VYBERTE SI REGION

Speciální pedagog Smýkal platil slepecký časopis. Přestal kvůli tomu i kouřit

Brno - Život zasvětil nevidomým a sám se jím stal. Stejně jako jeho manželka. Devětaosmdesátiletý Josef Smýkal shromáždil na sedm set pomůcek pro slepce a pomohl nespočtu dětí. „Vždycky jsem je měl raději než dospělé. Těm někdo vždycky pomůže. Dítě si musí poradit," popisuje muž.

13.3.2016
SDÍLEJ:

Speciální pedagog Josef Smýkal.Foto: DENÍK/Ludmila Korešová

Jak vypadal váš život ještě před speciální pedagogikou?

Jako malý jsem byl žákem slepeckého ústavu v Brně. Tehdy jsem ještě trochu viděl, a tak jsem ostatním dětem četl. Poté jsem se vyučil košíkářem. Chtěl jsem být učitelem a bylo povinné umět ještě další řemeslo. Mnozí učitelé toho využívali, když se jim nepodařilo najít na vesnici žádné místo učitele, zůstalo jim alespoň řemeslo. Následně jsem začal učit na hudebních školách, vystudoval jsem totiž brněnskou konzervatoř. Otec byl za války v koncentráku a já jsem se musel starat o matku.

Poté jste se teprve začal zajímat o nevidomé?

Stále jsem měl kontakty na školu, kam jsem chodil jako malý. V roce 1967 odešel do důchodu tamní učitel hudby. Řekl jsem si, že kolem čtyřicítky má člověk změnit zaměstnání, i když jsem byl velmi spokojený a hru na klavír jsem učil rád. O místo jsem tedy požádal. V Olomouci jsem nejdřív absolvoval tyflopedii, což je obor pro vzdělávání slabozrakých dětí i dospělých. Ředitel mi pak při nástupu řekl: Kdysi jsme tě tady učili, budeš mít ke škole alespoň vztah.

Poté jste začal vyrábět pomůcky. Co je při jejich výrobě nejdůležitější?

V mém oboru jde hlavně o hmat. Stále jsem se však zaměřoval na hudbu. Vymyslel jsem tři pomůcky, kdy děti využívaly němou klávesnici a model stupnice. Nyní už je vystavená v muzeu. Funguje na principu, kdy učitel mačká klávesy a dětem se klávesy zvedají. Podle toho zpívají.

I písničky?

Samozřejmě. Nejen jednohlasně, ale i více hlasy. Improvizovali jsme. Učil jsem je hudební výchovu s přiřazenými předměty, jako byl tehdy slepecký notopis. A to je dřina, jsou tam vztahy horizontální i vertikální. A vertikální je nutné pro děti vyjádřit v jednom řádku. Tak jsem pro ně napsal speciální učebnici, protože notopis nenáviděly.

Bylo tehdy běžné vyrábět takové pomůcky pro nevidomé, nebo jste byl průkopník?

Byli jsme tehdy v republice jen dva, kteří se jim věnovali. I když je pravda, že už je vyráběli lidé přede mnou, nevymyslel jsem je.

V té době jste už byl také nevidomý?

Částečně. Zrak jsem ztratil vlastní vinou, protože jsem měl zakázané těžce pracovat. Pocházím z vesnice a práce je tedy pro mě neoddělitelná součást života. Když jsem zakládal mateřskou školu při naší základní škole, hodně jsem pracoval s krumpáčem. Podle lékařů jsem ho vůbec neměl brát do ruky.

Pak se stalo co?

Odchlípla se mi sítnice a přestal jsem vidět na čtení. Teď mám představu jen o barevných pohybujících se stínech. Vidím jen, že je v prostoru něco bílého. Výuky jsem však kvůli tomu nenechal. Přiřadili mi pracovnici, která mi pomáhala číst a psát. Bez ní by to nebylo možné, pokročilá technika v sedmdesátých letech ještě neexistovala. Do té doby jsem mohl číst alespoň trochu, i když jsem byl krátkozraký.

A krátkozraký jste byl odmalička?

Na vesnici tehdy rodily porodní babky, bez hygieny. To si dnes nikdo nedokáže představit. A ženy na to byly samy, muži těžce pracovali na polích. Dostal jsem zánět rohovky a skončil krátkozrakostí.

Zkoušel jste operace?

Nezkoušel. Dnes je už sice pravděpodobnost úspěchu pětadevadesátiprocentní, ale doktorům nevěřím. Mám spoustu přátel, neskončili dobře poté, co takové operace vyzkoušeli.Speciální pedagog Josef Smýkal.

Používáte i vy dnes při práci pomůcky pro nevidomé?

Musím. Především zvětšovací digitální mapu, která umí zobrazovat v hodně velkém měřítku. Papír vložím pod kameru, která ho zobrazí pro moje oči. Bez této pomůcky bych vůbec nemohl existovat. Nevidomým počítač předříkává, ale já mám i sluchovou poruchu a nerozuměl bych mu. Díky této lupě jsem napsal dvacet knih, od velkých lexikonů po méně rozsáhlé o problémech slepoty a výchově dětí.

Vaše manželka je taky nevidomá. Jak jste se seznámili?

Ve škole. Měla tehdy jedenáct let a já patnáct. Padla mi do oka a často jsem ji fotografoval. Ještě jsem na to viděl, stejně jako ona. Odmalička ale byla také slabozraká.

Nevyléčitelně?

Má chorobu, která se projevuje vysokým tlakem v oku. Ten se najednou začne zvětšovat a trhá vše, co nevydrží. Kvůli tomu oslepla úplně. Ještě když jsme měli nejstaršího syna, trochu viděla, když se narodila dvojčata, tak už byla slepá úplně. Nikdy nám ale nikdo nepomáhal a byli jsme na to hrdí a šťastní, že se nám daří. Myslím, že jsme děti vychovali dobře, jsou to lidé na svém místě.

V roce 1977 jste založil poradnu pro rodiče nevidomých dětí. K čemu byla potřeba?

Radili jsme rodičům, jak s nevidomým dítětem jednat. Hlavní bylo, abychom dítěti projevili lásku a vytvořili pro něj prostředí, kde ho budou mít rádi. Aby jeho matka a otec věděli, že z něho něco bude, aby se manželství nerozpadlo. Už se stalo v několika případech, že rodiče od dítěte utekli, nesnesli jeho výchovu. Je od výchovy normálních dětí odlišná.

Můžete blíže popsat jak?

Takové dítě neví, kde jsou dveře či okna. Jaký hlas před ním se ozývá. Musíme ho to všechno učit.

Na co je potřeba dávat při výchově nevidomých dětí pozor?

Matky na ně musí neustále mluvit. Když například dítě spí a matka ho potřebuje vzbudit, nemůže za ním přijít jako ke zdravému dítěti. Nevidomé dítě nevidí, jen slyší, že někde někdo jde. Nelze na něj začít najednou mluvit. Matka musí šeptat, zesilovat a zeslabovat hlas jako v rádiu, aby dítě náhlým zvukem nebylo šokované.

Vaše úspěchy ilustruje sbírka slepeckých pomůcek, které nyní lidé mohou vidět v brněnském Technickém muzeu. Proč jste slepecké muzeum, jak mu říkáte, vlastně založil?

Sbírání slepeckých pomůcek mě velmi bavilo, pak jich už ale bylo tolik, že si vlastní muzeum zasloužily. Celkem jich mám sedm set. Muzeum jsem zřídil v roce 1992. Dnes je přemístěné do Technického muzea jako jedna jeho část. Má vlastní expozici s názvem Kultura nevidomých.Speciální pedagog Josef Smýkal.

Jak jste pomůcky sháněl?

Psal jsem a telefonoval nevidomým, kteří pomůcky už nepotřebovali. Případně z různých dědictví prostřednictvím pozůstalých.

O jaké pomůcky se jedná?

Řemeslnické pomůcky. Třeba kartáčnické, ladičské či košíkářské. Lidé tam ale najdou i pomůcky na čtení, psaní, počítání, přírodopis či hudební výchovu. I první počítač pro nevidomé lidi či sázecí stroje pro slepecké písmo.

Umístil jste tam i některé vlastní vynálezy. Můžete je přiblížit?

Jde o už zmíněnou klávesnici, která dětem pomáhá zpívat podle not. Druhá je durová stupnice. Má celé stupně a půl stupně a mezi sebou různé vzdálenosti. Na této stupnici si dítě ohmatá, jak vzdálenosti vypadají.

Věnoval jste se také tisku různých slepeckých časopisů. Jakým způsobem?

Nejdřív jsem získal ze slepecké tiskárny sázecí stroj, který měl šest set kilo. Ve sklepě jsem pak tiskl například Brněnský občasník v Braillově písmu. Sám jsem časopis platil a sháněl materiály. Dokonce jsem kvůli tomu v padesáti letech přestal kouřit. Peníze jsem pak věnoval na něco užitečného.

Ještě zpět k zakládání mateřské školy pro nevidomé děti. Proč byla potřeba?

Tyto děti od narození neviděly. Rodiče si s nimi nevěděli rady, nikdo se o ně příliš nestaral. Musel jsem je na-učit, jak se ve světě chovat.

Jak se výchova v této oblasti proměnila?

Já jsem se snažil do této oblasti dostat co nejvíc mužských prvků. Teď už se to podle mě příliš nedaří. Muž dělá určité věci jinak než žena. Když vezme do náručí dítě muž, cítí to. A mladé matky je potřeba si získat. Radit jim, jak si najít vhodného partnera, paní na hlídání nebo přátele.

Žije se podle vás nevidomým v Brně dobře?

Myslím, že ano. Já jsem to sám pocítil, když jsem ztratil zrak. Například když auta začala přes den svítit. Předtím jsem jen podle sluchu odhadoval, jak daleko auto je. Díky změně jsem ho ale, i když špatně, viděl už z dálky. Neodolal jsem a začal jim dokonce mávat. Podobně je to nyní s přechody. Když se je nevidomý naučí používat dobře, cítí se nezranitelně.

Je v Brně dost signalizačních zařízení na přechodech pro chodce?

Rozhodně. Máme na to dokonce pomůcku, je o něco větší než krabička zápalek. Když ji zapnu, pak se semafor ozve klapáním. Zelená klape rychle, červená pomalu. Díky tomu se cítím svobodný. Když jsem ještě cestoval, ostatní evropská města tolik signalizačních zařízení jako Brno neměla. Někdy je toto klapání na semaforech zapnuté celé dny, ale lidé si často stěžují, nechtějí, aby se jim takto semafor celý den ozýval pod okny. Proto lidé z organizace nevidomých semafory upravili a teď se klapání ozývá, jen když chceme.

Nyní ale řešíte i pokročilý věk. Zvládáte ho?

I když je mi devětaosmdesát, říkám si už, že je mi devadesát. Abych se s věkem sžil. Ne aby mě narozeniny zaskočily. Nenechám se přece doběhnout (směje se). Těžší je pro mě dnes spíš zacházení s technikou, na které jsem závislý, a to já nemám rád.

Na co vzpomínáte nejraději?

Nejkrásnější zážitky jsou takové, když něco člověk sám objeví. Jako když jsem před lety objevil jednu knihu, která má už sto let. Jde o první českou slepeckou knihu psanou slepeckým písmem. Daroval jsem ji Technickému muzeu, teď ji mám půjčenou. Chtěli jsme si ji přečíst s manželkou znovu.

A chodí k vám lidé pro radu ohledně speciální pedagogiky i nyní?

Hlavně studenti chodí pořád dost. Když mi napíšou, rád řeknu, co vím. Jde i o bakalářské, magisterské nebo doktorské práce z Brna. Téma nevidomých lidí se i dnes hodně zpracovává, je v něm stále co zkoumat.

Autor: Veronika Gecová

13.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Česká hlava pro brněnský tým. Mikroskop pomůže s léčbou rakoviny

Brno – Vynalezl mikroskop, který v budoucnu pomůže s nádorovou léčbou. Padesátiletý Radim Chmelík se svým týmem z Fakulty strojního inženýrství a CEITEC Vysokého učení technického v Brně obdržel minulý týden ocenění vědecké soutěže Česká hlava.

Kníničská Panna Marie? Řezbář ji vyřezal motorovou pilou

Brno /FOTOGALERIE/ – Zvuk motorové pily slyšeli v neděli dopoledne lidé z brněnských Kníniček. Před místní mateřskou školou totiž započal letošní advent v městské části. Jedním z největších lákadel programu byla řezbářská show, při níž řezbář vytvořil postavu Panny Marie.

Nehod motorkářů ubylo. Jsou lépe připravení, tvrdí odborník

Jižní Morava – Devět životů vyhaslo od začátku roku při nehodách motocyklů na silnicích v Jihomoravském kraji. Oproti loňsku je to o jednoho mrtvého méně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies