VYBERTE SI REGION

V nacistickém vězení jsem přišel o kus prstu

Brno /ROZHOVOR/ - Když Adolf Hitler vyhlásil protektorát Čechy a Morava, měl Brňan Josef Styx devatenáct let. Na den přesně před pětasedmdesáti lety uviděl v ulicích německé vojáky s kulomety. „Byla to hrozná beznaděj," vzpomíná čtyřiadevadesátiletý muž.

16.3.2014 2
SDÍLEJ:

Josef Styx. Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Nezůstal však sedět se založenýma rukama a zapojil se do odboje. Sabotoval vlaky a roznášel letáky. Když ho gestapo chytilo, věznilo ho v brněnských Kounicových kolejích. Poslední rok války pracoval v polském lágru.

Co jste dělal v den okupace?

Byl jsem tehdy ve škole v Hranicích na Moravě. Původně jsem chodil do Moravské Třebové, ale po Mnichovu to tam zabrali Němci a škola se přestěhovala. Patnáctého března už přijeli vojáci. Věděli jsme to den předem z rozhlasu. Něco jiného je představovat si, jaké to bude, a pak doopravdy vidět obrněné tatry a vojáky s kulomety. Ten den skončila republika. Nebyla to okupace, ale její úplná likvidace. Trvalo několik dní, než nám došlo, co se doopravdy stalo. Školu zrušili a já odešel do Brna.

Jaká byla nálada ve společnosti?

Všudypřítomná beznaděj. Byli jsme vychováváni k vlastenectví a myslím si, že jsme to tehdy chápali ještě jinak než dnešní mládež. Pro nás nebyl český stát něco samozřejmého. Vždyť sotva krátce existoval po třech stech letech nesvobody. Dnes hrají hlavní roli peníze. Třeba i v takových situacích.

Vycházel jste s Němci před válku dobře?

V Moravském Krumlově, odkud pocházím, žilo hodně Němců a vždy jsme se domluvili bez problému. Ale jak nastoupil Hitler, přestali být jedni z nás a stáli na jeho straně. Stali se pátou kolonou. Zárodkem fašismu byla nezaměstnanost v Německu. Hitler toho využil, věděl, že člověka bez práce snadno zlákáte na sliby.

Jak se Brno změnilo?

Například když po ulici šla vojenská jednotka a v čele šel někdo s praporem, musel člověk smeknout. Když úctu nevzdal, okamžitě ho málem zlynčovali. Neměli jsme žádné zbraně, jen holé ruce. Možností odporu bylo málo, ale vzdor v nás byl. Chtěli jsme aspoň dělat něco, abychom jim to zprotivili. Nehodlali jsme jim pomáhat v dobytí světa.

Stal jste se členem Hnutí slovanské domoviny. Proč se jmenovalo právě takto?

Situaci jsme vnímali jako odvěký boj mezi Germány a Slovany. Vždyť v minulosti určovali česká knížata a několik století jsme byli zcela v jejich područí.

Jak vypadala vaše odbojová činnost?

Využíval jsem toho, že jsem pracoval na dráze a snažil jsem se brzdit dopravu. Ale možností bylo minimum. Žádné velké sabotáže jsme dělat nemohli, Němci na to totiž dávali pozor. Spíš jsme dělali řadu menších věcí a doufali, že se nahromadí a způsobí větší problémy. Třeba jsme nenápadně přemalovali vždy jedno číslo na vagonu. A podle transportního příkazu potom náklad odjel jinak než původně měl.

Dělal jste i něco dalšího?

Ve dvojicích jsme v noci chodili na seřazovací nádraží sypat vlakům písek do nádrží s olejem. Byla výhoda, že všechna okna musela být zatemněná. Jeden hlídal a druhý sundal záklopku a vhodil tam hrst písku. Osa kol se později zadřela. Kluci to měli přesně vypočítané. Dokázali nasypat jen tolik písku, aby se to zaseklo třeba až v Blansku, takže nikdo nemohl poznat, kde se sabotáž stala.

Co dělali ostatní členové hnutí?

Ve Zbýšově a Zastávce na Brněnsku byla skupina, která pracovala v dolech. Nebyl problém ukrást tam několik malých dynamitových náloží, které se používaly k odstřelu materiálu. U Brtnice se nám pak dvakrát podařilo vyhodit do povětří kus kolejí. Skupina z Bučovicka se soustředila na zemědělství a snažila se neodevzdávat předepsané dodávky. Ve Střelicích se organizovali dělníci, kteří pracovali v brněnských závodech.

Nebál jste se, že vás chytí?

Za každou maličkost byl trest smrti, to jsme věděli. Byli jsme mladíci kolem dvacítky a nepřipouštěli si, co nám vlastně doopravdy hrozí. Dětem na besedách to popisuji na následujícím příkladu. Desítky lidí každý rok zemřou na silnicích. Řidiči to vědí, ale když sedají za volat, tak je nenapadne, že by se to mohlo stát i jim.

Z hnutí, které mělo přes dvě stě členů, jich gestapo chytilo sedmašedesát. Proč jich nevypátrali více?

Organizovali jsme se po trojicích nebo pěticích. Z tří lidí jen jeden znal dalšího z jiné skupiny. Když ho nacisté nechytili, neměli se jak k ostatním dostat. Znali jsme se také pod čísly nebo pod falešnými jmény. Skutečnou identitu svých spolupracovníků jsme často neznali ani my sami. Byl úspěch, že nás dostali tak málo. Zbytek pokračoval v práci až do osvobození. Ale už toho zvládli méně, protože si museli dávat větší pozor.

Tiskli jste i protinacistické letáky. Bylo to v protektorátu hodně náročné? Josef Styx.

Byla s tím spousta obtíží, ale my jsme potřebovali naše myšlenky dostat mezi lidi. Nacisté byli mazaní a evidovali každý psací stroj. My jsme měli dva neevidované. Potom jsme museli mít cyklostyl, který letáky namnožil. I sehnat dostatek papíru byl problém. Naštěstí zakladatel hnutí Vratislav Kroupa pracoval v Lidových novinách a občas se mu podařilo nějaký papír ukrást. Nakonec ho nacisté popravili.

Jak jste letáky roznášeli?

Spojky mi je nosily na dráhu. Ale jít po Brně s balíkem letáků taky nebylo jen tak. Kdykoliv je mohl nějaký Němec zkontrolovat. Zaměřili jsme se na vlaky. Brno bylo centrem strojírenství a každý den tam dojíždělo třicet až padesát tisíc dělníků. Odstavené vlakové soupravy v noci nikdo nehlídal, tak jsme letáky roznášeli do kupé. Ráno je tam lidé našli.

Kvůli letákům přišlo gestapo hnutí na stopu. Jak se to stalo?

Dlouho jsme si s tím lámali hlavu a zjistili jsme to až po více než třiceti letech. Pro skupinu na Ivančicku jsme potřebovali získat psací stroj. Věděli jsme, že v tamním zelinářství je jeden neevidovaný. Antonín Nekuža ze sousedního Padochova se ho snažil získat. Když prodavačka vzala kolo a jela pryč, sledoval ji. Když zastavila, aby do kopce vytlačila kolo, dal se s ní do řeči. Tehdy bylo těžké navázat s někým kontakt, lidé nevěděli, komu mohou věřit. Řekl jí, že pracuje ve Zbrojovce a další věci o sobě. Pak se zmínil i o psacím stroji, protože doufal, že ho od ní získá. Ženě to později vrtalo hlavou a svěřila se soudnímu úředníkovi v Ivančicích.

Co jí řekl?

Že je nejistá doba a že by to nahlásil, protože mohlo jít o konfidenta. Žena ho poslechla a oznámila to četníkům, kteří dali vědět gestapu. Tonda udělal základní chybu, že jí o sobě prozradil pravdivé informace. Kvůli tomu ho lehce našli. Nebýt toho oznámení, možná nás do konce války nechytili.

Prokázali mu nekalé úmysly?

Ano, pomocí donašeče. Na Kounicových kolejích to byl jeden muž z Ivančic. Týden dělal, že je jeden z nich. Vykládal, že brzy půjde domů, protože na něj nic nemají. Pak ho zavolali k výslechu, a když se vrátil, tak tvrdil, že ho skutečně propustí. A zeptal se kamarádů, jestli nechtějí předat rodinám nějaké vzkazy. Tonda napsal moták manželce, že ve sklepě pod uhlím jsou zakopané zbraně. Konfident zprávu hned předal gestapákům. Nacisté pak Nekužu donutili, aby zbraně sám vykopal. Popravili ho ve vratislavském lágru.

Jaké máte vy vzpomínky na věznění v Kounicových kolejích?

Psal jsem si tam deník. Nic zvláštního, jen zápisy, co se který den stalo. Ale papír i tužka tam byly nedostatkové zboží. Pobýval jsem tam už týden, když na celu dali někoho nového. Hned jsme se ho ptali, co pronesl. Sundal si botu a vytáhl diář. Pár listů mi z něho dal.

Podařilo se vám ho propašovat ven?

Ano. Věděli jsme, že nás budou převážet do polské Vratislavi a prohledají nás. Papír jsem podélně složil a zašil ho do puntu svých kalhot. Tam je hledat nenapadlo.

V polském táboře jste přišel o kus prstu. Co se stalo?

Ve vězení mě přidělili na opravování roztrhaných pytlů. Po měsíci mě začal bolet prst levé ruky. Dvakrát týdně měli vězni příležitost nahlásit nemoc, a když už prst neúnosně bolel, taky jsem to udělal. Šéf lazaretu mě odbyl, že o nic nejde. Ale za dva dny prst celý otekl. Dal mi prášky, ale nepomohly. U nehtového lůžka se mi udělala modrá skvrna velikosti fazole. Bylo to zrovna na Štědrý den 1943, a proto se v ošetřovateli asi pohnulo svědomí a vzal mě do lazaretu. Prsteník mi rozstřihli podél nehtu do poloviny prvního článku.

Zabrala drastická léčba?

Vůbec. Rána se nezatáhla a musel jsem ji chodit do lazaretu koupat v roztoku hypermanganu. Jednou se tam objevil německý důstojník a řekl lékaři, že se mu mé zranění nelíbí a že s tím musí něco dělat. Dostal jsem malou narkózu a článek prstu mi uřízli. Viděl jsem spoustu jiných, kteří kvůli podobnému zranění přišli o celou ruku, takže jsem měl štěstí. Lidský přístup důstojníka k vězni mě překvapil. Pak jsem si všiml, že mu na ruce chybí palec a kus dalšího prstu a má stopy po zranění v obličeji. Prošel východní frontou a vlastní zranění ho zřejmě poznamenalo tak, že s námi soucítil jako s každým nemocným člověkem.

V polském táboře jste byl přes rok a pak jste se pokusil o útěk.

Pracoval jsem v továrně na motorové skříně do tanků. Při leteckém poplachu jsem se víceméně náhodu přidal k davu dělníků, kteří šli ven. Připojil se ke mně kamarád Leopold Fasora z brněnských Tuřan. Protože to bylo neplánované, nevěděli jsme, co dělat. Měli jsme jen vězeňské šaty. Schovávali jsme se v kráteru po bombě a najednou mě napadlo, že kdyby nás chytili, budeme tvrdit, že jsme se potkali v Röhrsdorfu. Vydali jsme se na pochod směrem k hranicím, ale v noci nás zatkl četník. U soudu nás chtěli obvinit z organizovaného útěku. Ale naštěstí jsme jim oba nezávisle na sobě tvrdili, že jsme se potkali v Röhrsdorfu, takže nás nepopravili za útěk. Tvrdili jsme, že jsme po náletu ze strachu odešli z továrny.

Kdy jste se dostal na svobodu?

V květnu 1945 po příchodu Rudé armády. Když jsme prošli branou věznice, byl to neuvěřitelný pocit. V tu chvíli jsem ani nenávist k Němcům necítil, radost ze svobody byla větší.

Přežil jste nacistické útrapy a na podzim oslavíte pětadevadesáté narozeniny. Máte nějaký recept na dlouhověkost?

Nemám, ale vězení jsem si všiml, že ti, kteří předtím sportovali, jsou na tom tělesně mnohem lépe než jiní.

KDO JE JOSEF STYX• narodil se 23. října 1918 v Moravském Krumlově na Znojemsku
• studoval vojenské gymnázium v Moravské Třebové
• od roku 1939 pracoval v Brně na železnici jako technický úředník
• stal se členem odbojové orgaizace Hnutí slovanské domoviny
• v roce 1943 byl zatčen gestapem a vězněn v Kounicových kolejích. Později ho transportovali do tábora v polské Vratislavi
• po návratu do Brna pracoval na železnici a v Ústavu užité geofyziky
• je předsedou historické skupiny Kounicovy koleje 
• v roce 2011 napsal knihu Zapadalo slunce nad Breslau naposledy, která mapuje osudy českých odbojářů ve vratislavském lágru
• má tři děti, čtyři vnuky a dvě pravnučky  

 

Autor: Kateřina Foltánková

16.3.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Nelze jít na hřiště podělaný, upozorňuje gólman Melichárek

Brno – Zatímco za celou loňskou sezonu vytahoval brněnský gólman Dušan Melichárek míč z branky pouze pětadvacetkrát, za podzimní část nového ročníku nejvyšší fotbalové soutěže se ohnul pro tři balony navíc. V 16 utkáních obdržel 28 branek. „Prohráli jsme tady pouze se Slavií, ale snad ani není možné, kolik bodů máme," nechápal třiatřicetiletý brankář.

OBRAZEM: Mikuláš rozdával dobroty odvážným dětem na náměstí Svobody

Brno – Děti v centru Brna po roce opět přivítaly Mikuláše spolu s jejich pomocníky anděly a čerty, kteří dorazili na náměstí Svobody v pondělí krátce po setmění. „Akce začala na Zelném trhu, kde byl velký sraz Mikulášů. Odtud se spolu vydali na náměstí Svobody, kde farář Tomáš Koumal dětem vysvětlil třeba to, proč si svatého Mikuláše připomínáme," řekla mluvčí brněnského turistického informačního centra Gabriela Peringerová.

Na Orlí v nákupní galerii vyrostl Strom splněných přání

Brno – Malá Rozálie z Domova svaté Markéty pro matky a děti v tísni si přeje letos k Vánocům mluvícího medvídka. Splnit přání jí a dalším třiašedesáti dětem z tohoto domova mohou zájemci prostřednictvím Stromu splněných přání v Obchodní Galerii Orlí. „Lidé, kteří přicházejí do galerie, mohou přáníčko ze stromu vzít a zakoupit na jeho základě dárky dětem z rodin, které si je nemohou dovolit. Dárky pak přinesou zpět pod stromeček," uvedla vedoucí domova Monika Žewucká.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies