VYBERTE SI REGION

Pomáhala uprchlíkům v Maďarsku: Cesta pro ně není dobrodružství. Jde o život

Brno - Narodila se slovenské matce a vietnamskému otci v Polsku. Vyrostla na Slovensku a v dospělosti se rozhodla přestěhovat do České republiky. Odtud vyjíždí do Maďarska a Srbska, kde pomáhá syrským uprchlíkům. Soucítí s nimi i proto, že sama nemá české občanství a v Brně je pořád cizinka.

20.9.2015 9
SDÍLEJ:

Mluvčí brněnské Diecézní charity Diana Tuyet - Lan Kosinová.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

„Chápu, že lidé mají z uprchlíků strach. Obavy z jinakosti jsou přirozené. Je o nich ale potřeba mluvit," myslí si mluvčí brněnské Diecézní charity Diana Tuyet - Lan Kosinová.

Jak vypadal provizorní utečenecký tábor v maďarském městečku Röszke, kam jste minulý týden vyjela uprchlíkům pomáhat?

Jakoby u Břeclavi vznikla díra v plotě, kterou denně přichází tisíce uprchlíků. Lidí, kteří za sebou mají pět tisíc kilometrů a vůbec netuší, jestli se dostanou do bezpečí. Přicházeli po kolejích a my jsme jim rozdávali přikrývky. Zároveň jsme postavili několik provizorních stanů.

Co všechno jste při svém pobytu v táboře dělala?

Pomáhala jsem rozdávat jídlo a balenou vodu. Úplně jsem zapomínala na sebe, jíst a pít, protože jsem cítila obrovskou potřebu těm lidem pomoct. Všichni, se kterými jsem se setkala, tak poděkovali, nebo se alespoň usmáli. Ten zážitek si uchovám až do konce života.

Co vás v Röszke zasáhlo nejvíc?

Šokovalo mě, že se to všechno děje jen pár kroků od českých hranic. Situace byla velmi chaotická. Když člověk jede do nějaké rozvojové země, je na něco takového připravený. Humanitární krize v Maďarsku, kam jezdívají Evropané na dovolenou, ho potom skutečně velice zaskočí.

Překvapilo vás naopak něco příjemně?

Jakkoliv jsem byla z celé té situace smutná, fascinovala mě obrovská vůle lidí žít. Kdybych si představila sebe na jejich místě, nevím, co by mě donutilo být tak houževnatá a vzít své děti a putovat tisíce kilometrů do neznáma bez jistoty, že tam dojdu živá.

Bylo v táboře hodně dobrovolníků z jižní Moravy?

Zapojují se a odjíždějí hlavně lidé z jižní Moravy. Je to pro mě velmi milá zkušenost a jsem hrdá, že v Brně žiji. Brno je vlastně svým způsobem anomálie v České republice. Objevila se tady obrovská vlna solidarity. Zapojuje se zejména mladá generace, nezávisle na sobě například vznikly tři sbírky pro uprchlíky.

Snažila se uprchlíkům pomáhat i maďarská policie?

Na místě chyběli tlumočníci, policisté často nemluvili anglicky. Bylo to velmi náročné pro obě strany. Zažila jsem i situace, kdy hrozilo, že právě maďarská policie nepustí uprchlíky dál. Někteří z nich proto zvažovali, že se vrátí zpátky, protože ztratili naději, že by mohli v cestě pokračovat.Mluvčí brněnské Diecézní charity Diana Tuyet - Lan Kosinová.

Na jednu takovou rodinu jste upozornila na sociální síti Facebook.

Náš kamarád fotograf nás seznámil s kurdskou rodinou s pěti dětmi, která se po třech dnech beznaděje v táboře vážně rozhodla, že se vrátí pět tisíc kilometrů domů. To by se však rovnalo jisté sebevraždě.

Takže se na cestu zpět nevydali?

Podívali jsme se s kolegy na sebe a řekli si, že pokud máme někomu opravdu pomoct, tak právě jim. Rozhodli jsme se, že je převezeme do Budapešti.

Jak putování vypadalo?

Měli jsme osobní auto, do kterého jsme se vlezli my tři a sedmičlenná rodina. Museli jsme se vyhýbat hlavním trasám, aby nás neviděla policie. Nebyli jsme si jistí, co nám mohou udělat. Jen den poté zadrželi jednoho Čecha kvůli tomu, že uprchlíka svezl pár kilometrů.

Dojeli jste až do cíle?

Ano. Kontaktovali jsme tam aktivistku Kláru Berg, která nás obeznámila se situací. Rodině podle ní hrozilo, že vlak, kterým chtěla odjet, ji odveze zpátky na hranice se Srbskem.

Co jste tedy dělali?

Nezbývalo nám nic jiného, než je převést až do Vídně. Rodina skončila v ubytovně, kterou pro uprchlíky zřídil Červený kříž.

Máte zprávy o tom, co je s Kurdy teď?

Bohužel ne. Vyměnili jsme si sice kontakty, ale zatím se nám nepodařilo se spojit. Směřovali přes Mnichov do Švédska ke známým nebo příbuzným. Mezitím se ale Německo uzavřelo, takže netuším, zda na sever dojeli. Ale myslím, že už jen to, že se dostali do Vídně, kde je humanitární pomoc na vysoké úrovni, je pro ně lepší řešení než návrat do vlasti.

Měli by i ostatní lidé převážet uprchlíky přes hranice?

Asi bych jim to nedoporučovala. Není to řešení. Pokud ale cítí, že je potřeba to udělat, tak ať to udělají. Rozhodnutí je na každém. My jsme nepřemýšleli, jestli si rodina, kterou vezeme, takovou pomoc zaslouží víc než ostatní. Ale nikdy toho nebudu litovat.

Hrozí českým dobrovolníkům v zahraničí po tom, co se zejména v Maďarsku zpřísnila pravidla na pomoc uprchlíkům, nějaký postih?

Bohužel ano. Maďarská vláda přijala velice přísné zákony proti převážení uprchlíků. Lidé kvůli tomu mohou strávit šest až sedm let ve vězení.

Je možné, že budou běženci hledat jinou cestu?

Mohou do západní Evropy směřovat přes Chorvatsko nebo Slovinsko, což se také v současnosti děje.

Kam se chtějí dostat?

Nejčastější cíl je Německo, cítí tam podporu a bezpečí. Potkávali jsme i lidi, kteří chtěli do Švýcarska nebo právě do Švédska. Česko je pro ně pouze tranzitní země.

Odkud pocházejí?

Často ze Sýrie, ale také z Afghánistánu, Pákistánu nebo z Iráku.

Proč utíkají ze svých domovů?

Když jsem si s některými z nich krátce povídala, jsou to jak ekonomičtí, tak váleční uprchlíci. Zůstat doma pro většinu z nich znamená nepřežít. Nikdo se nevydává na tisícikilometrovou cestu, aby zažil dobrodružství. Jediná motivace je záchrana vlastního života. A to je i hlavní důvod, proč jim pomáhám. Ať už se nám to líbí nebo ne, jsou na našem prahu a základ Evropy je v solidaritě a projevu lidskosti.

Můžou jim pomoci i lidé z jižní Moravy?

Určitě. Diecézní charita posílá do Maďarska, případně do Srbska hlavně materiální nebo zdravotnickou pomoc. Některé věci jsme už koupili z konta, na které nám lidé přispívají. Uvažujeme také o tom, jak dobrovolníky, kteří chtějí vyjet přímo do zahraničí a pomáhat, dostat na místo. Situace se ale mění z hodiny na hodinu. Chceme postupovat efektivně a posílat je na místo, kde jsou skutečně potřeba.Mluvčí brněnské Diecézní charity Diana Tuyet - Lan Kosinová.

Je lepší, když lidé materiální pomoc donesou vám, nebo ji mají do táborů raději dopravit sami?

Pokud mohou jet po vlastní ose, ať jedou. Nechci nikoho odrazovat. Doporučuji sledovat třeba facebook, kde si lidé z terénu sdělují, co a kde je potřeba.

Jaké věci přesto mohou lidé do sbírky, kterou jste uspořádali, nosit?

Co přesně je potřeba, najdou na našich internetových stránkách. Je zbytečné vozit k nám například letní oblečení. To už uprchlíci nevyužijí.

Co je naopak potřeba vždycky?

Určitě balená voda, té je nedostatek. Ale teď je s potravinami velký problém, protože srbští celníci nechtějí jídlo pouštět přes hranice. Je naštěstí možné ho kupovat přímo v Srbsku. Potřeba jsou rozhodně deky, spacáky, karimatky, teplé oblečení nebo nepromokavé boty a bundy. Uvítáme také opalovací krémy, protože lidé jsou spálení od slunce, děti jsou opruzené, takže krémy na opruzeniny.

Kdy a kam mohou lidé věci donést?

Od pondělí do pátku od osmi hodin ráno do pěti hodin odpoledne na třídu Kapitána Jaroše 9 v Brně do sídla naší charity. Stačí, když věci odevzdají na recepci. Pokud ale budou tak laskaví, budeme rádi, když je dopraví přímo do prvního patra, kde máme sklad.

Proč jste se vy osobně rozhodla do pomoci uprchlíkům aktivně zapojit?

Jednak proto, že jsem zaměstnankyně charity, jednak z osobních důvodů. Jsem míšenka a migrantka. Nemám ani české občanství, pouze povolení k trvalému pobytu. Tatínek je Vietnamec, maminka Slovenka a já jsem se narodila v Polsku. I proto tedy chápu, že uprchlíkům je potřeba pomáhat bez ohledu na rasu nebo náboženské přesvědčení.

Lze nějak bojovat proti negativním reakcím Čechů na uprchlíky?

Jistou cestou jsou právě debaty. Já ale nedělím lidi na dobré, pokud pomáhají, a zlé, když nepomáhají. Obavy jsou na místě, je to přirozená věc. Strach z jinakosti je úplně normální. Plyne ale z nedostatku informací. Osobní setkání s lidmi, kteří prchají ze své země a bojují o přežití, člověku změní názor o sto osmdesát stupňů.

Jde to i jinak?

Radím lidem, ať se vcítí do kůže imigrantů, protože tak jako jsou oni cizí pro nás, tak jsme cizí my pro ně. Oni také přichází do neznáma, bez ničeho. Neví, jestli jim někdo pomůže nebo je bude odmítat a posílat zpátky do válkou zničené Sýrie.

Odpůrci běženců často jejich zastáncům říkají, ať si uprchlíky vezmou k sobě domů. Jak se dá na takovou výzvu reagovat?

Současné české zákony nic takového neumožňují. Každý uprchlík, který do Česka přichází, bude zadržený a přemístěný do uprchlického tábora. Tam musí oficiálně požádat o azyl. Získat ho není snadné, může to trvat i několik měsíců. Česká republika je navíc velice konzervativní, pokud jde o udělování azylu. Získají ho většinou lidé, kteří utíkají před válkou.

Jak reagovala na vaši cestu do Maďarska rodina?

Jsem matka tří dětí, nicméně ty mě pochopily a podpořily, když jsem jim vylíčila situaci. Naopak moji rodiče jsou poměrně úzkostliví, jsem jejich jediná dcera. Vědí ale, že pokud si vezmu něco do hlavy, nemá smysl mi to vymlouvat. Cítím takové hluboké vnitřní volání, že to musím udělat, protože kdybych to neudělala, neměla bych klidné spaní. Věděla bych, že jsem neudělala všechno, co bylo v mých silách.

Dokážete se oprostit od práce v charitě, chvíli nepomáhat ostatním a věnovat se sobě?

Poslední týdny příliš ne, to musím přiznat. Pokud je ale normální pracovní režim, snažím se odpočívat. Kdybych nebyla svěží, nemohla bych dál pomáhat. Práce je pro mě motor, jedná se o konkrétní hmatatelnou pomoc. Mám okamžitě zpětnou vazbu.

Čím se bavíte ve volném čase?

Upřednostňuji spíš aktivnější odpočinek. Často chodím třeba do lesa. Ale taky ráda čtu a věnuji se psaní vlastní poezie a malování. Je to pro mě způsob terapie. Spoustu času trávím také se svými dětmi, to je taky relax, byť je dřina starat se o tři. Baví mě ale řešit jejich problémy, které jsou úplně jiné než ty, kterými se normálně musím zabývat.

Projektujete do maleb nebo poezie své zážitky?

Projeví se tam moje emoční naladění, zejména v obrazech. Maluji totiž abstraktně. Ale že bych v básních přímo popisovala konkrétní zážitky, to ne.

Autor: Lenka Šklubalová

20.9.2015 VSTUP DO DISKUSE 9
SDÍLEJ:

Dokončují nové kluziště v Řícmanicích. Dostane ho obec

Brno – Na nové ledové ploše se projedou řícmaničtí zájemci o bruslení už po Novém roce. Plánované kluziště dělníci v současnosti dokončují. Mimo zimní sezonu poslouží prostor jako víceúčelové hřiště pro volejbal, fotbal, badminton, tenis a další sporty.

OBRAZEM: Nejvíce potíží v rozjezdech mají revizoři mezi druhou a třetí ranní

Brno – Až devět set lidí dokáží zkontrolovat revizoři brněnského dopravního podniku při rozsáhlém zátahu v nočních linkách, takzvaných rozjezdech. Podobné akce dělají přibližně dva až třikrát měsíčně. Naposledy jízdenky cestujících kontrolovali v noci na neděli.

Divočina v lomu Hády. Studentka navrhla les místo odkladiště

Brno – Jako malá chodívala s rodiči na procházky přírodou. Záliba spolu s touhou měnit svět okolo sebe nakonec rozhodla při výběru oboru studia. Díky tomu se nyní sedmadvacetiletá Pavla Kratochvílová dostala k zahradní a krajinářské architektuře na Mendelově univerzitě. V závěru studia zvítězila v soutěži diplomových prací s tématy životního prostředí. Jako tu nejlepší z dvaceti přihlášených ji ocenila odborná porota minulý měsíc.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies