V květnu jste oslavil pětaosmdesát let a stále stojíte za výčepem. Co vás k této profesi přivedlo?

Za výčep jsem se dostal až v důchodu. Po revoluci končily velké podniky, takže mnoho lidí přišlo o práci, podobně skončily i dcera se švagrovou. Rozhodly se to vyřešit založením vlastní cukrárny. Začínali jsme spolu a dodnes ji vedeme jako rodinný podnik. Stálo nás to všechny ale velké úsilí.

Jak to? Nebyli zákazníci?

Tehdy byla jiná doba, lidé bez vyučení se pouštěli do různých podnikání. Automechanik se stal ze dne na den řezníkem, švadlena zase úřednicí. My jsme měli tu výhodu, že švagrová byla vyučená cukrářka. Jenže jsme neměli žádné speciální vybavení. Nakonec jsme složitě přes známého v zahraničí sehnali chladicí zařízení a malý stroj na zmrzlinu. Stál tehdy tolik, co dvě auta.

Část Biskupského dvora, věže katedrály svatého Petra a Pavla a paleolitická Věstonická venuše. Tyto pamětihodnosti tvoří návrh nové známky, kterou vydala Česká pošta ku příležitosti dvoustého výročí založení Moravského zemského muzea.
Muzeum dostalo poštovní známku k dvoustému výročí. Pošta vytiskne 750 tisíc kusů

Ale určitě takový neměla každá cukrárna…

František Tesař
∙ Narodil se 11. května 1932 v Křepicích na Znojemsku, pochází ze třinácti dětí.
∙ Vyučil se klempířem, ve stavebnictví pracoval padesát let.
∙ Byl zaměstnaný v Pozemních stavbách Brno, jezdil stavět továrny do Německa, Polska, Sýrie a na Ukrajinu.
∙ S manželkou několik let spravovali atletický areál Rosnička v brněnských Žabovřeskách.
∙ V roce 1991 se podílel na založení rodinné cukrárny Anička v Kníničkách.
∙ O devět let později otevřel vlastní pivní výčep v garáži.
∙ Na čepování piva ho baví hlavně setkávání s lidmi, stálí hosté mu přezdívají děda.

To ne, jenže se dcera kvůli tomu musela zadlužit. Pomáhali jsme jí se ženou, jak jsme mohli. Byl jsem už v důchodu, ale jezdil jsem si přivydělat na stavby do Německa, abychom mohli rozjet podnikání. Nelituji toho, protože lidé, a dříve to byli hlavně turisté, co šli od přehrady do Kníniček, stáli venku před cukrárnou fronty.

A už když jste zakládali cukrárnu, jste chtěl mít i vlastní výčep?

S pivem jsem začal mnohem později než se zmrzlinou. Když v Kníničkách pořádali hody, zařizovali jsme občerstvení a čepovali pivo. Jenže nám jednou několik beček zbylo. Řešili jsme, co s nimi, jestli je vrátit. V cu-krárně totiž pivo nevedeme. Místní chlapi ale řekli, že je máme dát do garáže a že si to přijdou vypít. Skutečně přišli a tak to všechno začalo.

Dnes už by se něco podobného asi nepovedlo…

V tak přísných podmínkách pro podnikání už bychom takto podnik určitě znovu nezaložili. Byla by to nesmírná škoda, vždyť se sem vrací lidé po několika letech. Někteří už se dokonce odstěhovali i mimo Brno, pořád si ale pamatují garáž a posezení pod ořechem.

Jak zvládáte novinky, jako je elektronická evidence tržeb?

O to se nestarám, jenom točím pivo a starám se o hosty. Novou pokladnu přenechávám dceři, která si na to musela udělat kurz. Taky nás to stálo hodně peněz. I když nám ze začátku tvrdili, že to nezatíží ani malé provozy. My jsme na ten systém ale šetřit museli. Navíc mám pocit, že kvůli tomu ztrácím postřeh.

Michal Gálik (vpředu).
Díky práci snů zdarma cestuje po světě. Při natáčení mu ale opice ukradla kameru

Co tím myslíte?

Netrénuji tolik mozek. Dřív jsem každému psal na lístek, potom to z hlavy pohotově sečetl. Byl to pro mne takový mentální trénink, ten vám účtenka z pokladny nezajistí. Podobné procvičování by potřebovaly i děti, které dnes chodí všude s telefonem v ruce. Dokonce i když přijdou k nám do cukrárny na zmrzlinu, útratu počítají na něm.

Co vás na povolání výčepního nejvíce baví?

Nejlepší ze všeho je, když se k vám vrátí spokojený host. A mnozí se vracejí dál, protože jim pivo, které čepuji, chutná líp než jinde. Štamgasti mi dokonce začali říkat děda.

Máte hodně stálých hostů?

Stálých hostů máme tolik, že se nám už po několika měsících po otevření výčepu nevešli do garáže. Pár místních si proto naproti přes ulici pod velkým ořechem postavilo dvě lavičky. A ty jsou tam dodnes. Syn, který po mně převzal moje původní řemeslo a pracuje ve stavebnictví, pak naproti výčepu udělal posezení se stříškami. Chodí sem třeba jedna skupina pětasedmdesátníků. Ještě před pár lety si chodili zahrát nohejbal a pak k nám na pivo. Teď už chodí jenom na to pivo.

U vás se dělají fronty doslova na ulici…

I když jsme s tím zpočátku nepočítali, jeden rok jsme dokonce vytočili tolik piva, že nám to zástupci dodavatele nevěřili a přijeli se k nám podívat. Tehdy jsme měli ještě zapůjčený malý výčep. Když to viděli, tak nám darovali větší výčepní stojan.Nejstraší výčepní na jižní Moravě František Tesař.Zdroj: Deník / Racek Attila

Vzpomínáte rád na nějakého oblíbeného významného hosta?

To můžu jen těžko soudit, hostů, na které rád vzpomínám, bylo hodně. S oblibou ale vzpomínám na bývalého ministra obrany Vladimíra Vetchého. Působil i v Bystrci, a jednou za čas jezdil sportovat na přehradu. Pak se tu zastavil, seděl venku pod přístřeškem a vedle sebe měl ochranku. Někdy si taky rád načepoval pivo sám. Taky k nám jezdila herečka Gabriela Vránová. Spíš než na pivo do garáže se ale radši zastavila do cukrárny na větrník.

Čím to je, že vaše pivo si oblíbilo tolik lidí?

Zkoušeli jsme více značek, každá si našla své fanoušky. Máme ale jen malý výčep, stačí nám, takže posledních pět let čepujeme Starobrno a Rychtáře. Ten chutná lehce po karamelu, takže ho mají rády i ženy. Že bychom ale vybírali nějaká speciální piva, pro to nemáme důvod. Lidé se k nám vracejí kvůli prostředí i tradici.

Jak dlouho ta tradice trvá?

Naše rodinná cukrárna oslavila loni pětadvacet let od vzniku. Výčep jsme potom otevřeli v roce 1999. Tehdy totiž v Kníničkách žádná pořádná hospoda nebyla. Původní obecní hospodu, která tu byla za socialismu, zrušili a lidé se neměli kde scházet. Přestože jsem nikdy před důchodem výčepního nedělal, začalo mne to bavit.

Jaké je vaše původní povolání?

Vyučil jsem se klempířem a ve stavebnictví jsem také celý život pracoval. Tato profese mne nakonec dostala do Brna. Pocházím z Křepic u Znojma, ale našel jsem si v Brně místo v Pozemních stavbách. Dělali jsme tehdy zakázky v Německu, na Ukrajině a dokonce i v Sýrii. Stavěli jsme továrny a já jako klempíř trávil většinu času na střechách. Byla to těžká práce, ale bavila mne. Díky ní jsem poznal svou ženu.

Jaké mají v Sýrii pivo?

Vzpomínám si jen, že se prodávalo v takových malých plechovkách. A bylo opravdu hodně sladké.

Se ženou jste se tedy po pracovních cestách stěhovali do Kníniček?

Pro manželku, která byla vyučená tkadlena, nebyla v Brně práce. Takže jsme se přestěhovali do Rýmařova. Dcera tam ale začala mít zdravotní problémy, proto jsme se vrátili zpátky do Brna. A když nemohla moje žena pracovat v oboru, tak si na inzerát našla práci správcové ve sportovním areálu Rosnička v Žabovřeskách.

Vizualizace olympijského parku v Brně.
Potvrzeno. V Brně vyroste park pro společné fandění v době olympiády

Takže jste bydleli přímo tam?

Ano, manželce jsem pět let pomáhal s údržbou areá-lu. Pamatuji si hlavně na zimy, kdy jsme tam dělali kluziště. Střídali jsme se v noci a chodili jsme ho stříkat vodou, aby co nejdéle vydrželo. Potom nám stavební firma, u které jsem pracoval, nabídla služební byt. Mojí ženě se v bytě nelíbilo, tak jsme náhodou zjistili, že se prodává domek v Kníničkách.

To je ten, ve kterém je dnes cukrárna?

Ano, provozovnu jsme předělali z našeho bytu. Zákazníci teď sedí tam, kde jsme měli dříve obývací pokoj. Provozovna také bývala dříve menší. Několikrát jsme cukrárnu i výčep přestavovali. Vystačili jsme si sami. Všechno od podlahy až po strop navrhl syn.

Ve výčepu máte netradiční výzdobu…

Jsou to kresby od malíře Jana Bodečka. Už tam patří, většina hostů se na ně také ptá. Líbí se jim.

V pondělí máte výčep zavřený. Co ten den děláte?

Musím se přiznat, nudím se. Ve volném čase třeba sleduji v televizi sportovní utkání, nikdy jsem ale sám nesportoval. Zůstalo mi to asi z dob, kdy jsme s manželkou spravovali Rosničku. Tam se výborně koukalo na atlety i tenisty. Rád si také pustím dechovku. V pondělí večer se už ale vždycky těším na to, až zase přijdou lidi, jak se říká, na jedno.

Zůstávají u jednoho?

Nikdy. I když si samozřejmě vymýšlí nejrůznější výmluvy, aby nevypadali, že moc pijí. Říkají třeba, vždyť si pokaždé objednávám jen jedno, jen stále dokola. Zejména ti starší zmiňují, že jim doktor přece jedno povolil, jen neřekl, jak velké.

Musel jste někdy hosta, který už měl hodně vypito, vyhodit?

Přestože tu za ta léta už mělo popito hodně hostů, nikdy jsem nikoho vyhazovat nemusel. Říkají mi dědo, ale pořád ze mě mají respekt. S většinou se navíc známe tak dobře, že když dopijí, odvezeme je s dcerou autem domů.

Proč si myslíte, že si vás hosté tak váží?

Je to jednoduché. Vždycky se jim věnuji, načepuji jim co chtějí a jak chtějí. Nikdy od nich ale nepřijímám pozvání na pivo nebo na panáka, to se totiž nehodí.

Hybridní supersport BMW i8 využívali jihomoravští policisté jen krátkou dobu. Auto nabouralo do stromu.
Policie při svezení Kruliše nepochybila. Dostane nový supersport

Odpočinout si od každodenního čepování tedy nejspíš v blízké době neplánujete?

Rozhodně ne. Baví mě to a dokud budu moci, za výčep se rád postavím. Uvidím, co bude dál. I když už teď rodina zvažuje, že mě nechají zapsat do České knihy rekordů jako nejstaršího výčepního.