Za zrodem prvního krytého atletického koridoru v Brně stál trenér Josef Sečkář. Ve dvousetmetrové spojovací chodbě, která leží pod vysokoškolskými kolejemi ve Vinařské ulici, spatřil zázemí pro své svěřence. „V zimě jsme neměli kde trénovat. Až jsem si v areálu ve Vinařské ulici všiml nevyužitého tunelu,“ vzpomínal atletický trenér. To bylo v roce 1993.

Sečkář si se správou kolejí domluvil využívání chodby. V té době navíc z oválu stadionu pod Palackého vrchem odstraňovali nevyhovující tartanový povrch a kouč se o něj přihlásil. „Ale firma po nás chtěla peníze, i když byl povrch už jednou zaplacený. Atletický svaz nám nic nedal. Získali jsme jen třicet tisíc od tělovýchovného sdružení, což stačilo na jednu dráhu,“ popsal peripetie budování dráhy Sečkář.

Když se tartan převážel, sešel se Sečkář s několika svěřenci před areálem kolejí. Na náklaďák s běžeckou dráhou ale čekali marně. „Tartan přednostně odvezli na katedru tělesné výchovy na Poříčí v Brně a do Olomouce, protože plochu chtěla i tamní univerzita. Na nás zbyl jen odpad,“ rozčílil se i po letech trenér. Atleti tak museli po čtrnácti dnech na brigádu znovu. Z aut skládali dvoutunové role hmoty. „Pak jsem vzal flexu, nařezal pětimetrové pláty a v tunelu jsme je nastřelovali k sobě až do noci,“ vysvětloval Sečkář.

Koncem roku 1995 však koridor přešel pod katedru tělesné výchovy. „Musel jsem kvůli neshodám odejít z klubu, a když jsem chtěl tunel využívat, řekli si o dvě stovky za hodinu. A to jsem to sám postavil,“ ironicky se pousmál atletický kouč. Současné vedení vysokoškolského klubu se nakonec se Sečkářem dohodlo. Trenér však v tunelu nebyl přes sedm let. Své svěřence tam jen posílá.

Dráha neslouží jen jim. „Trénuje tady většina atletických oddílů, ale také studenti či softbalistky. Chodí tam dokonce slepci. Leckdy je v tunelu až šedesát lidí najednou,“ uvedl kouč univerzitního klubu Petr Kotyza. Koridorem navíc jezdí údržbáři, dráha trpí a podmínky na ní tak nejsou ideální.