Údajný únos dívky způsobil tento týden velkou rvačku v takzvaném brněnském ghettu. Zapojilo se do ní asi šedesát olašských Romů. Problémy tohoto etnika však přicházejí na přetřes pravidelně.

Podle sociologa Imricha Vašečky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně by je úřady měly začít vážně řešit co nejdříve. „S mladými Romy je potřeba pracovat hned, jinak se jejich ztrácející se identita obrátí proti nám,“ říká.

Brno zažilo šarvátku dvou klanů Olachů. Mají si svoje problémy vyřešit sami, nebo musí policie zakročit?
Ať si je řeší, jak chtějí, ale nesmí to být v rozporu se zákonem. To pak nemůžeme ani tolerovat, ani omluvit kulturními zvyky. Olaši ale mají svůj vlastní soud a myslím si, že by bylo dobré, kdyby ve vybraných věcech řešil spory z romské komunity.

Podobné incidenty vyvolávají dojem, že jsou Romové nepřizpůsobiví.
Nejde říct, že Romové­-jednotlivci jsou nepřizpůsobiví. I když je romská kultura s evropskou individualistickou kulturou nekompatibilní, jsou stejně jako my schopní adaptace. Ale jako příslušníci určité pospolitosti s obtížemi přijímají naše hodnoty, aniž by přitom narušili svou identitu.

Ale i přesto dokáží využívat státní systém.
Pokud bychom mluvili o romských osadách na Slovensku, není to tak. Ale Romové z českých městských ghett do jisté míry sociální stát opravdu využívají. Nejsem si však jistý, zda je to proto, že jsou to Romové, nebo spíše proto, že žijí v sociálně vyloučených seskupeních, v kultuře chudoby. Stejně tak jednají i Češi z tohoto prostředí, jen to nemá tak organizovanou podobu.

Jak se většina Romů do těchto skupin dostala?
Byli tam vždy. Právě kvůli rozdílnosti jejich kultury. Rom, který už tam nepatří, dokáže přijmout kulturu naši a žádné problémy s ním nejsou. To jsou ale lidé, kteří sem přišli dříve. Většina nepřizpůsobivých Romů do Česka přišla ze Slovenska až po roce 1990. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Ale jsou to úplně běžní migranti. Když sem přijde někdo z Afghánistánu, tak se stát může zbláznit, jak se toho člověka snaží integrovat. Když přijde s cizí kulturou rodina z romské osady, nikdo se s ní nebaví. Nemůžeme pak po těch lidech chtít, aby hned všechno pochopili a chovali se jako Češi.

Je brněnské ghetto jiné v porovnání s ostatními městy?
Je rozhodně jiné tím, že je blízko k centru města. To není běžné. Lidi to svádí k tomu, aby Romy ve městě odsunovali na okraj. Na druhou stranu to ale vytváří možnost Romy integrovat, zapojit je.

A snaží se o to zástupci Brna?
Myslím, že město pro to dělá dost, ale špatným směrem. Vidíme problém jen v sociální rovině, ale on je komplexní. Jedná se o kulturu, vzdělání, bydlení, práci, reprezentaci. Zvlášť v ní je Brno dost pozadu. Všechny problémy přece nemůže vyřešit jeden romský poradce na úřadu.

Co má tedy město dělat?
Začít od výchovy a vzdělání a následně se starat o to, aby neexistovaly diskriminační překážky. Pokud chce Brno v takzvaném brněnském Bronxu opravit domy a postavit hřiště, nemůže to udělat bez romské spoluúčasti. Když jim to město zaplatí samo, jsem si jistý, že to bude za chvíli zlikvidované. Musíme vytvořit mechanismy, které umožní lidem, aby tyto hodnoty považovali za své, a proto je také chránili. Ale však my na to přijdeme, jen to bude chvilku trvat.

Domácnost v romském ghettu dluží průměrně osmdesát tisíc korun. Nestarají se Romové o účty?
Přesně tohle dělají lidé v kultuře chudoby. Nejde o to, že jsou Romové. Lidé se nestarají o to, co bude zítra. A pokud mají dneska možnost získat peníze půjčkou, proč by to nevyužili? Nedělají si starosti s tím, jak ji budou splácet.

Měli by Romové dluhy, kdyby existoval spolehlivý způsob, jak je vymáhat?
Samozřejmě. Proč podezříváme Romy, že jsou z principu nepořádní a z principu nechtějí platit? Tito racionálně uvažující lidé bez velkých vazeb na naši kulturu hledají prostor, kde by mohli získat víc. To je úplně přirozené. To stejné by dělali Češi v podobném postavení třeba ve Spojených státech amerických.

Umožňujeme jim to?
Pořád. Jak může mít rodina takové dluhy, že už je není ze svých běžných příjmů schopná splácet? To někdo nemohl zakročit dřív? Musíme čekat, až je ten dluh tak velký, že je nezaplatitelný a nezbývá nic jiného, než ty lidi vystěhovat? Kdybychom neměli předsudky, nebudeme se zbytečně odvolávat na lidská práva a nebudeme rok tolerovat, že lidé neplatí, protože se bojíme obvinění z diskriminace.

A jak byste otázku romského bydlení řešil vy?
Nemáme systém, který rozdělí Romy ze slovenských osad na ty, kteří se už naučili bydlet v paneláku, a na ty, kteří to ještě neumí. Není lehké naučit se bydlet v paneláku. V romské osadě na Slovensku, odkud pochází většina českých Romů, neteče voda, nemají proud. Je třeba je naučit, jak se bydlí v Evropě v jedenadvacátém století.

Jak se žije běžné romské rodině třeba na Cejlu?
Špatně. Jednak po materiální stránce, ale hlavně kvůli stigmatu, které s sebou pořád nosí. Rom se nemůže vysvléct ze své kůže, ze svých antropologických znaků. Ale přitom my nemůžeme na základě jeho vzhledu soudit, jaké je jeho chování. Zda je to ten, co se snaží využívat stát, nebo normálně platí. Člověk si nevybírá, do jaké rodiny se narodí, jakou dostane výchovu. Rom je pod neustálým tlakem. Nejenže je jiný, ale že je horší.

Mnozí lidé se však hájí, že jejich přístup k Romům vychází ze špatných zkušeností.
Když jdu po ulici a proti mně jde skupina Romů, aniž bych si to uvědomoval, rychle si zkontroluji, kde co mám a snažím se jim trochu vyhnout. Tohle je stereotyp, který vychází ze zkušeností a umožňuje mi přežít ve společnosti. Když se ale s těmi lidmi seznámím a zjistím, že jsou důvěryhodní, stereotyp padne. Většina lidí se ale řídí předsudky. Řeknou si: ,Tito tři lidé jsou možná v pořádku, ale i tak jsou to Romové, takže nestojí za nic.‘ Rozdíl mezi stereotypem a předsudkem je velmi malý, ale významný.

Jakou má romské dítě, které se narodí v ghettu a projde českou školou, šanci se z této sociálně vyloučené skupiny vymanit?
Záleží na tom, jak je přijme česká většina. Nesmíme z něho chtít udělat Čecha, ale občana, který respektuje všechna svá práva a povinnosti. Je ale otázkou, zda je většina Čechů, kteří se cítí nejlépe v etnicky homogenním státě, vedle sebe schopná přijmout někoho jiného. A já myslím, že momentálně není.

Jak pak podle vás dostat Romy do práce?
Oni pracují, jen ne v režimu, který považujeme za normální. Navíc nám docela vyhovuje, že máme takovou záložnu nízkokvalifikované práce, která bude pracovat za nestandardních podmínek, když potřebujeme. Teď také dorůstá generace Romů, kteří své rodiče nikdy neviděli v řádném pracovním režimu a kteří chodili do speciálních škol s ulehčeným režimem. Takže jak můžeme chtít od člověka, aby pracoval, když nemá ani potuchy, co to vlastně znamená. A vidí, že je stejně nikdo nezaměstná jinak než jako kopáče. K čemu by jim pak byla škola?

Romského absolventa střední školy opravdu nikdo nezaměstná?
Najdou se takové firmy, ale není to pravidlo. I přesto si ale myslím, že jediným řešením je romské děti vzdělat. A zároveň je přitom vychovat k hodnotám, které v rodinách nedostanou. Ale neobviňujme z toho jejich rodiče. Jak mohou dát dítěti něco, čeho si neváží? Dají jim své hodnoty. Jenže s těmi se nedá dokončit škola.

Pomůže romskou problematiku vyřešit nová instituce ministerstva pro menšiny?
Nemá vůbec smysl. Lidská práva musí respektovat všechny instituce. Pokud stát kvůli tomu vytvoří speciální úřad, a dokonce ministerstvo, všichni ostatní si řeknou: ,To není náš problém, to je problém toho ministerstva, ať se Kocáb (ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb – pozn. red.) snaží.‘ Od devadesátých let je tu velký posun, zázraky se ale nedají udělat za rok, je to záležitost sta let. My, většina, musíme mít dostatečnou trpělivost.

A máme být trpěliví?
Co jiného nám zbývá? Jiné řešení není. Vlastně je, co by ne. Jsou to řešení, která se v této otázce doposud v dějinách uplatňovala. Buďto genocida, nebo vyhnání. Ale k tomu se snad vracet nechceme.