Slanina: vystřelit si v lese na jelena? To je velký svátek, a ne rutina

Myslivec střílí na všechno, co běhá po lese. Tento zažitý mýtus se snaží vyvrátit Marek Slanina z Bučovic na Vyškovsku. „Počty zvířat na odstřel jsou přesně určené," říká mladý myslivec. V revíru musí řešit především problémy s přemnoženými divočáky nebo žháři, kteří ničí posedy.

Trápí myslivce pytláci?

S pytláky v naší honitbě ve Ždánickém lese problém nemáme. Jsme totiž daleko od velkého města. Ale třeba kolem Prahy pytláky mají. Je to asi větší problém než za socialismu, kdy bývalo myslivců ve sdruženích hodně a vzájemně se hlídali, aby jeden neměl víc než jiný.

Vyplatí se pytlákům černý lov?

V dnešní době určitě ne. Za kilo masa z divočáka dostanou ve výkupu pětadvacet korun. Celé zvíře váží třeba třicet kilo, ale po vykostění je to méně. Navíc při prodeji zvěřiny je potřeba mít plomby, potvrzení od veterináře a další dokumenty. Bez toho pytlák musí jít samozřejmě pod cenu. Nebo si maso může nechat pro sebe a pro známé. Ale ani kamarád mu třeba za pět kilo srnčího nedá tisíc korun. Lovec navíc chodí celou noc po lese a musí zaplatit benzin. Takže se to v konečném výsledku určitě nevyplatí. Víc než pytláci nás určitě trápí žháři.

Proč?

Za posledního půl roku nám spálili posed, dva seníky a tři kazatelny. To jsou boudy na dřevěných kůlech, ve kterých myslivci čekají na zvěř. Ty požáry jsou už velký problém. Všechny případy vyšetřuje policie, ale nevím o tom, že by někoho chytili. Můžou to dělat třeba děti nebo někdo nemocný, kdo se rád dívá na oheň. V létě tady kvůli tomu shořelo pár hektarů lesa, nešlo to uhasit. Také nám někdo vykradl seníky. Do všech jsme doplnili zbytkový ječmen, abychom tam nemuseli chodit v zimě. Do dvou týdnů bylo krmení pryč.

Myslivce i zemědělce stále trápí přemnožení divočáci. Jak to, že jich je tolik?

Je to důsledek dlouhodobého vývoje. Zvířata se z lesa stahují do polí, kde žerou obilí, řepku a kukuřici. Kromě dostupné potravy divočáky láká do polí hlavně klid. Do naší honitby chodí turisté, houbaři, lesní dělníci, pejskaři. Jezdí tu motorkáři a také naftaři kontrolovat vrty. Když si tam někdo vykládá stejně nahlas jako my teď, rozléhá se to celým údolím. V lese je moc živo, v lánu je klid. Prase leží a žere. Stěhuje se tam i srnčí.

Proč divočáky nestřílíte?

Snažíme se, ale nestačí to. Dokud jsou prasata na polích, nemůžeme na ně. Musíme počkat, až zemědělci sklidí a divočáci se vrátí do lesa.

Můžete jich ulovit, kolik chcete?

Ano, mladých prasat do dvou let a selat můžeme postřílet, kolik chceme. Celkem jich zabijeme do stovky za sezonu, ale bylo by potřeba ještě dvakrát tolik. Někdy příroda ale zvířata reguluje sama, například před dvěma lety přišel mor. Mrtví divočáci leželi u vody, kam se šli s horečkou napít.

Proč jich tedy nestřílíte více?

Lov je obecně hodně časově náročný. Nejdřív musíme počkat, až se kusy na podzim vrátí do lesa. Na číhané je člověk skoro celou noc. Když prší nebo je pod mrakem, tak to nejde. Nesmíme svítit lampami, takže v takovém počasí nic nevidíme. Střílet zvěř jde jen při úplňku. Když je ale zataženo, tak je měsíc hned pryč a člověk ještě nic neulovil.

Musí mít myslivec na lovu štěstí?

Ano, spoustu faktorů totiž neovlivní. Prase musí přijít k místu, kde na něj čekám. Správně si stoupnout a chvíli vydržet, abych stihl vystřelit. To, že prase dostane zásah, ještě neznamená, že je moje. Často odběhne a schová se. Někdy ho ani nenajdu. Nebo sedím několik hodin na posedu a pak se otočí vítr. Prasata mě zavětří a jsou hned pryč.

Co následuje po úspěšném zastřelení divočáka?

Na místě mu vyvrhnu vnitřnosti a v popruzích ho odtáhnu na cestu. Zvíře totiž váží klidně i osmdesát kilo. Pak ho musím zvednout a naložit do kufru auta. Doma stáhnu a zajistím potřebné dokumenty.

Hubí prasata i nějaká šelma?

Medvědy a vlky, kteří divočáky loví, v Čechách a na Moravě lidé vyhubili. Prase tedy nemá přirozeného predátora. Člověk pro něj není rovnocenný soupeř. Divočáci se množí také podle toho, kolik je potravy. Loni bylo hodně žaludů a svině věděla, že mladé uživí. Proto jich třeba místo šesti měla hned deset. Když je zabijeme, je březí ještě jednou. Naopak, když je jídla málo, tak má bachyně jen dvě selata.

Můžou divoká prasata člověku ublížit?

Devětadevadesát procent všech zvířat při setkání s člověkem uteče. S výjimkou poraněných kusů nebo zvířat zahnaných do úzkých. Když třeba při natláčkách lidé divočáka v kruhu obstupují, on to samozřejmě slyší. Pak se na něj pustí psi, a on si s nimi zaháže, ale beztak se snaží kruh prorazit a uprchnout. Na každém honu kanec rozpáře několik loveckých psů.

Jak se má chovat člověk, který v lese narazí na divočáka?

Bát se ho nemusí, protože prasata jsou chytrá zvířata. Když člověk potká třeba bachyni se selátky a chová se normálně a začne couvat, tak mu nebezpečí nehrozí. Zvíře rádo uteče. Zaútočí jen tehdy, když nemá ústupovou cestu. Když se bachyně potká s člověkem, tak stojí a začne vrčet. Mezitím její dcery odvedou selátka. Až jsou v bezpečí, svině jde také pryč.

Stalo se vám, že jste takto zblízka potkal prase?

Ano, občas se to přihodí. Ale obyčejně sotva začnu lézt z posedu, tak jsou všechna prasata pryč. Než slezu na zem, tak jsou tři kilometry daleko a ocasy a uši mají stažené strachy.

Měl jste někdy strach?

Když mi bylo dvanáct, vracel jsem se z lesa s naším jezevčíkem, který je náramný hrdina. Byla už tma a najednou slyším, jak z křoví vrčí bachyně. Pes dostal strach, motal se mi kolem noh a schovával se za mě. Svině vylezla a postavila se na cestu. Asi si říkala, proč neuteču. Ale jezevčík mi vodítkem svázal nohy a nemohl jsem se ani pohnout. Měl jsem tehdy dost nahnáno. Tak jsem na zvíře nahlas mluvil, to pomáhá. Svině po chvíli odešla.

Drobné zvěře je na rozdíl od divočáků málo. Proč?

Je na to víc názorů. Já si myslím, že za to může z osmdesáti procent zemědělství. Kombajny jezdí rychleji a mají větší žací lišty. Stroj jede čtyřicítkou. Nezdá se to, ale pro zajíce, bažanty a koroptve je to dost. Navíc kombajnista nejdřív poseče kraje pole. Zajíc je na hranici a vidí, že na něj jede kombajn, vystrčí hlavu a uvidí holý pruh. Řekne si, že tam přece nepoběží, protože by ho shora mohl chytit dravec. Proto se přesune hlouběji do pole, je to vrozený instinkt. Stejně tak u bažantů. Jsou malí, třikrát před strojem popolétnou, než se vyčerpají. V porostu čtyřicítkou běžet nezvládnou a kombajn je poseká.

Takže za to mohou hlavně žně?

Likvidace zvěře začíná už na jaře. Stroje rozsekají hroudy hlíny a první zajíci jsou pryč. Některý se možná náhodou zachrání u sloupu, ale toho přejede secí stroj o týden později. Ty, kteří přežili, pak zabije při sklízení kombajn. Příroda si také vybere svoji daň, část zahyne kvůli nepříznivému počasí nebo je sežerou silnější druhy.

Dá se tomu nějak zabránit?

Jednoduché to určitě není. Zemědělec platí za pronájem půdy a potřebuje se uživit. Zvířatům by pomohly meze a biopásy mezi poli, kde by se mohla schovat. Ale pro farmáře samozřejmě není výhodné nechat si zarůstat půdu šípkem.

V zahraničí je to stejné?

Také mají málo drobné zvěře. Ale třeba němečtí farmáři pesticidy nestříkají okraj pole. Pak tam rostou chrpy, máky a je tam dostatek hmyzu. Právě ten potřebují malí bažanti. Když je všechno ošetřené postřikem, tak je v poli hmyzu málo. Než mládě dojde z prostředka pole na okraj, tak skoro umře hlady. Protože farmáři v západní Evropě dostávají větší dotace, mohou používat víc pesticidů. Naši zemědělci tolik peněz nemají, tak s drahými chemikáliemi musí šetřit. Silné postřiky se rozmáhají i na Moravě. Třeba na poli pšenice poblíž domu jsem vždy viděl několik bodláků. Letos tam už nebyl žádný.

Zmiňoval jste, že do lesa chodíte už dlouho. Jak jste se k myslivosti dostal?

Otec i děda byli myslivci. Od mých šesti let mě táta brával do lesa. Pamatuji si, že jednou byli zrovna jeleni v říji a nahlas troubili. Bál jsem se tak moc, že jsem ani jsem nechtěl vylézt z auta.

Co vás baví na tom být myslivcem?

Nejde mi o střílení. Zajímají mě hlavně zvířata a jejich způsob života. Právě proto jsem vystudoval lesnickou školu, abych měl o zvířatech ucelený přehled.

Kolik jste jich za život ulovil?

Nevím, celkové počty mě nezajímají. Ale vím, že za celý život jsem ulovil tři jeleny. Moje největší trofej je z desateráka, který měl 135 kilo. Větší přeborník byl děda, který za život ulovil čtrnáct nebo sedmnáct jelenů. Ale není to tak, že by člověk každý rok zastřelil jednoho jelena.

Podle čeho se určuje, kolik kusů vysoké myslivci odstřelí?

Určuje to majitel pozemku, v případě naší honitby to jsou Lesy České republiky. Ví se, že na území o určité velikosti má být jeden jelen, jedna laň a jeden kolouch. Jak chodíme do lesa, tak vidíme, že jelenů je tam třeba pět. Tak ti navíc jsou určeni k odstřelu, aby se spárkatá zvěř nepřemnožila. Rozšířená představa mezi lidmi, že myslivec zastřelí všechno, co v lese vystrčí hlavu, není pravdivá.

Můžete v lese zastřelit volně pobíhajícího psa?

Na to jsou složitá pravidla. Navíc jako řadový myslivec toulavého psa ulovit nemůžu. Může ho střelit jen myslivecká stáž nebo hospodář.