VYBERTE SI REGION

Slezák: Soudní spor o omluvu už je vrcholně trapný

Brno - Jiří Slezák je jedním z těch, kteří v roce 1989 vedli studentskou revoluci v Brně. Spolu se svými spolužáky Zdeňkem Hirnšálem a Martinem Laštovičkou tehdy reprezentoval posluchače Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně.

29.11.2009 2
SDÍLEJ:

Jiří Slezák je jedním z těch, kteří v roce 1989 vedli studentskou revoluci v Brně.Foto: DENÍK/Attila Racek

Právě jejich podpisy stály pod prohlášením studentů o tom, že některým vyučujícím už nevěří. Ještě dvacet let po revoluci musí studentští vůdci tento názor obhajovat u soudu. Architekt Jan Snášel, který patřil k odmítnutým pedagogům, po nich totiž požaduje omluvu. A české soudy se dosud neshodly, jestli na ni má nárok.

Proč jste se proti tehdejšímu odbornému asistentovi Janu Snášelovi postavili?
Jako člověk svázaný s komunistickou stranou pro nás představoval riziko. Nikdo nevěděl, jak se bude situace po revoluci vyvíjet. A nechávat takového člověka dále působit na fakultě bylo podle nás nebezpečné. Velmi dobře jsme si pamatovali, jak se choval před revolucí i během ní.

Čím se u studentů tak špatně zapsal?
Začalo to už ve druhé polovině osmdesátých let. Tehdy se postupně uvolňovaly poměry a na fakultu mířilo stále více zajímavých pedagogů. Přibylo také přednášek uznávaných architektů, z nichž mnozí byli velmi svobodomyslní. A Snášel to tehdy ostře kritizoval.

Proti komu se třeba postavil?
Přijel k nám přednášet například maďarský architekt Imre Makovec, který reprezentoval organickou architekturu. Byl uznávaným odborníkem a měl nám co říci i o své životní a profesní filozofii. To však bylo v rozporu se stranickou linií a Snášel se proti jeho a podobným ideově odlišným názorům postavil. Přitom po odborné stránce zdaleka nedosahoval jeho hodnot.

Jak se pak Snášel choval za revoluce?
Byl jedním z těch svazáckých typů, kteří nejprve věřili, že režim nepadne. Že se jen vymění nějací lidé v určitých funkcích. Z nepochopitelného důvodu si myslel, že režim je dost pevný, jen je mu potřeba na chvíli přispěchat na pomoc. Pamatuji si, jak někdy po prvních demonstracích vystoupil před studenty na stupínek a začal tam hájit staré struktury. Některé studenty dokonce v ústraní „upozorňoval“, že pro ně revoluce může mít špatné následky, že mohou být vyhozeni ze školy.

Po jaké době jste proti němu vystoupili?
V prosinci studenti na valné hromadě odhlasovali, že se nebudou účastnit výuky u některých pedagogů, protože k nim nemají důvěru. Tehdy padlo mimo jiné i Snášelovo jméno. Když byl začátkem roku 1990 zvolen Ivan Ruller novým děkanem fakulty, chtěl, aby mu posluchači vysvětlil, proč přednášejícím nevěří. A teprve v tu chvíli valná hromada studentů zformulovala prohlášení, kvůli kterému se Snášel později ohradil. Píše se v něm, že zneužíval své politické postavení a vystupoval demagogicky a arogantně.

Kolika dalším pedagogům jste nevěřili?
Nepamatuji si to už přesně, bylo jich pět, šest.

Jaké mělo vaše vyjádření vliv na Snášelovo působení ve škole?
Děkan ho dočasně přeřadil na stavební fakultu. A když se po roce hledali noví pedagogové pro architekturu, Snášel se znovu přihlásil.

Takže se vrátil?
Ne. Naštěstí se přihlásili velice renomovaní architekti a on mezi nimi neuspěl. Seděl jsem tehdy v přijímací komisi jako zástupce akademického senátu a měl jsem právo veta. Ale proti Snášelovi jsem ho nepoužil. Říkal jsem si, že už není nebezpečný a je to všechno dávno za námi. Paradoxně teprve poté podal Snášel žalobu. Kvůli rok starému prohlášení studentské obce, které jsem se dvěma spolužáky podepsal.

Čeho se tou žalobou domáhá?
Žádá písemnou i ústní omluvu, za to, že jsme ho poškodili svými výroky. Ale jak řekl profesor Ivan Ruller: „Pokud někdo nemá čest, těžko se může domnívat, že ji vysoudí.“ My tři se nemůžeme omluvit za něco, na čem se shodla většina studentů. Jediné, o čem můžeme diskutovat je to, zda jsme se vyjádřili přesně. Ale nelze popřít, že studenti na takové vyjádření měli právo a že ve zkratce vyjadřovalo důvody jejich nedůvěry v pedagogy.

Snášela jste před dvaceti lety označili za demagoga a kariéristu. Jak ho vidíte dnes?
Myslím, že je pořád stejně arogantní. Je schopen říci, že ústavní soudci se za svá rozhodnutí v náš prospěch v hloubi duše určitě stydí. To je přece drzost. Vždyť on nyní podniká a využívá všech demokratických svobod. Takže by si prostě mohl přiznat, že tehdejší režim a své postavení v něm neobhájil. Jenže on to pořád bere jako prohru sebe samého i elity, ke které patřil.

Proč myslíte, že o omluvu usiluje tak vytrvale? Vždyť ho vleklý soudní spor poškozuje více než ono studentské prohlášení.
Vidím v tom uražené ego. Podle mého není schopen vnitřně unést, že se proti němu postavili lidé, kteří neposluhovali režimu a nepracovali tak systematicky na své kariéře. Přitom po odchodu už mu život nikdo nekomplikoval. A jeho syn dokonce na fakultě vystudoval, aniž by mu kdokoliv házel klacky pod nohy. Proto mi připadalo komické, když se syna snažil do sporu zatáhnout a tvrdit, že i jeho jsme tehdy svými výroky poškodili.

Nedůvěru učitelům vyjadřovali studenti i na jiných školách. Čím to, že u soudu jste skončili jen vy?
My jsme se vyjádřili velmi konkrétně a radikálně. Jeden známý z medicíny říkal, že u nich se nic takového nedělo. Studenti sice vnímali situaci stejně jako my, ale neřekli jasné slovo. Pak se jim ovšem stalo to, že na fakultě zůstalo více lidí svázaných s komunistickou minulostí.

Jak je možné, že se soudy nemohou shodnout na tom, zda se máte, či nemáte omlouvat?
Myslím, že se do rozhodnutí soudců promítají jejich osobní názory. Protože někteří byli s minulým režimem kariérně spjati stejně jako Snášel. A náš útok na něj berou částečně jako útok na sebe.

Ústavní soud v srpnu rozhodl, že se Snášelův syn nesmí stát účastníkem řízení. Vrátil tak celý spor už opět na začátek. Kolikrát se to ještě může opakovat?
Formálně jsme sice opět na startu a případ je zpět u brněnského městského soudu. Já si však myslím, že už toho bylo hodně řečeno a Ústavní soud svými výroky postupně vymezuje mantinely. Na rozdíl od názorově roztříštěných soudů nižších instancí totiž za sporem vidí obecnější hodnoty.

Copak městský a krajský soud je nevidí?
Na celý spor se nedívají v kontextu tehdejších událostí. Je potřeba především odpovědět na otázku, zda se studenti měli právo vyjádřit k nově vytvářenému systému. Soudy se však na spor nedívají jako na součást tohoto velkého koláče revolučních událostí. Vyzobly z něj jen jeden výrok, jednu hrozinku a o té se chtějí bavit.

Jak to vnímají ostatní studenti, za které jste to sporné prohlášení podepsali? Stojí za vámi, nebo je to už nezajímá?
Zapomenuté to určitě není. Všichni vnímají, že celý ten spor dosahuje vrcholu trapnosti. Ale že je potřeba uhájit naše tehdejší právo na vyslovení názoru. V prvních letech po revoluci s námi škola spolupracovala víc, tenkrát se k tomu vyjadřoval i akademický senát a potvrzoval, že jsme opravdu mluvili za studenty, nejen za sebe. Se spolužáky se dnes vídáváme jen příležitostně. Pravidelně jsme v kontaktu asi jen my tři, kteří se potkáváme u soudu.

Co vás vlastně přivedlo do čela školního stávkového výboru?
Patřil jsem vždycky k lidem, kteří se neradi nechají vláčet událostmi. Rád se na věcech podílím. Tenkrát jsem neřešil, co mi to může přinést, nebo naopak vzít. Prostě jsem dělal to, co jsem považoval za správné. A když se pak volili představitelé stávkového výboru, dostal jsem asi právě díky tomu důvěru studentů. Jezdili jsme pak s Martinem Laštovičkou i Zdeňkem Hirnšálem třeba vyjednávat do Prahy, když se sestavovaly požadavky studentů a projednávaly se změny ve vysokoškolském zákoně.

Neuvažoval jste po těchto zkušenostech, že vstoupíte do politiky?
V roce 1991, když jsem dokončil školu, mě to napadlo. Pak jsem ale začal podnikat a v posledních letech zjistil, že když se chci na něčem aktivně podílet, je lepší to dělat regionálně. Výsledky práce jsou totiž vidět mnohem dříve.

Jak se na svůj boj za nový režim díváte s dvacetiletým odstupem?
Zaujalo mě, jak vše zhodnotil náš vrstevník Šimon Pánek. Řekl, že nesmíme přeceňovat naši roli. Studenti sice svrhli stěnu, která nás dělila od svobodného prostoru, ale ta stěna už byla beztak nahnilá, protože systém neměl od srpna 1968 ideové zázemí. Nedalo se mu věřit, bylo to jen pragmatické posluhování režimu. A lidé jako Snášel na tom stavěli svoji kariéru.

Splnilo těch dvacet porevolučních let vaše očekávání?
Předně je potřeba si uvědomit, že mnoho lidí vlastně nevědělo, co očekávají. Věděli jenom to, že už nejde dál pokračovat stejně, jako dosud. Podle mě se ale společnost transformovala dostatečně. Vzpomínám si na jeden z porevolučních článků Valtra Komárka. Psal v něm, že je potřeba zlomit vládu mafií. Třeba tohle se nám rozhodně nepovedlo. Společností dále prorůstá rakovina korupce a postupně se oklešťují základní hodnoty. Vypadá to, jako bysme si neuvědomovali, že demokracie je proces, který je potřeba stále živit aktivitou. Máme pocit, že nejlepší je nechat věci, aby se vyvrbily samy. Ale samo od sebe se máloco málokdy vyvrbí správným směrem.

Vnímáte tu pasivitu jen v politické rovině, nebo i v běžném životě?
Bojuji s ní i profesně. Podílel jsem se na nové podobě územního plánu v Moravanech, kde žiji. A setkával jsem se přitom s neochotou řešit věci komplexně. Nikdo nemá chuť bavit se o tom, jak by měla vypadat nová výstavba, aby tam lidé našli vše, co potřebují. Místo mravenčí práce, kterou je tomu potřeba věnovat, se vše zjednoduší na otázku postavit, či nepostavit? Obec si v prvé řadě musí říct, co pro své obyvatele chce, a pak vyřešit, jak se to udělá a jak se do toho zapojí noví i původní obyvatelé.

Zajímá to lidi vůbec? Jsou ochotni vyjít ze svých oplocených pozemků a podílet se na společných věcech?
Je to náš národní neduh, že se do věcí nesnažíme zapojit. Stále v nás z dřívějších dob dříme pasivita. A ty zmiňované vysoké ploty jsou také naše specifikum.

Proč si je lidé kolem svých pozemků tak rádi staví?
Vnímám to jako protipól toho, na co jsme byli zvyklí v době kolektivismu. Všechno bylo všech , což nyní vystřídal přehnaný individualismus. V západních zemích to není přetažené do takového extrému. I my si musíme najít nějakou rovnováhu. To, co děláme není projev svobody, ale spíše nabubřelosti.

Jak takové opevněné domy vnímáte jako architekt?
Mám s tím zajímavou osobní zkušenost. Když jsem v Moravanech stavěl první ulici, vyrůstala v sousedství obrovského oploceného pozemku. Jeho majiteli nic nechybělo, postavil si komfortní sídlo s bazénem a drahou zelení. Když se začalo stavět v okolí, plot ještě zvýšil a do ulice nastavil plachty, aby mu na tu jeho krásu nikdo zadarmo nehleděl. Jenže asi po dvou letech stavby za mnou začal chodit a ptal se, co tam plánujeme ještě dál dělat. Přísné soukromí, které si pečlivě vybudoval, mu najednou začalo vadit a chyběl mu kontakt s okolím.

Napadlo vás, že byste se někdy učil na fakultě architektury, která vám vlastně tak zkomplikovala život?
Nemám pocit, že by mi život komplikovala škola. Stojí za tím jen jeden z tehdejších pedagogů. Takže i když návrat do školy v plánu zatím nemám, rozhodně bych to nevylučoval. Myslím si, že setkání s mladými lidmi by pro mě bylo podnětné hlavně kvůli jejich elánu. S postupujícím věkem totiž člověk přichází na to, že ne všechny dobré nápady může prosadit. A nadšení mladých lidí je v tomto osvěžující.

Kdo je Jiří Slezák

- Narodil se 29. května 1967 v Ostravě
- Od svých dvou let žil v Brně, kde vystudoval gymnázium a Fakultu architektury Vysokého učení technického.
- V roce 1989 stál v čele stávkového výboru na fakultě. Po nástupu nového vedení podepsal spolu s Martinem Laštovičkou a Zdeňkem Hirnšálem Vyjádření nedůvěry za dosavadní činnost na půdě fakulty, které zformulovali spolu s ostatními studenty.
- V roce 1991 na ně kvůli tomuto prohlášení podává žalobu jeden z kritizovaných učitelů Jan Snášel, soud se táhne dodnes.
- Od roku 1992 podniká.
- V letech 2004-2006 se podílel na tvorbě koncepce nového územního plánu Moravan na Brněnsku.
- Je svobodný, žije a pracuje v Moravanech.

Autor: Zuzana Taušová

29.11.2009 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Vánoční dárky od obce? Obyvatelé dostanou kalendáře, plavenky nebo besídky

Nová Ves - Kromě Ježíška myslí na obyvatele obcí na Brněnsku také představitelé některých tamních radnic. Většinou lidé dostanou drobnosti vztahující se k obci a jejímu životu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies