VYBERTE SI REGION

Šéf Husy na provázku Morávek: Padesátku nějak zvládnu, peklo byla čtyřicítka

Brno, Moravský Krumlov - Jako nenapravitelný snílek a věčný donkichot, který si znovu a znovu komplikuje život tím, že se vydává hledat krásu po nejtěžší možné cestě. Tak vidí sám sebe v životě i v umělecké tvorbě šéf brněnského Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek, který ve čtvrtek oslavil padesáté narozeniny.

12.4.2015 1
SDÍLEJ:

Šéf brněnského Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

„Každou inscenaci pokládám za své miminko. Takže i to hodně šilhavé, vyhublé a zelenkavé s vyrážkou zdá se mi být krásné a voňavé," povídá svým nezaměnitelným způsobem rodák z Moravského Krumlova na Znojemsku.

Máte rád oslavy?

Vždy vedu všechny kolem sebe k tomu, aby svátky slavili. Že je to třeba. Například o Vánocích bývám skoro až nesnesitelný. Trvám na tom, že musí hořet všechny svíce v domě a koledy furt dokola musí valit všemi pokoji. Ale když teď mám přijímat všechny gratulace, nevím dobře, co s rukama.

Vnímáte padesátku jako životní zlom?

Pro mě bylo krizové období kolem čtyřicítky. Můj táta umřel, když mu bylo jednačtyřicet, a můj dědeček umřel taky tak. Čili mi onehdy došlo, že jsem široko daleko nejstarší Morávek. A měl jsem z toho divné pocity a smutno mi bylo a čekal jsem každý den, co se stane. A nestalo se nic. Tudíž tu padesátku beru už docela rozverně, protože to peklo mám už za sebou.

Slavíte i se souborem?

Třeba loni bylo touhle dobou docela teplo, tak jsme společně šli pod Petrov k jeptiškám. Ale letos tam ještě ani nerozdělaly stoly. Tak se po představení Idiota sejdeme v divadle se všemi, které mám rád. A dorty budou a ohně a hraní na kytaru. A moje maminka přiveze z Bruntálu dort a Pavel Liška coby Idiot zahraje, že i když se mu celý Petrohrad směje, tak on věří, že lze každou vteřinu rozhlédnout se kolem sebe a uvidět, jak naše životy podobné jsou zázraku. Neboť to, kterak slunce svítí, květiny nehorázně pečlivě jsou vybarvené, ptáci schopní vydávat zvuk, aby to byla krása, jest důvod pro to, aby jeden byl šťastný.Šéf brněnského Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.

Zmínil jste Bruntál, kde jste jako kluk vyrůstal. Jezdíte tam pořád?

Vždy, když jsem zoufalý, jedu právě do Bruntálu. Je tam jedna z nejkrásnějších krajin, co znám. Má nicméně za sebou teskný osud. Lidé tam velice málo umějí věřit sobě i druhým. To proto, že jsou všichni přistěhovaní odněkud. Nedávno jsem v Lomnici u Rýmařova koupil kus stromořadí a říkám si: Tak na tyhle stromy bych se chtěl dívat, až budu starý a zapšklý stařec. Nebát se nikoho a ničeho.

Setkáváte se s tím, že vás někdy pro vaše projekty a snílkovské vize považují za donkichota?

Ano, poměrně často. Ale už jsem si zvykl. V roce 1989 jsem ukončil Janáčkovu akademii múzických umění a nastoupil na Provázek. Takže se dá říct, že šestadvacet let svého života trávím tím, že usiluji o jevištní krásu padni komu padni. Třebas i tou nejtěžší cestou. A všichni si ťukají na čelo a říkají, že to jde přece snadněji. Jenže já se snažím najít krásu i tam, kde by ji jiní nehledali. Zdá se mi pak být víc pravá.Pro zvětšení klikněte.

Není to ale někdy vyčerpávající?

Je, ale já to jinak nesvedu. Pamatuji si třeba, že když jsem přišel na Provázek, neměl jsem kde bydlet. Koupil jsem tedy za devětačtyřicet tisíc malý domeček na kopci v Mariánském údolí, ke kterému nevedla žádná cesta. A myslel jsem si, že jsem udělal to největší terno. Jenže mi nedošlo, že odtamtud bude nejprve potřeba vyvézt odhadem asi třicet náklaďáků suti. Pomáhali mi tehdy Vláďa Javorský a Honza Budař a Pavel Liška a Peter Scherhaufer a Eva Tálská. Všichni se mnou obětavě vynášeli do kopce pytle cementu a snášeli suť. Ve výsledku jsem postavil dům ze skla, který byl jednak krásný, jednak nepraktický jako hrom. Navíc jsme jaksi podcenili základy, takže se dům brzy začal sesouvat z kopce. Bůh ví, co to mám v sobě, že si tak pořád dokola komplikuji život a za všech okolností usiluji o to, aby vše stálo krásné i tam, kde by se na to druhý dávno vykvajzl.

Často se vám u inscenací vyčítá překombinovanost a přílišné vrstvení motivů a metafor. Je to od vás vždy záměr?

Použil bych na to slova od Milana Kundery, který říká: Žijeme v postmoderní době. Je hrozně těžké jen tak přijít pod balkon a říct ženě „miluji tě". Velmi hrozí, že to bude působit banálně. Lživě. Příliš mnoho skvělých herců viděl jsem říkat něco, co se zdála být pravda, ale bylo to jen jako. Kdybyste věděli, jak se umím trápit tím, aby v mých představeních někdo nelhal! Nebral důležitá slova nadarmo! Je to do jisté míry prokletí. Nechci a neumím slova Bůh a Láska vyslovit jen tak, aby se to řeklo. Hned k nim pro jistotu přidávám i slova Směšnost a Trapnost, hned nato Vzkříšení a Jasnozřivost. Tak, aby nakonec šlo věřit už jen tichu mezi slovy.

Dotýká se vás negativní kritika?

Navenek se sice snažím usmívat jak lečo, ale ano. Nicméně vím, že je to cena, kterou musím zaplatit, a že to mám všechno jinak než ostatní. A také vím, že ten hlavní soud je nakonec stejně obsažen jinde než na novinovém papíru. Já každou inscenaci pokládám za své miminko. Takže i to hodně šilhavé a vyhublé a zelenkavé s vyrážkou zdá se mi být krásné a voňavé. Však také má první inscenace na Provázku jmenovala se Pohádka pro škaredé děti.Šéf brněnského Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.

K jedné z vašich aktuálně nejúspěšnějších inscenací na Provázku patří Amadeus, kterého jste měl původně před třemi lety režírovat v pražském Vinohradském divadle. Jenže nové vedení vám to neumožnilo. Berete tedy „brněnského" Amadea jako určitou satisfakci?

Ukázalo se, že stejně jako v této hře, i v životě je vše o osudu. Takže vše nakonec bylo tak, jak mělo být. A byť se někdy může zdát, že nehoráznost zvítězí, vždy je to jen na chvíli, a ten, kdo se nehorázně chová, nakonec stejně nebývá šťastný. Mohli jsme sice místo toho už mít za sebou na Provázku s Mirkem Donutilem premiéru Moliérova Lakomce, ale na toho dojde později. Tak co?

Právě v Amadeovi jste obsadil obě hlavní role otcem a synem Donutilovými. Splnili vaše očekávání?

Zpětně si říkám, že byl zázrak, že se podařilo sladit termíny všech a Amadeus mohl vzniknout. Osud tomu chtěl a všechno do sebe zapadalo jako ve snu. Takže to pro mě byl velký zážitek a hmatatelné doložení toho, že nikdy se nemá nic vzdávat předem. A potěšilo mě, jak z Mirka Donutila pořád cítím, že i po těch letech je srdcem „provázkář".

Neuvažujete o podobném spojení dalšího „provázkáře" Bolka Polívky s jeho synem Vladimírem, který také vystudoval herectví?

Moc bych si to přál. Dokonce budu zanedlouho s Vladíkem zkoušet v Laterně magice v Praze Malého prince. Tak s ním o různých věcech často mluvím. A vím tedy, že jsou s tatínkem domluvení, že jednou společné představení připraví. Musí ho ale napsat Bolek, slíbili si to. Tak tedy tuhle otcovsko-synovskou přísahu respektuji a nezávidím a přeju jim to oběma.

Loni na podzim se vám podařil i další návrat velkého provázkovského herce, když si Jiří Pecha zahrál v obnovené Babičce.

Peca je pro mě esencí toho, co mám na Provázku rád. Osobnostního, radostného, nespoutaného divadla. Když se vrátil po nemoci, ptal jsem se ho, jestli by si s námi třeba nechtěl zahrát. Že bychom mu rádi vzdali čest. A on si nebyl jistý. Prý doktoři říkali, že je to riziko, ať to zváží sám. No a on pak řekl: Chci to. Tak ho za to mám rád. Že tak umí být mužem, co neváhá nabídnout vše. Hraje Babičku tak, až jeden myslí na nejtajnější věci svého života.

V posledních letech se soubor na Provázku velmi omladil. Cítíte z něj pořád toho správného ducha?

Je pravda, že se pokaždé sám sebe ptám, jestli se ten zázrak může znovu podařit. Když někdo zase tak klíčový zmizí směrem k Vltavě a někdo dosud neznámý se pak učí nebát se a nekrást každou vteřinou. Ale asi tu opravdu funguje energie tohoto domu a paměť stěn. I když ze začátku jsou noví herci trochu zajíkaví a stydliví, odkudsi seshora přijde vždy znovu a znovu pověření, aby z nich vytryskla elektrizující síla.Šéf brněnského Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek.

Je pravda, že z Provázku za poslední roky pod vaším vedením vzešlo hned několik velkých hereckých osobností…

Neskromně přiznávám, že moje zásluha je, že všechny ty Jiří Vyorálky, Petry Jeništy a Evy Vrbkové rozpoznám. Nebo Jana Budaře, který celá léta tvrdohlavě obcházel konkurzy na nejblbější možné televizní inscenace a nikde ho nechtěli. Ale já si byl, nevím proč, jistý, že Honza je velká naděje českého filmu a věřil jsem mu. Nebál jsem se riskovat. A dobře jsem udělal. Podobné to bylo i s Martinem Donutilem, Daliborem Bušem, Jiřím Knihou, Jiřím Jelínkem, Anežkou Kubátovou a dalšími. Mám prostě takový dar: rozpoznat krasoducha.

Před pěti lety jste s Provázkem jako první brněnské divadlo organizačně zaštiťovali úvodní ročník festivalu Divadelní svět Brno. Jak vidíte jeho budoucnost?

Sám čumím, kam se to dere. Ale dál si myslím, že Brno je ideální místo pro takový festival. Jen lidská srdce zúčastněných musí to umět: být imponujícím evropským městem, a ne zakarpatskou oblastí.

Často režírujete i opery. Kdo ve vás probudil zájem o vážnou hudbu?

Nechal jsem si onehdy k Vánocům zjistit rodokmen. I ukázalo se, že můj praprapradědeček byl vedoucím kostelního chóru v Mikulově. Stejně tak i jeho otec a otec toho otce též. Takže se to do mě střádalo zřejmě po staletí. Když na mě přijdou chmury, pustím si Beethovena. Anebo Mozarta. Dnes ráno poslouchal jsem Brahmse. A hezky bylo, srdce bolelo a nebe svítilo jak z nějakého velkofilmu.

Autor: Lenka Suchá

12.4.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Divočina v lomu Hády. Studentka navrhla les místo odkladiště

Brno – Jako malá chodívala s rodiči na procházky přírodou. Záliba spolu s touhou měnit svět okolo sebe nakonec rozhodla při výběru oboru studia. Díky tomu se nyní sedmadvacetiletá Pavla Kratochvílová dostala k zahradní a krajinářské architektuře na Mendelově univerzitě. V závěru studia zvítězila v soutěži diplomových prací s tématy životního prostředí. Jako tu nejlepší z dvaceti přihlášených ji ocenila odborná porota minulý měsíc.

Trať mezi Brnem a Prahou? V zisku budeme do dvou měsíců, říká Jančura

Brno /ROZHOVOR/ – Pět let uplynulo od doby, kdy žluté vlaky společnosti RegioJet podnikatele Radima Jančury začaly dělat konkurenci Českým drahám na trati mezi Prahou a Ostravou. Nyní vyjedou i mezi Prahou a Brnem. „Než rozhodnutí Správy železniční dopravní cesty o našem začátku přišlo, trnuli jsme, protože politická moc Českých drah je velká. Ale právo bylo na naší straně," říká o svém vítězství nad státním dopravcem Jančura.

Nový Moravák svlaží vodotrysky. Vítězný návrh počítá v zimě i s kluzištěm

Brno /VIZUALIZACE/ – Ochlazení v horké letní dny nebo jízdu na bruslích v zimě nabídne po rekonstrukci Moravské náměstí v Brně. Radnice Brna-středu chce vytvořit prostor s vodní plochou a kavárnou, který lidi naláká k odpočinku. V pátek oznámila výsledky architektonické soutěže na podobu náměstí. Z dvaceti návrhů zvítězil v soutěži projekt kanceláře Consequence forma.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies