VYBERTE SI REGION

Vlasta Chramostová: Rodné Brno teď nepoznávám

Brno /ROZHOVOR/ - Česká herečka, rodačka z Brna, se narodila 17. listopadu 1926 a přesně o třiašedesát let později stála v čele sametové revoluce.

15.11.2009 1
SDÍLEJ:

Herečka Vlasta Chramostová.Foto: DENÍK/Attila Racek

Pětapadesát let žije a pracuje v Praze. Na rodné Brno však nikdy nezapomněla. Vlasta Chramostová patří k předním českým herečkám i hlavním odpůrcům komunistické totality. Kvůli svým názorům nesměla dvacet let hrát.

Na události před sametovou revolucí vzpomíná s nadhledem, smíchem i s mrazením v zádech. V brněnském jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde zkoušela svou zřejmě poslední novou roli, vyprávěla o vztahu k Anežce České i Chartě 77. Ke dvacátému výročí listopadové revoluce poslala lidem prostřednictvím tohoto rozhovoru své poselství.

Ve čtvrtek jste v Brně odehrála roli Anežky České v hudebně-dramatické inscenaci Tobě a nám, Anežko Česká. Připomněli jste spolu s režisérem Janem Antonínem Pitínským dvacet let od svatořečení Anežky Přemyslovny a blížící se výročí sametové revoluce. Současně jste uvedla, že touto rolí končíte hereckou kariéru. Tím ale „vyhrožujete“ už řadu let. Teď tedy skutečně odcházíte?
Šířila jsem nějaké bludy, protože inscenaci všichni spojují s mým odchodem. Můj mladý šéf Dočekal (Michal Dočekal, šéf činohry Národního divadla v Praze, pozn. redakce) říká, že co se mnou pracuje, tak já odcházím. Slovně se na to připravuji. Protože odejít včas je věcí inteligence, což jsem propásla. Pravda je, že v Národním divadle dohraji inscenaci Babička. Pak skončím, jak se sluší. Odcházím s Odcházením. Kromě Babičky hraji v divadle Archa Odcházení Václava Havla, které skončí někdy koncem ledna. Splním své závazky a pak si už doufám dám pohov.

Připravujete se na odchod, a přijala jste nabídku na úplně nový projekt. Proč?
Samozřejmě jsem se zařekla, že už nebudu dělat nic nového. Jenže přišel Pitínský, že připravuje koncert k sedmnáctému listopadu a k Anežce České. To jsem nemohla odříct, protože tam je skryta mystika mého života. Za prvé jsem z Brna, a to představení zahrajeme jen jednou, právě v Brně. Za druhé je pro mne role Anežky České velice zvláštní fenomén.

Čím je pro vás role svaté Anežky tak výjimečná?
Když jsem se po dvaceti letech mohla vrátit ke hraní, tak moje první role v Národním divadle byla Anežka Přemyslovna ve hře Falkenštejn Jaroslava Hilberta. Anežku jsem hrála moc ráda. A teď přišel Pitínský, že si mám v Brně zopakovat monolog z Falkenštejna. Je to něco navíc, já už přece nevystupuji. Jen dohrávám. Kdyby pro mne měli něco v televizi, tak to neodmítnu. Divadlo je však něco jiného. Divadlo je řehole a já budu mít už brzy třiaosmdesát let.

Narozeniny oslavíte právě sedmnáctého listopadu.
Kdy jindy můžu být narozená než sedmnáctého listopadu? Vždycky k tomu dodávám, že jsem se narodila v den zvýšené průserovosti. Letošní jubileum oslavím premiérou scénického čtení Píšu z pekla, které se skládá z dopisů lidí vězněných totalitním režimem.

Vrátím se ještě k Anežce. Mluvíte o ní s velkým zápalem. Čím je vám tak blízká?
Není pro mne otázkou náboženskou. Je to záležitost historická a kulturní. A jak říkal profesor Milan Machovec, jestliže umíme přistoupit k velikosti naší minulosti s pokorou v srdci, tak je to dědictví něčím jiným nenahraditelné. Pro nás i pro další pokolení. Tento názor zastávám. Anežku Českou si musíme představit v ohledu k jejímu rozhodnutí. To, co udělala, je něco podobného, jako by dnes někdo mohl být ženou anglického krále a rozhodl se pro osud Matky Terezy. Šel ošetřovat chudé a nemocné. Tento fakt dokazuje, že Anežka byla velká osobnost.

Říkáte, že jste prožila tři životy. První byl herecký, druhý disidentský a třetí je životem návratů. Herecký trval od vašich 15 do 44 let, disidentský dalších dvacet roků. Teď žijete návraty.
Moje návraty se pojí právě s Anežkou. Podivuhodně a osudově. A k tomu to rodné Brno. Brněnské začátky pro mne byly hodně důležité.

Vraťme se ještě o kousek dál do minulosti. Kvůli tomu, že jste se netajila politickými názory, vám komunisté zakázali hrát. Vaším posledním záběrem byla scéna ze Spalovače mrtvol, kde vás v roli Lakmé Rudolf Hrušínský oběsil. Nebylo to poněkud symbolické?
Ano, to byl můj poslední záběr. Psal se osudový rok 1968. Byla to první a zároveň poslední spolupráce s mým tehdy budoucím manželem Stanislavem Milotou. Už nikdy jsme pak spolu nedělali. V mém životě je všechno osudové a symbolické.

Jak na dobu totality vzpomínáte?
Skoky v tehdejších událostech byly strašné. Třeba můj tehdejší muž Bohumil Pavlinec pracoval v Rovnosti a po válce se stal ředitelem brněnského rozhlasu. Tehdy vznikla velká aféra v souvislosti s procesem Rudolfa Slánského (generální tajemník KSČ, v roce 1952 obviněný a odsouzený k trestu smrti za údajné spiknutí proti komunistickému režimu, pozn. redakce). Když zatkli tajemníka krajského výboru KSČ v Brně Otto Šlinga, byl Pavlinec jako jeho nadějný spolupracovník na hodinu vyloučený ze strany a zbavený své funkce.

V té době jste začínala hrát v pražském divadle na Vinohradech. Jaká byla vaše první role?
S Pavlincem jsme se vzali v červenci 1950, já jsem v Praze hrála svou první hru. Muž měl za mnou přijet později. Divadlo na Vinohradech, kam jsem přecházela, se během prázdnin změnilo v Divadlo československé armády. A repertoár tam stalinizovali. Sehrála jsem svou první roli, nejmladší sestru Vladimíra Iljiče Lenina v sovětské hře Rodina. V té chvíli odváželi mého muže v Brně pod revolvery z budovy rozhlasu v Beethovenově ulici.

V roce 1977 jste jako jedna z mála známých umělců podepsala dokument Charta 77. Nemrzelo vás, že řada vašich kolegů naopak podepsala tzv. Antichartu?
Musíme říkat pravdu, jaká je. Antichartu podepsalo asi sedmdesát národních a kolem čtyř set zasloužilých umělců proti lidem Charty 77. Tu podepsal jediný národní umělec, což byl Jaroslav Seifert, a jediná zasloužilá umělkyně. Já. Byli jsme mezi prvními signatáři. Myslela jsem si naivně, že nás bude víc. Výsledek byl zdrcující. Velikáni mého hereckého mládí pro mne sice nepřestali být velkými umělci, ale od té doby jsem začala hledat mravní vzory jinde. Sedmasedmdesátý rok byl honem na čarodějnice. A zaplať pánbůh, že už je to za námi. Teď už vzpomínám jen na veselé události.

K Chartě 77 se váže i filmový snímek, který jste natočila v roce 2003. Zahrála jste si v něm svůj opak. Herečku, která podepíše Antichartu. Jak se vám tato role hrála?
Film PF 77 má velmi zdařený scénář, který napsali Pavel Kohout s Jelenou Mašínovou. Film režíroval Jaroslav Brabec, kterého mám velmi ráda. My jsme spolu vůbec měli úspěch. I přesto, že jsme každý jiná generace. PF 77 mluví o tom, o co jde vždy: o kariéru, v horším případě o život. V PF 77 říkám, že se nemám čím chlubit. Jenže v životě jsou chvíle, kdy člověk neudělá to, co by chtěl, to, co by měl, ale to, co musí. Aby neublížil člověku, kterého miluje. Hlavně o tom to bylo. Každý měl syna na studiích nebo sestru v zahraničí… a všichni byli vlastně vydíraní. Vydírání je jednou stránkou komunismu.

Přišel 17. listopad 1989. Jak na ten revoluční den vzpomínáte?
Sedmnáctý listopad pamatuji jako nádherný, ale hodně hektický den. Soukromě jej nazývám revolucí mezi injekcemi. V té době jsem totiž ležela v nemocnici. Sestřičkám jsem utíkala z postele na Václavák a Letnou, kde jsem promlouvala a hlásala revoluci. Byla jsem prostě v centru dění. Sestřičky, které mne měly na starost, nevěřily vlastním očím. Jednu chvilku mne viděly v televizi a za moment mne už zase našly poctivě ležet v posteli. Ten den se nedá pořádně popsat. Bylo to něco úžasného. Dnes ale musím říct, že mi připadá, že mnozí lidé si neuvědomují těch dvacet let od revoluce. To hlavní, na co dnes v republice dojíždíme, je morálka.

Po revoluci jste se po letech zákazů vrátila na divadelní prkna. Jaký to byl pocit?
Když jsem dělala ve Falkenštejnovi Anežku, měla jsem na sobě takový černý kostým. Když jsem stála poprvé v zákulisí, tak ten kostým nadzvedávalo moje bušící srdce. Stála jsem za scénou připravená a říkala jsem si: „Teď, když se po letech konečně vracíš, tě přece neraní mrtvice.“ Pak jsem si řekla, že přece osud a život jsou nejlepší dramaturgové na světě. A napadlo mne, že mrtvice není tak špatná varianta. V novinách by stálo: „Už měla vstoupit na jeviště a padla.“ (smích). Nakonec jsem vykročila pravou nohou a jsem tam už devatenáct divadelních sezon. Doufám, že dožiji ještě dvacátou.

Myslíte, že se jsme se jako národ za těch dvacet let nějak výrazně změnili?
Jeden německý sociolog a politolog říká, že za šest měsíců je možné jakžtakž dát do pořádku demokratické instituce. Za šest let je možné mít základy demokracie. A za šedesát let máme šanci, že bychom mohli dotáhnout všechno do konce. Jak říkal Masaryk: „Demokracie není v institucích, ale v lidech.“ A my jsme všechno, jen ne demokrati. Mě zajímá, kdo je pro mne věrohodný člověk jako takový. Ne v jaké je straně.

Rozčiluje vás současné dění, nebo se nad to dokážete povznést?
Vůbec se nechci stavět do pozice mravokárce. Jenže musím říct, že jestliže právníci v Plzni, kteří se mají vychovávat k právu, spustí onu neblaze proslulou kauzu, tak já to pokládám za katastrofu. Daleko větší, než ji média prezentují. A jestli kdokoli bude chtít tyto akce zamést pod koberec, tak to proboha vy, další generace, nedopusťte. Jinak to bude pohroma.

Je něco, co byste ráda k dvacátému výročí sametové revoluce řekla lidem?
Je to příspěvek z Anežky. Musím přece zůstat starým provokatérem, i když už odcházím. Ten monolog zní: „Urvěte si vládu, kdo chcete. Obtěžkejte se hodnostmi, kolik jich unesete. Strhněte si rozhodující přízeň, dokud trvá. To všecko je vám dovoleno. Ale pokuste se zkrátit krále v jeho právech, a jsem tu.“ Dál to pokračuje tím, co je dnes fakt: „Pozorovala jsem, že není valný rozdíl mezi zápasícími stranami.“ Tak to je příspěvek Anežky i můj k dvacátému výročí listopadové revoluce.

Přestože pětapadesát let žijete v Praze, vaše osudy se stále váží k Brnu. Ke kterému místu máte něčím zvláštní vztah?
Můj život je s Brnem spjatý nejen místem narození. V Kounicově, pozdější Leninově ulici, tam je celý můj osud. Chodila jsem tam do gymnázia, v Janáčkově domečku jsem se učila zpívat, pak jsem v Brně studovala konzervatoř.

Tu jste ale nedostudovala. Studia přerušili nacisté, když uzavřeli české školy. To bylo první z přerušení vaší kariéry totalitním režimem. Co jste potom za druhé světové války dělala?
Chodila jsem na brněnskou konzervatoř. Němci zavřeli školy, a já ji tak musela po třech letech opustit. Za války jsem byla totálně nasazená. Jezdila jsem jako sedmnáctiletá válečným promrzlým vlakem z Králova Pole do Kuřimi. Tam jsem pracovala v německé firmě, kterou přestěhovali po bombardování Hamburku. Pracovala jsem jako zámečnice, byla jsem taková zámečnická rychlokvaška. Ne však právnická. Mou prací byla i kontrola součástek německých letadel. Dodnes doufám, že letadla i díky mně padala.

V Brně jste také nějaký čas učila. Byla jste tehdy velmi mladá. Jak jste se k vyučování dostala?
Byla jsem mladá a dnes jsem pamětník. Na vyučování v Brně mám jednu vzpomínku. Nikdo mi ji nevěří, ale je to pravda, nic než pravda. Na brněnské konzervatoři jsem učila Květu Fialovou. Učila jsem jen jako mladá, protože v mládí má člověk dost drzosti. Když po mně teď žádali, abych učila, tak jsem to odmítla. Nemám na to nervy a nevím, jestli bych uměla něco předat.

Nelákalo vás někdy vrátit se zpět do rodného města?
V Praze jsem už dlouho. Jsem v angažmá Národního divadla. Není to tak jednoduché. S Brnem jsem sice osudově spjatá, ale dnes ho už vůbec nepoznávám.

Autor: Veronika Zabadalová

15.11.2009 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Výšlap k nové židenické rozhledně zpestří lidem streetartový umělec Timo

Ilustrační fotografie.

Sprosté nadávky řidiči i záchranářům. Strážníci krotili agresivní opilce

Skauti převzali klíče od opravené budovy. V klubovnách už mají teplo

Brno /FOTOGALERIE/ - Dřevěná okna, fasády i nové topení zpříjemní pobyt v klubovnách více než stovce královopolských skautů a pionýrů. Klíče k opraveným domům ve Slovinské ulici jim v pondělí předali zástupci z Úřadu městské části Královo Pole.

Na dálnici nacouval do jiného auta. Agresivního řidiče dopadli policisté

Rousínov /VIDEO/ – Klidná jízda po dálnici nejspíš nudila sedmačtyřicetiletého muže z Brna. Při cestě po D1 směrem na Ostravu, mezi Rousínovem a Vyškovem donutil jiného řidiče nejprve zastavit a poté do něj nacouval. Policistům z dálničního oddělení v Ivanovicích na Hané se v těchto dnech podařilo bezohledného řidiče vypátrat.

Na Kamechy může vést lanovka. Stavbu tramvajové tratě totiž komplikuje podloží

Brno /INFOGRAFIKA/ - Dopravu na sídliště Kamechy může v budoucnu obstarat lanová dráha. Lanovky v Brně už vedení města ale několikrát navrhlo a zatím nikdy nedokončilo.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies