VYBERTE SI REGION

Bratři, kteří dvacetkrát dobyli svět. Na kolech

Brno - Jan a Jindřich Pospíšilovi z Brna získali dvacet titulů mistrů světa v kolové. Víceméně neznámý sport díky nim získal pozornost.

5.1.2009
SDÍLEJ:
Fotogalerie
11 fotografií
Jindřich Pospíšil s pohárem.

Jindřich Pospíšil s pohárem.Foto: archiv Jindřich Pospíšil.

Kdyby se v padesátých letech v brněnské tělovýchovné jednotě Královopolská trénovala třeba jen házená, byl by nejspíš československý sport chudší o jeden fenomén. Jenže tělocvičnu tehdy využívali právě hráči kolové, která zlákala i bratry Jana a Jindřicha Pospíšilovy, kteří bydleli nedaleko. Téměř neznámý sport našel hvězdy, které ho v Československu proslavily a sami si udělali jméno ve světě. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech nasbírali Pospíšilovi dvacet titulů mistrů světa. Dnes je jim oběma přes šedesát let a do rodného Brna se vrátili po letech v zahraničí, kde působili jako trenéři. O tom, jaký byl život legend české sálové cyklistiky vypráví Deník Rovnost v dalším díle seriálu 15 minut slávy.

„Když jsme s bráchou jeli v roce 1964 poprvé na mistrovství světa, bylo mi dvaadvacet let a jemu osmnáct. Oba jsme byli útoční hráči a v bráně jsme to neuměli ani jeden. Trenér Rudolf Hart nám proto vymyslel jedinou taktiku, se kterou jsme mohli uspět. Museli jsme být tak rychlí a tak útoční, abychom vždy dali alespoň o jeden gól víc, než soupeř. Naše zápasy pak končily neobvykle vysokými výsledky,“ vzpomíná Jindřich Pospíšil, jeho bratr Jan je na čas u syna ve Švýcarsku.
Ze svého prvního světového šampionátu, který se tehdy konal v Německu, přivezli bratři Pospíšilovi stříbrnou medaili. Začali si podmaňovat svět kolové. Na čtyřiadvaceti mistrovstvích světa bratři Pospíšilové dvacetkrát zvítězili, třikrát vybojovali stříbrnou a jednou bronzovou medaili. V kolové se nikomu nic podobného nepovedlo.

Nejtěžší nakonec

Nechybělo přitom málo, a rekordní sbírka triumfů bratrů Pospíšilů byla o dost chudší. Na začátku osmdesátých let, poté, kdy Pospíšilovi po sérii čtrnácti v řadě vyhraných mistrovství světa dvakrát za sebou přivezli jen stříbrnou medaili, už málem nedostali další šanci. „Pro všechny byla naše druhá místa velkým zklamáním, byli zvyklí, že vždy vyhráváme. Tenkrát začal svaz cyklistiky prohlašovat, že už jsme staří a neperspektivní a že by měli na světové turnaje jezdit mladší hráči. Aby získali zkušenosti a časem navázali na naše úspěchy. Trenér se za nás tehdy postavil a řekl, že pokud má na turnaj jet někdo místo nás, musí nás nejdřív porazit doma,“ popisuje zlomový moment Jindřich Pospíšil.

Nakonec se trenér Rudolf Hart dohodl se svazem na podmínkách, za kterých mohli bratři ještě jednou nastoupit v roce 1984 v Nizozemsku k rozhodujícímu mistrovství světa. Pokud by tenkrát titul nezískali, jeli by za ně příští rok mladší reprezentanti. Jenže to se nestalo. „Ve finále jsme porazili německé bratry Steinmeierovy 6:3 a vrátili jsme se na trůn. Měli jsme tak šestnáct mistrovských titulů a domluvili jsme se s trenérem, že jich zkusíme získat dvacet a pak každopádně odejdeme,“ říká Jindřich Pospíšil. Čtyři následující vítězství byla podle něj ta nejtěžší, kterých dosáhli.

Hlavně to poslední v roce 1988 v německém Ludwigshafenu. „Všem jsme dopředu řekli, že hrajeme o dvacátý mistrovský titul a že ať ho získáme nebo ne, po tomto turnaji končíme. Soupeři tedy měli poslední šanci nás porazit a také nám už od samého začátku pořádně zatápěli. Němci i Rakušané měli skvělá mužstva a navíc byli jejich hráči o dvacet let mladší, než my,“ líčí Jindřich Pospíšil.

Zkušenosti a sehranost bratrů je nakonec dostaly do finále. V něm na ně čekala nejtěžší bitva. „Hráli jsme proti německému týmu z Hannoveru, dvě minuty před koncem to bylo 2:2 a Franz Müller na nás střílel penaltu. Brácha odhadl jeho střelu naprosto přesně. Jenže rozhodčí písknul, že to neplatí, že brácha vyjel zadním kolem proti míči. Penalta se proto opakovala. Honza si řekl, že Němec určitě udělá to stejné a skutečně se mu podařilo míč znovu vyrazit,“ popisuje finálové drama starší z bratrů.

Po penaltě ještě Janovi nahrál a ten projel celým hřiště a do prázdné brány vstřelil rozhodující gól. „Celá hala tleskala a když nám dávali dvacátý titul, všichni věděli, že se loučíme. Že je to naposledy, kdy nás takto vidí,“ dodává.

Věrni klubu

Za celou svou úspěšnou kariéru bratři Pospíšilové ani jednou nezměnili oddíl, za který hráli. Zůstali věrní tělovýchovné jednotě Královopolská v brněnském Králově Poli, kde začínali už jako malí kluci. Klub pro ně byl druhou rodinou a jejich trenér Rudolf Hart náhradním otcem. O svého pravého otce Jana Pospíšila přišli za války. „Tátu při osvobozování Brna zranila střepina z granátu. V Brně ho nemohli ošetřit, protože bylo město kvůli náletům bez elektřiny. Máma tedy tátu vezla pěšky na vozíčku do boskovické nemocnice. Trvalo jí to dva dny. V nemocnici ho sice operovali, ale potom mu dali napít mléka, on dostal prudkou otravu a zemřel,“ vzpomíná Jindřich. Jejich matka Anna zůstala s oběma chlapci a jejich starší sestrou Zdenou bez hlavy rodiny.

Jan s Jindřichem spolu ale od začátku nehráli. Starší bratr býval o kategorii výš. První tři mistrovství světa tak Jindřich Pospíšil odehrál s Jaroslavem Svobodou. V roce 1962 ve Vídni získali stříbrnou medaili. „Jarek byl výborný hráč, ale byl nervově labilní, nevydržel tlak a zodpovědnost a před důležitými zápasy proseděl den na záchodě. Pak to bylo na jeho hře vidět,“ říká o svém prvním spoluhráči Jindřich Pospíšil.

Když bylo Janovi sedmnáct let, viděli v klubu, že by bylo škoda marnit jeho talent. Zařadili ho mezi dospělé a z bratrů Pospíšilů se stala nerozlučná dvojice. Neodmyslitelně k nim patřil i trenér Rudolf Hart. „Byl pro nás druhým tátou. Neučil nás jen hrát kolovou, ale i bojovat a postavit se chlapsky k porážce. Říkával, že se nesmíme nechat soupeřem vyprovokovat a že musíme čekat na jeho chyby a z těch mu dát gól. Také nám vštípil krédo, kterým jsme se po celou naši sportovní kariéru řídili – když nemůžeš, nemůže už ani soupeř, takže zaber a porazíš ho,“ vzpomíná Jindřich Pospíšil.

Trenér Hart také bratry i v době jejich slavné šňůry čtrnáct mistrovských titulů v řadě držel při zemi a neustále jim opakoval, že soupeři se zlepšují a můžou je dohnat, pokud se sami nebudou zlepšovat také. Bratři tedy trénovali dvakrát denně třikrát v týdnu a na trénincích nehráli spolu, ale jeden na jednoho proti sobě. Pospíšilovi dostávali různé nabídky odejít do jiného klubu, zůstávali přesto v Brně. Především kvůli rodinnému zázemí a práci. „Oba jsme si brzo našli manželky a doma jsme měli skvělé zázemí plné lásky. Práci jsme měli jistou v Královopolské strojírně, manželky se staraly o děti a my jsme se mohli soustředit na trénink a na zápasy,“ chválí svou rodinu Jindřich.

Oběma bratrům se vyhýbala vážnější zranění, takže mohli neustále pracovat na své kondici. „Čím jsme byli starší, tím víc jsme museli trénovat, abychom se udrželi na své úrovni. Rychlost nám sice pomalu ubývala, ale nahrazovali jsme ji zkušenostmi, herním přehledem a znalostí soupeře,“ vyjmenovává Jindřich přednosti úspěšné dvojice.

Hádali se

Soupeře také s trenérem rozebírali při dlouhých cestách autem na turnaje, na které vyjížděli už dva dny dopředu. „Jezdili jsme trenérovou škodovkou a museli jsme vždycky ve čtvrtek do Prahy na pohovor, aby nám dali pasy. V pátek jsme pak přijeli na místo, kde se konal turnaj. A celou dobu jsme se bavili o soupeřích a vymýšleli jsme taktiku,“ usmívá se Jindřich. Kolová byla jediným tématem rozhovorů bratrů. Často se kvůli ní i hádali. „Nadávali jsme si, proč jeden druhému nenahrál a tak. Na soustředění dva týdny před turnajem jsme se třeba tak rozhádali, že jsme spolu na šampionát odmítli jet a trenér nás pak musel usmiřovat,“ říká bývalý hráč Jindřich.

Hned rok po zisku posledního titulu se Jindřich na světový turnaj vrátil jako trenér brněnských hráčů Miroslava Bergera a Miroslava Kratochvíla. Společně vybojovali pro Československo další titul mistrů světa. „Jejich stálým trenérem ale byl můj bývalý spoluhráč Jaroslav Svoboda a ten se cítil ukřivděný, že jsem kluky na mistrovství vedl já. Tak jsem mu trénování přenechal a odešel jsem do zahraničí. Hned na začátku devadesátých let přestal královopolský klub fungovat,“ podotýká Jindřich.

Oba bratři odešli po revoluci trénovat do zahraničí. Jan na čtrnáct let zakotvil v Oftringenu ve Švýcarsku, Jindřich strávil stejnou dobu coby hrající trenér v Rakouském Sankt Pöltenu. Po návratu v roce 2002 se stal předsedou české sálové cyklistiky a snaží se slábnoucímu sportu, ve kterém slavili úspěchy všechny děti i vnuci obou bratrů, nějak pomoci. „Je až neuvěřitelné, jak se Češi v tomto ryze amatérském sportu dokáží stále prosadit ve světové konkurenci. Minulý rok například mistrovství světa v kolové vyhráli Jiří Hrdlička a Radim Hasoň ze Svitávky na Blanensku. I přes všechny tyto úspěchy ale diváky počítáme už jen na desítky a kromě rodičů, kamarádů a bývalých hráčů se o sálovou cyklistiku nikdo nezajímá,“ smutně krčí rameny Jindřich, který sleduje všechny zápasy a výsledky doplňuje na mezinárodní internetové stránky kolové.

Autor: Kateřina Slámová

5.1.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Potřetí za sebou. Lezec Ondra opět vládne brněnským sportovcům

Brno  – Každý rok překvapuje odborníky i své soupeře, co všechno dokáže. Sbírá medaile na světových šampionátech, udivuje výstupy ve skalách. A jeho úspěchu si všímají i doma, v Brně. Sportovní lezec Adam Ondra se letos tak už potřetí v řadě stal nejlepším sportovcem města Brna. Cenu převzal ve čtvrtek večer při slavnostním vyhlášení v Hotelu Voroněž.

Salon vín: titul šampiona získalo po roční pauze Zámecké vinařství Bzenec

Valtice, Bzenec – Prvenství v prestižní Národní soutěži vín České republiky slaví vinařství z Hodonínska. Šampionem expozice Salon vín pro příští rok se ve čtvrtek stal Ryzlink vlašský 2015 v pozdním sběru řady Collection 1508 Reservé ze Zámeckého vinařství Bzenec. Vítězné vinařství navázalo na úspěšnou sérii z předešlých let. „Jde o víno zlatavé barvy se zelenkavými odlesky, s vůní grepové pecky a mandlí ukazující na výbornou vyzrálost hroznů," přiblížil oceněné nejlepší víno ředitel bzeneckého vinařství Bořek Svoboda. 

Zraněná žena z nehody v Plotní bude v nemocnici měsíce. Opilých u nehod přibývá

Jižní Morava /VIDEO/ – Několik měsíců v nemocnici stráví mladá žena, která utrpěla zranění při středeční nehodě v Plotní ulici v Brně. Její cesta autem, ve kterém vezla i své dítě předškolního věku, skončila srážkou s autobusem a náklaďákem. „Příčinu nehody stále vyšetřujeme, padesátiletému řidiči autobusu při dechové zkoušce policisté naměřili přes dvě promile alkoholu," konstatoval policejní mluvčí Pavel Šváb.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies