VYBERTE SI REGION

Rabín: Zdědil jsem strach z komunistů

BRNO - Jicchak Seifert o tom, jak se dědí traumata, proč nechodí Židé do arabských čtvrtí a proč by lidé měli číst tóru.

11.8.2007 1
SDÍLEJ:

Jicchak Seifert Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Jicchak Seifert je jedním z asi pěti lidí na světě, kteří mohou prohlásit: „Jsem rabín a umím česky.“ Je jedním z možných kandidátů na obsazení postu brněnského rabína.


Vyrůstal jste v socialismu. Jaké to je, chodit do ateistické školy jako židovský chlapec?

Já jsem to nijak příliš neprožíval. Byl jsem jen na základní škole a tam do nás ateismus nikdo nějak netlačil. Jsem z generace, která byla naopak velmi hluboce ovlivněna jiným fenoménem, holokaustem. Velmi na mě působily příběhy babičky a dědečka. Děda o tom dlouho odmítal mluvit. Až když jsem se narodil, tak začal povídat dlouho zamlčované příběhy. A to na mě silně působilo. Včetně jeho strachu z komunismu.

Co vás na těch příbězích tak přitahovalo?

Samozřejmě to bylo tušení oné zvláštnosti a výjimečnosti židovského náboženství. Ono zvláštní prostředí člověku připadlo jako z nějakého filmu, bylo ovšem tvrdě vykoupeno v rovině osobních pocitů. Například moje babička vyhlíží z okna, když se někdo zpozdí byť jen o půl hodiny. Vyhlíží z okna nebo stojí venku a vyčkává. Až později jsem slyšel, jaké to bylo, když je v domě schovával s falešnými dokumenty jeden nežidovskýdoktor. Pokud někdo vyšel ven, ostatní ho vyhlíželi jakýmsi okýnkem. To trauma čekání a strachu z neznámého s mojí babičkou navždycky zůstalo a ovlivnilo celou rodinu.

Cítíte z holokaustu trauma?

Každá rodina má podobný příběh, který přenáší na děti a ještě více pak na vnuky. Ti tam nebyli a znají holokaust pouze zprostředkovaně. Daleko silněji ho přijímají, čtou o něm a studují ho. Lidé, kteří tomu stresu byli blízko, udržují jisté obranné pozice, spoustu si toho odmítají připustit. Mně dědeček vyprávěl různé příběhy. Nebyly přímo o válce, bylo to spíš obyčejné povídání o tom, jak přijel strýc nebo jiný člen rodiny a co tu všechno zažil a co dělal. A pak že ho zabili tam a tam.

Kdy jste se vlastně rozhodl, že byste se mohl stát rabínem?

Když jsem byl malý. Slyšel jsem o tom, že existuje nějaká linie proroků, a po této cestě jsem se vydal. Žádný skok to ale nebyl, nebylo to náhlé rozhodnutí. Vývoj to byl postupný. Když jde člověk po pyramidě nahoru a najednou se podívá pod sebe, tak zjistí, jak je vysoko. A přitom nemusel nikam skákat. Hodně lidí v Izraeli se mě ptá, jak se takové změny tady v diaspoře v člověku stanou, a já jim na to neumím odpovědět. Jen říkám, že předtím to bylo takto, teď je to takto, a co se stalo mezi tím se nedá popsat.

Jaké to bylo, když jste poprvé zavítal do Izraele?

Vydal jsem se tam před osmi lety. Šok to ale nebyl. Nějakou intuicí jsme předpokládal, jak to tam bude vypadat. Když člověk přečte všechno, co bylo o židovství napsáno, a pak do Izraele letí, tak se po vystoupení z letadla nestačí divit. Má pocit, že ho letecká společnost zavezla někam jinam, třeba do Tibetu nebo do nějaké neznámé civilizace. Já ale uměl hebrejsky a četl staré knihy vydané dlouho před druhou světovou válkou, jejichž tradice je ještě o stovky let starší. Z nich jsem měl dobrou představu, jak to tam bude vypadat. Jak spolu lidé budou mluvit, jednat a přemýšlet.

Dá se říci, v čem je židovské myšlení jiné a specifické?

Několikrát jsem se nad tím zamýšlel. Proč by mělo být specifické? Proč by i ostatní národy k němu neměly dojít? Je to v jedné věci. Když Bůh oddělil židovský národ, byla v tom jistá myšlenka. Nemohl ji vnutit všem násilím, lidé by ji nepřijali a padli by. Musel předat zákon tak, aby se všichni lidé rozvíjeli a došli k nějakému dobru, nejen Židé. Židy tedy vedl tak, aby byli schopni jej přijmout a šířit do celého světa. Většina morálních kodexů tóry je dnes obecně přijímána. Dříve bylo zcela běžné, že se někdo živil zabíjením, bylo to zcela legální povolání, jako když si dneska někdo otevře obchod se zmrzlinou. Ještě před několika staletími nikdo neslyšel o rovnosti ras a mužů a žen. To je dnes díky tóře jinak. Je ovšem také pravda, že spousta špatných jevů se ve společnosti znovu objevuje. To říkal už král Šalamoun, že se věci pořád znovu vracejí.

Vy ještě stále studujete náboženskou školu. Jaké to bylo před osmi lety do ní vstoupit?

Ješiva je široký pojem. Závisí na tom, do jaké vstoupíte. Stačí přijít a říci, že chcete studovat. Někde vás přijmou, někde vás zase pošlou někam jinam, kde by vám to více sedlo. Každá ješiva je jiná a má jiné směřování. Na školách se učí půl milionu lidí, další chodí napůl do práce a napůl studují.

Jak vlastně vypadá denní režim v ješivě?

Tady jsme zvyklí na to, že v knihovně se studuje tiše. Tam to vůbec neplatí. V jedné obrovské hale jsou třeba i dvě přednášky současně a zároveň další studují samostatně. Vždy dva lidé sedí proti sobě a čtou jednu knihu. A diskutují spolu, jeden říká, co si myslí, a ten druhý mu oponuje a spolu se snaží dojít k nějakému vysvětlení a sladění. Tomu se říká chevruta, přátelství. Je to velice tvůrčí.

Na stejné věci se ale různí lidé dívají jinak.

Je to jako v tom příběhu, kdy jdou do lesa tři lidé. Jeden se dívá a libuje si, jak porostou houby, a kochá se stromy, druhý si říká, kolik by stálo práce všechno to dřevo vytěžit, a jiný už z něj vidí hotový dům.

Stýkáte se pouze s ortodoxními židy?

Je potřeba si uvědomit, co je v Izraeli běžné, profánní. Četl jsem české výzkumy. Tady pouze pět procent lidí, kteří se považují za věřící, chodí do modlitebny. Ale v Izraeli to většina dělá, přes devadesát procent lidí se tam postí na svátek jom kipur. Večer přestanou jíst a až do dalšího večera nejedí. Kdyby tady byl někdo takový, tak by byl označen svým okolím za náboženského fanatika. Já bydlím ve čtvrti Mevaseret Cijon, která není ortodoxní, a dělám tam přednášky. A chodí si je poslechnout spousta lidí.

Jak se dnes vlastně žije v Jeruzalémě? Je tam bezpečně?

Je to různé, záleží hodně na čtvrti, kde se právě pohybujete. Rozdíl mezi běžnou čtvrtí, ortodoxní a arabskou je obrovský. Je to větší propast, než když se proletíte z Moskvy do Paříže a třeba Berlína. To jsou úplně jiné světy.

Každý den podle statistiky dopadne na Izrael několik raket, vybuchne několik náloží v autech nebo autobusech, nebo někdo někam hodí granát.

Když se ale podíváte na mapu, vyjde vám, že se to násilí koncentruje pouze do určitých míst, a když si dáte pozor, můžete se mu úspěšně vyhnout. Jinak je v Izraeli bezpečněji než tady. Šance, že vás zabije bomba, je mimo krizovou oblast asi stejná, jako že tady zahynete při přestřelce drogového gangu.

Jak vycházíte s Araby?

I to je různé. Já do arabských čtvrtí nechodím, nechci skončit s kudlou v zádech. Mám přátele, kteří říkají „byl jsem tam desetkrát a nic se nestalo“, jenže ono se po jedenácté něco stát může. Jsou samozřejmě výjimky, jako například Velký trh, kam mohou bezpečně i Židé. Turisté se tam také bát nemusejí, ti jsou vítaní především kvůli kšeftu. S některými Araby jsem přišel do styku při kontrole košer potravin v závodech, kde pracovali, a někteří z nich se stali mými přáteli. Arabové jsou v židovských čtvrtích mnohem bezpečnější, těm se v nich nic nestane.

Jaký je vlastně váš denní režim?

V Izraeli spím hodně málo, něco okolo čtyř hodin. Musím přednášet, zkouším lidi na rabínské zkoušky a přitom se sám učím a skládám zkoušky. Přednáším také na spoustě míst. A do toho mám ještě děti. S těmi jsme od osmi do desíti. Před šábesem je pak beru na velkou procházku třeba do kamenolomu nebo do přírody.

Kolik dětí máte?

Měl jsem tři, ale jedno zemřelo, takže teď pouze dvě. Moje žena je Izraelka.

Jak jste se s ní seznámil?

U nás to je jiné než tady. Dohazovač vám například dodá seznam desíti dívek, který třeba ještě proškrtají rodiče. Pak se hodně telefonuje a nakonec se zařídí nějaká schůzka. Tam už je to ovšem na vás, jak si poradíte a s kým si padnete do oka. Je to velmi individuální. Jsou lidé, kteří na schůzky chodí třeba dva roky, a někteří se dohodnou hned na první. Samozřejmě je to praxe u ortodoxních Židů, kloní se k tomu ale i část neortodoxních.

Vrátíte se do Brna?

Ano, chtěl bych. Přihlásil jsem se do konkurzu na brněnského rabína. Šel jsme do něho s nápadem, jak zlepšit místní duchovní život. Židovská obec se velmi snaží, ale chtěl bych tomu dát ještě více vnitřní energie a pocit komunity. Už jsem mluvil s několika židovskými rodinami, které by se mohly do Brna přestěhovat. Společně bychom tu vytvořili něco jako ješivu, ve které bychom společně studovali. Mám v tuto chvíli ale i jiné nabídky na jiná místa. Jedním z nich je také prestižní přednášení talmudu.

Přeložil jste obrovské množství textů z tóry. Co vás k tomu vedlo?

Moc dobře si pamatuji, jak těžko jsem se dostával k literatuře. V Izraeli můžete jít do jakékoli ješivy a tam si v kteroukoli noční i denní dobu půjčit jakoukoli knihu. Tady se jednou za čas něco objeví a hned po tom skočíte, ať je to co je to. Pak ovšem narazíte na zkratky. Jsou v každém textu, na jedné straně je třeba jen několik normálně napsaných slov. Například slovo koníček najdete často jen jako „kon“. Zbytek si musíte domyslet, a když neumíte dost dobře hebrejsky, moc si nepočtete. A já chci, aby lidé tóru četli.

 

KDO JE JICCHAK SEIFERT

l Narodil se 29. 12. 1974 (5736 židovského kalendáře) v Brně.
l Před osmi lety odešel do Izraele, kde začal studovat náboženskou školu ješiva.
l V Izraeli se oženil. Se svou ženou Tamarou má dva syny – Isaj Mošeho a Jouchonona.
l V ješivě získal dva doktoráty a asi dvacet různých rabínských certifikátů pro soudní obory obřízka, konverze, rozvody, lázně, náboženské právo spojené se soudnictvím a jiné.
l Je jedním z nejaktivnějších překladatelů z hebrejštiny. Kromě náboženských textů přeložil například knihu rabiho Sinaje Adlera V údolí smrti, zabývající se tématem holokaustu.
l Je členem Ligy proti antisemitismu.

 

11.8.2007 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pošta ruší svoje pobočky a předává je obcím. Letos už pět, přibývat budou další

Brněnsko - Šetří náklady, ale služby chtějí zachovat. V malých obcích Česká pošta nechává provoz na domluvených partnerech. Do projektu se zapojilo už osm obcí na Brněnsku.

Chovatelé představili netradiční mazlíčky. Lužánky zaplnilo 120 potkanů

Brno – Asi 120 potkanů zaplnilo v sobotu lužánecké centrum volného času. Nikdo z přítomných z nich ale nepanikařil. V čistých klecích a většinou odpočívající v jejich pelíšcích je tam na osmý ročník vánoční výstavy potkanů donesli jejich chovatelé.

Z aktivisty politik. Jestli jsem nezcvokl, musí posoudit ostatní, říká Hollan

Brno /ROZHOVOR NA KONCI TÝDNE/ - Už dva roky je bývalý občanský aktivista Matěj Hollan člen brněnské vládnoucí koalice. Zviditelnil se především kritikou bývalého primátora Romana Onderky. Teď ale sám musí řešit výtky a dokonce výzvy k rezignaci od bývalých představitelů města.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies