VYBERTE SI REGION

Slavista Pospíšil: Kromě hokeje jsme k vlastnímu národu laxní

Brno /ROZHOVOR/ - V pondělí oslavil šedesáté narozeniny profesor Ivo Pospíšil, jeden z největších českých odborníků na slovanské jazyky. Budoucnost češtiny podle něj nemusí být růžová.

19.5.2012 3
SDÍLEJ:

Jeden z největších českých odborníků na slovanské jazyky profesor Ivo Pospíšil.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Jihomoravané mají podle slavisty Ivo Pospíšila blíž ke slovanským národům, než lidé z Čech. „Odlišnost je vidět na počasí, podnebí, přírodě, ale i kultuře a folklóru. To nás Jihomoravany vede k tomu, že směřujeme na východ a jih," říká Pospíšil, který studiu slovanských jazyků zasvětil život. V pondělí oslavil šedesáté narozeniny.

Kolika jazyky mluvíte?

Není to tak vysoké číslo. Musím umět číst knihy ve všech slovanských jazycích, ale aktivně mluvím asi třemi čtyřmi, když do toho počítám i slovenštinu. Na Filozofické fakultě jsem vystudoval ruštinu a angličtinu, na střední škole jsem měl jako hlavní jazyk němčinu a později jsem se učil i francouzsky. Volně mohu, někdy s pomocí slovníku, číst odborné texty v germánských, románských a slovanských jazycích. Nejsem tedy žádný encyklopedický génius.

V kariéře jste vystoupal opravdu vysoko, jste doktor věd a vedoucí ústavu slavistiky. Máte ještě nějakou metu?

Funkce a kariéra pro mě nejsou smyslem života. Chci ještě napsat dějiny literatury, nejspíš ruské. Nejnovější publikace, která se ale týkala jen klasické ruské literatury, vyšla v roce 1977. Dějiny literatury musí psát jeden člověk, aby byly kompaktní, měly filozofii a smysl.

Proč jste se v maturitním ročníku rozhodl pro studium ruštiny?

Byla to vynucená náhoda. Původně jsem chtěl studovat češtinu a angličtinu. Studijní kombinace však byly na počátku sedmdesátých let velmi omezené a zrovna tato se neotvírala vůbec. Proto jsem si k angličtině musel vybrat něco jiného, a to byla ruština. Češtinu jsem vystudoval později.

Proč jste u ní zůstal, když to nebyla vaše původní volba?

K ruštině jsem přilnul, protože to tehdy nebyl obor, který lidé zrovna milovali. Vzhledem k politické situaci se to možná zdá podivné, neboť na základních školách byla ruština od čtvrté a později páté třídy povinná. Ale má to svou jasnou logiku. Jsem vděčný hlavně svým učitelům, kteří mě nadchli svým pohledem, který se zcela vymykal obvyklému vnímání ruské literatury a uvedl mě do studia tohoto fenoménu ve světě, včetně západní Evropy a Spojených států amerických.

Jak se na rusistice a slavistice projevilo období normalizace?

Rusistika byla oficiálně preferovaná a neoficiálně zase spíše ostře sledovaná. Jakékoliv práce v této oblasti byly pod silným dohledem, daleko tvrdším než u jiných oborů. Přesto Brno bylo o něco méně ve středu pozornosti, protože jsme se zajímali spíše o poetologické, žánrové, směrové a stylistické než politické aspekty literatury. A to platí dodnes.

Jak se změnil zájem o rusistiku před sametovou revolucí a po ní?

V sedmdesátých letech minulého století jsme měli v ročníku asi devadesát lidí. Potom to klesalo. Rusistika byla dost diskriminovaná, protože měla tehdy předepsané kombinace pouze s historií, psychologií a pedagogikou. A ty byly pro absolventy zcela nepraktické. Podařilo se nám to změnit až po roce 1989. Ale to zase studenti o ruštinu téměř ztratili zájem a zbyla nám tu skupinka deseti patnácti lidí. Postupně se to začalo zvyšovat, až nastal současný boom, kdy se každý rok hlásí asi pět set studentů.

Dá se tedy říct, že slavistika na Masarykově univerzitě v současnosti vzkvétá?

Nemám rád tato slova, kterými začínají propagandistické a většinou nepravdivé projevy ve smyslu, že něco vzkvétá, nebo naopak nevzkvétá. Jde to, když je podpora zevnitř i zvenku. Pozice vedoucího ústavu je nejen vědecká a pedagogická, ale také hlavně manažerská. Postupně se nám podařilo slavistiku nejen stabilizovat, ale i rozvinout. Máme šestnáct oborů a pokrýváme takřka všechny slovanské filologie, což je u nás i v Evropě raritní. Od vzniku Ústavu slavistiky v roce 1995 bylo naším cílem také zachránit malé obory, které jsou ekonomicky problematické.

Jeden z největších českých odborníků na slovanské jazyky profesor Ivo Pospíšil.Podle nového vysokoškolského zákona už pro množství peněz nebude počet studentů tak rozhodující.

Ano, systém se mění a začneme být snad víc placení za kvalitu než za kvantitu. Špatná personální a kvalifikační situace je v řadě slavistických oborů, třeba v polonistice. Dnes není v Česku jediný profesor polského jazyka nebo literatury v aktivním věku, v Brně máme dva profesory emeritní. Zájem o tento obor není u nás nijak velký, přestože je to náš soused a evropská mocnost. Například nejnovější Dějiny polské literatury vyšly v roce 1953. Naopak v Polsku je o české věci velký zájem, vznikají knihy o Češích a podobně. Je to nepochopitelné, příčinu neznám, ačkoliv po ní pátrám. Nepochybně se do toho promítají i historické ohlasy a národní stereotypy.

Jihomoravský kraj se v současnosti snaží podporovat obchodní i další kontakty především se slovanskými zeměmi. Má jižní Morava podle vás i přes složitou historii s těmito státy stále blízký vztah?

Říká se, že Brnem, konkrétně skálou pod chrámem svatého Petra a Pavla, prochází hranice mezi karpatským a hercynským vrásněním a většina Moravy patří ke Středozemnímu moři. Čechy patří naopak k atlantskému prostoru. Je to vidět na odlišném počasí, podnebí, přírodě, ale i kultuře a folklóru. To nás vede k tomu, že směřujeme na východ a jih. Možná větší citlivost k tomuto prostředí hraje roli i v těchto jinak spíše obchodních zájmech.

Na středních školách roste zájem o výuku ruštiny. Myslíte, že časem předstihne třeba i němčinu, kterou si studenti volí po angličtině nejčastěji?

České dějiny jsou součástí nebo se dotýkají německých, přesněji dějin Říše římské národa německého, a například pro středoevropské historiky je to jazyk číslo jedna. Ruština jí ale často konkuruje, protože je jakoby jednodušší. Němčina je těžká, má zvláštní slovosled, konjunktivy, kompozita a to je pro některé studenty obtížné.

Jak vnímáte dnešní nadvládu angličtiny?

Čeština má stále své mechanismy, jak se cizím slovům bránit. Například máme slovo počítač místo computer. V jiných jazycích je nepoužívají. Ale musíme to brát tak, že jazyky se rodí, žijí a umírají. Například sumersky už dnes nikdo nemluví, ale víme, že ten jazyk existoval. Je pravděpodobné, že čeština a další menší jazyky postupně zaniknou. A možná je to otázka jen několika desítek let. I když každá akce budí reakci, tedy snahu i menší jazyky zachovat a rozvíjet. Směřuje k tomu, alespoň oficiálně, i Evropská unie.

Je těžké si představit, že češtině hrozí zánik, kdy jí mluví v současnosti deset milionů lidí.

Její význam a sféra užívání se s postupující globalizací může zmenšit a nebude už potřeba. Jazyk musí mít silnou ekonomiku a vlastní stát. Kdyby vlastní stát neexistoval, národní jazyk může oslabit nebo zaniknout. Samozřejmě za delší dobu.

Je podle vás škoda, že slovenština začíná být pro mladou generaci Čechů cizím jazykem?

Na Slovensku sledují české televize, rádia a kupují si knihy v češtině. U nás tento zájem upadá a s ním i znalost slovenštiny. Slovenský lingvista Juraj Dolník říká: Znalost češtiny je přirozeným kulturním kontextem každého Slováka. Ale naopak to neplatí, což je pro Čechy škoda, protože znalost jiného jazykového a kulturního kontextu je obohacením. Často na Slovensku vidíme jen to, co se nám líbí, a nevidíme proudy, které nám nejsou zrovna po chuti, protože nejsou pročeské. Proto je náš pohled na Slovensko a Slováky nepřesný a z toho vyplývají i naše problémy, asi i osud našeho společného státu. Jistě to platí i pro druhou stranu. A bylo by dobré si to uvědomit.

Česká republika je k Slovákům dost otevřená, jen v Brně jich studuje několik tisíc. Může to znamenat budoucí sbližování?

Generace mladých Slováků je velmi sebevědomá a nikdy nemluví česky, to je poznávací znamení oproti Slovákům, kteří se sem přestěhovali dříve. Ti se jazykově přizpůsobili, aniž by slovenštinu zcela zapomněli nebo přestali být Slováky. Mladí berou jako samozřejmost, že využívají všechny možnosti, které tu mají k dispozici, ale komunikaci češtinou berou jako újmu až urážku, to mi i sami řekli.

Sbližování nedávno rozdělených národů se tedy nekoná?

Pořád se opakuje dvojjaký postoj k českému prostředí jako u slovenských studentů v Praze devatenáctého století a za první Československé republiky. Obdiv se mísí s hyperkritičností a jistým odstupem. Bojím se tu užít slov závist a nenávist. Myslím, že by měli více vyjít vstříc tomuto prostředí. V Irsku a Anglii také nemluví se svými zákazníky v pubech nebo supermarketech či se svými učiteli na univerzitách slovensky.

Je slovenština u nás už cizím jazykem?

Ano, a je to i z jejich vůle nebo vůle jejich rodičů a prarodičů a to je třeba s maximální mírou tolerance vůči oběma jazykům respektovat. Je třeba zavést důslednou reciprocitu ekonomickou, školskou i jazykovou, ale ponechat určitou přirozenou volnost projevu podle prostředí. Nerado se o tom mluví, ale představte si Čecha jako člena slovenské vlády, který na jejích zasedáních a v Národní radě mluví důsledně česky. Sami Slováci mi říkají, že si to nedovedou představit, tento rozhovor jim není zjevně příjemný a zdůvodňují to tím, že jsou zvláštný národ. Tož nevím.

Slovenským studentům v Brně například vyučující umožňují odevzdávat seminární práce ve slovenštině. Jak k tomu přistupujete u vás na fakultě?

My říkáme: Nejsme schopní je odpovídajícím způsobem jazykově posoudit, napište to v jazyku akreditace. V architektuře bych to pochopil, ale pro nás je jazyková stránka součástí hodnocení. Nejsme jen nadmíru tolerantní, ale projevujeme lhostejnost a neúctu k vlastnímu jazyku a to je sebezničující.

Jiné evropské národy se vlastní identity nevzdávají tak snadno?

Jinak je to v Německu, Rakousku, Velké Británii nebo Polsku. Vždy se musím divit, že mezi těmito národy jsou Češi pokládaní za velké nacionalisty. To je asi žert, neboť kromě fandění ve fotbalu nebo hokeji neznám národ laxnější k vlastní národní identitě a jazyku, než jsme právě my.

Jeden z největších českých odborníků na slovanské jazyky profesor Ivo Pospíšil.KDO JE IVO POSPÍŠIL

- Narodil se 14. května 1952
- Vystudoval rusistiku, anglistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
- Je profesor Masarykovy univerzity a vedoucí Ústavu slavistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
- Je autorem desítek knih a jeho odborné články se počítají na stovky.
- Zaměřuje se mimo jiné na literární komparistiku, dějiny a teorii slovanských literatur nebo ruský román.
- Žije v Brně a je ženatý.

Autor: Petra Kozlanská

19.5.2012 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Před 70 lety začal proces s prominenty Slovenského štátu

Pro umírněného ľuďáka, kněze a prezidenta Jozefa Tisa provaz, ale pro radikálního ministra vnitra Alexandera Macha pouhé vězení. Verdikt soudu s předáky Slovenského štátu, který byl zahájen 2. prosince 1946, byl ovlivněn mocenskými zájmy nastupujících komunistů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies