VYBERTE SI REGION

Ředitel firmy vyrábějící balony: Nad Švýcarskem létal balon ve tvaru katedrály

Brno /ROZHOVOR/ - Stavěli balony, šili si týpí a v opraveném džípu jezdili po východní Evropě. Život členů Aviatik klubu na první pohled nepřipomínal běžný stereotyp před rokem 1989. I proto tito volnomyšlenkáři občas pocítili problémy s režimem. „Strašný průšvih byl, když přes hranice z jižní Moravy utekl cyklista v podomácku vyrobeném balonu. Začaly vznikat bariéry," vzpomíná Radim Poláček. Se zakladatelem brněnské firmy Kubíček Alešem Kubíčkem se potkal už ve čtrnácti letech. Dodnes ho považuje za výjimečnou osobnost.

21.8.2016
SDÍLEJ:

Radim Poláček.Foto: DENÍK/Attila Racek

Jak jste se vlastně dostal k balonům?
Stál za tím Aleš Kubíček a jeho kamarádi, kteří se koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let zajímali o horolezectví, potápění a sporty, které v sobě měly nějaký prvek dobrodružství. Jednou Alešovi řekli: „Co kdybychom postavili balon? Jsi z nás tady jediný inženýr, nechceš se do toho pustit?" A on jim ho postavil.

Měl k tomu vzdělání?
Aleš je strojní inženýr, studoval automatizaci a vyráběl turbíny v První brněnské strojírně. Podobné zkušenosti měl jen z amatérského letectví. Zkoušel třeba létat s větroněm nebo skákat z padáku. Balony ale nikdy předtím nestudoval.

Jak dopadl váš první pokus?
První pokus byl balon OVO a dopadl velmi dobře. Nafoukli jsme ho už v roce 1983 a vlastně už to byl balon s kompletní certifikací, takže regulérní letadlo, které mohlo do vzduchu. Létalo se s ním pak i pro zábavu, ale sloužil hlavně k výcviku dalších pilotů. Popravdě, v době, kdy bylo OVO hotové, neměl Aleš ještě pilotní průkaz na balon, byla to totiž zvláštní kategorie. První tedy letěl pražský pilot.

Byl to první balon v Československu?
Ještě jeden balon vznikl v Praze, ale vyrobili ho ve Velké Británii. Ten náš se lišil tím, že byl kompletně z českých materiálů. Muselo se vycházet z toho, co bylo na trhu. Konstrukčně se ale nijak výrazně neodlišoval od jiných.

Jak jste ho zaplatili?
Balon vyrobili v Aviatik klubu. To byla jedna z organizací Svazarmu, tedy Svazu pro spolupráci s armádou, který výrobu zaštítil. Tenkrát muselo být totiž všechno pod jeho hlavičkou. Klub byl v podstatě skupina přátel z různých odvětví outdoorových sportů, kteří se podporovali a spolupracovali. Spolu OVO vyrobili a také ho zaplatili. Vydělali si na něj tak, že chodili umývat pavilony na výstaviště. Byla to práce ve výškách, takže se tím daly získat peníze, které pak investovali do balonu. Samozřejmě nějaké peníze přidal i Svazarm.

Mohl vám tehdy balon nějaké peníze vydělat?
Jezdili jsme s ním na různé výstavy, například na dostihy do Slušovic. To bylo tehdy moderní a lidem se to líbilo. Za tuto činnost se potom nějaké peníze fakturovaly, ale že by přeprava pasažérů byla stejný byznys jako dnes, to rozhodně ne.

Potom jste vyzkoušeli vzducholodě. Proč?
Chtěli jsme zkusit něco dalšího. V roce 1985 jsme postavili model, který jsme i otestovali. Dělali jsme na něm ale jen nějaké měření. Projekt byl na tu dobu hodně odvážný, takže se dál nějak nevyvíjel.

Jak Aviatik klub fungoval?
Byla to skupina lidí, kteří prostě pod křídly Aviatiku dělali, co je bavilo. Různé organizace svazu byly očíslované, klub měl, tuším, číslo 114. V jiných klubech stříleli z kuší, plavili se na lodích, jezdili v autech. Aleš měl jednu speciální vlastnost. Umožnil řadě lidí dělat, co bylo tehdy neobvyklé. Řekl: „Kluci, chcete stavět námořní jachtu? Tak pojďte, uděláme ji v Aviatiku." Balony byly ale samozřejmě dominantní.

Jak jste se do klubu dostal?
Aviatik měl i oddíl dětí, přišel jsem tam jako student. Jezdili jsme do přírody, stavěli týpí v lese, tábořili. Nahrazovali jsme tak Skauta. V Pionýru byl na podobné věci příliš tvrdý dozor, ale v klubu vládla volnost, protože nám ji Aleš poskytl. Byl naprosto mimořádný.

Jak vám konkrétně pomáhal?
Dneska má týpí kdekdo, tenkrát to byla rarita. Aleš nám pomohl koupit látku, půjčil nám šicí stroje a my jsem je vyrobili. Pak jsme pod nimi měsíc bydleli. Bylo to krásné. Nebo jsme řekli, že bychom si chtěli koupit auto a cestovat po tehdy dostupném světě, tedy po východní Evropě. Poradil, ať třeba umýváme pavilony a pak si ho koupíme do Aviatiku. Tak jsme prostě dvě sezony natírali nějaká sila a koupili jsme si náklaďák. Společně jsme ho předělali na obytný vůz a sjezdili jsme celou východní Evropu. To bychom bez něj nedokázali. Na balon se tedy navěsila spousta dalších projektů.

Měli jste problémy s režimem?
V určitém okamžiku ano, protože s balonem se dalo utéct za hranice. A taky se to jednou stalo. Nějaký cyklista si doma vyrobil koš a hořák, žena mu k tomu ušila obal, s celou rodinou i s kolem do něj nasedli a z jižní Moravy uletěli do Rakouska. Strašný průšvih. Začaly vznikat bariéry. Bylo nežádoucí, že se letadla vyráběla v takové organizaci. Aleš přemýšlel, co s tím, nabídl spolupráci továrně v Kunovicích, kterou taky vlastnil svaz a která vyráběla malá letadla, hlavně větroně. Nechal se tam zaměstnat a přenesl tam své know how o balonech, které se tam pak několik let vyráběly.

Radim Poláček.

Kolik se jich vyrobilo?
Asi třicet. Létaly pak v Československu a některé jsme vyvezli i do Rakouska a Německa.

Co pro vás znamenala Sametová revoluce?
Okamžité rozvolnění bariér. Aleš byl prozíravý, ještě v roce 1988 koupil dům ve Francouzské ulici, takže do podnikání nešel s holýma rukama. Budova sice byla v havarijním stavu, plná suti a vybydlená, ale měl něco, kde se dalo začít. Uklízeli jsme postupně, nejdřív jsme vyklidili dvě místnosti, zavřeli jsme dveře, za kterými byly další trosky, a začali jsme vyrábět. Jak balonů přibývalo, tak jsme se posouvali dál do domu a odváželi sutiny.

Jak jste sháněli zaměstnance s praxí?
Aleš je průkopník. Z Aviatik klubu ho všichni jeho přátelé následovali do Kunovic, z Kunovic za ním zase všichni šli do firmy. Byla to pořád stejná komunita lidí.

Založili jste si i vlastní textilku. Proč?
Vydali jsme se cestou polyesteru. Po Sametové revoluci jsme své balony vylepšovali. Náš tehdejší český dodavatel nám nestačil kvalitou, na kterou byly stále vyšší nároky. Začali jsme s tím mít problémy na trhu. Šlo třeba o barevnost obalů. Nebylo to o tom, že by třeba látka nebyla dost pevná, ale neměla vlastnosti, o které za socialismu moc nešlo. Tehdy byli všichni rádi, že létali, bylo jim jedno, jestli je balon zelený nebo červený. Ale v okamžiku, kdy si nějaká firma objednala balon, chtěla, aby byl vážně oranžový, a to i za dva roky. Museli jsme hledat alternativu. Zkoušeli jsme také jiné dodavatele a pak padlo rozhodnutí zařídit si i textilku. Výhoda byla v tom, že když jsme udělali nějakou chybu, mohli jsme se z ní hned poučit.

Kdo byli vaši zákazníci?
Soukromníci se objevili až po novém miléniu, většinou jsme prodávali firmám. Měnilo se to i s tím, jak jsme obsazovali trh. Nejdřív jsme působili jen v České republice, pak jsme se posunuli do Belgie a dnes hodně prodáváme do Spojených států. Tam je soukromých balonů víc než v Evropě.

Jaká je vaše největší konkurence?
V České republice jsme jediní. Další firma vyrábí balony ve Velké Británii a jedna ve Španělsku. Tedy pokud mluvíme o těch, které fungují globálně. Pak existuje řada menších firem, které se buď soustředí jen na lokální trhy nebo vyrábí jen součásti balonů. Máme tedy konkurenci, ale to je dobře.

Co všechno může zákazník ovlivnit?
Naprosto všechno, každý balon je originál. Vyrábíme i zvláštní tvary, nejen typickou kapku. Jeden zákazník chtěl na popud výtvarníků balon ve tvaru katedrály, která je symbolem kantonu Sankt Gallen. Každý týden potom balonová katedrála létala v jiné části Švýcarska, někoho svezla a propagovala kanton. Balon byl krásný, ale bylo to hodně složité. Nejjednodušší nám zaberou zhruba osmdesát hodin, tenhle zhruba osm set.

Jak velké balony vyrábíte?
Nejmenší má devět set kubíků a je pro jednoho člověka. Největší 14 200 kubíků, to už je takový autobus, pobere až třicet lidí. Mezitím je zhruba pětadvacet velikostí. To samé platí pro koše. Velikost je často otázkou oblasti. Největší trh s balony na světě je v turecké Kappadokii. To je zajímavá turistická destinace, tamní zákazníci proto chtějí balony, které pojmou až čtyřiadvacet lidí.

Kolik zákazník běžně zaplatí?
Nejlevnější balon lze pořídit za půl milionu, velké stojí od dvou do tří milionů.

Kde máte největší odbyt?
V Evropské unii a Spojených státech. Zájemce máme i v Jižní Americe a Africe. Dva naše balony poletí do Keni, pro safari. Český trh je pro nás důležitý, ale malý. Pokrývá zhruba pět procent našeho obratu.

Jak Aleš Kubíček ve firmě figuruje?
Aleš měl před nějakou dobou vážný úraz a z vedení firmy odešel, byl ale natolik prozíravý, že se vlastně ještě před nemocí stáhl a nahradil schopnými lidmi. Vlastníkem firmy se stal jeho syn Petr, který s balony závodí a má i titul mistra České republiky v závodním létání.

Autor: Monika Krylová

21.8.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Vánoční dárky od obce? Obyvatelé dostanou kalendáře, plavenky nebo besídky

Nová Ves - Kromě Ježíška myslí na obyvatele obcí na Brněnsku také představitelé některých tamních radnic. Většinou lidé dostanou drobnosti vztahující se k obci a jejímu životu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies