VYBERTE SI REGION

Šéf opery Rocc: Cítím se jako Brňan

Brno /ROZHOVOR/ - Nový umělecký šéf Janáčkovy opery Rocc stojí v čele brněnského souboru od ledna 2010. I když pochází ze Slovinska, chce prosazovat moravské umění.

14.2.2010 2
SDÍLEJ:

Umělecký šéf Janáčkovy opery Rocc.Foto: DENÍK/Attila Racek

Chtěl se věnovat právu a filozofii. Nakonec přivedla Slovince Roka Rappla životní cesta do Brna, kde vystudoval operní režii na Janáčkově akademii múzických umění. Jako poctu své profesorce herectví Marii Mrázkové si zvolil nové umělecké jméno Rocc a vedle dalších projektů, které uspořádal v Evropě, začal spolupracovat také s Národním divadlem Brno. Od ledna 2010, po více než ročním působení na postu zástupce šéfa, stojí Rocc v čele Janáčkovy opery. „Za vším, co člověk udělá, musí vidět smysl,“ říká třicetiletý Slovinec.

V historii Národního divadla Brno jste nejmladší šéf opery?
Myslím, že ano. Rozhodně to není jednoduché, protože v Janáčkově opeře jsou významné osobnosti a vnímají, že najednou je jejich šéf někdo, kdo by mohl být jejich synem.

Jak si získáváte jejich respekt?
Osvědčila se mi jedna věc. Autorita není o tom, aby člověk vymýšlel předpisy a postupy, jak má něco fungovat. Snažím se udržovat si ji korektním jednáním s lidmi a tím, že otevřeně říkám své názory.

Což je v uměleckém prostředí často těžké.
Ano, je velmi těžké někomu říct: máte tyto a tyto nedostatky. Naopak je velmi snadné říct: je nádherné, jak svoji práci děláte. Ale je důležité uvědomit si, že jedna z našich povinností je mluvit otevřeně, a tím pádem být se svými spolupracovníky na té nejvyšší lidské úrovni.

V čele opery stojíte měsíc a půl. Jak jste se zatím s povinnostmi šéfa vypořádal?
Nejtěžší pro mě bylo období, kdy jsem od loňského července do konce prosince, zastupoval dosavadního šéfa. Při plánování jsme museli myslet na to, že přijde někdo nový. Pro mě se od ledna, co se týče pozice, nezměnilo nic. Pravomoce mi zůstaly. Snad mám jen silnější pocit, že mohu přemýšlet a pracovat o něco více duší.

Co všechno je vaší náplní práce?
Šéf souboru má celkové umělecko-správní kompetence i odpovědnosti. A o to více je důležité, aby měl okolo sebe spolehlivé lidi. Činný soubor Janáčkovy opery má téměř dvě stě zaměstnanců, k tomu několik desítek externích spolupracovníků. Je fyzicky nemožné toto vše zaujmout. A to říkám s vědomím, že jsem v divadle od rána do večera. Naprosto klíčové pro mě bylo zřízení funkce vedoucího uměleckého provozu. Naopak jsem si chtěl zachovat přímý dohled nad hospodařením a dramaturgií. Do toho řeším každodenní provoz, smlouvy ze stávajících představení a další povinnosti.

Jste operní režisér a výtvarník. Neubíjí vás systém administrativy a úředních formalit?
Administrativní práce je moc. To bych řekl každému, kdo by se pro tuto práci rozhodoval. Být uměleckým šéfem není jen umělecké povolání. Je to zároveň šéf neboli vedoucí umělecké správy a administrativy. A od toho se odvíjí i mé povinnosti. Ty mnohdy pronikají do ekonomického a manažerského rajonu. Pro mě to byly věci, které jsem se tu rok a půl učil. Představa, že umělecký šéf přijde do práce a řekne: tak, jsem umělecký šéf a budu rozhodovat o umění, je sice pěkná, ale je důležité si uvědomit, že umění se nějakým způsobem realizuje. A umělecký šéf zodpovídá především za přípravu uměleckého procesu.

Odchod vašeho předchůdce Tomáše Hanuse soubor rozdělil na dva protichůdné tábory. Někteří chtěli, aby odešel, jiní se za něj postavili. Jak jste to vnímal vy?
Když mi Tomáš Hanus řekl, že chce odejít, tak jsem s tím vnitřně nesouhlasil. Za dvě sezony, kdy tu byl, udělal spoustu pokrokových věcí. S některými z nich soubor nesouhlasil, byl to střet uměleckých názorů. Musím bohužel říct, že někteří členové souboru, stejně jako lidé kdekoliv jinde, inklinují k tomu, aby co nejméně pracovali, co nejvíce se vyhýbali zodpovědnosti a co nejvíce vydělávali. Opakuji, že jen někteří! Jsou to však bohužel často ti nejhlasitější. Můj názor je, že pro uměleckou osobnost Tomáše Hanuse nebyl dům Janáčkovy opery správně načasován.

Vy se názorových střetů se souborem neobáváte?
Určitě. Člověk nemůže vyhovět všem. Vím, že nemůžu stihnout vše a je důležité zvolit to, co pro soubor tím nejprimárnějším uměleckým krokem.

Co je tím krokem?
V první řadě pozoruji, že v Janáčkově opeře chybí ta správná konstelace energií. A říkal jsem si, proč se to děje? Měl jsem dojem, že lidi chodí do práce, a ne všechny to baví. Nechci generalizovat, ale všeobecně lze říct, že v souboru vládne nedůvěra. Samozřejmě také kvůli tomu, že se v minulých letech vedení často měnilo. To, co naplánoval jeden, realizoval jiný, protože první už byl pryč. A to je podle mě pro jakýkoliv soubor naprosto smrtící. Proto si s Casparem Richterem, kterého jsem si přizval jako šéfdirigenta opery, přejeme vytvořit především zdravou tvůrčí atmosféru.

Co konkrétně můžete souboru nabídnout?
Nejdůležitější je pro mě lidský aspekt. Snažím se být upřímný a otevřený a na základě toho lze pak vymýšlet umělecké cíle. Důležité je také udělat si čas na lidi, mluvit s nimi a poznat je nejen jako umělce, ale především jako jednotlivé osobnosti. To je také to, co mě v divadle baví nejvíce. Nechci dělat „umění pro umění“. Divadlo mě zajímá proto, že nabízí spolupráci mnoha lidí. Každý je něčím jedinečný a talentovaný. Teprve potom, když se tyto talenty poskládají, může vzniknout něco, co diváka ohromí.

Jakými tituly chcete publikum ohromit?
S Casparem Richterem milujeme Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jejichž dílo je samozřejmě divácky velmi náročné. Ale máme povinnost a právo být domácí scénou Janáčka. A nesmí si to uvědomovat jen kulturní obec, ale také obyvatelé Brna a celé Moravy. Z jejich strany však stále cítím příliš malou identifikaci s Janáčkem. Někdy, když mluvím s rodilým Brňanem, mám pocit, že jsem více Brňanem než on, protože si troufám být na Janáčka více pyšný.

Čím to podle vás je?
Možná si takové věci člověk začne uvědomovat teprve tehdy, až je postrádá. Bojím se ale toho, že ve chvíli, kdy začneme v Brně postrádat Janáčka, bude pozdě.

Třeba i diváci potřebují nějaký čas k tomu, aby si k Janáčkovi našli cestu.
Trošku mám dojem, že Janáčka nechceme tak úplně přijmout za svého. A to je velká chyba. To my, jako kulturní instituce, musíme divákovi vysvětlovat. Stále mu Janáčka servírovat, až si uvědomí, že napsal jedny z nejlepších oper vůbec.

Šéfdirigent Filharmonie Brno Aleksandar Marković má podobné cíle. Chce se zaměřit na Janáčka a Martinů. Nebudou se vaše dramaturgické plány tříštit?
S Aleksandarem Markovićem jsme se setkali zatím jen jednou, na krátkém obědě. Společně s Davidem Marečkem (šéf Filharmonie Brno pozn. red.) a Casparem Richterem jsme si ujasnili své plány. Nechceme si, lidově řečeno, lézt do zelí. Janáčkova opera je hudební divadlo, které může ze svého statutu pořádat i koncerty. Ty dělat budeme s tím, že program zaměříme na díla oratorní nebo hudebně-divadelní. Nebudeme se pouštět do ryze koncertních programů.

Je pro Brno výsadou, že má dvě samostatně působící instituce?
Ano. To, že má Brno samostatnou filharmonii i samostatný operní dům, je pro město velmi důležité. Je to určitě jedna z věcí, která by se měnit neměla.

Říkáte to tak, jako by to hrozilo.
Narážím na plány, které mezi brněnskými politiky již zazněly. Ale natolik hudební město, jakým Brno je, musí mít specializovaný symfonický orchestr a specializovaný hudebně-divadelní orchestr. A to si musíme uvědomit. Hudba k Brnu patří! Brno není obyčejné město, které nemá tradici a jeho orchestr si hraje „od Bacha až po Vlacha“.

Kdy jste se s Janáčkovým dílem setkal poprvé?
V Lublani, odkud pocházím, byla v koprodukci uváděná opera Turandot. Ale jen párkrát a pak jela do Francie. Chtěl jsem ji vidět znovu, a tak jsem odcestoval do Francie, ale změnili program a místo Turandot hráli Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Tenkrát, v roce 1995, jsem ji jako student gymnázia neznal, a tak jsem se otočil a jel domů. To bylo moje první a osudové setkání s Janáčkem (smích). Poprvé jsem pak tuto inscenaci viděl v Brně, v Kaločově nastudování, a byl jsem ohromený.

Vystudoval jste Janáčkovu akademii múzických umění. Proč jste si pro studium operní režie vybral právě Brno?
Už na gymnáziu mě operní divadlo zajímalo a chtěl jsem se mu věnovat. Takové studium však ve Slovinsku není. Poprvé jsem do Brna přijel v roce 1998, když jsem začal studovat. Podruhé o deset let později, když jsem nastoupil do Národního divadla Brno.

Čeština pro vás nebyla překážkou?
Byla to bariéra, ale musel jsem se jazyk naučit. Bylo mi osmnáct a šel jsem do neznámého světa. Ale na studentské období v Brně v letech 1998 až 2003 mám tak nádherné vzpomínky, že bych toto období nevyměnil za nic.

A co rodinné vazby?
Říká se, že rodinu a domov nese člověk v sobě. A když člověk cestuje, tak je v sobě nosit musí. To je součást každého života, umělce obzvlášť.

Jak se nejlépe odreagujete?
Miluji divadlo, takže když zrovna nesedím v kanceláři, tak rád režíruji a podílím se výtvarně na scéně. Mám spoustu přání, k nimž patří
i dokončení rozdělaného doktorandského studia Vizuální antropologie v Lublani. Miluji také vodu a sprchování (smích).

Jaká místa v Brně patří k vašim oblíbeným?
Jedno z nich je určitě Kounicova kolej, protože tam jsem poprvé bydlel. Přijel jsem, rodiče mě tam vyhodili s kufry, a protože budova byla ještě před rekonstrukcí, tak jsem se tam hodně bál (smích). Jinak miluji funkcionalismus. Jedním z mých nejoblíbenějších míst v Brně je Zemanova kavárna, stejně jako vila Tugendhat a další funkcionalistické domy. A především Janáčkova opera, to je pro mě jedna z nejkrásnějších architektonických staveb. Přeji si jen, aby se plánovaná rekonstrukce dotáhla do konce, Janáčkovo divadlo se vrátilo do původního stavu a ukázalo veškerou krásu, kterou v sobě má.

Chcete v Brně zůstat?
S Brnem už kontakt určitě neztratím. Je to město, které mi svým způsobem patří. Postrádám zde jen více pýchy a sebevědomí na to, co v Brně je.

Je období působení šéfa opery časově ohraničené?
Ne. Jmenování je rozhodnutí ředitele národního divadla a přesně dané není. Trvá, dokud není určený nový umělecký šéf.

Určitě však máte představu o tom, jak dlouho chcete operu vést.
Koncepce, kterou jsme s Casparem Richterem předkládali, je na pět let. Časový limit, dokdy bych chtěl nebo nechtěl zůstat, jsem si však nedal. Mám před sebou vizi, kterou chci dotáhnout do konce. A až se jí přiblížíme, tak pak teprve člověka napadne, zda jít v její realizaci dál, či si řekne, zda je to vše, co mohl udělat.

Autor: Markéta Stulírová

14.2.2010 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Dokončují nové kluziště v Řícmanicích. Dostane ho obec

Brno – Na nové ledové ploše se projedou řícmaničtí zájemci o bruslení už po Novém roce. Plánované kluziště dělníci v současnosti dokončují. Mimo zimní sezonu poslouží prostor jako víceúčelové hřiště pro volejbal, fotbal, badminton, tenis a další sporty.

OBRAZEM: Nejvíce potíží v rozjezdech mají revizoři mezi druhou a třetí ranní

Brno – Až devět set lidí dokáží zkontrolovat revizoři brněnského dopravního podniku při rozsáhlém zátahu v nočních linkách, takzvaných rozjezdech. Podobné akce dělají přibližně dva až třikrát měsíčně. Naposledy jízdenky cestujících kontrolovali v noci na neděli.

Divočina v lomu Hády. Studentka navrhla les místo odkladiště

Brno – Jako malá chodívala s rodiči na procházky přírodou. Záliba spolu s touhou měnit svět okolo sebe nakonec rozhodla při výběru oboru studia. Díky tomu se nyní sedmadvacetiletá Pavla Kratochvílová dostala k zahradní a krajinářské architektuře na Mendelově univerzitě. V závěru studia zvítězila v soutěži diplomových prací s tématy životního prostředí. Jako tu nejlepší z dvaceti přihlášených ji ocenila odborná porota minulý měsíc.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies