VYBERTE SI REGION

Jsem echt Brňák z Pekařské

BRNO – Profesor Josef Rostinský je mezi českými akademiky jedním z největších světoběžníků. V jeho životě se zrcadlí nejen novodobé české dějiny, ale také proměny západního myšlení. Přes svůj nesporný kosmopolitismus však zůstal duší spjatý s domovem.

1.4.2007
SDÍLEJ:

rozhovor_profesor_RostinskyFoto: DENÍK/Drahomír Stulír

Odkud pocházíte?

Jsem echt Brňák z Pekařské. Dokonce si pořád pamatuji hantec, i když už poměrně málo, dlouho jsem jím nehovořil. Uměl jsem ho stejně jako všichni kluci z mé generace.

Kdy jste z Brna odešel?

Já jsem přicházel a odcházel ještě za komunistů. Bylo to zvláštní, ale dovolovali mi cestovat, takže jsem vyjížděl do Belgie, Holandska a Francie. Díky tomu jsem si uvědomil ten strašlivý rozdíl mezi socialismem a kapitalistickou cizinou. Studoval jsem tehdy anglistiku, amerikanistiku a germanistiku. To mě vždycky fascinovalo a bavilo. K tomu přibyla holandština, arabština, čínština, maďarština a turečtina. Miloval jsem všechny ty kultury a objížděl je.

A odchod natrvalo?

Až do osmašedesátého jsem si neuměl představit, že bych tady nebyl. V šedesátých letech přicházely úžasné hry a knihy, dalo se nějak rozvíjet. Nebyl důvod zůstat v zahraničí. Ale po okupaci mi došlo, že bych se musel sehnout a zakrnět.

Kde vás okupace zastihla?

V Libanonu v Bejrútu. Dělali jsme jako studenti vykopávky ve městě Fakra. Přišli za mnou Arabové a říkali, že v Praze jsou ruské tanky. Tomu jsem se smál a vysvětloval jim, že tam jeden je, ale ten je vystavený od druhé světové války na podstavci. Pak mi půjčili rádio a já si naladil pražský rozhlas a BBC. Byla to pravda.

Vrátil jste se?

Přijel jsem po dvou měsících a stal se jakousi spojkou mezi stávkovými výbory v Praze a Brně. Bylo koncem ledna, kdy se upálil Jan Palach. S tím jsem se tehdy setkal právě ve výboru. Časem jsem si ale uvědomil, že tu nemůžu zůstat. Američtí přátelé mi vybavili stipendium na univerzitě v New Yorku a já tam odjel studovat.

Jak vypadal příjezd?

Poslali pro mne limuzínu a vezli do nějaké haly. Tam byla v čekárně barevná televize. Bylo to pro mne neuvěřitelné. Hned v lednu jsem šel do divadla, kde v muzikálu Cabaret hrál Jiří Voskovec. Netušil jsem, že ho potkám na Harvardu.

Líbilo se vám tam?

Velmi. Na univerzitě byli například maoisté a trockisté, anebo gayové a lesbičky. Všichni chtěli diskutovat a někteří z levičáků mě pak obvinili, že jsem fašista, který utekl z ideálního zřízení (směje se). Překvapilo mě také, jak otevřeně se lidé hlásili k jiné sexuální orientaci.

Našel jste si přátele rychle?

Ano, vstoupil jsem do společnosti přátel umění a věd. Byli tam ruští emigranti, například madam Valkomská, ruská šlechtična, nebo Alexandra Tolstá, která psala knihy o svém otci a povídala, jak přepisovala Vojnu a mír. Potkal jsem i Světlanu Allilujevovou, Stalinovu dceru.

Zůstal jste v New Yorku?

Ne. Udělal jsem tam dva magisterské tituly a přemýšlel, co dál. Přesunul jsem se nakonec na Harvard. Studoval jsem tam tři roky a potkal ruského lingvistu Romana Jakobsona. Ten mi nabídl, že bych mohl učit na univerzitě v Texasu. Tam se hodně mluvilo o sémiotice a kognitivních lidských funkcích. To je věda o znacích a komunikaci, o tom, jak si člověk utváří realitu, jak vnímá prostor nebo jak si pamatuje věci. Není to psychologie, jde spíše o biologii. To se v Harvardu moc nenosilo, ten byl hodně tradiční.

Byla texaská univerzita výjimečná?

Jistě, Braun University je elitní škola, která patří vedle Harvardu a Yale k těm nejlepším. Je velice krásná, založená roku 1732. Působí na ní několik nositelů Nobelových cen. Udělal jsem na ní doktorát. Působil tam Thomar Wiener, slavný profesor, který pocházel z Prahy, byl to Žid. Mým kolegou se stal také Umberto Eco. Tehdy se věnoval sémiotice.

Jak vnímají akademici, když se jeden z nich projeví jako spisovatel?

Nejprve to byl závistivý šok (směje se). Napsat román Jméno růže, který potom ihned zfilmují. Do té doby jen pokuřoval dýmku a bavil se s námi mnohem víc o sémiotice než o literatuře. Po tom úspěchu se vrátil do Boloně a začal psát knihy. Všichni ho dnes vnímají daleko víc jako spisovatele než jako vědce, i když je stále všestranně vzdělaný. Má obrovské znalosti.

Jak vám bylo v Texasu?

Jako doma. Tam je asi milion Moravanů, kteří přišli v půli devatenáctého století. Mají české noviny a zpívají české písničky. Každý rok se tam konají velké slavnosti, kdy se lidé sjíždějí do města Praha. A nezapomínají, že jejich předci byli z Valašska, Horňácka nebo Slovácka. V Brně jsem byl členem Hanáckého kroužku, a tak jsem tam založil sbor. Ten zpíval moravské písně a jezdil s nimi po okolí a musím říct, že i po pětatřiceti letech ještě funguje. Dodnes mě tam považují za jakéhosi národního buditele.

Jak jste se dostal ze Spojených států do Japonska?

Pozvali mě Japonci. Přišli s tím, že zakládají na Tokijské univerzitě evropské oddělení, a požádali mě, jestli bych nepomohl. Moc se mi tam nechtělo, neuměl jsem japonsky, a tak jsem rok váhal. Nakonec jsem se ale zapsal na kurzy japonštiny a pronikl do komplikované struktury japonského písma. Chtěl jsem tam zůstat jen dva roky, ale ta země mě okouzlila. Zcestoval jsem celou Asii, která mě nadchla. Musel jsem pořád studovat, a právě to mě inspiruje. To vlastně dělám celý život.

Jak dlouho jste tam zůstal?

Přes dvacet sedm let. Vlastně už jsem tam přežil svoji dobu, ale Japonci mě ještě stále chtějí a upřímně řečeno, mně se pryč také nechce. Bydlím v krásném místě u Tichého oceánu, obklopeného horami, kde na stráních rostou pomeranče. Když otevřu okno na univerzitě, tak se dívám na horu Fudži. V lesích tam žijí opice. Kdykoli vyjdu z domu, tak se procházím u moře a dívám se na východ a západ slunce. To tu bohužel asi nikdy mít nebudeme. Nemáme to moře. A ani tu Fudži (směje se).

Když už cestujete, tak kam?

Mám rád Belgii a také Itálii. Mám tam přátele, vnučka skladatele Pucciniho Simona je kamarádka a jezdím za ní. Jezdím také po Koreji a odpočívám. Snažím se už moc nepřednášet, je toho příliš.

Vracíte se na Moravu?

Moc rád. Jezdím třeba do Luhačovic. Také jsem koupil krásný dům na samém vrcholu Pálavy ve vesničce Klentnice. Mám nádherný rozhled na jezera a lesy a také na hrad Děvín a přímo nade mnou je Sirotčí hrádek. A vedle domu mám mandlovník. Tam mohu pracovat a také tam mám spoustu keramiky. Prostě miluji Moravu, Mikulov, Kyjov nebo Mistřín.

Jaký byl vlastně váš soukromý život?

Nezajímavý. Já jsem v podstatě středověký člověk, celý život jsem věnoval vědě. Vždycky jsem kolem sebe někoho měl, ale nikdy to nebylo přivázání na stálo. Je to možná trochu sobecké, ale protože pořád studuji, nemám čas na nic jiného. A vím, že bych nedokázal dobře vychovat děti. Studium je pro mne hlavní. Mým celoživotním úkolem je zjistit, v čem se vlastně člověk liší od nějaké dřeviny. Ještě než opustím tento svět, chci pochopit, co jsme vlastně zač.

1.4.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nový Moravák svlaží vodotrysky. Vítězný návrh počítá v zimě i s kluzištěm

Brno /VIZUALIZACE/ – Ochlazení v horké letní dny nebo jízdu na bruslích v zimě nabídne po rekonstrukci Moravské náměstí v Brně. Radnice Brna-středu chce vytvořit prostor s vodní plochou a kavárnou, který lidi naláká k odpočinku. V pátek oznámila výsledky architektonické soutěže na podobu náměstí. Z dvaceti návrhů zvítězil v soutěži projekt kanceláře Consequence forma.

AKTUALIZOVÁNO

Vlak srazil ženu na nádraží v Rosicích. Na místě zemřela

Rosice – Pod koly vlaku zemřela šestatřicetiletá žena v sobotu v Rosicích u Brna. Podvečerní nehoda komplikovala vlakovou dopravu na trati mezi Brnem a Jihlavou.

AKTUALIZOVÁNO

Vive la France! Bitvu tří císařů opět ovládli Napoleonovi vojáci

Tvarožná /REPORTÁŽ/ – Po 211 letech se historie na Slavkovském bojišti v sobotu odpoledne zopakovala. Přibližně tisícovka vojáků oděných do dobových uniforem před zraky několika tisíců lidí svedla boj připomínající Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů z roku 1805.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies