VYBERTE SI REGION

Bratr jí řekl: Začni už dělat něco normálního

Brno /FOTOGALERIE/ - Bývalou akvabelu Barboru Černoškovou teď znají sportovní fanoušci hlavně z televizní obrazovky. Brzy ji opustí kvůli mateřství.

17.5.2009
SDÍLEJ:

Rodiče vedli Barboru ke sportu, sportovce si vzala, sport ji teď také živí.Foto: DENÍK/Attila Racek

Za osmadvacet let se stihla stát třináctkrát mistryní republiky v synchronizovaném plavání, získat vysokoškolský titul, být redaktorkou, moderátorkou sportovního zpravodajství i pořadu o folkové hudbě. A taky se provdat. Zdá se, že široký rozlet Barbory Černoškové musí občas omezit „vyšší síla“. Jednou na sebe vzala podobu bratra.

„Šla jsem za ním do sportovní haly, kde působil jako manažer basketbalistů. Dělala jsem tehdy hostesku a vláčela s sebou třímetrový reklamní panel. Foukal vítr, a tak to se mnou mávalo,“ vypráví Černošková. Bratr tehdy marně tlumil záchvat smíchu. „Podíval se na mě a řekl: ,Ségro, měla bys začít dělat něco normálního.‘ Byl to on, kdo mě přesvědčil, abych šla na konkurz do brněnské České televize. Hledali externistku do sportovní redakce,“ vzpomíná moderátorka. O tom, co se dělo předtím i potom, vypráví v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy Brněnského deníku Rovnost.

„Já jsem Brňák každým coulem,“ oznamuje Barbora Černošková s úsměvem. Stejně jako bratr a dvě sestry se narodila v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří. Brno a Kraví hora byly pro malou Barču celým světem. „Za jednou babičkou jsme chodívali přes kopec na výstaviště, za druhou jezdili tramvají do Žabovřesk. Většina mých současných dobrých přátel jsou pořád ti kamarádi z Masarykovy čtvrti, které znám od malička,“ vypráví, když se probírá desítkami fotografií.

V albech převládají obrázky v plavkách nebo z bazénu. „Všechny tři sestry jsme jako malé holčičky dělaly gymnastiku. Když nám bylo šest nebo sedm let, hodně jsme vyrostly. Najednou jsme se nevešly mezi bradla,“ vysvětluje Černošková. Na letním táboře tehdy potkaly dvě sestry, které se věnovaly synchronizovanému plavání. „Bylo v republice tenkrát málo známé. Rozhodly jsme se to vyzkoušet a staly se z nás akvabely,“ vzpomíná Černošková.

Sportovali všichni

Rodiče vedli ke sportu všechny čtyři sourozence. „Myslím, že se nás snažili zabavit, abychom nedělali neplechu. Místo toho jsme jen pořád trénovali,“ směje se moderátorka a dodává, že ne vždycky jí tvrdý režim vyhovoval. „Někdy mi vadilo, že třeba nemůžu s ostatními jít jen tak ven. Rodiče nás však uměli povzbudit. Ovlivnila mě i trenérka Hana Rozumková, vypiplala nás skoro z ničeho,“ říká Černošková s respektem.

V roce 1999 jako sedmnáctiletá skončila s Kateřinou Kudelovou na kolumbijském mistrovství světa devátá. Byl to největší český juniorský úspěch. Bývalá akvabela mluví o svých úspěších jen málo. Když už musí, neodpustí si o sobě vtipkovat.

„Byla to tehdy moje první velká akce. Poskytla jsem dokonce rozhovor pro kolumbijskou televizi,“ vzpomíná. Večer se viděla v hlavních televizních zprávách. „Říkala jsem si, že víc asi v životě nedosáhnu. Pak jsem si všimla, že mi omylem do vysílání dali titulek Kateřina Kudelová. Došlo mi, že bych se neměla brát tak vážně,“ směje se.

O rok později se synchronizovaným plaváním skončila. Držitelce tří zlatých juniorských medailí z mistrovství republiky i jedné zlaté z týmové soutěže dospělých nedoporučilo vedení svazu účast na mistrovství Evropy. „Prý nemám dostatečnou výkonnost. Nejsem člověk, který by chválil sám sebe, jenže to byl nesmysl. Rozhodla jsem se skončit,“ říká Černošková.

Uzavřela jednu životní kapitolu, druhá pomalu začínala. „Vedle studia na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity jsem byla takzvanou KissPatrolkou. Podobá se to práci hostesky. Moc mě to bavilo a hlavně naučilo pořádně se ohánět,“ popisuje Černošková.

Historka o třímetrovém reklamním panelu pochází z tohoto období. Nakonec se rozhodla, že konkurz do televize vyzkouší. „Vzpomínám si, že holky o pozici externí redaktorky velký zájem neměly. Sportovní část Jihomoravského večerníku totiž neměla moderátora. Že bych se někdy objevila na obrazovce, mě nenapadlo,“ vysvětluje Černošková.

V té době si navíc ke studiu historie a filozofie přidala i právnickou fakultu. „Jsem totiž člověk špatného načasování. Všechno dělám naráz. V roce 2003 jsem studovala dvě vysoké školy a pracovala v rádiu i v televizi. A ještě jsem chodila uklízet,“ vzpomíná. Žádný volný čas neměla. Přiznává, že ve dvojím zkouškovém období jí bývalo úzko. Rádiu nakonec dala vale.

„V roli redaktorky v Brně jsem byla spokojená. Myslela jsem, že budu jezdit po reportážích, a než dostuduji, bude to dobrý pokus, jak získat zkušenosti. Nabídku, abych šla pracovat do pražské redakce pro celostátní sportovní zpravodajství, jsem nečekala ani ve snu,“ říká Černošková.

Seděla i dřepěla

Jako redaktorka dostala první velkou příležitost v paralympijském magazínu. „V Brankách, bodech, vteřinách trvají reportáže nanejvýš minutu a půl. Přestože jsem tehdy byla ještě elév, v paralympijském magazínu jsem dostala šanci točit o obrovské mezinárodní akci, prakticky neoficiálním mezinárodním mistrovství Evropy hendikepovaných sportovců v plavání. To byla velká výzva,“ vzpomíná moderátorka.

Natáčela rozhovor s několikanásobným paralympijským vítězem a držitelem světových rekordů Martinem Kovářem. „Musela jsem mít obličej ve stejné výši jako Martin, který je na vozíčku. Pořád jsme nemohli najít správný záběr. Zkoušela jsem vedle něho sedět, dřepět. A pak, když už jsem byla opravdu v koncích, prohlásil Martin nenuceně: ,Víte co, tak si stoupnu já a bude záběr jedna báseň,‘“ vypráví Černošková o těžkých začátcích.

Dopadlo to dobře. „Mému příspěvku vyměřili asi osm minut, a tak jsem se mohla vyřádit. Připravila jsem tehdy spoustu rozhovorů se zahraničními plavci a lidmi, kteří jsou ve svém oboru doslova celebritami. Nakonec jsem dostala pochvalu,“ popisuje moderátorka. Sport hendikepovaných je pro Černoškovou dodnes jedním z hlavních témat. „Pochopila jsem, že hendikepovaní sportovci jsou stejní jako ti zdraví, že si z vás i ze sebe budou dělat legraci. Nemají třeba ruku, ale vůbec to nedávají najevo. A to je mi sympatické,“ vysvětluje Černošková.

Jako usměvavou moderátorku ji zná každý sportovní příznivec. Na každodenní moderátorský kolotoč si však dlouho zvykala. „Teď to bude dva roky, co Branky, body, vteřiny dělám. Trému mám přesto pořád,“ přiznává Černošková. Hlavně v počátcích prý při úvodní znělce občas uvažovala, že prostě uteče. „Jenže pak jsem si představila, jaká by to byla sranda, kdyby se na obrazovce opravdu objevila jen ta prázdná židle. To mě vždycky tak rozesmálo, že jsem tam zůstala sedět,“ odhaluje svou zbraň proti nervozitě.

Pořad je její

Práce v televizi ji baví, je to však dřina. „Spousta lidí si myslí, že přijdu do práce ve tři odpoledne, dám si kafe, jdu do maskérny a pak to přečtu. Sportovní redakce je specifická v tom, že když vidíte na obrazovce člověka, je to on, kdo je zodpovědný za to, co říká, jak vypadá jeho relace,“ vysvětluje Černošková. Jako moderátorka chystá celý scénář pořadu. „Posílám jej potom ke schválení šéfovi. Občas napíše připomínky, většinou ale jen OK OČ jako Otakar Černý. Vlastně poslední dobou píše: Dobře, Barunko. Snad je to dobré znamení,“ směje se Černošková.

Láska vytíženou redaktorku nemohla potkat jinak než při práci. „Dostala jsem za úkol připravit rozhovor s nějakým Černoškem. Tušila jsem, kdo to je, jen mlhavě. Takových dvoumetrových basketbalistů je hodně. Kapitán brněnského týmu mě poslal dozadu do kabiny, a tak jsem s tím basketbalistou natočila rozhovor,“ vzpomíná na seznámení se svým současným manželem Jiřím.

K první schůzce ji prý musel přemluvit. „Sportovní redaktorka, která chodí s basketbalistou, mi připadalo jako to největší klišé. A taky jsem Jirku podceňovala. Stereotypní představy o sportovcích jsou totiž podobně nesmyslné jako stereotypy o vozíčkářích. Vždycky si na to vzpomenu ve chvíli, kdy mi říká: Baruško, na dvojce je fantastický dokument o Stalinovi. A já, diplomovaný historik, špitnu: No, ale na jedničce vysílají romantickou komedii s Reese Witherspoon,“ přiznává Černošková.

Kromě získání titulu z historie a filozofie už stihla složit i státnice z práva. Kromě práce ve sportovní redakci natáčí v Brně každý měsíc pro Českou televizi folkový pořad Na moll. Čemu se chce vlastně v budoucnu věnovat? „To kdybych věděla,“ povzdychne si Černošková.

Program na několik příštích let je přesto rozhodnutý. „Dosud to bylo tak trochu tajemství, ale prozradit to můžu. Jsem v pátém měsíci těhotenství. Jestli to bude kluk nebo holčička, si nechám pro sebe,“ usmívá se Černošková.

Autor: Lucie Hrabcová

17.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Dokončují nové kluziště v Řícmanicích. Dostane ho obec

Brno – Na nové ledové ploše se projedou řícmaničtí zájemci o bruslení už po Novém roce. Plánované kluziště dělníci v současnosti dokončují. Mimo zimní sezonu poslouží prostor jako víceúčelové hřiště pro volejbal, fotbal, badminton, tenis a další sporty.

OBRAZEM: Nejvíce potíží v rozjezdech mají revizoři mezi druhou a třetí ranní

Brno – Až devět set lidí dokáží zkontrolovat revizoři brněnského dopravního podniku při rozsáhlém zátahu v nočních linkách, takzvaných rozjezdech. Podobné akce dělají přibližně dva až třikrát měsíčně. Naposledy jízdenky cestujících kontrolovali v noci na neděli.

Trať mezi Brnem a Prahou? V zisku budeme do dvou měsíců, říká Jančura

Brno /ROZHOVOR/ – Pět let uplynulo od doby, kdy žluté vlaky společnosti RegioJet podnikatele Radima Jančury začaly dělat konkurenci Českým drahám na trati mezi Prahou a Ostravou. Nyní vyjedou i mezi Prahou a Brnem. „Než rozhodnutí Správy železniční dopravní cesty o našem začátku přišlo, trnuli jsme, protože politická moc Českých drah je velká. Ale právo bylo na naší straně," říká o svém vítězství nad státním dopravcem Jančura.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies