Bylo to v pátek před naše hody, kdy stárci a celá obec byla již na hody připravena. O půl noci přišla zpráva a rozkaz vyvěsit vyhlášku a vybubnovat, že jeho veličenstvo císař a král František Josef I. nařizuje všeobecnou mobilizaci. Ta se v den vyhlášení vztahovala na 17 ročníků aktivního vojska. Nejstarším ročníkem, na který se mobilizace vztahovala, byli ti, kteří se narodili v roce 1876 a nejmladší 1892. Jakub Petrásek ve své rodinné kronice píše: „Byl jsem v té době obecní tajemník a již od dvou hodin v noci jsem měl práci s vyřizováním aktů vojenských. V noci a po celý den jsem sepsal 62 posledních pořízení vojínům, kteří ten den museli odejet ke svým plukům. Nejbolestivější byly okamžiky loučení na zdejším nádraží…" Následky tohoto císařského rozhodnutí se ukázaly velmi brzy. Již v září byl k nám dopraven transport vystěhovalců z Polska a zdejší obci bylo přiděleno 8 rodin k ubytování a celému zaopatření. Hned po nich přišly rodiny z Istrie ve velmi zuboženém stavu. Již po vyhlášení války začaly rekvizice. Obci bylo nařízeno dodat pro vojenské účely několik vozů s koňmi. Bylo odebíráno obilí pro vojenskou správu, sčítání a odebírání chovného dobytka. Bylo po žních a úroda byla dobrá.

Již na podzim musela na frontu jít výzva druhá – ročníky starší. Pak došlo i na ty, co nikdy vojáky nebyli. Přehlídka stíhala přehlídku. Kdo udržel pušku, musel rukovat. Rekvizice stíhala rekvizici – obilí, brambory, dobytek, peníze, kotle, svícny, hmoždýřky… vše muselo do války. Komisaře, co rekvírovali, doprovázelo vojsko, převážně maďaři. Nejhůře však bylo, když byly zavedeny lístky, říkalo se jim „enky" – chlebenky, cukřenky, tabačenky, mydlenky, uhlenky…, na které bylo možno koupit určité množství zboží na měsíc. Těm, kteří měli pole na kterých si mohli vypěstovat potraviny, bylo určeno kolik si jich mohou ponechat pro svou potřebu. I na zvony došlo. Velký sv. Cyril a Metoděj byl na věži rozpůlen a po něm spuštěny i sv. Anna a sv. Václav. Zůstal nám jen umíráček. I zvonek ze školy rukoval a později i kovové píšťaly z varhan. Obec byla skoro bez mužů. Všichni byli ve válce a tíha starostí o hospodářství ležela na ženách a dětech.

Přišel rok 1918 a vojáci, kteří měli to štěstí a dostali se domů na dovolenku, již na frontu neodjížděli. Zůstali doma a stali se dezertéry. Ukrývali se v lese, vinohradech, sklepech i doma. Vojsko (převážně Maďaři) a četníci na ně pořádali hony. Na Vrbici při jedné takové akci zastřelili dezertéra, svobodného chlapce Herzána. Ne všichni s úlevou přivítali konec války. Do mnoha rodin se nevrátili manželé, otcové a synové, kteří padli nebo byli nezvěstní.

Václav Petrásek, z rodinné kroniky