Jak vás vlastně napadlo založit vlastní stanici?

Začalo to hodně nenápadně, takže jsme se toho nápadu ani nelekli. Do Antarktidy jsme jezdili už v polovině devadesátých let minulého století. Museli jsme však využívat jiné zavedené stanice, což nám moc nevyhovovalo. Jenže jsme neměli jinou možnost. A pak se jednou někdo někde zeptal, proč si nepostavíme svou vlastní. A my byli tak naivní, že jsme to začali zkoušet.

Pavel Prošek
• Narodil se 23. září 1940 ve Zlíně
• Na brněnské Masarykově univerzitě vystudoval geografii. Později se přihlásil na doktorandské místo v oboru klimatologie, které se věnuje dodnes.
• V současnosti je profesorem Geografického ústavu na Masarykově univerzitě v Brně.
• V roce 2007 založil na ostrově Jamese Rosse polární stanici Masarykovy univerzity.
• Je ženatý, má jednu dceru a dvě vnoučata.

Co všechno k tomu bylo potřeba zařídit?

Obcházeli jsme ministerstva, klepali na dveře, leštili kliky. Všude se na nás dívali jako na blázny. Některé z mých kolegů to pak přestalo bavit, všichni jsme z toho byli unavení. Ale já si říkal, že by byla škoda, abychom to zahodili, když už jsme se do toho jednou pustili. Pak jsme měli několik zajímavých setkání na různých ministerstvech. Ministerstvo školství se nám podařilo přesvědčit, takže nám na řešení dali peníze. Jenže protože všechno to obíhání trvalo hodně dlouho, vznikl problém.

Konkrétně?

Počítali jsme s určitou peněžní částkou, ale pak došlo ke světové ropné krizi a ceny se strmě vyšplhaly nahoru. S inflací jsme počítali, ale krize to všechno převálcovala. Měli jsme už nasmlouvané firmy, jak na projektovou dokumentaci, tak na stavbu. Ta nejmenovaná stavební firma se ukázala být tak charakterní, že nám to postavila, i když jsme už byli na hraně placení. Řekli, že se smíří s tím, že na nás nevydělají. Potom se vyskytly ještě komplikace s dopravou. Jihoameričané jsou prostě zvyklí na to, že se při obchodování podplácí. To je ale všechno na dost dlouhé povídání.

Když se vám to tam konečně podařilo dopravit, jak postupovala stavba?

Když už jsme měli potvrzené, že jsme pro stavbu našli ideální místo a byla hotová studie o vlivu na životní prostředí, mohli jsme tam všechno dovézt. Teď si představte, že tam přivezete tuny materiálu, ale nemáte to kam složit, není tam přístavní molo ani jeřáb. Tak jsme to všechno převáželi pontonem z lodi na břeh, odkud to dál tahal pásový traktor. Lidé doslova dřeli ve dne v noci, aby to všechno stihli. Měli jsme totiž limit od kapitána lodi. Co bychom nestačili vyložit, odvezl by prostě zpátky. První rok, konkrétně 2005, vzniklo přibližně sedmdesát procent domu. Zbytek musel počkat až do příštího roku.

První expedice tam ale směřovala až v roce 2007.

Oficiálně ano. My jsme tam byli už v předchozích dvou letech, instalovali jsme tam různé měřicí přístroje. Díky tomu máme například meteorologická data už z roku 2005. Letošní výročí souhlasí s datem, kdy na stanici přiletěl náš děkan se zástupkyní českého velvyslanectví v argentinském Buenos Aires. Přivezli láhev sektu a čtyři kartony plzeňského piva. Skoro si s námi nestihli ani připít. Kvůli nestálosti počasí totiž museli letět brzy zpět.

Čtěte také: Vědci z Antarktidy se vrací domů dříve. Poslední z nich čekají na ledoborec

Pivo jste si tedy nechali na později?

To víte, že ano. Alkohol na stanici není zakázaný, ale musí být oficiálně schválený. Má jej pod kontrolou vedoucí expedice a využívá se třeba při návštěvách. Samozřejmě slavíme taky narozeniny, ale všechno se to děje s mírou. Ne tak, aby se něco rozbilo, protože to nemáme jak nahradit.

Rozbilo se na stanici někdy něco?

V podstatě ne. Možná tak hrnek nebo talíř, ale těch je tam dost a každý z nás je může případně následující rok přivézt z domova. Po stavební četě tam navíc zbylo asi třicet ešusů. Musím ale zdůraznit, že co se týká jídla, tak nic neodbýváme. Pravidelně se střídáme ve vaření, zapojit se musí každý. Hlavní jídlo bývá až večer. Oběd všichni odbývají, protože když je pěkné počasí, jsou venku, a když je škaredě, pracují v laboratoři.

Dá se nějak řešit ponorková nemoc?

Osobně jsem ji tam nikdy nezažil, většinou se řeší jen malé výměny názorů. Pouze jednou se nám stal nepříjemný incident. Bylo to hned při jedné z prvních expedic. Stačilo, když se někomu nepodařil oběd a ostatní to dali hned hlasitě najevo. Jako vedoucí expedice jsem tenkrát musel zakročit.

Funguje na stanici nějaký denní režim?

Ve vojenském slova smyslu rozhodně ne. Každý ví, že je tam kvůli práci, ale když je venku slota, může si dovolit trochu přispat. Já jsem tam ale třeba zavedl, že přibližně jednou týdně někdo ostatním povykládá o své práci. Od té doby to trvá. Zásadní také je dodržovat pravidlo bezpečného návratu a registrace místa terénní práce, odchodu a příchodu. Nutným vybavení pro terénní práci je také vysílačka.

Přečtěte si: Brněnská polární stanice funguje 10 let. Vědci našli i kosti vyhynulého ještěra

Hrozí venku nějaké výraznější nebezpečí?

Nejsou tam žádná nebezpečná zvířata, ledaže by se někdo nechal pokousat od tuleňů. Ti se pravidelně válí na pláži pod stanicí. Žádné šelmy, jako třeba lední medvědi, tam nežijí. Ale je to Antarktida a nevyplatí se hrát si tam na hrdiny.

Jaká vědní témata na ostrově zkoumáte?

V tom je ostrov Jamese Rosse skvělý. Je dost velký a ze dvou třetin zaledněný. Takže glaciolog může zkoumat ledovec, meteorolog pracovat všude, místo je atraktivní i pro geology, geomorfology a biology. Rozhodnutí vybrat si pro činnost právě tento ostrov bylo skvělé a trochu v něm hrálo roli štěstí. Přední český klimatolog Pavel Prošek pomáhal přesně před deseti lety založit první českou polární stanici.Zdroj: DENÍK/Drahomír Stulír

Proč s tím byly problémy?

Hledat místo pro stanici v Antarktidě, v obrovském prostoru, je mimořádně obtížné. Pěšky se ji prostě obejít nedá. Britové a Ukrajinci jako spolucestující nám ale nabídli využít k průzkumu jejich lodě. Britové dokonce nabídli dvě své starší stanice. Jenže ty bychom museli nejprve zbourat, což představovalo další peníze navíc. Bohužel jsme si při plavbách nevybrali. Při návratu z průzkumu jeden z kapitánů navrhl, abychom zkusili ostrov Jamese Rosse. S pomocí Argentinců jsme se tam téměř okamžitě vypravili, ale překazilo nám to počasí. Tak jsme to museli zkusit s pomocí map a fotografií. Od stolu, ve spolupráci s jejich odborníky.

Je vůbec možné tohle zjistit od stolu?

Není to právě snadné, ale podařilo se. Nemohli jsme čekat další rok, proto jsme na to přistoupili. Štěstí při nás stálo a moc nám pomohl jeden argentinský geomorfolog jménem Strelin. Jeho dědeček byl Rus, babička Polka, druhý dědeček Rakušan a babička Slovenka. Prostě takový středoevropský koktejl. Nabídl se, že nám dá své fotografie, které na ostrově nedávno udělal. Ačkoli to byly obyčejné fotky, ukázaly se být mnohem užitečnější než ty profesionální. Díky nim jsme vytipovali osm míst a nakonec pomocí maticových počtů zvolili jedno z nich.

Je běžné, že univerzita má svou polární stanici?

Donedávna byla Masarykova univerzita jediná. Teď má, tuším, malou stanici i jedna novozélandská vysoká škola. Stanice totiž většinou v daném státě spravuje polární institut, který řídí všechno. Ten u nás není, takže to padlo na nás. Trochu nám pomohli také kolegové z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Vaší specializací je klimatologie, zabýváte se i problematikou globálního oteplování. Jak to s ním tedy je?

Skutečně k němu dochází, a to, že je někdo popírá, na tom nic nezmění. Na druhé straně existují také ti, kteří přehánějí. Problém je v prostorové struktuře toho procesu. V některých částech země se teplota zvyšuje, v jiných se zase ochlazuje a v dalších se neděje nic. Navíc změny klimatu neprobíhají plynule, v čase jsou značně rozkolísané. Důsledkem skutečně zjištěných procesů jsou nezřídka ještě snahy na tomto fenoménu vydělat. Jednoduše řečeno problém opravdu existuje, ale je zapotřebí patřičně ho analyzovat a komentovat. To už běžného člověka zpravidla moc nezajímá.

Klimatologie není mezi lidmi moc známá. Jak jste se k ní dostal?

Máte pravdu, že to není obor, který by byl vidět tak jako třeba kardiovaskulární chirurgie. Srdce má každý. Klimatologie nabývá na popularitě až v souvislosti se současnými extrémy. Ty se nyní lépe dokládají. Je víc kvalitních stanic, jejich data jsou zpracovávána moderními metodami. Speciálně v Brně má tento obor poměrně velkou tradici. Já jsem ale klimatologii původně dělat nechtěl.

Na expedice na stanici jste jezdil až do roku 2013. Nechybí vám už Antarktida?

To víte, že chybí. Ale tehdy jsem si musel přiznat, že mladším kolegům už fyzicky nestačím. Na expedici sice nepotřebujete speciální trénink, ale dobrá fyzická kondice je nutná. Naposledy jsem se Antarktidě alespoň trochu přiblížil před dvěma lety, kdy jsem proplouval fjordy Ohňové země. Natáčeli jsme tam film. To pro mě představovalo takový malý návrat.