VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Když vylezete na Everest, nic se nezmění, říká cestovatel Rudolf Švaříček

Brno - Každý má nějakou úchylku, říká s oblibou brněnský cestovatel a horolezec Rudolf Švaříček. Jeho vášeň je poznávání cizích zemí a lidí. Chtěl vystoupit i na nejvyšší horu světa Mount Everest.

9.12.2007
SDÍLEJ:

Rudolf ŠvaříčekFoto: DENÍK/Jiří Salik Sláma

V květnu se zúčastnil výpravy se svým kamarádem a pražským primátorem Pavlem Bémem. O naplnění touhy ho ale připravily bolesti zubu. Lékař mu pokračování v cestě zakázal. Rudolf Švaříček tvrdí, že ho to nemrzí. Je rád aspoň za to, že se na vrchol podařilo dostat Pavlu Bémovi. O společném dobrodružství v Himalájích napsali knihu Třetí Everest Poznání Bolí, kterou slavnostně pokřtí patnáctého prosince v brněnském Divadle Bolka Polívky.

Co vás vyhání na cesty?
Odmalička jsem byl dobrodruh. Začalo to asi v osmé třídě, kdy jsme se spolužáky objeli stopem republiku. Má první velká expedice se jmenovala Polar. Se psím spřežením jsme vyrazili do zamrzlých končin polárního severu. Devět psů, čtyři Češi, dva Rusové, nekonečné ledové pláně, mráz a sníh. Vzpomínka na celý život. Nejhorší ale bylo, že nemám psy moc rád. Před odletem s námi televize natáčela dokumentární film a tehdy jsem kolem psí smečky ani neprošel.

Proč jste se rozhodl, že zkusíte pokořit Mount Everest?
Myšlenka na nejvyšší horu světa nepřišla náhodou, ale vyplynula z našich předcházejících výprav. Je součástí projektu Koruna planety, který zahrnuje nejvyšší hory kontinentů. Ale musím říci, že třeba výstup na Carstenz v Oceánii je logisticky daleko těžší než zdolání Mount Everestu. Shodují se na tom všichni horolezci, kteří vystoupali na oba vrcholy. Na Carstenzu jsem třeba zažil nádherné chvíle se svým kamarádem Peterem Hámorem. To je špičkový horolezec a zdolal už všechny vrcholy Koruny planety.

Lidi ale stejně nejvíc zajímá himalájský gigant. Mrzí vás, že jste se nedostal až nahoru?
Jak se to vezme. Zpočátku, když tam Pavel Bém v květnu vylezl, jsem byl šťastný za něj. Postupně jsem ale musel stále opakovat, proč jsem tam nebyl. Takže teď bych byl radši, kdyby se mi výstup také podařil. Ale taková je realita a jsem s ní srovnaný. Fakt, že jsem na vrcholu nestál, můj život nijak špatně neovlivní.

V čem je Mount Everest tak nebezpečný?
Jenom vloni v celém masivu zemřelo jedenáct lidí a do našeho výstupu sedm. To je třeba vnímat. Ale horolezci nejsou žádní šílenci, které baví riskovat život. V horách musí být velmi zodpovědní a opatrní. Už nejde jen o jednotlivce, ale o celou partu. A náš tým byl opravdu skvělý. Žádná ponorková nemoc. Mezilidské vztahy byly opravdu dobré.

Horolezci mají největší strach z ledopádů. Proč?
Jakmile horolezec vstoupí do ledopádu, musí se smířit s myšlenkou, že už se nemusí vrátit. To je fakt a kdo tuto ideu nedokáže psychicky zvládnout, nemá v horách co pohledávat. V ledopádu totiž nejde o to, jestli po něm jde horší nebo lepší horolezec, slavný Reinhold Messner nebo třeba začátečník Josef Novák, ale jen a jen o štěstí. Je to obrovská masa ledu, která se neustále pomalu mění a nikdo neví, kdy se pod ním utrhne, nebo se propadne do trhlin či propasti. Uvědomit si blízkost a možnost smrti je velice obtížné. Šel jsem po ledopádu sedmkrát a měl toho pokaždé plné zuby.

Kolik žebříků jste museli v ledopádu překonat?
Třiašedesát a to byla porce. Přes trhliny je staví takzvaní ledoví doktoři a výpravy za ně platí hodně peněz. Jsou zasloužené, nedělal bych to ani za miliony. Jenomže, když jsme se vraceli dolů, tak měl ledopád úplně jinou podobu. Jít zpátky je o hodně obtížnější než cesta na vrchol. Většinou o dva stupně.

Jak moc se vás dotkly pochybnosti některých lidí, že jste si zdolání vrcholu Mount Everest jen vymysleli?
Hodně nás to všechno mrzelo. Co víc k tomu mám říct? Lidská závist je hrozná vlastnost.

Pavla Béma také některá média kritizovala, že by měl být v kanceláři primátora než několik týdnů chodit po horách. Jaký je váš názor?
Pavel Bém je mimořádně silná osobnost. Otevřený, přímý člověk a namakaný sportovec. Na Mount Everest se perfektně připravil a troufám si říct, že by vyšel na vrchol i bez kyslíkového přístroje. Měl skvělou formu. Jenomže kdyby šel na špičku bez kyslíku a náhodou by selhal, roznesli by ho. Takový risk si zkrátka nemohl dovolit.

Říkal jste, že jste se po dobu výpravy ani jednou nepohádali. Je to vůbec možné?
Je. Když se sejdou správní lidé, kteří se znají a mají něco za sebou, funguje to. Náš tým doplnili dva bezvadní šerpové. Nikdo z nás si na nic nehrál, byli jsme parta. Největší problémy jsme měli ale ještě předtím než jsme se na Mount Everest dostali. Číňané nás nepustili z tibetské strany a za tři dny jsme museli všechno přeorganizovat. Tam se lámal chleba.

Proč jste měli s Číňany potíže?
Pavel Bém vystupuje veřejně za dodržování lidských práv v Tibetu a oni to dobře ví. Já zase patnáct let nosím triko s nápisem Free Tibet, čili Svobodný Tibet. Je to má forma protestu. V Himalájích je hodně nádherných míst, která nutí člověka k zamyšlení nad vším, co dělá.

Knihu Třetí Everest Poznání Bolí jste věnovali šerpovi Nimovi, který se zřítil do propasti na hoře K 2. Nenapadlo vás po jeho tragédii, že byste s podobným dobrodružstvím skončil?
Nelezu po horách, abych si něco dokazoval a zvedání adrenalinu není má úchylka. Mám rád cestování, potřebuji být půl roku v Africe a další tři měsíce třeba v Antarktidě. To je můj život. A jestli se má na některé z dalších cest uzavřít, nijak to neovlivním. Je to osud a většina mých kamarádů to takhle bere.

Čím byl Nima tak výjimečný?
Měl dobré srdce a lidské kouzlo.

Šerpové jsou až mystickými postavami Himalájí. Jaké s nimi máte zkušenosti?
Jsou dokonale provázáni s dobýváním horských vrcholů. Bez jejich pomoci by většina expedic ani nezačala. Mají svérázný smysl pro humor a dokáží se často smát i sami sobě. Organismus šerpů je lépe uzpůsobený výškám. Kde ostatní lapají po dechu, oni kmitají jako včelky. Jeden z nejznámějších šerpů byl Apa, který se na Mount Everest dostal sedmnáctkrát.

Je vám pětačtyřicet let a jste dobrodruh. Chcete mít vůbec děti?
Zatím ne. Myslím, že nás po planetě běhá několik miliard a nevidím smysl v tom, abych počet lidí ještě rozšiřoval. Kdyby mě myšlenka na rodičovství přesto popadla, spíš bych se postaral o nějaké dítě z Bangladéše nebo Indonésie.

Ovlivňují vás příběhy lidí, s nimiž se setkáte? Například utrpení a nemoci v zemích třetího světa?
Nejsem cynik a tyto smutné věci vnímám. Skládám si svou životní mozaiku a proto dobře vím, že není v životě vůbec důležité jestli na Everest vylezu jednou, patnáctkrát, nebo vůbec. O to přece nejde. Kdysi jsem vylezl na vysněnou horu a zeptal se sám sebe: A co se změnilo? Pochopitelně nic. Člověk se věkem mění. Už to není jako kdysi v bývalém Sovětském Svazu, kdy jsme s partou horolezců za dolary natírali komíny těžkým zinkoklihem.

Jak jste se tam dostal?
V čechách jsme dělali výškové práce a pak jsme dostali nabídku z Ukrajiny, z Krivoj Rogu. Pohybovali jsme se v padesátimetrových výškách na jeřábových drahách. Nebyla to legrace. Kbelík zinkoklihu byl těžký jako činka a kdyby náhodou spadl dolů, byla by to smrtelná zbraň. Z našetřených peněz jsme pak odjeli na Kavkaz . Při výstupu na Ušbu nás zastihla bouřka a lezení se změnilo v drama. Bylo štěstí, že jsme se vrátili. V Rusku jsem byl i když byla doma listopadová revoluce.

Co jste tam dělal?
Tehdy jsem se vracel ze Severní Koreje. Zažil jsem třináctihodinovou kontrolu, přátelé mě v lodi propašovali na zakázaný ostrovy v japonském moři. Putování Sibiří vygradovalo u jezera Bajkal. V den revoluce jsem byl v Zagorsku a o den později mi má etnografka řekla na koncertě Uriah Heep, že se doma zvoní klíčemi.

Kam byste se chtěl vrátit z míst, která jste navštívil?
Možná na Antarktidu na nejchladnější horu planety Mount Wilson. Ten šílený nápad tehdy dostal Peter Valušiak. Z výchozí polární základny u mořského šelfu jsme se vydali na tři sta kilometrů dlouhé putování mrazivou Antarktidou. V extrémním konci ještě dalších padesát kilometrů navíc. Na lyžích, zapřažených do saní jsme projeli panenská místa. Probíjeli jsme se trasou, kterou před námi ještě nikdo takhle neabsolvoval. Na Everest už asi nemusím, ale do Antarktidy se určitě vrátím.

V nadmořské výšce osm tisíc metrů začíná zóna smrti. Co se děje s organismem?
Tělo požírá samo sebe a horolezec tam nemůže dlouho být. Od cíle ho dělí jen pár metrů, ale ty bývají nekonečné. Člověk musí soustředit síly a zaútočit na vrchol. Jakékoliv oddalování je to nejhorší, co může být. Jsou to nepřenosné pocity, musí se zažít. Ale není nic hezčího než návrat.

Neměl jste někdy ve vysokých horách deprese nebo pocity stísněnosti?
To ne. Ale na Mount Everestu jsem spal v táboře, který před dvěma lety smetla lavina. Bylo to divné. Nejhorší je ten pocit, že cokoliv člověk kolem sebe uslyší, nemůže si být jistý, jestli se na něj něco zrovna neřítí. Pořád je v napětí. Pobyt v Himalájích bych přirovnal k tříměsíční práci bez jediného dne volna. Vycucá to tělo i duši. Když se ale nic zlého nepřihodí, do normálu se vrátí rychleji.

Máte svůj největší sen?
Asi ne. Chci žít a pořád jen poznávat. Dnešní děti mají proti nám starším obrovskou výhodu. Mohou se jakkoliv vzdělávat a cestovat po celém světě. Poznání je totiž největší dar.

9.12.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bohumil Šimek.

Sledujte ONLINE: Diskuze s hejtmanem Bohumilem Šimkem o směřování kraje

O svém boji s rakovinou píše na internetovém blogu třiadvacetiletý Petr Hübel.

S rakovinou bude bojovat až v Peru u domorodého kmene. Věří na zázraky

OBRAZEM: V obchodním centru lidé postavili Eiffelovu věž i Koloseum. Z puzzle

Brno – Společně postavit třeba šikmou věž v Pise nebo newyorskou Empire State Building se podařilo o víkendu rodinám v brněnském nákupním centru Avion. Součástí tamní výstavy staveb vytvořených z 3D puzzle byla totiž rodinná soutěž ve stavění podobných modelů.

Život na Antarktidě: Alkohol na stanici podléhá schválení, říká klimatolog

Brno /ROZHOVOR/ – Přední český klimatolog Pavel Prošek díky své práci procestoval Arktidu i Antarktidu. Na mrazivém světadílu pomáhal přesně před deseti lety založit první českou polární stanici. „Je to vlastně takový dobře zateplený panelák z dřevoštěpky. Ale dodnes stojí a funguje bezvadně," říká o stanici s nadsázkou. Celkově se do těch míst zúčastnil osmi výprav a pomáhal tam založit klimatologický program.

Medička pomáhala v uprchlickém táboře. Základem v práci je dobrý kolektiv, míní

Brno – V létě pomáhala léčit nemocné v uprchlickém táboře v Aténách, nyní se poohlíží po budoucí kariéře. Martina Žižlavská studuje všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně šestým rokem. „Odchod do zahraničí neplánuju. Domov, rodinu a přátele mám tady. Neznamená to ale, že jsem se stávajícími podmínkami spokojená," podotýká.

Brno podpoří cyklisty. V práci se osprchují

Brno – Sedm až osm měsíců ročně jezdí za zaměstnáním na kole informatik Pavel Flajšman. I když je pro něj cesta na Nové sady kolem rušného nádraží náročná, v jednom má štěstí jeho firma zařídila sprchu na pracovišti. „Zaměstnavatel je vstřícný k cyklistům. Máme vyřešené také bezpečné stání kol v garážích," poznamenal Flajšman. Cyklistů, které po příjezdu do práce čeká sprcha, zřejmě přibude. Brněnský plán mobility je totiž navrhuje podpořit.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies