VYBERTE SI REGION

Švaříček: Pracujeme na tom, aby přijel dalajlama

Brno /ROZHOVOR/ - Před týdnem se Rudolf Švaříček vrátil z Tibetu a nyní má měsíc na to, aby připravil další ze svých knih k německému vydání. Potom opět odjede. Tentokrát do Himálají a Bhútánu – do oblastí, které má osmačtyřicetiletý cestovatel nejraději.

5.9.2010 4
SDÍLEJ:

Cestovatel, dobrodruh a brněnský rodák Rudolf Švaříček.Foto: DENÍK/Attila Racek

„Bhútán je země, kde se zastavil čas. Všichni lidé se tam snad stále jenom smějí. Jestliže je potřeba někam spěchat, je to právě sem. Bhútán je pro mě opravdový ráj na zemi neboli Šangri-la,“ říká přesvědčivě brněnský rodák, který vystudoval ekonomii.


Po měsíci jste se vrátil z Tibetu. Co bylo cílem vaší výpravy ?
Se Stevem Lichtagem (dokumentarista, režisér a potápěč, pozn. redakce) točíme film. Do východního Tibetu jsme se vydali na zajímavý festival šamanů. Dostat se do této oblasti není jednoduché. Děly se tam neuvěřitelné věci, které nás šokovaly. Šamani se propichovali různými bodci, řezali se do hlavy. Všude bylo hodně krve, vládla podivná atmosféra. Bylo to hodně emotivní, kruté a přitom v mnohém pestré. I když do Tibetu jezdím dvacet let, nic takového jsem ještě nezažil. Dalším, velmi emotivním a citlivým zážitkem pro nás byly nebeské pohřby, při kterých se těla mrtvých přenechávají supům.

Objevili jste nějaká nová místa?
Dostali jsme se například do oblasti druhé nejposvátnější hory Kawa Karpo, kde jsme byli úplně sami. Pro mě to najednou byl úplně jiný Tibet. Ne obvyklý Tibet plný hor a nekonečných výšek, ale zelený Tibet plný lesů a luk.

Boj proti Číně, která Tibet postupně vyhlazuje, patří k vašim dlouhodobým prioritám. Jak to v Tibetu vypadá dnes?
Tlak Číny je tak výrazný, že si uvědomujete, jak moc musíte do Tibetu spěchat. Je otázkou krátkého času, kdy ho Čína úplně pohltí . Už skoro dvacet let nosím trička s nápisem Free Tibet (Svoboda pro Tibet, pozn. redakce), ale postupem času zjišťuji, že svobodný Tibet je spíše mým zbožným přáním a velkou touhou, která není reálná. Navíc se všichni bojí, co bude, až dalajlama zemře. Teprve při návratu domů se člověku vždycky všechno rozleží v hlavě. Je spousta zemí, která má nahnutou budoucnost, a proto je potřeba tam jet co nejdříve. Na prvním místě takových zemí je podle mě právě Tibet.

S dalajlamou, politickým a světským vůdcem Tibeťanů, jste se setkal několikrát.
Teprve zpětně jsem si uvědomil, jakou sílu mají fotografie, které s dalajlamou mám. Člověk je nechce zneužívat, ale na několika místech pro mne byly doslova klíčem a otevřely mi dveře k srdcím mnoha domorodců. Ti najednou na snímku viděli Jeho Svatost, kterou nemohli zažít, i když ve své zemi žili padesát let. Dokonce se mi podařilo dostat se do domu dalajlamy, a to i přesto, že čínská armáda a policie jeho vesnici i rodný dům stále hlídá.

Čína ovládá celé území Tibetu?
Čína zničila šest tisíc klášterů, všechny chrámy, paláce a celou kulturu Tibetu. A tento tlak pokračuje dále. Vymýtili intelektuální část obyvatel a v Tibetu je to znát všude. Na každém kroku cítíte, že Tibet už nemá šanci. Stejně je to bohužel i ve východní části země, odkud jsem se nedávno vrátil.

Stačili jste se Stevem Lichtagem dokončit vše, co jste k filmu potřebovali?
Točíme ho už dva roky, ale ještě potřebujeme několik dalších výprav. Bojím se, aby nám je Čína nezakázala dříve, než budeme hotoví. Dokončení plánujeme na příští rok a chceme to spojit s návštěvou dalajlamy. Jsou témata, na kterých bychom ještě rádi pracovali.

Dalajlama byl vaším hostem při zahájení putovní výstavu Šangri-la v Bratislavě, která je nyní v modřické Olympii. Při zahájení stejnojmenné výstavy v modřické Olympii jste řekl, že chcete, aby dalajlama přijel i sem. Podaří se vám to?
Stále pracujeme na tom, aby přijel. Věřím, že se to podaří, protože naše cesta k němu je blízká. Do Brna bychom také chtěli přivézt bönické mnichy, kteří v České republice zatím ještě nebyli.

Které náboženství je vám nejbližší?
Animismus, v němž jsem prožil nejvíce let. V každé části světa je animismus odlišný, ale základní rysy jsou stejné. Základem tohoto náboženství je víra, že vše na zemi je živé, všechno má svou duši a určitou moc. Ve východní části Tibetu, odkud jsem se nedávno vrátil, se prolíná animismus s buddhismem. To je velmi zvláštní, protože nikde a takto intenzivně jako při posledních setkáních jsem to nezažil. Myslím, že další taková místa na světě už nejsou.

Do kterých oblastí se při svých výpravách vracíte nejraději?
Nejvíce mě oslovila posvátná hora Kailás, kam se vracím opakovaně. Vždy tam na mě dolehne obrovská pokora. Najednou si uvědomím, že si občas hrajeme na velké cestovatele a dobrodruhy, a přitom máme špičkové spacáky, pohorky a perfektní výbavu. Domorodci, staří dědečci, babičky a malé děti cestu kolem hory Kailás absolvují bez vhodné výbavy, a jdou přitom do sedla pět tisíc šest set metrů vysokého! Je v nich neskutečná síla a to je pro mě velkým oslovením lidské duše. Najednou si člověk uvědomí, že nejvyšší hora Mount Everest je ve srovnání s Kailás mnohem méně podstatná. Kailás je mystická hora, je to středobod světa a osa vesmíru pro všechna světová náboženství.

Mluvíte o štěstí, pokoře a lidech, kteří si v horách vystačí s minimem. Co prožíváte po příjezdu zpět do města, kde životy mnohých určují materiální hodnoty?
I když je to možná nelogické, návraty jsou pro mě těžší než odlety. Myšlenkový posun a návrat do uspěchané civilizace bývá opravdu náročnější.

Kolika jazyky se domluvíte?
Poslední cesta, o které jsem mluvil, byla jazykově nejkomplikovanější. Čínský vliv je ve východní části Tibetu tak silný a čínská mentalita natolik vyhraněná, že lidé nemají potřebu komunikovat v angličtině. I v Kongu, Angole nebo na Nové Guinei jsem se domluvil lépe než na této cestě. Umím celkem slušně indonésky, z tibetštiny opravdu jen mizivé základy, ale čínština mi nic neříká. Vždy je důležité znát alespoň základy jazyka.

Podle čeho si vybíráte lidi, s nimiž jezdíte na cesty?
Poslední léta jsem toho hodně prožil s režisérem Vildou Poltikovičem, který má fantastickou křehkou duši. Je navíc léčitel a má v sobě velkou energii a vnitřní sílu. Prožili jsme spolu spoustu snad až nadpřirozených věcí, o nichž se vypráví těžko. Steve Lichtag je zase fantastický ve svém stálém nasazení a optimismu. Má skvělý dar komunikace. Je to šoumen, který umí domorodce opravdu skvěle pobavit.

A vaše poslední výprava?
Na naší poslední akci s námi byla také Jitka Čvančarová (herečka, do 2008 byla stálou členkou Městského divadla Brno, pozn. redakce), která mě také příjemně překvapila. Je v ní velká touha poznávat a mnohem více energie, než by člověk očekával. Není zásadní, jak je na tom kdo fyzicky – i když se to samozřejmě hodí, důležitější je vnitřní přístup.

S legendárními cestovateli Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou jste vydal i knihu Tamtamy času. Poznamenali vás tito dva pánové hodně?
Pokud bych si měl vybrat své životní vzory, tak to budou právě oni dva. Jiří Hanzelka zemřel krátce po vydání knihy a s Miroslavem Zikmundem ještě spolupracujeme na dalších projektech. Obdivuji, že je mu dnes jedenadevadesát let a stále má tolik síly a energie. A ať už se s ním bavím na jakékoliv téma, je ve všem encyklopedicky dokonalý. Ale podstatnější než to, jací byli tenkrát a kolik napsali knih a natočili dokumentů, je pro mě skutečnost, jaký je Miroslav Zikmund dnes. Moudro, které má, může rozdávat plnými hrstmi.

V roce 2007 jste se zúčastnil expedice na Mount Everest, na jehož vrchol jste se nakonec kvůli zánětu zubu nedostal. S odstupem času – nemáte v sobě touhu si to zopakovat a dotáhnout výstup do konce?
Asi ne. Postupně jsem se na všechny nejvyšší vrcholy Koruny planety podíval a chybí mi jen Mount Everest. Není to ale něco, co bych si chtěl zopakovat, protože jsem si výstup tenkrát opravdu užil. Byli jsme jen čtyři a cílem naší malé sestavy bylo, aby se někdo z nás nahoru podíval, což se podařilo. Radost z toho, že jsme to dokázali, byla obrovská a vlastně až návrat domů a následně média rozlišila, že ten na Mount Everestu byl a druhý nebyl. To, že jsem se na úplný vrchol nedostal, mě mrzí, ale není to pro mě zásadní. V životě jsou větší výzvy a podstatnější věci.

V čem je Mount Everest tak nebezpečný?
Rok před tím, než jsme výpravu pořádali, zemřelo na celém masivu jedenáct lidí a do našeho výstupu sedm. To je třeba vnímat. Ale horolezci nejsou žádní šílenci, které baví riskovat život. V horách musí být velmi zodpovědní a opatrní. Už nejde jen o jednotlivce, ale o celou partu.

Horolezci mají největší strach z ledopádů. Proč?
Když horolezec vstoupí do ledopádu, musí se smířit s myšlenkou, že už se nemusí vrátit. To je fakt a kdo to nedokáže psychicky zvládnout, nemá v horách co pohledávat. V ledopádu totiž nejde o to, jestli po něm jde horší nebo lepší horolezec, slavný Reinhold Messner nebo třeba začínající Josef Novák, ale jen a jen o štěstí. Ledopád je obrovská masa ledu, která se neustále proměňuje, a nikdo neví, kdy se pod ním utrhne. Uvědomit si blízkost a možnost smrti je velice obtížné. Šel jsem po ledopádu sedmkrát a pokaždé toho měl plné zuby.

Kdy vám ještě šlo o život?
Takových situací bylo bohužel mnoho. Mým cílem přitom není zažívat strastiplné okamžiky. Když si vás však najdou, musíte je řešit. O život šlo například na Antarktidě, při expedici na Novou Guineu, některých výpravách do Afriky. Několikrát mě chtěli zabít a já si opravdu myslel, že jsou to poslední chvíle mého života. Naštěstí to zatím vždy dobře dopadlo. Když pak někde sedím a zpětně o tom přemýšlím, uvědomuji se, že na cestách čím dál více spěchám. Tak jako na poslední výpravě ve východním Tibetu. Teprve mezi šamany mi znovu došlo, že na to, abychom mohli něco zažít, vidět a zdokumentovat, máme strašně málo času.

Příští týden v pátek zahájíte v Divadle Husa na provázku velkou výstavu. Co připravujete?
Bude to výstava mých nejnovějších fotografií a také předmětů z cest. Prostě taková divadelní Šangri-la. Na vernisáži bude také Papia Ghoshal, indická malířka, která své obrazy vytváří pomocí menstruační krve. Bude to současně zahájení divadelní sezony Husy na provázku. S tímto divadlem se přátelím už velmi dlouho a jeho umělecký šéf Vladimír Morávek, je skvělý zajímavý člověk a snad i můj dobrý kamarád. O příjezd dalajlamy do Brna vlastně usilujeme společně.

Cestovatel, dobrodruh a brněnský rodák Rudolf Švaříček.

Autor: Markéta Stulírová

5.9.2010 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Odejde Zbrojovce snajpr? Útočník Škoda je v kurzu

Brno - Na podzim nastřílel deset branek, vyšvihl se do čela pořadí kanonýrů vedle renomovaného Davida Lafaty. Brněnský fotbalista Michal Škoda se v zimním přestupovém období patrně stane horkým zbožím. Už kolem něj také někteří zájemci krouží. „Mám nějaké informace od manažera, ale spíš čekám na něco konkrétního, zatím je to jen oťukávání, což moc neřeším," odvětil Deníku Rovnost útočník Zbrojovky.

Předvánoční brigády? Je jich více. A za lepší platy

Brno - Vánoce rodiny stojí mnoho peněz, velká část lidí si tak hledá alespoň dočasný přivýdělek. Je to i případ Lukáše Nezhyby. „Mám sice svoji stálou práci, ale chceme s přítelkyní strávit Vánoce v zahraničí na horách, proto máme oba od začátku prosince ještě brigádu," vysvětlil Nezhyba.

AKTUALIZOVÁNO

Jihomoravský kraj si chce pořídit vlastní vlaky. Zaplatí za ně 5,5 miliardy

Jižní Morava – Vlaky v Jihomoravském kraji jsou staré, kraj je nahradí novými. Vypsání výběrového řízení na dodávku schválila ve čtvrtek krajská rada. Do roku 2019 plánuje pořídit pětadvacet souprav pro alespoň 310 sedících cestujících a dalších šest posilových jednotek po 140 místech dohromady za pět a půl miliardy korun. Kromě toho chce v soutěži získat také servis objednaných vlaků. Za třicet let má stát šest miliard korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies