první na světě dvě nejtěžší cesty?

Určitě. Cestu obtížnosti 9a vylezl poprvé Wolfgang Güllich. I díky tomu se tenkrát stal fenoménem v lezeckém světě.

Adam Ondra.Máte specialitu, že při lezení nosíte o pět čísel menší boty. Proč?

Díky tomu se nohama udržím na těch nejmenších dírách ve skále. U lezců je to individuální. Někdo chce mít pohodlnější obuv a obětuje tomu i méně pohodlné stání na nejmenších vstupech. Ale začátečníkovi bych jít mou cestou rozhodně nedoporučoval. Noha si na to musí zvyknout. V mém případě to šlo postupně od šesti let. Proto i když je mám na sobě, už necítím žádnou bolest.

Takže byste si je vzal i na výlet?

To zase ne, ale na čtvrthodinu na skále to je v pohodě. Bota vám nohy navíc chrání na rozdíl od rukou…

Ty trpí nejvíc?

Přesně. Chyty na skalách jsou ostré, drásají vám kůži na prstech. Když ji pak máte, jak se říká, na šrot, musíte si dát den odpočinku.

Rukavice nepoužíváte?

Pokud chcete podávat extrémně dobré výkony, nejde to, protože snižují tření. Chyty, za které se držím v nejtěžších cestách, jsou tak malé, že bych je v rukavicích ani necítil.

Ruce jsou pro lezce důležitější než nohy?

Základ je síla v pažích, ramenech i předloktí. Nejdůležitější je ale síla v prstech.

Jak na to trénujete?

Buď jen lezením, nebo děláním shybů, visů.

Ke sportu často patří i zranění. Jak je to ve vašem případě?

Díky tomu, že jsem začal už jako malý, dostávaly šlachy postupnou zátěž a zároveň se mnou sílily. Musím zaklepat (klepe), že žádné vážné zranění se zatím neozvalo.

Je lezení nebezpečné?

Záleží, jakému stylu se věnujete. Pokud jen bouldrujete (bez lana několik metrů nad zemí pozn. red.) a padáte do matrace, je to v pohodě. I sportovní lezení, pokud neuděláte nějakou fatální chybu při jištění, by mělo být bezpečné. Ale když míříte do hor, kde hrozí i kamenné laviny, riziko stoupá. Pokaždé zvážím, jaké riziko je pro mě přípustné a jaké už ne. Stoprocentní jistota nikdy neexistuje. Ale tak to platí i v každodenních situacích na ulici.

Nebojí se o vás rodiče, přátelé, přítelkyně?

Bojí, ale zároveň vědí, o čem je lezení. Znají mě a vědí, že riziko dokážu odhadnout. Důvěřují mi a já důvěřuji svým schopnostem. Pokud člověk chce zůstat u devětadevadesátiprocentního bezpečného lezení, je to celkem jednoduché.

Patříte mezi nejlepší lezce na světě. Zastavují vás lidé na ulici?

V Brně se to moc často nestává. Ale loni po mistrovství světa mě na letišti v Itálii jeden člověk poznal. Prý mě viděl v televizi.

Adam Ondra.Nespletl si vás s filmovým hrdinou Harry Potterem? Podle údajné podobnosti s ním jste dostal i přezdívku.

Ta platila především v minulosti, když jsem ještě nosíval brýle. Teď už mi tak moc lidí neříká. Ale hodně mě překvapilo, když mě jednou v Číně zastavila neznámá dívka s tím, že vypadám úplně jako Harry Potter.

V únoru jste oslavil dvacetiny. Byla nějaká speciální „lezecká" oslava?

Den po narozeninách jsem přelezl španělskou La Dura Dura. Lepší oslavu jsem si ani nemohl přát.

Autor: Tomáš Valaškovčák

9.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies