VYBERTE SI REGION

Klavírní virtuos, světoběžník a aristokrat ducha

Brno - Brno je město, v němž se narodila řada důležitých a slavných osobností. Ale o některých nemají Brňané ani potuchy. Jedním z nich je i klavírní virtuos Josef Bulva.

7.9.2008
SDÍLEJ:

Klavírní virtuoz Josef Bulva.Foto: DENÍK/Ondřej Surý

Dnes občan Lucemburska žijící v Monaku. Člověk patřící k evropské elitě. Až do své emigrace v roce 1972 žil a studoval v Brně, Napajedlech, Kroměříži či Bratislavě. Posledních osm let, které strávil v Československu, měl čestný titul státního sólisty. V Mnichově, který byl vedle Lucemburska jeho druhým domovem, měl přezdívku „šedá eminence“. Úraz levé ruky zakončil jeho uměleckou dráhu v roce 1996. V posledních letech je však Josef Bulva opět hvězdou – je úspěšným investorem na finančních trzích.

Jeho proslulou pianistickou virtuozitu dokumentuje luxusní produkt The Art of Josef Bulva, který obsahuje sedm cédéček a texty o nahraných skladbách, který se právě dostal na trh. Josef Bulva poskytl Deníku Rovnost rozhovor při cestě do Vídně.

Jste světoznámý, uznávaný pianista a brněnský rodák. V Brně však vaše jméno mnoho lidí nezná. Strávil jste tady celé mládí?
V Brně jsem se narodil. Jako student jsem se ale ocitl hned v několika městech. Dva či tři roky jsem strávil ve škole v Napajedlech. Zjistili, že mám talent. V socialismu se hodilo prezentovat nadané dítě, tak mě poslali do školy do Kroměříže, kde jsem se ocitl mezi staršími nadanými dětmi. V Kroměříži byla experimentální škola, kde kombinovali humanitní studia s konzervatoří. Pak jsem se zase vrátil do Brna. Stal jsem se takovým putovním pohárem ministerstva kultury.

V Brně jste studoval klavír?
Ano. Učil mě Jaroslav Posadovský. Byla to fascinující osobnost. Díky němu jsem dostal ke svému talentu i ten potřebný dril. Změna školního systému mi přinesla možnost studovat na konzervatoři v Bratislavě, kde jsem se mohl po čtyřech letech ucházet o přijetí na Akademii múzických umění, na které jsem pak začal studovat v sedmnácti letech. V Bratislavě jsem umělecky zrál díky vlivu skladatelů a položil základy pozdější kariéry. K tomu městu mám vztah jako ke svému domovu.

Co bylo po studiích v Bratislavě?
Stal jsem se státním sólistou, což tehdy byla nejvyšší příčka na žebříčku kariéry. Tuto čest mělo v socialistickém Československu sedm umělců. Ale nebyl to umělecký vrchol. Měl jsem v tehdejším Československu určitou pozici a jisté vědomosti i o režimu. Hodně jsem od socialistického státu dostal, ale hodně jsem pro něho i udělal. A když jsem v roce 1972 emigroval, pohlíželi na mě kvůli tomu na Západě jako na socialistický živel. Například Rafael Kubelík se nechal slyšet, že utíkal kvůli takovým, jakým jsem já. To mi moc nepomohlo. Jistou dobu tedy trvalo, než si na Západě začali vážit mých názorů a respektovat mou interpretaci.

Ovlivnilo vaše postavení státního sólisty i emigraci?
Jistě. Nešel jsem do utečeneckých táborů. Odešel jsem do Německa, a stal se hostem německé vlády.

V devětadvaceti letech jste byl státní sólista. Byl jste na vrcholu své kariéry. Jaký byl hlavní impulz, abyste opustil Československo, v němž jste byl vzhledem ke svému postavení velmi dobře zajištěný?
Dělal jsem v životě tisíce rozhovorů a věděl jsem, že tato otázka přijde. Není ale úplně jednoduché vysvětlit, co umělec potřebuje k životu. Určitě jsem neodešel za tím, za čím odcházelo devětadevadesát procent lidí: za životní kvalitou, luxusem, pěkným autem či bytem. To jsem měl všechno i v socialistickém Československu. A kromě toho jsem měl kolem sebe lidi, kterých jsem si vážil a měli na mě vliv. Například tehdejšího šéfa Suprafonu Šedu, šéfa slovenské filharmonie Mokrého, skladatele či vědce. Šlo mi však o duševní svobodu, o svobodu reflektovat různé umělecké a intelektuální impulzy.

Když jste odcházel z Československa, nechal jste tady rodinu?
V socialistické republice zůstala maminka. Měla tehdy dvaasedmdesát roků. Když jsem odešel, musela po čase na těžkou operaci. Po třech týdnech ji poslali domů, kde se musela plazit po čtyřech, aby si přinesla uhlí a mohla si zatopit. A lidé se, až na jedinou výjimku, otáčeli a dělali, že ji nevidí, byla to přece matka emigranta. To je národní ostuda, rudý fašismus. Později se jí povedlo dostat se za mnou do Lucemburska.

Nakonec jste se tedy setkali?
Ano, ale pro matku to bylo velice těžké. Když jsem emigroval, dali jí domů například odposlouchávací zařízení. Matka o mém odchodu předem vůbec nevěděla. Odešel jsem den po smrti její vlastní matky, protože v ten moment to prostě šlo. Takže ztratila v jeden den matku a druhý den nevěděla, co je s jejím synem. A hrůza nejistoty ji trápila dva roky. To je zoufalství. Dodnes to mám pod kůží a své matky si velice vážím za to, že to vůbec vydržela.

Pojďme tedy mluvit o veselejších částech vašeho života. Co bylo těsně po emigraci, kdy jste odešel do Německa?
Po nějakém čase se ptali: Co uděláme s tím soudruhem, který neumí ani německy? Nakonec to skončilo tak, že jsem žil v domě slavné rodiny Siemensových. Peter Siemens a jeho rodina mi dali vychování, vybrousili společenskou etiketu a zajistili to, čemu se říká parketová jistota. V odborných kruzích se vědělo, že do Německa přišel z Československa nadaný pianista. Začátek mého druhého života nebyl lehký. Řeč je vizitka a zbraní člověka. Neuměl jsem německy, neměl standard vychování. Socialismus totiž vždy zničí eleganci. Uměl jsem jen hrát na piano. Najednou jsem cítil, že jsem úplně malý člověk na začátku dlouhé cesty.

Peter Siemens vám tedy dal vychování?
Ano. A stal se mým blízkým přítelem, kterého jsem doprovodil doslova až do posledního dechu.

Byl v tehdejším západním Německu s něčím problém?
Ano, s mnohými intelektuály. Byli radikálně levicoví. Přede mnou však měli strach vykládat o tom, jak může být socialismus dobrý. Věděl jsem lépe než oni, jaký je socialismus. Byli to salonní komunisté.

Později jste se na Západě jako pianista etabloval. Jaké byly vaše největší úspěchy?
Je několik druhů úspěchů. Například osobní anebo takzvané umělecké úspěchy. Nebo když výkon, který člověk předvede, ocení hudební kritici. Zhruba patnácti procentům kritiků se moje hra nelíbila, pětaosmdesát procent ji chválilo. Nikdo nekritizoval moji techniku. Ale někteří psali, že jsem mašina. Stroj, který má někdy srdce, a někdy ne. Myslím, že jsem byl jediný pianista, který hrál v aréně Verona. Osobní úspěch spočíval v něčem jiném: v možnosti hrát to, co jsem hrát chtěl, v možnosti neustále a nekonečně pilovat detaily svého repertoáru. Být virtuosem je řemeslo jako každé jiné.

Co chce každý pianista hrát?
Určitě Beethovenův pátý koncert, Čajkovského první koncert, Lisztův první koncert a samozřejmě Brahmsův druhý a Rachmaninův třetí koncert.

Proč zrovna tyto skladby?
Protože mají, na rozdíl od jiných, vynikající kompozici, magnetickou sílu připoutat posluchače a umožňují lapidárně demonstrovat virtuozitu a muzikální profil virtuosa.

Kolik koncertů jste odehrál?
Počet není důležitý. Je to stejné jako u spisovatelů. Mohou napsat padesát knih, ale z toho jen sedm dobrých. Koncertoval jsem čtyřicet let a hrál jsem zhruba pětatřicet koncertů za rok.

Hrál jste ve slavných sálech po celém světě?
Ne, nehrál jsem v Japonsku a Austrálii. Pro kariéru a autoritu jsou rozhodující „klíčové sály“, druh repertoáru a pořadatele. Hrát například v této konfiguraci: v Salzburgu, Mnichově, Berlíně, Paříži, Londýně a Amsterdamu, může být rozhodující. Ty desítky dalších koncertů se berou také smrtelně vážně, ale nerozhodují o umělecké reputaci virtuosa.

A nahrávky vám vydávaly nahrávací společnosti celý život?
Ano, fascinuje mě pracovat ve studiu. Tam člověk definuje, co o muzice ví a má tam šanci zapsat se do historie. Na pódiu se to nikdy nepodaří a na všech živých koncertních záznamech je to slyšet. Všechny jsou stříhané.

Ale živé desky jsou přece krásné právě svou nedokonalostí. Tam jde pianista s kůží na trh a i klopýtnutí patří k životu.
To je velmi vážný argument. Ale neshodneme se. Vy mluvíte za posluchače, já za interprety. Čili máme protichůdná kritéria.

Kolik desek jste za svůj život natočil?
Je jich přesně osmadvacet.

Jaký je váš nejoblíbenější skladatel, kterého hrajete? Na které své interpretace jste nejvíce hrdý?
Nejradši jsem hrával kompozice, které mi dávaly příležitost oslnit nejen technikou. Stále ještě držím světové rychlostní rekordy v některých pasážích, které odhalují, co zvládne lidská ruka. Umělecky si cením některých nahrávek Beethovena, Chopina a Liszta.

Měl jste v životě i těžký úraz. Co se tehdy stalo a na jak dlouho vám to znemožnilo hraní?
O takových životních ranách těla a duše se nikdy nedá mluvit jinak, než sarkasticky. Takže: Poprvé v horách mé tělo potvrdilo, že reflektuje zákony zemské přitažlivosti. A podruhé se můj mercedes limusina v tunelu přeměnil v mercedes smart. Celkem mám osmašedesát fraktur.

Žijete bohatý a zajímavý život. Mezi vaše známé patří vlivní podnikatelé, finančníci, umělci. Znáte se například se světoznámým fyzikem Stephenem Hawkingem. Jak dnes žije evropská smetánka?
Je rozdíl mezi tím, jak svět smetánky popisují novináři a jaká je skutečnost. Muzikanti na předměstí patrně berou drogy. Ale lidé, mezi nimiž se pohybuji já, nikdy. Všechny krásné ženy, drogy a neurózy slavných VIP, jsou zaplacené divadlo. Skutečně důležití lidé tento doprovod ješitnosti nepotřebují.

Sledujete z Monaka dění v Česku? Co říkáte na českou politiku?
Líbí se mi politická bystrost prezidenta Václava Klause. Jako jeden z mála evropských politiků kritizuje Evropskou unii. Jeho sekretariát se ale musí naučit manýry: na mé dopisy se odpovídá. Politiku sledovat musím, protože se angažuji v politických procesech Evropy a protože jsem finančník. Ale pozor. Úspěšné operace na finančních trzích nejsou výsledkem rozumu a analýzy, ale schopnosti rozpoznat a správně vyhodnotit psychologii a hysterii účastníků finančních trhů.

Jak se stane z talentovaného a úspěšného pianisty finančník z Monte Carla?
Peníze a umění k sobě mají velmi blízko. V politických a hospodářských procesech jsem se angažoval prakticky od mládí. V Lucembursku a hlavně v Mnichově jsem se finančním trhům věnoval více. Když mi osud vzal v mém životě to nejcennější, nezbylo mi nic jiného, než zajistit svou existenci a existenci matky tím, že jsem se stal finančním investorem.

Tak se stal z klavírního virtuosa a brněnského rodáka Josefa Bulvy evropský finančník.
A dokonce úspěšný finančník.

Autor: Pavel Macků

7.9.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Snad budou na řadě jiní. Další koláče by mě zruinovaly, smál se oslavenec Němec

Brno – Ráno donesl do brněnské kabiny koláč jako zápisné. A večer hokejový útočník Vojtěch Němec oslavil narozeniny se spoluhráči domácím extraligovým vítězstvím 4:3 nad Hradcem Králové. „Jsem zase o rok starší a je super, že jsme po dlouhé době vyhráli, splnilo se mi přání," povídal jedenatřicetiletý centr Němec.

Krokodýly přestěhují z vany zpět do terárií. Dostavuje se stanice Kamenačky

Brno-Židenice - Přestavba přírodovědecké stanice Kamenačky v brněnských Židenicích se blíží ke konci. Návštěvníky čeká nový skleník nebo terária s krokodýly.

AKTUALIZOVÁNO

Kometě konečně vyšel úvod zápasu. Na domácím ledě přetlačila Hradec Králové

Brno /FOTOGALERIE/ – Potřebovali zlepšit začátky utkání, na které v posledních kolech doplatili. A práce, které se týden věnovali, přinesla kýžený výsledek. Brněnští hokejisté v utkání 28. extraligového kola zdolali na domácím ledě Hradec Králové 4:3.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies