Stopování není úplně běžný způsob dopravy. Proč jste s ním začal vy?

Stopem jezdím už asi od patnácti. Původně to bylo hlavně proto, že jsem neměl peníze. Pak se z toho pro mě stal životní styl. Potkával jsem hodně zajímavé lidi, se kterými jsem si vždycky skvěle popovídal. V autobuse jsem potkával samé divné lidi, kteří se mnou mluvit nechtěli, a ještě jsem za to musel platit.

Jaké byly vaše cestovatelské začátky?

Na první větší výlet jsem jel už na střední škole. Tehdy to byla taková spontánní akce, kdy za mnou přišel kamarád a zeptal se mě, jestli s ním nepojedu k moři, a já jsem souhlasil. Dva dny na to jsme se tedy sbalili, v osm ráno jsme začali stopovat a o půlnoci jsme se koupali v Itálii v moři.

Slávek Král
∙ Narodil se 26. února 1987 v Sušici na Klatovsku.
∙ Na Západočeské univerzitě v Plzni vystudoval strojírenství.
∙ Za posledních pět let navštívil třiapadesát zemí a podnikl dvě cesty kolem světa.
∙ Je vyznavačem nízkonákladového cestování jezdí převážně stopem, kempuje a věnuje se dobrovolnictví.
∙ Od 30. května vystavuje své fotky z cest a přednáší v Expedičním klubu v Brně.

Hodně lidí má ze stopování strach. Vy se nebojíte?

Já nevím, proč bych se měl bát. Určitě to není nebezpečné. Stopem jsem ujel sto tisíc kilometrů v padesáti různých zemích, jednadvaceti státech USA a nic se mi nestalo. Stejně mi ale pořád někdo říká, že je to nebezpečné. Jediné, z čeho bych mohl mít strach, jsou řidičské schopnosti těch, co si je stopnu. Člověk ale může s cizím člověkem nabourat úplně stejně, jako kdyby jel sám.

S vámi už někdy někdo boural?

V Portlandu mi zastavil řidič jenom proto, že byl unavený a potřeboval si s někým povídat. Celou dobu bylo vidět, jak se mu klíží oči. Snažil jsem se ho co nejvíce rozptylovat, nakonec ale stejně usnul a naše auto začalo sjíždět pryč z cesty. Naštěstí jsem ale stihl chytit volant a dostal jsem auto zpátky na silnici, takže se nám nic nestalo.

Nemáte někdy problém se s řidiči, které si stopnete, domluvit?

Je pravda, že na jazyky jsem nikdy moc nadaný nebyl. Naučit se anglicky mi ze začátku dělalo hrozný problém. Pak jsem byl půl roku v Turecku na studijním pobytu Erasmus. Jel jsem tam s tím, že neumím skoro nic a vrátil jsem se jako překladatel. Když jsem ve světě, prostě se s místními lidmi bavit musím. Vždycky se naučím nějaký základ jazyka té země, ve které zrovna jsem, a k tomu pár důležitých frází.

A to jsou?

Učím se Ahoj, Jak se máš a Děkuji. Podstatná věta je i Ještě jedno pivo. To umím říct asi v sedmnácti jazycích.

Cestovatel Libor Vávra (na snímku vpravo).
Islandem na babetách. Skupina cestovatelů si bude prát v řece

Je nějaká země, která je vyloženě ráj stopařů, a zastaví vám tam každý?

Nejjednodušší je rozhodně stopovat na ostrovech. Lidé tam jsou na stopování zvyklí a všichni se skoro se všemi znají. Třeba na Islandu tam žije nějakých tři sta tisíc lidí, takže když místní někomu zastaví, ví, že nějaký jeho kamarád je jeho kamarád. Nejlepší je Nový Zéland nebo Tchaj wan.

Kde je naopak najít odvoz nejtěžší?

Určitě ve Španělsku a Portugalsku. Nikdy jsem ale nepřišel na to proč. Potom třeba v Brazílii nebo Argentině, kde si všichni o druhých myslí, že jsou gangsteři a zabijáci.

Čím vším jste už jel?

Stopl jsem si nespočet autobusů, policejních aut, motorek. Jel jsem v ambulanci, na koni a jednou jsem si stopl dokonce i pohřebáka.

To vám jen tak zastavil?

Pohřebáka jsem si stopl u nás, když jsem jel z Plzně do Sušice. Byl to takový otevřený, vysmátý člověk. Zastavil mi, a říká: Jasně, vezmu tě až do Sušice. Jedou tady s námi vzadu ještě další dva kámoši. Nechceš se jít za nimi podívat? Ze své práce si dělal vyloženě legraci a vyprávěl mi spoustu historek.

BLOG Slávka Krále na Facebooku najdete ZDE.

Co je při stopování nejdůležitější?

Určitě úsměv a pozitivní energie. Musíte věřit, že vám někdo zastaví. Když člověk jede někde dál, hrozně moc pomáhá vlajka. Lidé už z dálky vidí, že jste turista, a ne nějaký bezdomovec, který potřebuje peníze. Hodně se mi osvědčily i červené kraťasy, to je pak člověk dobře vidět.

Jaké jsou vaše nejpříjemnější vzpomínky z cest?

Jeden z mých nejlepších zážitků se vlastně pojí s tím skoro nejhorším. Když jsem byl v Peru, chtěl jsem moc vidět Machu Picchu. Nakonec to tam bylo úplně příšerné. Je tam hrozně moc turistů, všechno je drahé, všude samí vojáci. Vůbec se mi tam nelíbilo. Další den jsem se radil s místními, co ještě bych měl vidět, a ti mi poradili místo, které je v podstatě úplně stejné, jenom se nedá vyfotit najednou. A to bylo zase naopak to nejkrásnější místo, které jsem kdy v životě viděl. Leželo od Machu Picchu šedesát kilometrů, ale nebyl tam vůbec nikdo. Úžasný byl i karneval v Rio de Janeiru nebo Rallye Dakar v Argentině.

Musel jste někdy řešit nějakou opravdu krizovou situaci?

Krizové situace se stávají dnes a denně. Někdo mě třeba odveze někam jinam, než jsem chtěl, nebo mě vyloží uprostřed města. Dostat se ven je pak zábava na celý den. Problém byl, když jsem se ztratil v chilské poušti bez vody nebo když jsem v Peru dostal výškovou nemoc. Jsou to ale věci, které řeším až když nastanou. Mám výškovou nemoc, ok, tak jdu do nemocnice. Oni mi na ni dají, co potřebuji, den, dva si tam pobudu a potom pokračuji dál v cestě.

Cestovatel Slávek Král je vyznavačem nízkonákladového cestování jezdí převážně stopem, kempuje a věnuje se dobrovolnictví. Zdroj: DENÍK/Attila RacekS čím na cestách nejvíce bojujete?

S mentalitou lidí. Téměř každý den mě někdo přemlouval do nějakého náboženství. V Jižní Americe všichni chtěli, abych byl křesťan a začal s tím nejlépe hned teď. V muslimských zemích se zase všichni hrozně divili, že nevěřím v Alláha a hned mi o něm začali povídat.

Jak na vás jako na cizince reagují místní?

Lidé jsou strašně vstřícní. Všude na světě. Je to jako kdyby černoch stopoval po Moravě. Taky by ho lidé tahali ze sklípku do sklípku a nikomu by to nepřišlo divné. A to je přesně to, co se stává mně. Já jsem prostě jiný. A oni mě hned zvou k sobě a ptají se, jestli už jsem ochutnal jejich jídlo. Taky se často začneme bavit o vlajce, kterou nosím na batohu, a je hrozně zajímá, odkud jsem.

Na cesty se vydáváte sám. Nevadí vám to?

Když je člověk sám, vlastně nikdy sám není. Když ale jedou lidé dva, jsou jenom dva. Dvojice se hrozně těžko seznamuje s novými lidmi, protože se na ně někdo podívá a řekne si: Jó, ti jsou dva, ti si spolu vystačí. Když je ale člověk sám a dívá se do mapy, strašně často se stane, že za ním někdo přijde a zeptá se, jestli nepotřebuje pomoct. Já jsem se spíš častěji dostával do situací, kdy jsem lidi už prosil, ať mě nechají samotného. Hlavně v Jižní Americe mě pořád někdo zval přespat k sobě domů. Samo-zřejmě, že jsem byl hrozně rád, ale někdy jsem si chtěl vyzkoušet i to kempování.

A ptal se vás někdy někdo, jestli ho vezmete sebou?

Lidi se ptají. Já jim ale vždycky říkám, že by mě určitě nestíhali. Když cestuju, spím jenom pět, šest hodin. To mi bohatě stačí. A když vstanu, jsem během minuty sbalený a hned jdu něco dělat. Hned pokračuju dál, zuby si čistím při stopování. Taky toho dokážu stihnout třikrát víc než běžný turista. Normálně lidi přijedou, a řeknou si, že tuhle pláž navštíví dneska, tuhle zítra a tuhle pozítří. No a já je stihnu všechny projít během jednoho dne, zaplavat si a pak už vymýšlím, co dalšího budu dělat. A vidím tam někde vzadu horu, tak na ni ještě stihnu vyšplhat.

Když už jsme na to narazili, kde na svých cestách přespáváte?

Moje základní pravidlo je, že za ubytování nikdy neplatím. Hlavně moje poslední cesta byla taková hodně punková. Prostě jsem si řekl, že teď mám šedesát tisíc a musí mi vystačit na pár měsíců cestování. Snažil jsem se proto udělat cestu hodně nízkonákladovou. Zařídil jsem si pracovní víza pro Jižní Koreu, která byla tak v půlce mojí plánované cesty. Věděl jsem, že ten půlrok, než tam dojedu, nějakým způsobem přežiji, a pak budu mít zase šanci vydělat si další peníze a pokračovat dál. Jezdit stopem a kempovat jsem ale chtěl, nečinil jsem tak proto, že bych vyloženě musel. Vozím sebou hamaku a žďárák, tedy nepromokavý obal na spacák. Takže můžu spát v podstatě kdekoliv. Klidně si lehnu v Central parku uprostřed New Yorku, a lidem to ani nepřijde divné.

Na svých cestách také často pracujete. Co všechno už jste si vyzkoušel?

Moc rád dobrovolničím. Několik týdnů jsem třeba strávil na biofarmě uprostřed jihoamerického pralesa. I tak se ale vždycky jako první ptám na práci za peníze. Na Nový Zéland a do Jižní Koreje jsem měl pracovní víza. V Koreji jsem učil angličtinu, na Zélandu jsem pracoval v pivovaru, dojil krávy nebo sbíral kiwi.

Plánujete v současnosti nějakou další výpravu?

Moje další cesta bude do Afriky, protože to je poslední kontinent, na kterém jsem ještě nebyl. Vyrazit plánuji někdy v listopadu a po návratu bych chtěl vše završit vydáním knihy.

Běžecký závod Rainbow Run 2017 v Brně.
Zbarvili nebe i sebe. Tři tisíce lidí si užily brněnský Rainbow Run

VIKTORIE POKORNÁ