Děláte si statistiku, kolik jste fotil slavných hvězd?


Troufám si říct, že až na pár výjimek skoro všechny.


Hvězdy, a obzvlášť ty rockové, dokážou být náladové. Měl jste někdy s nějakou rockovou celebritou incident?

Na koncertě Mötley Crüe (hardrocková skupina z Kalifornie, pozn. red.) si mě najala jedna newyorská agentura, abych fotil celý koncert. Většinou je to tak, že máme jeden, dva „songs“ a musíme odejít. Byl jsem tam tehdy i po třetím songu, chodil jsem tam a fotil jsem, a zpěvák Nikki Sixx, slavná primadona, se ke mně začal přibližovat blíž a blíž. Myslel jsem si, že mi dává šanci udělat trošku lepší fotku. Dokonce kopl nohou mým směrem a já si pořád myslel, že mi tím chce pomoct. Ale chtěl mi vykopnout z ruky foťák, cítil jsem kolem hlavy závan vzduchu. Pak řekl vysílačkou ochrance, ať mě vyvedou. Nejsem malý, ale dva pořadatelé, jak se říká „African-American“, mě doslova odnesli. Sebrali mi z foťáku paměťovou kartu a začalo vyšetřování. Musel jsem počkat zamčený v malém kanclíku, až skončí koncert a až se Nikki vykoupe. Pak teprve přišel a říkal, že mluvil s New Yorkem, že mu neřekli, že tam budu a že se omlouvá. Vrátili mi paměťovou kartu a já jsem ve tři hodiny ráno šel domů. Dneska tak trošku lituju, že mě nekopl.

A kdo byl naopak před objektivem nejpříjemnější?

Velice příjemný byl například David Bowie, Tina Turnerová byla taky nesmírně milá – ta dokonce dala šanci každému fotografovi zvlášť, na deset vteřin každému zapózovala. Taky zpěvačka Blondie nebo Sting byli velice „nice“ (milí, pozn. red.).

Mrzí vás někdo, kdo se vám ještě před objektiv nedostal?

To ano, až bych brečel. Je to Jimmy Page (bývalý kytarista Led Zeppelin, pozn. red.). Byl v Clevelandu, když jsem byl na dovolené. Zeppelíni jsou podle mého názoru to nejlepší, co z rockové hudby existuje. Doufám, že se mi ještě podaří.
Kdy jste začal s fotografováním?
To bylo ještě v Československu, bylo mi asi dvanáct let. Můj táta byl fotoamatér a mě to začalo taky zajímat.

Co vás přimělo k odchodu z Československa?

Jednak bolševici a jednak to byl vždycky můj obrovský sen. Naše generace byla tehdy trošičku jiná než ta současná, Amerika byla taky jiná, než je dnes. Snil jsem o ní odmalička. Mí rodiče se hrozně báli, že uteču, vyhrožoval jsem s tím snad od sedmi let. Nakonec jsem se tam dostal tak, že jsem se oženil. Bylo to taky komplikované, ale nemusel jsem se prostřílet přes hranice jako ostatní. Prostě jsem se oženil a normálně odjel.

Když jste odjel, byl jste u nás už známý hudební fotograf, fotografoval jste například brněnskou kapelu Synkopy 61. V USA vás ale nikdo neznal. Jak těžké pro vás bylo se tam prosadit?

Bylo to hodně těžké, protože fotografů jsou tam tuny. Fotí se tam ještě víc než tady, je tam mnohem víc profesionálů, kteří mají navíc dokonalé vybavení. Ze začátku jsem na to neměl ani pomyšlení, protože jsme neměli peníze a spíš jsem musel hledět na to, abychom se uživili, než abych fotografoval.

Jaké profese jste zkusil?

Dělal jsem asi všechno, co si dovedete představit – jezdil jsem s taxíkem, s dodávkou, bylo toho hodně, co jsem dělal. Potom jsem začal pracovat v jedné restauraci, a tam chodili lidi, kteří dělali pro různá clevelandská média, studenti fotografie a vůbec lidi, kteří mě zajímali. Měl jsem s sebou nějaké své fotky z Čech a jim se to hrozně líbilo. Ptali se mě, proč se tím neživím. Tehdy jsem neměl tolik sebedůvěry, protože moje angličtina nebyla dobrá. Ale pak jsem si řekl, že nemám co ztratit. Začal jsem studovat po knihovnách noviny a časopisy, abych si zjistil, jestli jim vůbec budu schopen konkurovat. A zjistil jsem, že to nebude tak nemožné.